28 Cdo 1460/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
A. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 11.
2003, sp. zn. 14 Co 362/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 318/95 (žalobce A. K., zastoupeného advokátem,
proti žalovaným: 1. JUDr. K. N. a 2. M. N., o uzavření dohody o vydání věci),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 28. 9. 1995, se žalobce domáhal, aby žalovaným
bylo uloženo vydat mu dům čp. 1983 s pozemky parc. č. 2576, 2577 a 2578 v
katastrálním území P. – D. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky těchto
nemovitostí byli JUDr. K. K. a R. K. Jejich majetek přešel na stát podle
ustanovení § 287a zákona č. 87/1950 Sb. usnesením bývalého Lidového soudu
trestního v Praze z 21. 10. 1953, sp. zn. 8/a Nt 1445/53. Původní vlastníci
těchto nemovitostí zemřeli 22. 2. 1963 a 24. 11. 1967 a jejich dědicem je
žalobce A. K., který žije ve Francii, ale je státním občanem ČR. Uvedené
nemovitosti byly pak převedeny na žalované, a to dům čp. 1983 kupní smlouvou z
2. 3. 1966 a pozemky dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků ze 13. 4.
1966. Podle názoru žalobce získali žalovaní uvedené nemovitosti v rozporu s
tehdy platnými právními předpisy na základě protiprávního zvýhodnění. Žalovaní
byli vyzváni k vydání nemovitosti, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uvedené nemovitosti
získali v souladu s právními předpisy a bez jakéhokoli zvýhodnění. Poukazovali
i na to, že žaloba žalobce, podaná vůči nim, byla již jednou projednávána
Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 8/92 a žaloba byla pravomocně
zamítnuta, když žalobce podle tehdy platné právní úpravy neměl trvalé bydliště
v České republice.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 12. 11. 1998, čj. 4 C
318/95-95, byla zamítnuta žaloba žalobce s návrhem, aby žalovaným bylo uloženo
uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobcem dohodu o vydání domu čp.
1983 s pozemky parc. č. 2876, 2877 a 2878 v katastrálním území D. Žalobci bylo
uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 na úhradu placeného
znalečného 2.625,- Kč. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen
usnesením Městského soudu v Praze z 5. 5. 1999, sp. zn. 58 Co 111/99, a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu
prvního stupně, že v řízení před ním nebyla objasněna otázka, zda tu došlo k
nabytí nemovitostí ze strany žalovaných v rozporu s tehdy platnými právními
předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
V dalším průběhu řízení byla žaloba žalobce opět zamítnuta rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 6 z 9. 11. 2000, čj. 4 C 318/95-189. Žalobci bylo
uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 9.750,- Kč na úhradu
placeného znalečného v tomto řízení. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů
řízení před soudem prvního stupně.
K odvolání žalobce byl i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 9. 11.
2000 zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 3. 9. 2001, sp. zn. 58 Co
346/01, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
nepovažoval doplnění dokazování, provedené soudem prvního stupně, za
postačující a ukládal soudu prvního stupně zjistit, kdy se žalovaní do domu čp.
1983 v D. skutečně nastěhovali a na základě jakého právního aktu a kdy se stali
vlastníky tohoto domu; podle názoru odvolacího soudu bylo třeba i vyhotovení
revizního znaleckého posudku o ceně nemovitostí v této právní věci.
Obvodní soud pro Prahu 6 pak vynesl rozsudek z 28. 11. 2003, čj. 4 C
318/95-265, jímž byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalovaným nebyla přiznána
náhrada nákladů řízení a žalobci bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci
rozsudku 22.360,- Kč na úhradu znalečného, jež bylo v tomto řízení placeno z
finančních prostředků státu.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 28. 11. 2003
rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 20. 11. 2003, sp. zn. 14 Co 362/2003.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6
22.985,- Kč na náhradu placených nákladů tohoto řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání
žalobce nebylo shledáno důvodným.
Dovolací soud dovozoval, že žalovaní zaplatili kupní cenu za koupi
rodinného domku čp. 1983 v D. částku 75.891,- Kč (podle kupní smlouvy z 2. 3.
1966) a úhradu 1.152,- Kč za zřízení práva osobního užívání pozemků
parc. č. 2576, 2577 a 2578 v katastrálním území D. (podle dohody z 13.
4. 1966). Jestliže podle znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, měla
činit cena za uvedené nemovitosti 82.150,- Kč, potom se sjednaná cena v uvedené
smlouvě a v uvedené dohodě odchylovala od ceny stanovené znalcem jen o 7,62 %,
takže tu sjednanou cenu nelze pokládat, podle názoru odvolacího soudu, za
převod nemovitostí uskutečněný v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem
(vyhláškou č. 73/1964 Sb.).
Odvolací soud dále z provedeného dokazování dovozoval, že dosavadní
uživatel domu čp. 1983 v D. před jeho prodejem v roce 1966 Dr. M. neměl o koupi
domu zájem a zájemce o koupi domu J. T. od svého záměru dům koupit odstoupil,
protože nebyl s to zajistit náhradní byt pro uživatele domu Dr. M. Také ostatní
zájemci o koupi domu nebyli s to zajistit tento náhradní byt. Podle názoru
odvolacího soudu byly tu zachovány rovné podmínky pro všechny uchazeče o koupi
domu, i když nebylo bezpečně doloženo, že se tak stalo upozorněním veřejnosti
na možnost koupi domu veřejnou vyhláškou. Skutečnost, že až po schválení
prodeje domu žalovaným došlo teprve k výměně dosavadního bytu žalovaných s
bytem uživatele domu čp. 1983 Dr. M., když tento byt byl tzv. vojenským bytem a
výměna bytu byla vázána na souhlas vojenských orgánů, nepovažoval odvolací osud
pro posouzení této právní věci za rozhodné.
Odvolací soud se zabýval také námitkou žalobce, týkající se pochybnosti
o platnosti kupní smlouvy z 2. 3. 1966, jejímž předmětem byl dům čp. 1983 v P.
– D.; odvolací soud přitom poukazoval na to, že návrh smlouvy byl
vypracován 2. 3. 1966 a tento návrh byl žalovaným akceptován a
podepsán 18. 5. 1966 a že tato kupní smlouva byla registrována bývalým Státním
notářstvím pro Prahu 6 dne 18. 11. 1966 pod sp. zn. R I 100/66, čímž nabyla
účinnosti. Tyto skutečnosti týkající se uvedené smlouvy neodporovaly, podle
názoru odvolacího soudu, ustanovením § 44, § 46 odst. 1 a § 134 odst. 2
občanského zákoníku (ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.). Pokud
byla kupní smlouva takto uzavřena 18. 5. 1966 a kupní cena byla zaplacena před
podpisem smlouvy, byl splněn i článek II. této smlouvy o tom, že cena byla
zaplacena před podpisem smlouvy.
Pokud šlo o pozemky parc. č. 2576, 2577 a 2578 v katastrálním území D.,
byl odvolací soud toho názoru, že je tu rozhodující, že žalovaní nenabyli
vlastnické právo k domu čp. 1983 za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. a nejsou tedy povinnými osobami vůči žalobci ani ohledně
těchto pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků (na základě
rozhodnutí finančního odboru Obvodního národního výboru v P. z 22. 2. 1966 a z
5. 4. 1966 a na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků z 13.
4. 1966, která byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 18. 11.
1966 pod sp. zn. 6 R I 51/66), a to k pozemkům v celkové výměře 576 m2, která
nepřekračovala přípustnou výměru 800 m2 podle tehdy platného ustanovení § 200
odst. 1 občanského zákoníku.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu; o nákladech řízení
rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 9. 1. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 12. 2.
2004 u Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to,
že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce závažné, a
jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
Dovolatel poukazoval na to, že v daném případě nejen že byl dům čp.
1983 v P. – D. prodán za nižší cenu (75.891,- Kč), než byla cena podle tehdy
platných předpisů, jak ji stanovil i znalec v tomto soudním řízení (82.150,-
Kč), ale nebyl ani dodržen postup podle způsobu výběru nabyvatelů nemovitostí,
jak byl stanoven směrnicemi Ministerstva financí čj. 314/17.756/64, pro prodej
rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněnými pod č. 10 ve Věstníku
Ministerstva financí 5/1964. Nedošlo zejména k tomu, aby byl záměr prodat
rodinný domek dán vhodným způsobem na vědomí veřejnosti včetně podmínek, za
kterých bude domek prodán; dům byl nabídnut pouze dvěma uchazečům, z nichž pak
byli vybráni žalovaní; dovolatel měl za to, že tu byl rozhodujícím obsah
„doporučení orgánů lidosprávy i stranických orgánů, která vyzdvihovala jejich
politické zásluhy“, jakož i stanovisko dosavadního uživatele domu JUDr. F. M.,
který projevil zájem o byt žalovaných a ochotu přestěhovat se do něj.
Dovolatel dále poukazoval na to, že odvolací soud v daném případě
vycházel z nesprávného právního názoru, že pro uzavření smlouvy není důležité
datum, které je ve smlouvě uvedeno. V tomto případě bylo však jednoznačně
doloženo, že na kupní smlouvě bylo vyznačeno, že byla smlouva uzavřena 2. 3.
1966, jakož i to, že v tento den byla zaplacena kupní cena, avšak ve
skutečnosti byla kupní cena zaplacena až 18. 5. 1966 složenkou na účet bývalého
Obvodního národního výboru v P., tedy až 78 dní poté, co smluvní strany
stvrdily její zaplacení.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99
/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti
zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001). Výjimky stanovené v bodech 15 a 17
uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ
nevztahují.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru,
že dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně má ve věci po právní
stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, je-li v něm řešena právní
otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
V daném případě nevyplynulo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 318/95
Obvodního soudu pro Prahu 9), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu,
napadeném dovoláním dovolatele, byla řešena právní otázka, která by byla
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. V řízení o dovolání
bylo třeba ještě posoudit, zda byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena některá
právní otázka v rozporu s hmotným právem nebo právní otázka, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými
osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci (a také jejich právní nástupci), splňují-li podmínku
uvedenou v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích
(tj. podmínku státního občanství ČR).
Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými
osobami podle tohoto zákona fyzické osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb., jež nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním
rozhodnutím.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými
osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který
získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991
Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyla věc v rozporu s tehdy platnými
předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby
blízké těmto osobám, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. povinnost
věc vydat se vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1.
1. 1990) věc přešla na stát podle ustanovení § 287a zákona č. 87/1950 Sb. (ve
znění zákona č. 67/1952 Sb.).
Zákon č. 87/1991 Sb. stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná
osoba (původní vlastník), ohledně níž byl podle zákona č. 119/1990 Sb., o
soudní rehabilitaci, zrušen výrok o propadnutí majetku státu, domáhat do určité
doby svého majetku od osoby povinné (srov. nález Ústavního soudu ČR z 2. 2.
1995, I ÚS 117/93, uveřejněný pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR).
Rozpor s tehdy platnými předpisy (ve smyslu ustanovení předpisů
restituční povahy - § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., § 4 odst. 2 zákona č.
403/1990 Sb. a § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba chápat ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku. Jde tu o rozpor i s cenovými předpisy
(dříve vydávanými) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání
pozemků, jako byly např. vyhlášky č. 73/1964 Sb., č. 16/1996 Sb. a č. 128/1984
Sb. (srov. stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 50 /128/).
Platnost právního úkonu pro rozpor s cenovými předpisy ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku bylo nutno posuzovat rozdílně v případech,
kdy cena byla právním předpisem přímo stanovena, a v případech, kdy byla
cenovým předpisem jen vymezena s možností použít při jejím určení v konkrétních
případech do jisté míry i volné úvahy; u takto určené ceny bylo i je nutno za
rozdíl od cenového předpisu chápat jen rozdíl podstatný u dohodnuté kupní ceny
od ceny stanovené např. znaleckým posudkem (odhadní ceny) podle cenového
přepisu. V takovém případě lze za podstatný rozdíl považovat rozdíl od odhadní
ceny podle cenového předpisu v rozsahu 10 % až 20 % (srov. k tomu rozhodnutí
uveřejněná pod č. 21/1967, pod č. 22/1976 a také stanovisko uveřejněné pod č.
2/1978, str. 858, odst. 3 a 4, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního
majetku občanům z 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/64, uveřejněné ve Věstníku
Ministerstva financí 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, nýbrž jen
pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní
majetek. Z toho plyne, že nebylo možné vyvozovat důsledky neplatnosti právního
úkonu, jenž byl učiněn mezi organizací spravující národní majetek a občanem v
rozporu s pokyny obsaženými v těchto směrnicích, s poukazem na to, že šlo o
právní úkon odporující zákonu nebo jej obcházející. Nebylo ovšem možné zcela
vyloučit (vzhledem k okolnostem konkrétního případu) rozpor takového právního
úkonu se zájmy společnosti (viz. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1969 Sbírky
rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).
O převzetí věci bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.)
jde jen tehdy, jestliže byla převzata věc, aniž k tomu existoval právní důvod;
citované ustanovení nedopadá na případy, kdy byla převzata věc na základě
existujícího právního úkonu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací osud vycházel v daném případě z obsahu uváděných ustanovení
zákona č. 87/1991 Sb. a z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, rovněž
tu citovaných, které pokládá za použitelné i v tomto případě. Dovolací soud
však musel přitom zároveň konstatovat, že z těchto právních závěrů vycházel i
odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.
Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě shledat dovolání dovolatele přípustným z
toho důvodu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku,
která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nebyly tedy u dovolání dovolatele dány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského
soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání
dovolatele podle ustanvoení § 237b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního
řádu, a to jako dovolání nepřípustné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc. , v. r.
předseda senátu