28 Cdo 1492/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce K. p. T. u. M. L., zastoupeného
advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o zdržení se nakládaní s
nemovitým majetkem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15
C 382/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2.
listopadu 2007, č. j. 11 Co 351/2007-136, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobu na uložení povinnosti žalovanému
zdržet se jakýchkoliv převodů vlastnictví k pozemkům (specifikovaným v tomtéž
výroku) zamítl. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž
jeho výrok ve věci samé pouze formulačně poopravil. Argumentace žalobce, skrze
níž odůvodňuje svůj nárok, vychází z § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Podle žalobce již pouhé toto zákonné
ustanovení samo o sobě postačí k zajištění právní ochrany „h. m. ř. P. formou
podání žaloby na uložení povinnosti žalovanému zdržet se jakýchkoliv převodů
nemovitého majetku v žalobě specifikovaného. Z § 29 zákona o půdě se však
podává, že zákon, na nějž toto ustanovení pamatuje a o který žaloba opírá svůj
žalobní požadavek, dosud přijat nebyl. Dopad tohoto ustanovení nelze definovat
tak, jak to činí žalobce. Vztahy upravené zákonem o půdě spadají do určitého
časového rámce v zákoně jasně vymezeného co do přechodu majetku na stát a jen
ve vztahu k majetku, který přešel na stát ve vymezeném období od 25. 2. 1948 do
1. 1. 1990. Jestliže se vznik vlastnického práva státu k určitému majetku váže
k době předcházející, nelze § 29 zákona o půdě na posuzovaný případ aplikovat.
Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že všechny pozemkové parcely pojaté
do žalobního návrhu (kromě parcely č. 1009, jež je ovšem ve vlastnictví L.
České republiky) byly státem získány nikoliv v časově rozhodném období, nýbrž
již 1. 6. 1926. Již z tohoto důvodu by nemohlo být žalobě vyhověno. V
posuzovaném případě se jedná o žalobu na základě § 80 o. s. ř., přičemž se
jedná o žalobu na plnění. Povinnost plnění (zde zdržení se určitého chování) by
musela vyplývat ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Takový
nárok žalobce by v době rozhodování soudem musel být skutečně dán. V daném
případě to znamená, že by muselo být zjištěno protiprávní chování žalovaného ve
vztazích k předmětným nemovitostem, resp. by takové protiprávní chování ze
strany žalovaného muselo bezprostředně hrozit. V řízení však nebylo protiprávní
chování žalovaného ani tvrzeno, ani prokázáno. Naopak, v řízení vyšlo najevo,
že žalovaný je při nakládání nemovitostmi tvořícími pozemkový fond v
souvislosti s uspokojováním restitučních nároků vázán zařazením do veřejné
nabídky, čímž je nakládání těmito pozemky veřejně kontrolovatelné a
zjistitelné, tedy zjistitelné pro žalobce. Soud prvního stupně tedy nepochybil,
když předmětnou žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že směřuje do všech jeho
výrokových částí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Skutečnost, že do dnešního dne nebyl přijat zákon o církevních restitucích, je
pro daný problém zcela irelevantní. V ustanovení § 29 zákona o půdě bylo
zakázáno disponovat s církevním majetkem právě proto, aby v době restitucí bylo
co restituovat. Žalobce se nedomáhá žádného vlastnického práva k pozemkům
obsaženým v žalobě, ale pouze požaduje, aby byl důsledně aplikován zákon, který
platí již více něž 15 let. V dovolání je dále citován právní posudek zpracovaný
poradkyní ministerstva zemědělství, v němž se podává, že majetek K. p. T. byl
sice podroben pozemkové reformě podle zákona č, 215/1919 Sb. a zákona č.
329/1920 Sb., avšak proces reformy nebyl až do roku 1948 podle těchto zákonů
dokončen. Majetek K. p. v T. byl podle tohoto posudku podroben revizi podle
zákona č. 142/1947 Sb. a v souladu s ním vyvlastněn v několika krocích. Z toho
je dovozováno, že v případě nemovitostí, které byly ve vlastnictví K. p. T.,
nutno aplikovat zákaz dispozice zakotvený v § 29 zákona o půdě. Žalobci byly
předmětné pozemky odebrány až po 25. 2. 1948, tj. v případě přijetí
restitučního zákona bude tyto pozemky restituovat. Před přijetím restitučních
zákonů má pak žalobce právo se domáhat, aby stát s těmito pozemky nedisponoval.
Žalobce žádá, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal žalobci
právo na náhradu nákladů řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný s tím, že má za to, že soudy obou stupňů po
právní stránce správně posoudily danou věc a rozhodly po právu. Navrhuje proto,
aby dovolání bylo zamítnuto.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného
dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním
žalobce nesplňuje, tj. není zásadně právně významné, neboť se vztahuje pouze k
takovým právním závěrům, které byly již v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny.
Žalobce uplatňoval svoji žalobu na základě § 29 zákona o půdě, jež stanoví, že
majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace,
nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je zjevným smyslem tohoto ustanovení
zajištění všeobecných předpokladů pro budoucí - obsahově však nepředjímatelnou
- normativní úpravu restituční obnovy tzv. církevního majetku, nikoliv však
ochrana subjektivních práv (každého) konkrétního původního vlastníka (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, č. 5).
Z uvedeného ustanovení sice vyplývá, že jakýkoliv převod vlastnického práva k
zákonem vymezenému majetku je ve smyslu § 39 zákona č. 64/1964 Sb., občanského
zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) neplatným právním
úkonem, neboť svým obsahem - jak tato norma předpokládá - odporuje zákonu,
ovšem ne každý se může domáhat soudní cestou toho, aby taková neplatnost byla
soudem vyslovena či aby k takové dispozici s majetkem nedošlo. Aby mohla být
žaloba domáhající se jakýmkoliv způsobem znemožnění převodu vlastnického práva
k dotčenému majetku úspěšná, musí žalobci svědčit především aktivní věcná
legitimace. Dovolatel přitom dovozuje ohrožení svých stávajících subjektivních
práv jen z možná budoucích restitučních oprávnění. Tím však aktivní legitimaci
k žalobě o uložení povinnosti zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi,
jak byla výše vymezena, založit nelze; nejenže žalobce není účasten určitého
právního vztahu nebo práva (o něž v řízení jde), ale není ani subjektem, do
jehož - existující - právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo
promítá. To platí jak pro žaloby domáhající se určení, zda tu právní vztah či
právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), tak i pro žaloby směřující k uložení
povinnosti zdržet se určitého chování – žaloby na plnění ve smyslu § 80 písm.
b) o. s. ř.
Nejvyšší soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, že by povinnost plnění
(zdržení se určitého chování) na straně žalované nebyla v případě splnění
zákonem stanovených podmínek uložena (tato povinnost jednoznačně vyplývá z § 29
zákona o půdě), nicméně subjekt vystupující v souzeném sporu jako žalobce není
aktivně legitimován k tomu, aby se takového plnění v soudním řízení domáhal.
Věcná legitimace účastníka řízení předpokládá jeho určitý hmotně právní vztah k
projednávané věci. Věcně legitimován je potom ten, kdo podle hmotného práva je
skutečně nositelem tvrzeného subjektivního práva (žalobce) či tvrzené
subjektivní povinnosti (žalovaný), o nichž soud rozhoduje. Žalobce je potom
aktivně věcně legitimován, jestliže mu svědčí právo, jehož ochrany se domáhá
(viz i Wintrová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha: Linde Praha a. s.,
1999, str. 150). V daném případě se žalobce domáhá prostřednictvím žaloby na
plnění povinnosti zdržet se převodu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem (žaloba na zdržení se určitého chování – omittere) zřejmě ochrany
svého budoucího vlastnického práva, které mu ovšem z hlediska hmotně právního
nesvědčí, což žalobce ostatně sám konstatoval. Svůj hmotně právní vztah k
uvedeným nemovitostem dovozuje jen z možná budoucího restitučního nároku,
přičemž tato jeho úvaha postrádá jakoukoliv oporu v hmotném právu. Žalobci v
předmětném sporu tedy nesvědčí takový hmotně právní titul, jenž by ho
opravňoval k vedení řízení proti žalovanému, přičemž je irelevantní, kdy (ve
kterém období) předmětný majetek přešel do vlastnictví státu.
I když Nejvyšší soud částečně nesouhlasil s právním posouzením věci odvolacím
soudem, na výsledku předmětného sporu by to nic nezměnilo, a proto dovolací
soud nepokládal za potřebné napadené rozhodnutí zrušit a věc vracet soudu
odvolacímu k dalšímu řízení.
Dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno
dovodit přípustnost jeho dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již
dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu