28 Cdo 1489/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobce F. O., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Okresnímu úřadu Plzeň – jih, se sídlem v Plzni, Radobyčická 14, o určení
povinné osoby, vedené u Okresního soudu v Plzni - jih pod sp. zn. 7 C 179/98, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.1.2001, čj.
14 Co 844/2000-62, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2001, čj. 14 Co 844/2000-62,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal určení, že Česká republika – Okresní úřad Plzeň-jih, je
povinnou osobou, jež mu má vydat náhradu za znehodnocené a nevydané budovy
podle zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Okresní soud Plzeň – jih rozsudkem ze dne 23.8.2000, čj. 7 C 179/98-45, určil,
že \"povinnou osobou ve věci vydání náhrady za znehodnocené a nevydané
nemovitosti (budovy), na st. parcele č. 47/9, 47/1, a 47/6 v k.ú. N. M. panu F.
O. … je Česká republika – Okresní úřad Plzeň – jih, finanční referát…\" Šlo již
o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho rozsudek ze dne 12.5.1999,
čj. 7 C 179/98-21, kterým rozhodl v uvedené věci stejně, byl zrušen usnesením
Krajského soudu v Plzni ze dne 6.4.2000, čj. 14 Co 1028/99-33, a věc byla soudu
prvního stupně vrácena k doplnění a posouzení, zda žalobce prokázal naléhavý
právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) OSŘ. Naléhavý
právní zájem na podání žaloby odůvodnil soud prvního stupně ve svém druhém
rozsudku tím, že restituční nárok žalobce na vydání nemovitostí byl shledán
oprávněným, že žalobce byl v části svého nároku odkázán na náhradu za
znehodnocené a nevydané nemovitosti, přičemž v důsledku absence či zmatečnosti
v postupu příslušných státních a jiných orgánů byl donucen obrátit se na soud.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil
svým rozsudkem ze dne 24.1.2001, čj. 14 Co 844/2000-62, tak, že žalobu zamítl.
Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který shledal v dané věci
prokázání naléhavého právního zájmu na určení povinné osoby. Odvolací soud
dospěl k závěru, že žalobce uplatnil žalobou nikoli určení právního vztahu nebo
práva, nýbrž určení existence právní skutečnosti, tj. že žalovaný je povinnou
osobou ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o půdě. Odvolací soud uzavřel, že
předmětná žaloba nesplňovala předpoklady určovací žaloby ve smyslu ustanovení §
80 písm. c) občanského soudního řádu a neměla oporu ani v žádném ustanovení
platného práva, v daném případě zákona o půdě; skutečnost, zda osoba označená
na straně žalovaného je osobou povinnou k poskytnutí náhrad ve smyslu § 16
odst. 2 zákona o půdě, zkoumá soud na základě žaloby na plnění, tj. žaloby, jíž
se oprávněná osoba domáhá uspokojení nároku za znehodnocené a nevydané
nemovitosti. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16.5.2001.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) (správně § 238 odst. 1
písm. a) OSŘ). Uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně, a poukázal na „nedávnou judikaturu„, z níž „lze dovodit, že je
dána pravomoc soudu rozhodnout o tom, zda domnělá oprávněná osoba může uplatnit
nárok ve smyslu příslušného ustanovení zákona č. 229/91 Sb.“. Navrhl zrušení
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný podal k dovolání vyjádření, v němž se ztotožňuje s právními závěry
odvolacího soudu. Dále namítá, že žalovaný není příslušný zavázat se k plnění
na základě extenzivního výkladu § 16 odst. 2 zákona o půdě; v daném případě měl
žalovaný požadovat náhrady za předmětné nemovitosti žalobou na plnění vůči
osobě povinné podle shora citovaného ustanovení zákona o půdě, kterou je P. f.
ČR. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal svého nároku nesprávným typem žaloby
proti jiné osobě, než je pasivně legitimovaná, navrhl zamítnutí dovolání
dovolacím soudem.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a některé další zákony (OSŘ), se
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání splňuje náležitosti předpokládané ustanovením § 241 odst. 2 OSŘ a je
přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací důvod je obsahově
vymezen tak, že je podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady
řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ, způsobující zmatečnost rozhodnutí, nebyly
namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci
uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci
odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ).
Dovolací soud nesdílí názor soudu odvolacího, že žalobce se nedomáhá
určení, zda tu právní vztah je či není, ale určení existence právní
skutečnosti. Určení, že žalovaný je povinnou osobou k poskytnutí náhrad podle
ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě, je dle názoru dovolacího soudu určením
právního vztahu podle zákona o půdě, protože deklaruje právní vztah mezi
osobou, která je oprávněna k přijetí náhrad a osobou, jež je zákonem označována
jako osoba povinná k jejich poskytnutí.
Na další otázku, totiž zda žalobce má naléhavý právní zájem na určení
tohoto právního vztahu, je rovněž třeba odpovědět kladně. Z obsahu spisu je
zřejmé, že otázka, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrad, nebyla v průběhu
let mezi orgány, které přicházejí v úvahu jako osoby povinné, vyjasněna, a že
proto nastupuje autorita soudu jako orgánu, který rozhoduje o právech účastníků
občanskoprávních vztahů, pokud je neprojednávají a nerozhodují o nich jiné
orgány (§ 7 OSŘ). V dané věci je dále třeba vzít v úvahu, že věcným rozhodnutím
o návrhu žalobce bude jeho postavení učiněno jistým v tom, proti komu má
uplatnit nárok na plnění, a to z toho hlediska, zda povinnou osobou bude určen
subjekt, za nějž náhradu poskytuje P. f. České republiky, či nikoli.
Z uvedených důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že na straně žalobce není dán naléhavý
právní zájem na určení osoby povinné k poskytnutí náhrady, není správné. Podle
ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ proto rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). V něm je
odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, a rozhodne nově o
nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně
senátu