28 Cdo 1468/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., o dovolání společnosti s ručením omezeným
S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 26.2.2002,
sp. zn. 13 Co 862/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chebu
pod sp. zn. 8 C 156/2000 (žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti
žalovaným: 1. společnosti s ručením omezeným S., zastoupené advokátem, a 2.
výrobnímu družstvu S. Ch., zastoupenému JUDr. K. H., o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1.11.1995, domáhající se uložení
povinnosti žalované S., s.r.o., uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 501 a
pozemku parc. č. 1246 v Ch. a uložení povinnosti žalovanému družstvu S. Ch.
uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání pozemků parc. č. 1246, 137/5 a 135/6 v
katastrálním území Ch., bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu v
Chebu z 31.3.1999, čj. 8 C 377/95-55.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 29.9.1999, sp. zn. 14 Co 484/99; tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh na
připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem z 26.4.2000, 28 Cdo
655/2000 zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni z 29.9.1999, sp. zn. 14 Co
484/99, i rozsudek Okresního soudu v Chebu z 31.3.1999, čj. 8 C 377/95-55, a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl, že pokud si soud
prvního stupně a hlavně dovolací soud vyložily ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) restriktivně tak, že bylo pro uznání
postavení oprávněné osoby podle ustanovení § 3 tohoto zákona nezbytné alespoň
uplatnění restitučního nároku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.
a zákona č. 128/1946 Sb. a že v ostatních případech, kdy nárok uplatněn z
nejrůznějších důvodů nebyl, nelze o charakteristice oprávněné osoby podle
zákona č. 87/1991 Sb. uvažovat, není možné s uvedeným názorem souhlasit.
Dovolací soud připomínal, že pro další řízení je názor dovolacího soudu pro
soud prvního stupně (a případně i pro soud odvolací) závazný podle ustanovení §
243 odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.
V dalším průběhu řízení po doplnění dokazování rozhodl Okresní soud v
Chebu rozsudkem z 29.8.2001, čj. 8 C 156/2000-129, že žalovaná S., s.r.o., je
povinna uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 591 s pozemkem parc. č.
1246 v Ch., zapsaných na listu vlastnictví č. 4482 v katastru nemovitostí,
vedeného u Katastrálního úřadu v Ch.; také žalované S. Ch. bylo uloženo uzavřít
se žalobkyní dohodu o vydání pozemků parc. č. 1246 a parc. č. 137/5, zapsaných
na listu vlastnictví č. 128 katastru nemovitostí, vedeného u Katastrálního
úřadu v Ch. Výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo oběma žalovaným
uzavřít tyto dohody se žalobkyní do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu
nákladů řízení 6.440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně
je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve
znění zákona č. 116/1994 Sb. Původní spoluvlastník K. S., jako jediný z
původních spoluvlastníků, učinil výzvy povinným osobám k vydání nemovitostí a
podal také včas žalobu u soudu, když povinní nemovitosti nevydali. K. S. spolu
se svým bratrem vlastnili Ľ nemovitostí a jejich matka ˝ těchto nemovitostí. V
průběhu řízení K. S. zemřel a do řízení vstoupila žalobkyně jako jeho dcera a
jediná dědička. Soud prvního stupně proto pokládal žalobu žalobkyně za důvodnou
a uložil žalovaným povinnost vydat žalobkyni nemovitosti uvedené v její žalobě.
Pokud se žalované právnické osoby domáhaly, aby žalobkyni byla uložena
povinnost nahradit žalovaným rozdíl mezi původní cenou věcí a jejich cenou v
době podání písemné výzvy k vydání věcí, byl soud prvního stupně toho názoru,
že tu na straně žalovaných nejde o synallagmatický závazek, o němž by mělo být
rozhodnuto v tomto řízení, ale žalovaní se mohou uvedeného nároku v případě
jeho doložení domáhat v samostatném řízení. O nákladech řízení bylo
rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně i žalovaných rozhodl Krajský soud v Plzni
rozsudkem z 26.2.2002, sp. zn. 13 Co 862/2001. Rozsudek soudu prvního stupně
byl rozsudkem odvolacího soudu změněn jen tak, že „lhůta k uzavření dohody o
vydání nemovitostí se neukládá“; ve zbývajících výrocích byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen. Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobkyni společně a
nerozdílně náklady odvolacího řízení částkou 11.465 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání nebylo
shledáno důvodným, pokud šlo o odvolání žalovaných, a odvolání žalobkyně bylo
shledáno důvodným jen zčásti.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel z právního
závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2
zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jak tento závěr uváděl
již i dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí, a že tu také byla ze strany
žalobkyně podána včas výzva k vydání nemovitostí. Odvolací soud neshledal
důvodnou námitku nedostatku pasívní legitimace, uplatněnou žalovaným družstvem
S. Ch., když tento žalovaný je subjektem, který žalobkyní uváděné nemovitosti
držel ke dni počátku účinnosti zákona č. 87/1991 Sb (tj. k 1.4.1991). Proto
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu jako věcně správný v části ukládající žalovaným
povinnost uzavřít dohodu se žalobkyní o vydání nemovitosti.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
220 odst. 1 občanského soudního řádu jen v tom výroku, jímž byla stanovena
lhůta jednoho měsíce k uzavření dohod o vydání nemovitostí. Stanovení takové
lhůty tu nebylo na místě, když tu došlo k nahrazení projevu vůle žalovaných k
uzavření dohod, a to s účinkem do právní moci rozsudku bez dalšího.
Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního
stupně byl rovněž rozsudkem odvolacího soudu potvrzen jako věcně správný a o
nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou společnost s
ručením omezeným S. v řízení zastupoval, dne 17.4.2002 a dovolání ze strany
tohoto dovolatele bylo podáno dne 16.5.2002, tedy ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti
dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu a byl toho názoru, že rozsudkem odvolacího soudu byla
řešena právní otázka zásadního významu. Jako odvolací důvod uplatňoval
dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že soudy obou stupňů se nezabývaly námitkami dovolatele,
že tato dovolávající se společnost s ručením omezeným není a nemůže být
povinnou osobou podle ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě byl
dům čp. 591 a pozemek parc. č. 1246 v Ch. v době podání výzvy k jejich vydání
oprávněné osobě (tj. k 1.11.1995) vlastnictvím obchodní společnosti vzniklé v
roce 1990 a do jejího vlastnictví se tyto nemovitosti dostaly převodem z
družstva, které samo vzniklo také v roce 1990. Výrobní družstvo S. Ch. je
složeno z členů družstva, kterými jsou výlučně fyzické osoby. Družstvo tu
získalo nemovitosti od státu za podmínek splnění ekonomického ekvivalentu
hodnoty věci. Dovolatel dále zdůrazňoval, že z jeho strany byl dům čp. 591 v
Ch. převeden v roce 1999 na jiný subjekt, takže už nemovitosti nemá ve svém
vlastnictví; k tomuto převodu došlo v době, kdy v předchozím řízení odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně.
Dovolání dovolatele S., s.r.o., Ch. bylo Okresním soudem v Chebu předloženo dne
7.8.2002 dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Ve spise Okresního soudu v
Chebu sp. zn. 8 C 156/2000 je založeno (na č.l. 165) usnesení Ústavního soudu
Čr ze 16.7.2002, III. ÚS 383/02, jímž byl odmítnut návrh – ústavní stížnost
navrhovatelů S., s.r.o., Ch. a S. Ch., výrobního družstva, proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni z 26.2.2002, sp. zn. 13 Co 862/2001. V odůvodnění
tohoto usnesení Ústavního soudu ČR bylo uvedeno, že nebyl shledán zásah do
práv, kterých se uvedené právnické osoby dovolávaly; v usnesení Ústavního soudu
bylo uvedeno, že „odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal se všemi
námitkami uplatněnými žalovanými – pokud jde o splnění podmínky existence
státního občanství právního předchůdce žalobkyně i pokud jde o její postavení
jako osoby oprávněné podle § 3 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů“.
Při posuzování dovolání dovolatele S., s.r.o., Ch. proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni z 26.2.2002, sp. zn. 13 Co 862/2001, vycházel dovolací soud z
ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle
něhož tento zákon, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.
99/1963 Sb.), platí i na řízení zahájená před účinností zákona č. 30/2000 Sb.
(tj. před 1.1.2001), není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (jako je tomu v
bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Protože dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo nutno přípustnost
dovolání dovolatele posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, jak na to poukazoval i dovolatel ve svém dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je dovolání
přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 8 C 156/2000, ani z dovolání
dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že v tomto
případě šlo o rozhodnutí odvolacího soudu řešící otázku, která by v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (když i dovolacím soudem byl k řešení
této konkrétní právní otázky zaujat právní závěr ve zrušovacím rozhodnutí
dovolacího soudu z 26.4.2000, 28 Cdo 655/2000), anebo že by šlo o řešení právní
otázky, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
V dovolacím řízení bylo nutno ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu
byla nebo nebyla právní otázka, která je sporná mezi žalobkyní a žalovanými,
řešena v rozporu s hmotným právem. Při tomto posouzení vycházel dovolací soud
zejména z právních závěrů, obsažených v rozhodnutích a stanoviscích
uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším
soudem.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou osobami povinnými k
vydání věcí oprávněným osobám stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti
zákona č. 87/1991 Sb. (tj k 1.4.1991) věc drží (s výjimkami uvedenými v § 4
odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 87/1991 Sb.). Toto ustanovení tedy neobsahuje
jako zákonný předpoklad vydání věci (uzavření dohody o vydání věci) tu
okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci (případně v době rozhodování
soudu o tomto nároku) povinná osoba stále věc držela (vlastnila).
Povinnost vydat věc, jež byla fyzické osobě odňata, stíhá tedy všechny
právnické osoby (organizace) s výjimkou podniků se zahraniční majetkovou
účastní a obchodních společností, jejímiž společníky jsou výhradně fyzické
osoby (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 104 /243/ a 113 /249/
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Povinnost vydat věc stíhá i družstevní organizaci, která věc, jež přešla na
stát, koupila od státu. Tato osoba, jež je povinna věc vydat, má právo na
vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci od státu, s tím, že tento
nárok uplatní u příslušného orgánu státní správy (srov. i § 3 odst. 1 zákona č.
42/1992 Sb. ve znění zákonného opatření č. 297/1992 Sb. a zákona č. 496/1992
Sb.) (viz č. 34/1993, str. 109 /243/ a str. 113 /249/, Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V usnesení Ústavního soudu ČR z 19.11.1998, III. ÚS 17/98, uveřejněném pod č.
70 (usnesení) ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl
zaujat právní závěr, že povinnou osobou podle ustanovení § 4 zákona č. 87/1991
Sb. je i družstvo a že pod pojem obchodní společnosti se společníky, jimiž jsou
výlučně fyzické osoby, se nepodřazuje pojem družstva.
Z uváděné právní úpravy a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury
soudů, které dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě, vycházel v
podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 26.2.2002 (sp. zn. 113 Co
862/2001 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatele.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě
byla otázka aplikace a výkladu ustanovení § 3, § 4 a § 5 zákona č. 87/1991 Sb.
na projednávanou právní věc řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem
(srov. § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).
Neshledal proto dovolací soud v daném případě, že by dovolání dovolatele bylo
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského
soudního řádu a přikročil k odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5
a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených
žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 ustanovení § 150 občanského soudního
řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který
byl v řízení úspěšný; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní
věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele rekapitulujícího
procesní stanovisko žalobkyně, učiněné již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. června 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu