28 Cdo 1472/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Z. H., B) A.
H., proti žalované S. z. š. s. s. v M. B., o vydání věci, vedené u Okresního
soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 594/92-129, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1999, č.j. 28 Co 603/99-153 a 28
Co 614/99-153, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29.
dubna 1999, č.j. 7 C 594/92-129, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze
dne 21. června 1999, č.j. 7 C 594/92-135, zamítl žalobu, kterou se žalobci
domáhali vydání domu čp. 577/II a pozemku parc. č. 1986/1 v kat. území M. B. a
rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu. K odvolání
žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným usnesením
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., § 238
odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §
241 odst. 3 písm. a) a b) o.s.ř. Podle dovolatelky místně příslušným k
projednávání žaloby byl Okresní soud v Mladé Boleslavi, avšak věc byla
postoupena k projednání Okresnímu soudu v Nymburce. Stalo se tak proto, že
žalobkyně byla původně soudkyní z lidu, později jako přísedící. Nyní pak (až do
současné doby) je přísedící Krajského soudu v Praze. Proto odvolání žalované
neměl projednávat Krajský soud v Praze, ale věc měla být postoupena k
projednání jinému odvolacímu soudu. Z těchto důvodů navrhla dovolatelka
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a a přikázání věci za podmínek podle § 11
odst. 3 o.s.ř. příslušnému odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je
založena předně ve všech případech vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř. (důvody zmatečnosti), a to proti rozhodnutí odvolacího soudu (lhostejno
zda proti rozsudku či usnesení). Existence zde uvedených důvodů přípustnosti
zakládá současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
V této věci dovolatelka výslovně tvrdí přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. g) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Případy vyloučení soudců
jsou upraveny předně ustanovením § 14 odst. 1 o.s.ř., podle něhož jsou soudci
vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich
poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich
nepodjatosti. U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří rozhodovali
věc u soudu nižšího stupně, a naopak (§ 14 odst. 2 o.s.ř.). Účastníkům přísluší
právo vyjádřit se o osobách soudců, skutečnosti, pro které je soudce vyloučen,
jsou povinni sdělit neprodleně (§ 15 odst. 2 o.s.ř.). O tom, zda je soudce
vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě (§ 16 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Jestliže bylo rozhodnuto, že soudce je vyloučen, určí místo něho předseda soudu
jiného soudce nebo přikáže věc jinému senátu )§ 16 odst. 2 o.s.ř.). Uvedená
ustanovení vztahují se nejen na soudce z povolání, ale rovněž na soudce
přísedící (srov. § 4 odst. 1 až 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích)
to vše za předpokladu, že jde o věc, v níž pojmově vůbec přichází do úvahy
účast soudce přísedícího.
Důsledky vyplývající ze shora uvedených ustanovení nelze ponechat stranou při
výkladu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Už z gramatického výkladu
tohoto ustanovení se totiž nabízí závěr, že za důvod zmatečnosti (zakládající
obecně přípustnost dovolání, a v případě jeho prokázání rovněž dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.) lze považovat jen takový stav, kdy
rozhodnutí soudu bylo vydáno osobou soudce, ohledně něhož v důsledku zjištění
skutečností předvídaných shora uvedenými ustanoveními bylo vysloveno senátem
nadřízeného soudu, že je z projednávání věci vyloučen. Pojmově je proto
vyloučeno, aby k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. g)
o.s.ř. postačovalo pouhé podezření některé z účastníků řízení o tom, že v jeho
věci jsou dány podmínky pro vyloučení konkrétního soudce (ať už soudce z
povolání nebo soudce přísedícího), případně pro delegaci věci jinému soudu.
Shora zmíněná procesní ustanovení totiž poskytují dostatečné záruky pro
objektivnost rozhodování institutem vyjádření se účastníků k osobě soudců,
případně k návrhu na vyloučení soudce, nehledě k povinnostem soudců ex offo
postupovat způsobem uvedeným v § 15 odst. 1 o.s.ř. V této věci tvrzení
dovolatelky naprosto se nekryje s některou z eventualit vyplývajících ze shora
uvedených procesních ustanovení tím spíše, že z rozhodování odvolacího soudu v
této věci je svěřeno soudcům z povolání a účast soudce přísedícího je zde
zcela vyloučena. Přípustnost dovolání v této věci nelze proto s odkazem na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovodit.
Pro úplnost třeba zmínit, že v této věci Okresní soud v Mladé Boleslavi, u
něhož byla žaloba původně dne 9. března 1992 podána, postupoval v souladu se
shora uvedenými předpisy, důsledkem čehož bylo přikázání věci jinému soudu
prvního stupně, totiž Okresnímu soudu v Nymburce (č.l. 7 spisu). Z obsahu spisu
se jinak nepodává, že by do rozhodování odvolacího soudu výše uvedeným
usnesením vznesl některý z účastníků námitku podjatosti soudců odvolacího
soudu, aniž by některý ze soudců odvolacího dospěl k závěru o nutnosti postupu
podle § 15 odst. 1 o.s.ř. Situace předvídaná v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
g) o.s.ř. proto v této věci nenastala.
Argumentace dovolatelky nesoucí se k přípustnosti dovolání podle § 238
odst. 1 písm. a) o.s.ř. je zcela nepřiléhavá. Uvedené ustanovení míří na
případy meritorního měnícího rozhodnutí, nikoliv však na případy zrušovacího
usnesení odvolacího soudu, jako je tomu v dané věci.
Přípustnost dovolání v této věci nelze proto dovodit ze žádného
ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4,
odst. 5 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. musel přistoupit k
odmítnutí podaného dovolání, ježto směruje proti rozhodnutí, proti němuž
dovolání není přípustné, aniž mohl přistoupit k zkoumání opodstatněnosti
dalšího dovolacího důvodu uplatněného v dovolání odkazem na ustanovení § 241
odst. 3 písm. b) o.s.ř. Dovolací rovněž není oprávněn k rozhodnutí o návrhu na
přikázání věci jinému odvolacímu soudu učiněnému v rámci podaného dovolání
žalovanou, a to vzhledem k ustanovení § 12 odst. 3 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1
o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, žalobcům pak v souvislosti s
podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý ,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková