28 Cdo 148/2002

28 Cdo 148/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného,

CSc., v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1)

K. M. a 2) V. M., zastoupených advokátkou, o vyklizení dřevníku, vedené u

Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 28/2001, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10.

2001, č.j. 19 Co 1950/2001-52, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2001,

č.j. 19 Co 1950/2001-52, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze

dne 14. 6. 2001, č.j. 23 C 28/2001-30, se zrušují a věc se vrací Okresnímu

soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Žalobou, podanou dne 30.1.2001 u Okresního soudu v Českých Budějovicích

domáhala, se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena

povinnost vyklidit dřevník blíže popsaný v petitu žaloby a vyklizený žalovaným

předat, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že je výlučnou

vlastnicí domu, v němž na základě dohody o užívání bytu ze dne 5. 1. 1992,

platné od 31.10. 1991 dosud užívají žalovaní samostatný byt IV. kategorie. Ve

výše uvedené dohodě nebyl uveden předmětný dřevník, přesto do 10. 11. 2000

užívali žalovaní dva dřevníky a jeden dřevník po výzvě ze dne 29. 11. 2000

vyklidili.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že předmětný dřevník užívají

po právu na základě nájemní smlouvy s předchozím majitelem a tato smlouva

nebyla nikdy zrušena.

Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně

rozsudkem ze dne 14. 6. 2001, č.j. 23 C 28/2001-30, žalobu zamítl zcela. Po

skutkové stránce vyšel ze zjištění, že mezi žalovanými a Ing. V. Š. (právním

předchůdcem žalobkyně) byla dne 1. 10. 1973 uzavřena nájemní smlouva (dohoda o

odevzdání a převzetí bytu), na základě níž vzniklo žalovaným právo

užívat byt včetně příslušenství, které obsahovalo i dřevník. Dále vzal za

prokázáno, že žalobkyně uzavřela s žalovanými dne 5.1.1992 novou nájemní

smlouvu, v níž jako příslušenství bytu dřevník uveden nebyl. Stejně tak vzal za

prokázáno, že do 10.11.2000 užívali žalovaní dva dřevníky a po tomto datu

dřevník jeden a původní nájemní smlouva zrušena nebyla. Z evidenčního listu pro

výpočet nájemného ze dne 1.5.1994, 27.6.1996, 18.6.1997, 1.9. 1998 a 28.6.1999

zjistil, že nájemné za užívání bytu zahrnovalo i částku za dřevník. Věc

posoudil podle § 680 odst. 2 o.z., účinného od 1.1.1992, podle něhož právním

následkem pronajaté věci je přechod práv a povinností na nabyvatele. Nájem

sjednaný na dobu neurčitou s původním vlastníkem trval i nadále, i když se

změnil vlastník domu a povinností nájemce ani pronajímatele nebylo uzavřít

novou smlouvu. Poukazoval též na § 516 odst. 1 o.z., účinného od 1.1. 1992 se

závěrem, že pokud byla nová smlouva uzavřena a nebylo sjednáno, že zaniká

smlouva původní, pak platí i nadále a je třeba zabývat se otázkou její

platnosti. Uzavřel, že nájem bytu je chráněn nejen tím, že pronajímatel může

nájemci dát výpověď jen z důvodů stanovených v zákoně, ale též tím, že nájemci

zaručuje určitá práva. Jestliže nová smlouva obsahuje užší rozsah oprávnění než

smlouva původní, zkracuje práva nájemce a je s původní smlouvou v rozporu.

Dospěl k závěru, že smlouva je neplatná podle § 39 o.z. pro obcházení zákona.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze

dne 8.10. 2001, č.j. 19 Co 1950/2001-52, potvrdil rozsudek soudu prvního

stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména z dohody o

užívání bytu uzavřené dne 5.1.1992, obsahující doložku, že platnost smlouvy se

stanoví ode dne 31.10.1991. Věc posoudil podle § 685 a násl. v tehdejším znění

o.z., na základě něhož byla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o

jejím obsahu zápis. Protože zákon nevyžadoval písemnou formu nájemní smlouvy,

je třeba vykládat úmysl účastníků při uzavírání smlouvy podle § 35 odst. 1

tehdy platného o.z. Vzhledem například k evidenčnímu listu o výpočtu nájemného

ze dne 1.5.1994 dovodil, že nájemní smlouvou ze dne 5.1.1992 bylo mezi

účastníky ujednáno, že žalovaní budou užívat též dva dřevníky, byť v současné

době po dohodě užívají pouze dřevník jeden. Odvolací soud se neztotožnil s

názorem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti předmětné smlouvy podle § 39

o.z. Uzavřel, že rozsah předmětu nájmu v nové smlouvě může být podle dohody

účastníků širší nebo užší. Dospěl tedy k závěru, že smlouvou ze dne 5.1.1992

pronajala žalobkyně žalovaným též dva dřevníky, z nichž jeden je totožný s tím,

jehož vyklizení se domáhá a žalovaní jej užívají na základě platné smlouvy.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas

dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c)

o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci

podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jenž spatřovala v řešení právní

otázky odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Namítala, že předmětnou

nemovitost odkoupila na základě kupní smlouvy ze dne 10.10.1991 od Ing. Š.,

jemuž byla nemovitost vydána dne 18. 10.1991 Podnikem bytového hospodářství

podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích s tím, že nový

nabyvatel musí uzavřít s nájemníky nové nájemní smlouvy, o čemž svědčí i zápis

o fyzickém předání a převzetí nemovitosti ze dne 27. 1. 1991. Dále tvrdila, že

Podnik bytového hospodářství zrušil se všemi uživateli dohody o užívání ke dni

18.10.1991 a v nové nájemní smlouvě ze dne 5.1.1992 dřevník uveden nebyl.

Rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že mohl vycházet i z jiného zápisu o dohodě o

odevzdání a převzetí bytu a to ze dne 26.5.1976, kde předmětem nájmu

dřevník nebyl. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že evidenční list o

výpočtu nájemného ze dne 1.5.1994 mění smlouvu ze dne 5.1.1992. Dále

argumentovala tím, že úmyslem žalující strany nebylo pronajmutí dřevníků, a

proto je do smlouvy nezakotvila. Poukazovala též na skutečnost, že dřevníky

nebyly žalobkyní pronajaty, i když žalovaní platili od 1.5.1994 nájemné za

jejich užívání. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a

vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne

25.1.2002, tedy po 1. lednu 2001, Nejvyšší soud České republiky jako soud

dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17.,

hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského

soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku

jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené

zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -

účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241

odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího

soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně

a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy

nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného

ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní,

vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních;

způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod

podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky,

zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost

takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §

241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného

právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován

správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil

nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho

nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,

jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li

rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde

jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní

význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i

význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto

pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o

takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj.

dovolacího soudu a odvolacích soudů), nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto

soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní

otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.

V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí

odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v

dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný význam, a

dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen

z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)

a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení

správnosti právních závěrů odvolacího soudu, pokud jde o možnosti uzavření nové

smlouvy o nájmu bytu podle ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném po

novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., náležitostí platnosti takové smlouvy

ve vztahu k vymezení příslušenství bytu a konečně možností změny písemně

uzavřené nájemní smlouvy pozdějšími konkludentními účastníky takové smlouvy.

V této věci je třeba nejdříve zmínit ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož dnem převzetí nemovitosti

oprávněná osoba vstupuje do práv a závazků pronajímatele, který uzavřel dohodu

o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru v

převzaté nemovitosti. Ustanovení § 12 odst. 2 téhož zákona není v daných

souvislostech významné, když ze skutkových zjištění, o která odvolací soud

opřel své rozhodnutí, nevyplývá, že by dům, v němž se předmětný byt nachází,

splňoval požadavky uvedené v tomto ustanovení pod písmeny a) až e).

Právo osobního užívání bytu založené podle předpisů platných do 31. 12. 1991,

mohlo ovšem mimo jiné zaniknout písemnou dohodou mezi organizacemi a uživatelem

podle § 183 věty první o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1991. Uvedená okolnost

zatím z výsledků řízení dostatečně patrna není.

S přihlédnutím k důsledkům plynoucím ze zásady smluvní autonomie nebylo

vyloučeno, aby právo osobního užívání bytu, které se od 1. 1. 1992

transformovalo do práva nájmu bytu, doznalo změny dohodou mezi pronajímatelem a

nájemcem, stejně jako bylo možné, aby účastníci smlouvy o nájmu bytu uzavřeli

smlouvu zcela novou, kterou (odlišně od dosavadního stavu) upravili svá

vzájemná práva a povinnosti. Posouzení, zda pozdější smluvní ujednání mezi

účastníky bylo uzavřeno za platnosti dřívějšího práva nájmu bytu (vzniklého na

základě dřívějšího právo osobního užívání bytu), nebo zda šlo o uzavření zcela

nové smlouvy poté, co dřívější právní vztah (osobního užívání bytu nebo nájmu k

bytu) zcela zanikl některým ze způsobů uvedených v zákoně, je ovšem v této věci

významné pro právní posouzení obsahu smlouvy mezi účastníky uzavřené dne 5.

1. 1992 a hodnocení jejich úkonů, kvalifikovaných odvolacím soudem jako

konkludentní jednání, měnící ustanovení písemné smlouvy ze dne 5. 1. 1992.

Podle § 685 odst. 1 věty první o.z., ve znění účinném v době od 1. 1. 1992 do

31. 12. 1994, nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel

přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo

bez určení doby užívání, nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis

příslušenství, a popis stavu bytu.

Podle ustanovení § 686 odst. 1 téhož zákona nájemní smlouva musí obsahovat

označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění

spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. Měla by též obsahovat i

popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena

písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis.

Podle § 121 odst. 2 o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1991 příslušenstvím bytu

byly vedlejší místnosti a prostory určené k bytu, aby byly s bytem užívány.

Příslušenství bytu je stejným způsobem upraveno rovněž v ustanovení § 121 odst.

2 o.z, ve znění účinném od 1. 1. 1992. Příslušenstvím bytu ve smyslu § 121

odst. 2 o.z. jsou tedy jednak vedlejší místnosti, jednak vedlejší prostory,

obojí určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Vedlejšími místnostmi jsou

místnosti v bytě, které nelze považovat za obytné, avšak jsou určeny k tomu,

aby byly užívány spolu s bytem. Jde o neobytné kuchyně, neobytné haly a komory,

koupelny, záchody, spíže, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či koupelnové

kouty, předsíně atd. Vedlejší prostory jsou prostory, které leží mimo byt,

avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem užívány, jako např. sklep, dřevník,

kolna atd. Z uvedeného současně vyplývá, že příslušenství bytu není a nemůže

být samostatným předmětem právních vztahů (v daném případě vztahů dříve

uživatelských a posléze nájemních), nýbrž se řídí režimem právního vztahu k

bytu, k němuž náleží, jinak řečeno sdílí právní režim bytu, k němuž náleží.

Smlouva nájemní obecně je typem smlouvy úplatné. Z legální definice smlouvy

o nájmu bytu, jak shora uvedeno, tak rovněž vyplývá závěr, že jednou z

esenciálních náležitostí takové smlouvy je úplata, tedy nájemné. Výše této

úplaty však závisí na vymezení rozsahu předmětu nájmu. Nepřímým předmětem

smlouvy o nájmu bytu je byt a jeho příslušenství, jak bylo výše vysvětleno. Z

uvedené vazby mezi takto určeným předmětem nájmu a výší úplaty za něj

(nájemným) tak vyplývá závěr, že platná změna nájemní smlouvy, projevující se

ve výši nájemného, pojmově předpokládá předchozí dohodu o změně rozsahu

předmětu nájmu, tedy včetně příslušenství, byť toto jinak nemůže být

samostatným předmětem právního vztahu nájmu.

Podle § 40 odst. 1 o.z., nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje

zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle odstavce druhého téhož

ustanovení písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.

Pro projednávanou věc vede aplikace posledně uvedeného ustanovení k závěru,

podle něhož byla-li smlouva o nájmu bytu uzavřena písemně (byť tento požadavek

ze zákonné úpravy účinné v době od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 nevyplýval),

mohlo dojít k její platné změně opět jen v písemné formě. Jde o závěr platný

pro oblast občanskoprávních vztahů, kde obecně platí, že všechny písemně

uzavřené dohody (ať již písemná forma byla stanovena zákonem či dohodnuta)

mohou být ze stejných důvodů, pro které byla stanovena písemná forma již při

jejich vzniku, opět změněny nebo zrušeny pouze písemně. Tento důsledek plynul z

výslovné dikce citovaného ustanovení, aniž by bylo zapotřebí, aby účastníci

výslovně ve smlouvě i pro případ změn smlouvy požadavek písemné formy si sami

stanovili. Souhlas účastníků s písemnou formou právního úkonu byl založen již

tím, že původní smlouvu, zakládající mezi nimi nově práva a povinnosti ze

smlouvy o nájmu bytu, v písemné formě (bez příkazu zákona) uzavřeli. Uvedený

závěr vyplývá i ze systematického výkladu, nesoucího se k úpravě obchodně

právních vztahů. Pro oblast obchodního zákoníku totiž (zřejmě s přihlédnutím k

zásadě bezformálnosti v obchodních vztazích) platí odlišná úprava uvedená v

ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák., podle něhož obsahuje-li písemně uzavřená

smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v

písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně. Obdobný

závěr (při absenci výslovné zákonné úpravy) pro oblast občanskoprávních vztahů

však dovodit nelze.

Vzhledem k výše uvedenému bylo tak namístě vycházet z vázanosti účastníků

smlouvy o nájmu bytu uzavřené dne 5. 1. 1992 z jejího obsahu, a to s

přihlédnutím k vnitřní vazbě mezi vymezením předmětu nájmu (bytu včetně

příslušenství) a tomu odpovídající výše nájemného. Uvedená smlouva pak mohla

být změněna dalším ujednáním účastníků, které by však muselo naplňovat

náležitost písemné formy.

V tomto směru nutno připomenout, že požadavek písemné formy právního úkonu ve

smyslu § 40 odst. 1, odst. 2 o.z. předpokládá existenci dvou náležitostí:

písemnosti a podpisu. Písemný projev je platný až od podpisu jednající

osoby. Činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy vždy na téže

listině (takže např. každý ze subjektů se může podepsat na jiném stejnopisu

listiny).

Za splnění uvedených předpokladů nelze vyloučit, že k platné změně písemně

uzavřené smlouvy o nájmu bytu může dojít i podpisem listiny odsouhlasené a

podepsané oběma účastníky právního vztahu, z níž bude dostatečně srozumitelně

patrno, že jím byla nájemní smlouva změněna v ujednání o výši nájemného,

vycházejícího ze změněného rozsahu předmětu nájmu, tedy i změněného rozsahu

příslušenství bytu.Za těchto podmínek může k takové platné změně dojít i na

základě vzájemně odsouhlaseného a podepsaného evidenčního listu

vyhovujícího svým obsahem výše uvedeným požadavkům. Pak ovšem nelze přehlédnout

i důsledky takto provedené změny, pokud z jejího obsahu vyplývá závěr, že šlo o

změnu sjednanou na dobu určitou (tak typicky při vyhotovení evidenčního listu

vystaveného na vymezené období, např. jednoho roku, či jen určitého počtu

měsíců).

Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že písemně uzavřená

nájemní smlouva ze dne 5. 1. 1992 mohla doznat změny i konkludentním jednáním

účastníků ve vztahu k příslušenství bytu zahrnujícím i dřevník (resp. dva

dřevníky), nelze tento jeho právní závěr považovat za správný. Dovolací soud

proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože

důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek

soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším řízení bude

třeba provést potřebné důkazy, vyplývající ze shora uvedených závěrů dovolacího

soudu. Zejména bude zapotřebí provést důkazy o existenci případné dohody mezi

někdejší organizací bytového hospodářství a žalovanými o případném zrušení

práva osobního užívání předmětného bytu v souvislosti s vydáním nemovitosti

oprávněné osobě v roce 1991, jakož i důkazy o případné změně obsahu nájemní

smlouvy ze dne 5. 1. 1992 jinými způsoby, zejména žalovanými tvrzenými

evidenčními listy, jakož i další důkazy, jejichž nutnost v průběhu řízení vyjde

najevo.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o

dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d

odst. 1, věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 28. února 2002

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu