28 Cdo 1488/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A) A. M., B) M. M., C) A. B., D) ing. J.
T., E) J. L., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému V. ú. r. v.,
zastoupenému advokátem, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného 1)
ing. Z. M., 2) ing. J. M., 3) R. M., 4) V. K., 5) ing. J. A., 6) ing. J. A.,
všech zastoupených advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 130/92, o dovolání vedlejších
účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2002, č.j. 18
Co 331/2002-263, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2002, č. j. 18 Co 331/2002-263,
změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2002, č.j. 13 C
130/92-233, tak, že žalovanému jako povinné osobě uložil povinnost uzavřít se
žalobci jako oprávněnými osobami dohodu o vydání pozemků parc. č. 1004/5, 6, 7,
8, 9 – zahrad v k. ú. R., zapsaných na LV č. 72 u Katastrálního úřadu P., a to
s výší spoluvlastnických podílů žalobců (třikrát 1/6, dvakrát ¼) a dalšími
náležitostmi podle znění rozsudečného výroku, opřeného zejména o kontrární
výklad ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních
rehabilitacích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni vedlejší účastníci dne 5. 3.
2003 dovolání. Přípustnost dovolání dovodili z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako dovolací důvod
uplatnili, s příslušnou konkretizací, tvrzené nesprávné právní posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vedlejší účastníci navrhli, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i soudu prvního
stupně, a vrátil věc nižší instanci k dalšímu řízení.
Zatímco žalobci se k dovolání nevyjádřili, žalovaný se k němu podáním ze dne
25. 5. 2003, prostřednictvím svého právního zástupce, bez dalšího „připojil“.
Nejvyšší soud se musel nejprve zabývat otázkou procesní legitimace vedlejších
účastníků k podání dovolání.
Bez ohledu na systematické zařazení úpravy řízení o dovolání v části čtvrté
občanského soudního řádu (Opravné prostředky) je dovolání zvláštním druhem
řízení. To plyne už z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze
dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon
připouští. Dovolání je tedy mimořádným opravným prostředkem nastupujícím až
poté, co ve věci odvolací soud po vyčerpání dvouinstančního postupu rozhodl. S
tím souvisí pro dovolací řízení pouze podpůrná platnost ustanovení o řízení
před soudem prvního stupně; ta se uplatní (s negativními výjimkami výslovně
uvedenými) jen přiměřeně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 243c odst. 1
o.s.ř.). Nelze přehlédnout, že občanský soudní řád pro jednotlivé druhy řízení
výslovně upravuje okruh účastníků včetně vedlejších účastníků, a to zejména ve
vztahu k oprávnění učinit procesně závazné podání v příslušném řízení (návrh na
zahájení řízení, odvolání, žalobu na obnovu řízení či pro zmatečnost).
K postavení vedlejšího účastníka třeba připomenout, že ten má podle ustanovení
§ 93 odst. 3 o. s. ř. stejná práva a povinnosti jako účastník, na jehož straně
v řízení vystupuje, v řízení před soudem prvního stupně. Ustanovení § 203 odst.
1 o. s. ř. mu pak (viz též § 211 o. s. ř.) výslovně přiznává, za stanovených
podmínek, i právo podat ve prospěch jím podporovaného účastníka odvolání. Žádné
ustanovení procesní úpravy dovolacího řízení však s účastí vedlejšího účastníka
v tomto řízení o mimořádném opravném prostředku nepočítá. Jak již shora
uvedeno, ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. o přiměřeném použití ustanovení o
řízení před soudem prvního stupně na řízení o dovolání je nutno ve vztahu k
procesní legitimaci vedlejšího účastníka, s ohledem na exkluzivitu dovolacího
řízení, vyložit omezujícím způsobem, a - s respektem ke kogentní povaze
procesních ustanovení - v důsledku v jeho neprospěch.
Smyslu a účelu institutu vedlejšího účastenství a povaze dovolacího řízení jako
řízení o mimořádném opravném prostředku, ve spojení s absencí výslovné úpravy
aktivní legitimace vedlejšího účastníka podat samostatně dovolání, tak odpovídá
závěr, podle něhož vedlejší účastník není k podání dovolání samostatně
oprávněn; dovolání v této věci proto nebylo subjektivně přípustné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., za použití
ustanovení § 218 písm. b/ o. s. ř., dovolání vedlejších účastníků jako podané
neoprávněnými osobami odmítl.
Právní účinky již nemohlo mít ani „připojení se“ žalovaného k dovolání, k němuž
došlo po uplynutí lhůty k podání dovolání. Lhůta v délce dvou měsíců, počítaná
od doručení rozsudku odvolacího soudu žalovanému (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
tomuto počala běžet dne 8. 1. 2003.
Žalobcům nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu