28 Cdo 1459/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) K. D.,
s.r.o., a B) J. C., zastoupených advokátem, proti žalovanému Stavebnímu
bytovému družstvu v P., o určení platnosti smlouvy o výstavbě, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 152/2001, o dovolání žalobců proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.1.2004, č.j. 11 Cmo 266/2003-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 24.7.2001 domáhali se
žalobci určení, že smlouva o výstavbě uzavřená dne 11.11.1996 mezi žalovaným a
společností K., spol. s r.o., blíže popsaná v petitu, je platná.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.5.2003, č.j.
31 Cm 152/2001-32, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 11.11.1996 uzavřel
žalovaný s K., spol. s r.o. smlouvu o výstavbě, jejímž předmětem byla výstavba
nových bytových jednotek formou půdní vestavby v P.. Vzal za prokázáno, že za
žalovaného smlouvu podepsal Ing. O. K., předseda představenstva a JUDr. H. A.,
členka představenstva. Dále vzal za prokázané, že dne 17.7.1998 K., spol s.r.o.
smluvně převedl na druhou žalobkyni část práv a povinností stavebníka spojených
s výstavbou bytové jednotky č. 208/17. Ze smlouvy ze dne 1.9.1998 zjistil, že
K., spol. s r.o. a K. D., s.r.o. uzavřely smlouvu o převodu práv a povinností
stavebníka spojených s výstavbou shora uvedených bytových jednotek. Ze stanov
Stavebního bytového družstva v P. ze dne 24.5.1995 vzal za prokázané, že
představenstvo žalovaného nemůže bez souhlasu členské schůze samosprávy
nakládat s majetkem financovaným z členských podílů. Dovodil, že ze zápisu
členské schůze žalovaného ze dne 17.4.1997 vyplývá, že členská schůze
samosprávy odmítla vestavbu půdních bytů. Vyslovil závěr, že pokud k uzavření
smlouvy o výstavbě nebyl udělen souhlas příslušným orgánem družstva, jedná se o
absolutní neplatnost podle § 39 o.z. Zaujal názor, že zmíněný souhlas nelze
nahradit ani souhlasem předsedy samosprávy a místopředsedy samosprávy ze dne
1.7.1996. Dospěl k závěru, že předmětná smlouva byla uzavřena též v rozporu s
ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů – dále jen
zákon č. 72/1994 Sb. Konstatoval, že předmětná smlouva byla uzavírána v době,
kdy členům družstva již vznikl a trval nárok na uzavření smlouvy o převodu bytu
do vlastnictví, přičemž žalovaný v rozporu s ustanovením § 23 zákona č. 72/1994
Sb. tuto smlouvu neuzavřel, ačkoli tak měl učinit do 30.6.1995, jednalo se tedy
o tedy o zásah do majetkových práv budoucích vlastníků bytů. Uzavřel, že nelze
se ztotožnit s názorem žalovaného, že postup představenstva při uzavření
předmětné smlouvy je třeba považovat za vnitrodružstevní záležitost, která je
pro žalobce irelevantní. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 42/2001.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
7.1.2004, č.j. 11 Cmo 266/2003-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho
právním posouzením. Podle odvolacího soudu v dané věci nejde o neomezenost a
neomezitelnost jednatelského oprávnění statutárního orgánu prvního žalovaného
Ing. O. K. (předsedy představenstva) a JUDr. H. A. (členky představenstva),
kteří předmětnou smlouvu za žalovaného uzavřeli. Shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že jde o učinění právního úkonu obou účastníků
smluvního vztahu – uzavření smlouvy o výstavbě dne 11.11.1996 – v rozporu se
zákonem (s ustanovením § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.) ve smyslu
ustanovení § 39 o.z., což má za následek absolutní neplatnost tohoto právního
úkonu. Dále konstatoval, že ani ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák. ve znění
platném a účinném v době uzavření smlouvy nedovolovalo činit právní úkony
statutárním orgánem společnosti v rozporu se zákonem a dobrými mravy. Uzavřel,
že předmětná smlouva byla v rozporu s dobrými mravy a navíc v rozporu se
stanovami družstva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 16.4.2004 dovolání,
jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili
existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konstatovali, že smlouva o výstavbě ze dne
11.11.1996 je zcela standardním prostředkem vlastníků nemovitostí k zajištění
zásadní opravy budov, její obsah i sjednané smluvní podmínky odpovídají
smlouvám o výstavbě uzavíraným v jiných případech a neobsahují žádné
jednostranné zvýhodnění některého z účastníků. Podle dovolatelů ustanovení § 23
zákona č. 72/1994 Sb. nezakládá konkrétní nárok na určitou výši
spoluvlastnického podílu na společných částech domu či pozemku a za rozhodující
pro převod bytu považovali výši spoluvlastnického podílu aktuálního ke dni, kdy
se smlouvy uzavíraly a výše spoluvlastnických podílů skutečně odpovídala
zapsanému prohlášení vlastníka účinného v době převodu. Dále tvrdili, že soudy
obou stupňů dovozovaná neplatnost smlouvy o výstavbě z důvodů absence souhlasu
členské schůze je v rozporu se zákonným ustanovením § 13 obchodního zákoníku.
Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
který spatřovali v tom, zda z ustanovení § 23 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění
pozdějších předpisů přímo vyplývá, že bytová družstva jako oprávnění vlastníci
mají omezeno či dokonce zakázáno nakládat určitým způsobem s nemovitostí, a to
zejména uzavírat smlouvy o výstavbě. Dovolatelé rovněž za otázku zásadního
právního významu považovali posouzení toho, zda rozpor s dobrými mravy a s tím
spojenou absolutní neplatnost smlouvy lze dovodit pouze z existence
příbuzenského propojení mezi subjekty bez ohledu na prokázání toho, že
existence příbuzenského vztahu ovlivnila smluvní podmínky a tyto podmínky jsou
pro jednu ze stran nevýhodné, a zda rozpor s dobrými mravy a s tím spojenou
absolutní neplatnost smlouvy lze rovněž dovodit z překročení vnitřních předpisů
obchodní společnosti s přihlédnutím k ustanovení § 13 obchodního zákoníku.
Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými -
účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Už z obsahu žalobních tvrzení v této věci plyne, že důvodem podání žaloby na
určení platnosti zmíněné smlouvy o výstavbě byla nejistota žalobců o jejich
právním postavení vůči žalovanému za situace, kdy po uzavření smlouvy o
výstavbě ze dne 11.11.1996 (a po postupných změnách v okruhu jejich účastníků,
jak bylo shora rozvedeno), došlo v jiném soudním řízení (sp.zn. 31 Cm 89/98
Krajského obchodního soudu v Praze a sp. zn. 11 Cmo 42/2000 Vrchního soudu v
Praze) k vydání rozhodnutí o povinnosti uložené žalovanému uzavřít se žalobci
(manžely Z.) smlouvu o převodu jednoho z družstevních bytů, která nezahrnuje
práva a povinnosti vyplývající pro vlastníky bytových jednotek ze smlouvy o
výstavbě uzavřené dne 11.11.1996 v pozdějším znění. Soudy obou stupňů ve
zmíněném jiném řízení dospěly k závěru o neplatnosti uvedené smlouvy o výstavbě.
Tato okolnost byla ostatně také předmětem dokazování v nyní proběhnuvším sporu.
Jak z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, tak z
obsahu rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, přitom plyne, že soudy obou stupňů převzaly argumentaci uvedenou
podrobně zejména v rozsudku zmíněného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
11. 4. 2001, č.j. 11 Cmo 42/2001-72. Ta se opírá o výklad ustanovení § 39 o.z.
ve vztahu k § 5 odst. 3 a § 23 zákona č. 72/1994 ve znění platném a účinném v
době uzavření smlouvy, jakož i ve vztahu k článku 45 odst. 8 stanov žalovaného.
Podle závěrů odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze) nemohlo totiž
představenstvo bez svolení členské schůze samosprávy nakládat s majetkem v
operativní správě samosprávy, tzn. s majetkem financovaným z členských podílů.
Pod tento pojem zahrnul odvolací soud i zatížení majetku, když uzavření
smlouvy o výstavbě zatížení majetku i nakládání s ním představuje. S existencí
stanov družstva počítá i obchodní zákoník, když např. v ustanovení § 225
vyžaduje jejich předložení a v § 226 téhož zákoníku stanoví jejich obligatorní
náležitosti.
Neplatnost smlouvy z důvodu § 39 o.z. ve vztahu k ustanovení § 23 zákona č.
72/1994 Sb. zdůvodnil v tomto rozsudku odvolací soud tím, že smlouva byla
uzavírána poté, kdy žalobcům platně vznikl a stále trval nárok na uzavření
smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví a kdy žalované družstvo v
rozporu s ustanovením § 23 zákona tuto smlouvu v zákonné lhůtě do 30.6.1995
neuzavřelo. K uzavření smlouvy došlo i poté, kdy jako předpoklad převodu
sporného bytu (i bytů dalších) učinilo družstvo prohlášení vlastníka podle § 5
zákona ve znění před novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb., o něm byl
učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí a které mimo jiné, obsahovalo i
stanovení spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech
budovy (§ 5 odst. 3, písmeno d/ zákona). Za uvedené situace uzavření smlouvy o
výstavbě představuje zásah do majetkových poměrů budoucích vlastníků
družstevních bytů, tedy i žalobců, z hlediska výše uvedených spoluvlastnických
podílů na společných částech budovy bez jejich souhlasu a bez přihlédnutí na
obsah učiněného prohlášení. Odvolací soud dále připomněl, že realizace
předpokládané výstavby by mohla mít v důsledku vysokých nákladů a případné
nemožnosti jejich úhrady nepříznivé důsledky pro žalovaného i pro žalobce.
V nyní proběhnuvším řízení vycházely soudy obou stupňů ze shodných právních
závěrů. Dovolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně ze dne 13.5.2003, č.j. 31 Cm 152/2001-32, jmenovitě pak na str.
5. Odvolací soud se pak v rozsudku ze dne 7. 1. 2004, č.j. 11 Cmo
266/2003-63, se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
V reakci na odvolací námitky žalobců pak vyložil, že posouzení věci nesouvisí s
omezeností a neomezitelností jednatelského oprávnění statutárních orgánů
prvního žalovaného, kteří smlouvu o výstavbě za žalovaného uzavření, nýbrž o
posouzení, zda samotný úkon je či není v rozporu se zákonem ve smyslu
ustanovení § 39 o.z. Dovodil, že ani z ustanovení § 13 odst. 2 obchodního
zákoníku ve znění platném a účinném v době uzavření smlouvy nedovolovalo činit
právní úkony statutárním orgánem společnosti v rozporu se zákonem a dobrými
mravy.
O neomezitelnosti jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby
vyplývající ze stanov vůči třetím osobám (nyní § 13 odst. 5 obchodního
zákoníku) lze proto podle odvolacího soudu uvažovat jen za předpokladu
platnosti právního úkonu tímto orgánem učiněného.
Odvolací soud zopakoval, že smlouva o výstavbě byla uzavřena v rozporu s
ustanovením § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Toto ustanovení zakotvilo
povinnost žalovaného uzavřít s členy družstva za splnění zákonných předpokladů
smlouvy o převodu bytů do vlastnictví nejpozději do bytů do vlastnictví
nejpozději do 31. 12. 1995. Žalovaný však namísto uzavření těchto smluv uzavřel
s právním předchůdcem žalobců v r. 1996 smlouvu o výstavbě. Ta představuje
zatížení nemovitosti, tedy i jednotek vymezených v prohlášení vlastníka,
ohledně nichž bylo uplatněno zákonné právo k převodu do vlastnictví. To by
mohlo mít pro žalovaného, a tedy i pro družstevníky, nepříznivé a dokonce i
nenapravitelné důsledky. Jen pro úplnost v této souvislosti odvolací soud
poznamenal, že např. podle článku IX. smlouvy se měl stát stavebník, to je
právní předchůdce žalobců, vlastníkem nově vybudovaných jednotek a
spoluvlastníkem společných částí domu dnem právní moci kolaudačního rozhodnutí.
Přitom prohlášení vlastníka bylo vloženo do katastru v roce 1996, smlouva o
výstavbě byla vložena s účinky k 14.4.1997. Teprve v roce 1997 předložil
žalovaný návrhy smluv o převodu bytů do vlastnictví družstevníkům a do smluv
zapracoval závazky vyplývající ze shora uvedené smlouvy o výstavbě. V tomto
směru odvolací soud výslovně odkázal na rozhodnutí ve věci sp. zn. 31 Cm 89/98
Městského soudu v Praze. Odvolací soud pak poukázal na další kroky účastníků,
když dne 17.7.1998 původní účastník smlouvy o výstavba K., spol. s r.o. převedl
část práv a povinností ze smlouvy vyplývající na druhou žalobkyni a smlouvou ze
dne 1.9.1998 převedl ostatní práva a povinnosti ze smlouvy vyplývající na
prvního žalobce. Ten byl zapsán do obchodního rejstříku dne 17. 8. 1998. V roce
2000 pak byl na majetek právního předchůdce prvního žalobce K., spol. s r.o.
prohlášen konkurse. Žalovanému bylo známo od r. 1997, že se smlouvou nebyl
vysloven souhlas příslušným orgánem družstva. Tento nedostatek nebyl zhojen a
přesto žalovaný nepoužil žádných právních prostředků k nápravě. Odvolací soud
pak uzavřel, že se zřetelem k popsanému vývoji a příbuzenskému vztahu nelze než
učinit závěr, že smlouva o výstavbě byla uzavřena nejen v rozporu se zákonem,
ale i v rozporu s dobrými mravy navíc v rozporu se stanovami družstva. Ostatní
námitky účastníků jsou z tohoto pohledu právně nerozhodné a proto nebylo se
třeba jimi zabývat.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním v této věci tak
předně nelze dovodit odlišnost v právních důvodech (na rozdíl od soudu prvního
stupně), na nichž odvolací soud založil svůj potvrzující výrok. Odvolací soud
podrobně a přesvědčivě reagoval na všechny právně významné odvolací námitky,
které odvolatelé uplatnili. Rekapituloval přitom (v souladu s výsledky
dokazování) důvody neplatnosti smlouvy o výstavbě, které se v této věci
nabízely. Nejde tak o případ nesouhlasných rozsudků, kdy by okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, v důsledku čehož práva
a povinnosti stanovená účastníkům byla podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Nelze proto přisvědčit dovolatelům, pokud v tomto směru namítali, že obsahově
jde o rozhodnutí měnící, spočívající na odlišných právních důvodech, než na
nichž vybudoval své rozhodnutí soud prvního stupně.
Pak ovšem jde o případ potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je
dovolání přípustné pouze za podmínek shora citovaného ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Z porovnání obsahu obou rozhodnutí odvolacího soudu, z nichž jedno se s otázkou
platnosti smlouvy o výstavbě vypořádalo jako s otázkou předběžnou, další pak
řešilo tutéž otázku jako předmět sporu, je patrný shodný přístup k posouzení
právních otázek, které byly v řízení nastoleny. Výklad zaujatý odvolacím soudem
odpovídá ustálené interpretaci posuzování neplatnosti právních úkonů podle § 39
o.z., jež je použitelný i pro oblast obchodně právních vztahů. Kvalifikace
právního postavení žalovaného družstva, které v důsledku ustanovení § 23 zákona
č. 72/1994 Sb. bylo povinno k uzavření smluv o převodu bytových jednotek (za
splnění dalších zákonných podmínek) odpovídá rovněž ustálené judikatuře. To
platí i o výkladu vázanosti žalovaného obsahem svého prohlášení vlastníka o
určení jednotek ve smyslu § 5 odst. 3 písm. d) zákona.
Na tomto místě třeba připomenout, že rovněž zkoumání přípustnosti dovolání
nezávisí na formulaci otázek navržených dovolatelem k dovolacímu přezkumu,
nýbrž na zjištění, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na řešení otázek,
jež dovolatel považuje za otázky zásadního právního významu.
V této věci opakovaně odvolací soud hodnotil neplatnost smlouvy o výstavbě
odkazem na § 39 o.z. ve vztahu k § 23 zák. č. 72/1994. Sb. Tento důvod sám o
sobě postačoval k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení zamítavého rozsudku v
odvolacím řízení. Pak ovšem není důvodu, aby dovolací soud přezkoumával
správnost dalších, odvolacím soudem použitých důvodů (jako v dané věci okolnost
prokázaného příbuzenského vztahu mezi některými osobami jednajícími za
účastníky smlouvy), neboť by to na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu
nic nezměnilo. Tato otázka by se proto vymykala předmětu dovolacího přezkumu.
Z toho důvodu je její posouzení nadbytečné i při zkoumání podmínek přípustnosti
dovolání, jak bylo shora uvedeno.
Dovolací soud tak dospívá k závěru, že v posuzované věci nejsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.,
když rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na posouzení otázky, která by měla
po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud rovněž nedospěl k závěru, že by
výklad zaujatý odvolacím soudem byl v rozporu s hmotným právem. Přípustnost
dovolání tak nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva.
Dovolací soud proto podané dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci
neměli se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním
zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu