28 Cdo 1473/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatele B. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem-pobočka Liberec, z 1.7.2005, sp.zn. 29 Co 797/2004, vydanému v
právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 19 C 30/2002 (žalobce
B. P., zastoupeného advokátem, proti akciové společnosti V., zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem ke dni 12.1.1991), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobou, podanou u soudu 30.1.2002, se žalobce domáhal, aby soud rozsudkem
určil, že B. P., narozený 29.10.1911, byl ke dni své smrti (k 12.1.1991)
vlastníkem části pozemku parc. č. 1977/1 v R., části pozemku parc. č. 1095 s
budovou čp. 1155 v R. a části pozemku parc. č. 1738 a části pozemku parc. č.
1739/1 v R. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily žalobcovu otci
B. P. st., který byl komplementářem a jediným osobně ručícím společníkem firmy
„R. M. B. P., K.G.“ v R.; nemovitosti byly postiženy konfiskací podle dekretu
č. 108/1945 Sb. výměrem z 20.5.1946 (čj. 12567/46 ONV v R.). Podle názoru
žalobce byl tu konfiskační výměr vydán orgánem nepříslušným (jen poradní
komisí) a nedošlo ke schválení tohoto rozhodnutí Zemským národním výborem v P.
a tento výměr neměl také náležitosti podle tehdy platného vládního nařízení č.
8/1928 Sb., o správním řízení, takže šlo o správní rozhodnutí nulitní. Uvedené
nemovitosti nepřešly tedy konfiskací na stát, ale zůstaly vlastnictvím B. P.
(zemřelého 12.1.1991, jehož dědicem je nyní žalobce B. P. mladší, který má
právní zájem na určení, že jeho zemřelý otec byl ke dni své smrti vlastníkem
nemovitosti uvedených v žalobě žalobce.
Žalovaná společnost V. navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že vlastnictví této
žalované společnosti vzniklo „kvalifikovaným konstitutivním zápisem do
pozemkové knihy, když navíc tu došlo na základě právní úpravy, provedené
občanskými zákoníky z roku 1950 a z roku 1964, ke vzniku práva vydržením, a na
druhé straně došlo k promlčení na straně žalobce“. Žaloba žalobce je proto
podle názoru žalované nedůvodná.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem z 26.5.2004, čj. 19 C 30/2002-56, zamítl žalobu
žalobce, kterou se domáhal určení, že dne 12.1.1991 zemřelý zůstavitel B. P.,
narozený 29.10.1911, byl ke dni své smrti vlastníkem parcely č. 1737 s budovou
čp. 1155, parcely 1738 s budovou čp. 1215 a parcely č. 1739/1, zapsaných na
listu vlastnictví č. 2721 pro katastrální území a obec R. u Katastrálního úřadu
pro Ú. kraj, katastrální pracoviště R. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované
společnosti V. na náhradu nákladů řízení 10.000 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobce
nebyla shledána důvodnou.
Soud prvního stupně uváděl, že žalobce v řízení prokázal, že jeho otec, jako
jediný osobně ručící společník byl vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení
jde, ale neprokázal právní skutečnosti, jež by vylučovaly možnost pozbytí
tohoto vlastnictví poválečnou konfiskací. Soud prvního stupně měl naopak za to,
že bylo v řízení prokázáno, že vlastnické právo žalobcova otce zaniklo ke dni
30.10.1945 aplikací dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku
a o Fondech národní obnovy. Podle konfiskačního výměru Okresní správní komise
či Okresního národního výboru v R. z 20.5.1946, čj. 12567/46, byl konfiskován
majetek společnosti „R. M. B. P.“, jako majetek německé právnické osoby. K
přechodu vlastnického práva na stát tu docházelo přímo z uvedeného dekretu.
Soud prvního stupně nepovažoval uvedené správní rozhodnutí za nicotný (nulitní)
správní akt, i když tento správní akt trpěl určitými formálními vadami.
Konfiskační výměr z 20.6.1946 tu dokládal, že právnická osoba v něm uváděná
splňovala jako vlastník podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bod 1-2 dekretu č.
108/1945 Sb. a že tento majetek byl dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb.
konfiskován ve prospěch československého státu, jako právního předchůdce
žalované společnosti V. Na zmíněném výměru, který měl soud prvního stupně k
dispozici, byla uvedena i doložka o nabytí právní moci tohoto výměru dnem
1.7.1946. Soud prvního stupně dospěl tedy k závěru, že v tomto případě bylo
vydáno účinné rozhodnutí, kterým je soud vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst.
2 občanského soudního řádu. V řízení bylo tedy postaveno na jisto, že otec
žalobce pozbyl vlastnické právo na základě provedené a završené konfiskace
podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Soud prvního stupně vyslovoval ještě názor, že i v případě, že by uvedený
majetek nebyl konfiskován, nebyla by žaloba žalobce úspěšná s ohledem na
žalovanou vznesenou námitku vydržení, kterou shledal soud prvního stupně
opodstatněnou, když bylo prokázáno, že žalovaná společnost V., a.s., drží
předmětné nemovitosti po zákonem stanovenou desetiletou lhůtu (včetně oprávněné
držby jejího právního předchůdce, tj. státu), přičemž byla se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že jí tyto nemovitosti náleží.
Soud prvního stupně tedy žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl
podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem z 1.7.2005, sp.zn. 29
Co 797/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen; žalobci bylo uloženo, aby žalované zaplatil na náhradu nákladů
odvolacího řízení 10.450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud měl za to, že tato právní věc byla soudem prvního stupně náležitě
posouzena. Soudem prvního stupně zjištěný konfiskační výměr z 20.5.1946, čj.
12567/46, je správním aktem, který není soud v občanském soudním řízení
oprávněn zkoumat z hlediska jeho věcné správnosti. Jen v případě, že by správní
rozhodnutí tu bylo vydáno absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, šlo by
o nicotný správní akt (paakt), jímž by soud nebyl vázán; o takový případ však v
konkrétní právní věci nejde. Z uvedeného výměru vyplývá, že v případě firmy
„R.“, která původně patřila otci žalobce, byly splněny podmínky pro konfiskaci
majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., když tu šlo o majetek německé právnické
osoby. Výměr tu byl doručen formou veřejné vyhlášky, takže výměr nabyl právní
moci dnem 1.7.1946; uváděný výměr obsahuje i odkaz na konkrétní seznam osob,
jejichž majetek byl konfiskován, a tento výměr vyvolal také právní účinky v
konfiskačním procesu; tímto správním rozhodnutím byly soudy obou stupňů vázány
ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobcův otec B.
P., zemřelý 12.1.1991, tedy již ke dni své smrti majetek, uváděný v žalobě
žalobce, nevlastnil a nemohl být předmětem dědictví po otci žalobce.
Za uvedených okolností odvolací soud, jak uváděl, blíže se nevyjadřoval k tomu,
zda žalovaná společnost splnila podmínky pro vydržení nemovitostí, o něž v
tomto řízení jde, jak se touto otázkou zabýval soud prvního stupně.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení
rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Rozsudek soudu odvolacího byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 22.8.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 24.10.2005
předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy ve lhůtě stanovené v
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovolání, má po právní stránce
zásadní význam. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení před
odvolacím soudem je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především namítal nesprávnost názoru odvolacího soudu, že tu soudy v
tomto občanském soudním řízení byly vázány konfiskačním výměrem správního
orgánu z 20.5.1946 a nemohly jej přezkoumávat. Podle názoru dovolatele měly tu
soudy vycházet z ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních
lidských práv a svobod a jeho výkladu, podaného v judikatuře Evropského soudu
pro lidská práva; tato Úmluva vyžaduje, aby každá otázka, týkající občanského
práva nebo závazku, byla předmětem soudního řízení a v tomto řízení se soud
musí zabývat existencí či neexistencí tohoto práva či závazku; nemůže se zbavit
pravomoci rozhodovat o důležitých skutečnostech, významných pro výsledek sporu,
poukazem na vázanost rozhodnutím správního orgánu; je tu třeba přezkoumávat
správní rozhodnutí s plnou jurisdikcí.
Dovolatel poukazoval dále zejména na to, že výměr správního orgánu v Rumburku z
20.5.1946, čj. 12567/46 (číslo seznamu osob, postižených konfiskací 56/74), o
němž odvolací soud uváděl, že byl vydán Okresním národním výborem v R., byl
však ve skutečnosti vydán Okresní správní komisí v R., která tu působila do
11.7.1946. Pokud uvedený výměr vydala sama okresní správní komise, bez
předchozího přenesení rozhodovací pravomoci plenární schůze okresní správní
komise, pak muselo být rozhodnutí vydané jen okresní správní komisí schváleno
Zemským národním výborem v P. K tomuto schválení však v daném případě nedošlo,
takže rozhodnutí z 20.5.1946 bylo učiněno jen komisí, která měla pouze povahu
poradního orgánu. Šlo tu tedy o rozhodnutí vydané věcně nepříslušným správním
orgánem, takže přechod konfiskovaných věcí na stát tu nebyl perfektní.
Dovolatel poukazoval také na to, že ve výměru z 20.5.1946 bylo použito označení
firmy jako „Fa R.“, třebaže zřejmě zde měl být konfiskován majetek firmy
nesoucí název R. M. B. P. komanditní společnost. Označení společnosti, jejíž
majetek měl být konfiskován, tu bylo v konfiskačním výměru natolik
nedostatečné, že to způsobuje nicotnost tohoto výměru. Kromě toho odvolací soud
neposoudil správně právní povahu subjektu, jehož se konfiskační výměr týkal,
když tu šlo o komanditní společnost, která podle tehdy platných předpisů nebyla
právnickou osobou. Výměr z 20.5.1946, označující subjekt, jehož se konfiskační
výměr týkal, jako firma „Fa. R. 2“, ačkoli ve skutečnosti šlo o komanditní
společnost R. M. B. P., pak tedy podle svého obsahu (ohledně označení subjektu,
jehož se konfiskace týkala) nemohl deklarovat konfiskaci majetku žalobcova
otce, neboť uvedený výměr byl takto adresován osobě bez právní subjektivity,
která nebyla vlastníkem konfiskovaných nemovitostí.
Dovolatel poukazoval i na to, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, zda
uváděný výměr z 20.5.1946 byl řádně doručen a zda tento výměr nabyl právní
moci. Tyto závažné skutečnosti nebyly v řízení u soudů obou stupňů objasněny.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo možné posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 19 C 30/2002
Okresního soudu v Děčíně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která je rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda tu byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena některá právní
otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě zda v tomto rozhodnutí šlo o
řešení právní otázky dosud nevyřešené v rozhodování odvolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 1.7.2005 (sp.zn. 29 Co 797/2004 Krajského
soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci), dospěl k výslednému závěru, že v
tomto řízení vyšlo najevo, že v daném případě konfiskaci podle dekretu č.
108/1945 Sb. podléhal majetek náležející společnosti „R. M. B. P., K.G“, která
byla od 1.1.1943 komanditní společností s osobně ručícím společníkem B. P. Do
majetku této společnosti patřil i pozemek, zapsaný ve vložce pozemkové knihy
pro katastrální území R., o nějž v tomto řízení jde. Tohoto pozemku se týkal
konfiskační výměr bývalého Okresního národního výboru v R. z 20.5.1946, čj.
12567/46 a č. 56/24 seznamu osob, jichž se konfiskace podle dekretu č. 108/1945
Sb. týkala; šlo o rozhodnutí, jímž byla deklarována oprávněnost použití dekretu
č. 108/1945 Sb. na konfiskování uvedeného nemovitého majetku. Odvolací soud byl
toho názoru, že tu šlo o správní akt, který není soud oprávněn věcně
přezkoumávat a z tohoto rozhodnutí je soud povinen vycházet; nešlo tu v
konkrétní právní věci o správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným
správním orgánem. Podle uvedeného výměru byly, podle názoru odvolacího soudu, v
případě firmy R. splněny podmínky pro konfiskaci podle ustanovení § 1 odst. 1
body 1,2 a 3 dekretu č. 108/1945 Sb. a tento dekret nabyl právní moci 1.7.1946.
Dovolací soud v této souvislosti vycházel při posuzování správnosti uvedených
závěrů odvolacího soudu z právních závěrů, kterými se touto problematikou
zabývala uveřejněná judikatura soudů (zejména ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní závěr, že „mimo správní soudnictví jsou obecné soudy
oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty
nicotné (nulitní). Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných a aktů
nezákonných platí prezumpce jejich správnosti“.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek bylo vyloženo, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn
zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní
akt (zda nejde o paakt), zda jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci
příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Nicotným
správním aktem je správní akt, vydaný tzv. absolutně nepřípustným správním
orgánem.
Dovolací soud i v tomto případě měl rovněž na zřeteli i to, že v rozhodování
dovolacího soudu došlo k tomu, že Nejvyšší soud v rozsudku tzv. velkého senátu
(srov. § 19 zákona č. 6/2000 Sb.) z 11.9.2003, 22 Cdo 1222/2001, dospěl k
právnímu závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát i bez
právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení
§ 126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva
podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li žádat o
vydání věci podle ustanovení restitučních předpisů.
V dovolacím řízení i v daném případě nemohl dovolací soud nemít na zřeteli také
to, že i Ústavní soud ČR ve svém stanovisku z 1.11.2005, Pl. ÚS-st. 21/05, se
zabýval otázkou žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva
podle restitučních předpisů. V tomto stanovisku, uveřejněném pod č. 477/2005
Sb. byl zaujat tento právní názor: Žalobou o určení vlastnického práva nelze
obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle
obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před
25.2.1948 a zvláštní předpis restituční nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy
této majetkové újmy“. V odůvodnění uvedeného stanoviska bylo ještě uvedeno:
„Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem,
jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních
(deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není zákonem připuštěno“.
Ve smyslu těchto právních závěrů, z nichž dovolací soud vychází i v této
konkrétní právní věci, nebylo proto možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu
odvolací ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil
základní právní otázku této právní věci (tj. nevyhovění žalobě o určení
vlastnického práva k věcem, ohledně nichž došlo ke konfiskaci podle dekretu č.
108/1945 Sb.) v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by
dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním
závěrům, zaujatým v již uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR
uveřejněném pod č. 477/2005 Sb.).
Neshledal proto dovolací soud v dovolání dovolatele doloženy zákonné
předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c/ a
odst. 3 občanského soudního řádu, nezbytné k tomu, aby dovolací soud mohl
dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, a to pro řešení právní otázky v případném rozporu s
hmotným právem, nebo pro řešení právní otázky, která byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázky, která by dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolání dovolatele je tedy, podle názoru dovolacího soudu, nepřípustné ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu;
nezbylo proto dovolacímu soudu než toto dovolání odmítnout podle týchž
ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované společnosti V., a.s., v
řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. června 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu