28 Cdo 1472/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
o dovolání 1. A. S., společnosti s ručením omezeným, a 2. L. V.,
zastoupených advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z
15.1.2002, sp. zn. 47 Co 665/2001, vydaném v právní věci vedené u Okresního
soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 98/97 (žalobců 1. A.G.S., s.r.o., a 2.
Ing. L. V., zastoupených advokátem, proti žalované V. D., zastoupené advokátem,
o neplatnost dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z
15.1.2002, sp. zn. 47 Co 665/2001, i rozsudek Okresního soudu v
Litoměřicích z 2.8.2001, čj. 15 C 98/97-61.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 14.5.1997, aby soud určil,
že je neplatná dohoda o vydání pozemků parc. č. 434, parc. č. 435/2, parc. č.
438/3 a parc. č. 433 v katastrálním území D., uzavřená mezi žalovanou
a státním podnikem K. D. dne 22.6.1992. Žalobci poukazovali na to, že tato
dohoda byla sice schválena rozhodnutím Pozemkového úřadu v L. ze 6.8.1992, čj.
Zem. 821/92-1016, ale podle názoru žalobců nemohlo k této dohodě platně dojít,
protože všechny uvedené pozemky jsou na základě rozhodnutí Ministerstva
stavebnictví z 27.4.1981, na základě rozhodnutí odboru výstavby bývalého
Severočeského krajského národního výboru v Ú. i rozhodnutí odboru výstavby
bývalého Městského národního výboru v L. z 28.2.1984 dobývacím prostorem
určeným k těžbě čedičů a ukládání skrývkových materiálů a k umístění stavby
úpravny kamene D.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že na straně žalobců není dán
naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/
občanského soudního řádu). Již ze smlouvy uzavřené 15.1.1995 mezi F. n. m. a A.
G., s.r.o., a Ing. L. V. o prodeji podniku i z dohody o narovnání z 1.10.1995,
uzavřené mezi týmiž subjekty, vyplývá, že pozemky, uvedené nyní v žalobě
žalobců, patřící žalované, nejsou součástí této smlouvy. V době uplatnění
nároku na vydání podílů na uvedených nemovitostech podle zákona č. 229/1991 Sb.
nebyly na těchto pozemcích žádné nemovité stavby. Posouzení
platnosti dohody o vydání pozemků náleželo pozemkovému úřadu, který také dohodu
o vydání pozemků žalované schválil.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem z 2.8.2001, čj. 15 C 98/97-61,
rozhodl, že se zamítá v celém rozsahu žaloba žalobkyně o určení neplatnosti
dohody uzavřené mezi žalovanou a státním podnikem K. D. dne 22.6.1992 ohledně
vydání pozemků parc. č. 434, 435/2, 428/3 a 433 v katastrálním území D.
Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 13.525 Kč do
3 dnů od právní moci rozhodnutí soudu.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci
neprokázali naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody, uzavřené mezi
žalovanou a s.p. K. D., ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního
řádu. Soud prvního stupně poukazoval na to, že zápis o vlastnictví k pozemkům
parc. č. 434, 433, 435/2 a 438/3 v katastrálním území D. byl proveden na
základě rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu L., Zem. 821/92-1016, ze
dne 6.8.1992, kterým byla schválena dohoda o vydání nemovitostí žalované.
Žalobcům se v průběhu tohoto řízení nepodařilo prokázat, že by součástí smlouvy
o prodeji podniku, uzavřené s F. n. m. ČR ohledně privatizovaného majetku, byly
i nemovitosti ve vlastnictví žalované. Mezi účastníky soudního řízení sporný
pozemek byl v době odnětí původním vlastníkům zemědělskou půdou; stavby
umístěné na pozemku jsou stavby mobilní, které nebrání vydání nemovitostí;
uvedenou dohodu z 22.6.1992 nelze tedy považovat za neplatnou a navíc je
schválena rozhodnutím pozemkového úřadu, na jehož základě byl proveden i zápis
do katastru nemovitostí; toto rozhodnutí nebylo napadeno řádným ani mimořádným
opravným prostředkem; státní podnik K. D. platil žalované nájemné za pozemek,
takže právní předchůdci žalobců akceptovali uvedenou uzavřenou dohodu; případné
omyly v subjektivním vědomí na straně žalobců o rozsahu nabytého majetku tu
nejsou rozhodné.
Byla proto žaloba žalobců soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech
řízení bylo rozhodnuto vzhledem k výsledkům řízení ve věci samé.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 15.1.2002, sp. zn. 47 Co
665/2001, tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a řízení o žalobě
žalobců bylo zastaveno. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že „odvolání nelze
upřít určité oprávnění, i když ze zcela jiných důvodů“. Odvolací soud
poukazoval na to, že žalovaná uplatnila jako oprávněná osoba podle zákona č.
229/1991 Sb. nárok proti státnímu podniku K. D., jenž její nárok uznal a
uzavřel se žalovanou dohodu, kterou jí nemovitost vydal, a dohoda byla
schválena rozhodnutím pozemkového úřadu, vydaným ve správním řízení.
Podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. lze schválenou dohodu o vydání
nemovitostí přezkoumat na návrhu účastníka dohody jen v případech, kdy dohoda
není schválena. V souvislosti s tím odvolací soud poukazoval na ustanovení §
103 občanského soudního řádu. Není-li dána pravomoc soudu k projednání a k
rozhodnutí o věci na základě žaloby o splnění povinnosti, která vyplývá ze
zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (§ 80 písm. b/ občanského
soudního řádu), nespadá do pravomoci soudu ani žaloba o určení, zda tu toto
právo je či není (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu). Jestliže k
rozhodnutí o nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. byl příslušný pozemkový úřad,
tedy správní orgán ve správním řízení, který také rozhodnutí v tomto řízení
vydal, není v takové právní věci dána pravomoc soudu k rozhodnutí o neplatnosti
dohody schválené rozhodnutím správního orgánu. Proto „odvolacímu soudu nezbylo
než podle ustanovení § 104 odst. 1 a § 221 odst. 1 občanského soudního řádu
zrušit odvoláním napadený rozsudek a občanské soudní řízení v této právní věci
zastavit“. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanovením
§ 146 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v
řízení zastupoval, dne 6.2.2002 a dovolání bylo podáno u Okresního soudu v
Litoměřicích dne 3.4.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali
dovolatelé na ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu. Jako
dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé vytýkali, že se odvolací soud nezabýval tím, zda žalobci
mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení § 80 písm. c/
občanského soudního řádu; dále dovolatelé vytýkali, že v odvolacím řízení
nebyly provedeny žádné nové důkazy, ani nebyly zopakovány žádné důkazy
provedené v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud změnil tedy
rozsudek soudu prvního stupně, aniž by jakýmkoli způsobem doplňoval, či
zopakoval dokazování ohledně skutkového zjištění, které učinil soud prvního
stupně na základě před ním provedeného dokazování, třebaže se od závěrů z něho
odchýlil.
Lze se ztotožnit, uváděli dovolatelé, s názorem, že soudu nenáleží
posuzovat a určovat platnost či neplatnost dohody podle ustanovení § 9 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb. v tom smyslu, zda je či není v souladu s ustanoveními
zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru dovolatelů však nelze vyloučit pravomoc
soudu tam, kde bude doložen naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takové
dohody např. z důvodů uvedených v ustanovení § 37 občanského zákoníku, a také
tehdy, pokud by dohoda odporovala ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku
jiným obecně závazným předpisům, podle nichž nebyla dohoda posouzena orgánem
příslušným ke schválení dohody podle ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona č.
229/1991 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž tento zákon platí
i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud jím není
stanoveno jinak (jako např. v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č.
30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání dovolatelů proti usnesení odvolacího soudu bylo tu třeba
posoudit podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu,
podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení bylo zastaveno, popřípadě věc
byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci věc náleží. Tyto zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání dovolatelů byly v daném případě splněny.
Dovolatelé uplatňovali jako jeden z dovolacích důvodů, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu
ustanovení § 214a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu. Vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřovali dovolatelé v
tom, že „odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by jakýmkoli
způsobem doplňoval, či opakoval dokazování ohledně skutkového zjištění, které
učinil soud prvního stupně na základě před ním provedeného dokazování, od něhož
se odvolací soud odchýlil“.
Tuto dovolateli uplatňovanou vadu řízení dovolací soud v daném případě
neshledal opodstatněnou, protože dovolací soud se tu neodchýlil od skutkového
zjištění (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 64/1966 a pod č. 92/1968
Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem), nýbrž
odchýlil se od právního posouzení věci soudem prvního stupně.
Dovolatelé uplatňovali jako další z důvodů dovolání, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na
projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek text ze str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 9 zákona č.
229/1991 Sb. a v souvislosti s tímto ustanovením pak také podle ustanovení §
103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu; tato ustanovení se projednávané
právní věci týkala. Bylo ovšem třeba v dovolacím řízení posoudit, zda s
použitím těchto ustanovení odvolací soud dospěl k vydání usnesení spočívajícího
na správném právním posouzení věci.
Odvolací soud neshledal při svém rozhodování podmínky k řízení v této právní
věci (ve smyslu ustanovení § 103 občanského soudního řádu), když poukazoval na
to, že není dána pravomoc soudu k rozhodování o platnosti dohody o vydání
nemovitostí podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., není-li dána
pravomoc soudu k projednávání žaloby o splnění povinností, které
vyplývají z ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb.; proto odvolací soud také
řízení zastavil.
O zastavení občanského soudního řízení v souvislosti s ustanovením § 9 zákona
č. 229/1991 Sb. bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo (na str. 51
/129/): „Je-li u soudu uplatněna žaloba oprávněné osoby (§ 4 zákona č.
229/1991 Sb.) vůči povinné osobě (§ 5 zákona č. 229/1991 Sb.) o vydání věci,
aniž předcházelo rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 zákona č.
229/1991 Sb., soud řízení o takové žalobě zastaví pro nedostatek soudní
pravomoci. Není v pravomoci soudu jednat a rozhodovat o žalobě, jíž se žalobce
domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání
nemovitostí, která by se opírala o nároky podle zákona č. 229/1991 Sb.“
O takový případ v právní věci, jíž se týká dovolání dovolatelů, nešlo.
Žalobní návrh žalobců se ovšem týkal dohody o vydání nemovitosti, uzavřené
podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která podle ustanovení § 9
odst. 2 téhož zákona podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí
vydaného ve správním řízení.
Tak tomu bylo v daném případě, v němž byla dohoda mezi V. D. a K. D., uzavřená
22.6.1992 ohledně vydání pozemků parc. č. 434, 435, 438/3 a 433, schválena
rozhodnutím Okresního úřadu – pozemkového úřadu v L. ze 6.8.1992, zn. Zem.
821/92-1016, podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Proti tomuto
rozhodnutí nebylo podáno odvolání a stalo se pravomocným a vykonatelným dne
2.9.1991. Uváděné rozhodnutí nebylo přezkoumáváno ani mimo odvolací řízení
(srov. § 65 - § 68 zákona č. 71/1967 Sb. správního řádu).
Šlo tu tedy o rozhodnutí příslušného správního orgánu, jímž byla posouzena
důvodnost schválené dohody o vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení
zákona č 229/1991 Sb. Ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního
řádu bylo tedy v tomto soudním řízení na místě vycházet z rozhodnutí tohoto
příslušného správního orgánu, když byla otázka důvodnosti a také platnosti
dohody o vydání nemovitostí posouzena vydaným rozhodnutím správního
orgánu. Nešlo tu v žádném případě o správní akt nicotný (nulitní),
jehož přezkoumání by bez dalšího náleželo k přezkoumání soudu i mimo rámec
správního soudnictví (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle názoru dovolacího soudu však nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že
by tu k projednání určovací žaloby žalobců nebyly splněny podmínky, za nichž
může soud rozhodovat ve věci, jak to má na zřeteli ustanovení § 103 občanského
soudního řádu. Nešlo tu totiž o věc, která by vůbec nevyplývala ze vztahů
vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 občanského soudního řádu.
Protože tedy dovolací soud v otázce podmínek řízení dospěl k jinému právnímu
závěru podle ustanovení § 103 občanského soudního řádu, nebylo možné posoudit
usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení jako rozhodnutí spočívající na
správném právním posouzení věci (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit ke zrušení usnesení odvolacího
soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména z hlediska aplikace
ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu), zrušil dovolací soud i
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším
řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d
odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu); soud prvního stupně rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu