28 Cdo 1493/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. B. R., 2. D. H., 3. J. B., 4. L. Š., a 5.
L. R., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z
29.3.2001, sp.zn. 38 Co 40/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp.zn. 4 C158/96 (žalobců B. R., D. H., J. B., L. Š. a L. R.,
zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. V. V., B. R. K., a C. M. W.,
zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 23.2.1996, rozhodl Okresní soud Brno-venkov
rozsudkem z 31.3.1998, čj. 4 C158/96-64, a to tak, že byla zamítnuta žaloba
žalobců o určení jejich spoluvlastnictví (v žalobci uváděných dílech) ohledně
domu čp. 12 v N., okres B., s pozemky parc. č. 31, parc. č. 32, parc. č. 33,
parc. č. 171, parc. č. 305, parc. č. 540, parc. č. 659, parc. č. 666, parc. č.
702, parc. č. 279 a parc. č. 354. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a
nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 6.450,- Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci mají
naléhavý právní zájem na požadovaném určení jejich spoluvlastnictví, že však
nemovitosti uváděné v jejich žalobě nebyly získány na základě přídělu
nemovitostí podle zákona č. 142/1947 Sb., protože tu nebyly vydány přídělové
listiny o tomto přídělu a nebylo také doloženo, že by tu došlo k vydržení
vlastnictví k uvedeným nemovitostem. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn
ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský
soud v Brně rozsudkem z 29.3.2001, sp.zn. 38 Co 40/99. Odvolací soud výrokem
svého rozsudku především rozhodl o přípustnosti zpětvzetí žaloby, pokud se
žalobní návrh týkal pozemků parc. č. 170 a parc. č. 171 v N.; v části týkající
se tohoto žalobního návrhu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení
bylo v této části zastaveno. Ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn jen tak, že zamítnutí žaloby žalobců o určení jejich spoluvlastnictví k
nemovitostem se týkalo co do správnosti označení domu čp. 12 v N. a pozemků
parc. č. 31, parc. č. 32, parc. č. 33, parc. č. 305, parc. č. 540, parc. č.
659, parc. č. 666, parc. č. 702, parc. č. 279 a parc. č. 354.
Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a jen v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se návrh žalobců na
připuštění dovolání proti tomuto rozsudku zamítá.
V odůvodnění svého rozsudku poukazoval odvolací soud na to, že částečně
zpětvzetí žaloby bylo odvolacím soudem připuštěno podle ustanovení § 208
občanského soudního řádu.
Dále bylo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu poukazováno na to, že stejně
jako v řízení před soudem prvního stupně nebylo ani v řízení o odvolání
doloženo, že v žalobě uváděné nemovitosti byly přiděleny žalobcům B. R. a P. S.
(která byla rovněž původní žalobkyní v této právní věci, ale v průběhu řízení
zemřela a po její smrti bylo v řízeno jednáno dále s jejími dědici). Také pokud
šlo o údajné vydržení vlastnictví k pozemkům uváděným v žalobě, dospěl odvolací
soud k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat existenci jejich dobré víry
vzhledem k okolnostem, za nichž právo vydržení mohlo vzniknout. Proto odvolací
soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a to
pouze s tou změnou, že tento výrok se netýkal pozemků parc. č. 659 (o výměře
1210 m2) a parc. č. 702 (o výměře 21.280 m2), protože bylo zjištěno, že
spoluvlastníky těchto nemovitostí jsou jiné subjekty než žalovaní, takže
ohledně těchto nemovitostí nejsou žalovaní ve věci pasívně legitimováni;
pozemek údajného parcelního čísla 32 (zahrady) je co do jeho označení v rozporu
s údaji zapsanými v katastru nemovitostí.
Výrok o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně byl zrušen odvolacím
soudem (jako nepřezkoumatelný) podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Návrhu žalobců na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo
vyhověno, neboť odvolací soud měl za to, že tato otázka byla již řešena (co do
náležitostí vydržení a co do náležitostí přidělení pozemků podle zákona č.
142/1947 Sb.) rozhodnutími Nejvyššího soudu, z nichž odvolací soud vycházel.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 9.5.2001 a dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu,
který nabyl právní moci právě dnem 9.5.2001, bylo ze strany žalobců předáno na
poště k doručení Krajskému soudu v Brně dne 11.6.2001, tedy ve lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.
30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání žalobci navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání žalobci poukazovali na ustanovení §
239 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že podle názoru těchto dovolatelů
má jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zásadní význam po právní
stránce, a to pokud jde o posouzení vztahu dobré víry držitele a okolností
nabytí držby. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé byli zejména toho názoru, že sice nepředložili přídělovou listinu
ohledně nemovitostí uváděných v žalobě, ale předložili soudu další dokumenty,
které existenci přídělu nepřímo potvrzují, a to zejména „celkový návrh úhrady“
za přidělené pozemky v N. a „zápis Místního národního výboru v N. z 21.5.1961“.
Tyto předložené doklady však odvolací soud nesprávně posoudil jako listiny, z
nichž „nevyplývá bez další existence přídělové listiny“; také skutečnost, že
přídělci B. R. a P. S. nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, fakticky převzali
a užívali, svědčí pro to, že k přidělení nemovitostí skutečně došlo“.
Pokud šlo o posouzení otázky vydržení vlastnictví ze strany žalobců, dovolatelé
poukazovali na to, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo ústně při jeho vyhlášení
odůvodněno jinak, než v odůvodnění v písemném vyhotovení rozsudku. Dovolatelé
dovozovali, že odvolacím soudem použitý výklad pojmu dobré víry držitele,
kterému se zřetelem ke všem okolnostem případu věc patří, nebyl správný;
dovolatelé měli za to, že pojem „všechny okolnosti případu“ je třeba ve smyslu
ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákoníku chápat tak, že je jimi „třeba
rozumět i schopnost subjektu držby chápat způsobilost těchto okolností, vést
ke vzniku práva vydržení“, což v daném případě ze strany P. S. a B. R. nebylo
dáno.
Při posouzení tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních procesních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních procesních předpisů (tj.
podle ustanovení občanského soudního řád - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Odvolací soud také v daném případě správně postupoval podle bodu 15 hlavy první
dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož odvolání proti rozhodnutím
soudu prvního stupně, jež byla vydána přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000
Sb. (tj. před 1.1.2001) se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
předpisů, když v daném případě rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 31.3.198.
Přípustnost dovolání v tomto případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §
239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.
30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.
19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl
vysloven právní názor, že „za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je
nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené
judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na
rozhodování soudů v obdobných případech.
Z rozhodnutí a stanovisek uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, lze v této souvislosti poukázal např. na
dále uvedené právní závěry, týkající se rozhodnutí o přídělu nemovitostí,
vydaných v poválečném období Osídlovacím úřadem nebo F. n. o., a dále právních
závěrů týkajících se vydržení vlastnictví i otázek posuzování výtek
uplatňovaných dovolateli proti hodnocení provedených důkazů odvolacího soudu
při rozhodování dovolacího soudu.
V občanském soudním řízení o vydání nemovitostí je nutno pokládat za
rozhodující nabytí práva k nemovitostem podle rozhodnutí tehdy příslušných
orgánů k přidělování nemovitostí (např. O. ú. a F. n. o.), i když o tomto
nabytí, k němuž došlo v období 1945-1948 nebyl proveden zápis do pozemkové
knihy (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Tvrzení držitele věci o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní,
musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto
přesvědčení držitele bylo po celou dobu důvodné (viz rozhodnutí uveřejněné pod
č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např.
přisvojuje určitou věc . Jde tedy o psychický stav o vnitřní přesvědčení
subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem
dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se
vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit
přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (viz č. 45/1986 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 192, odst. 5, a str. 193, odst. 1 a 2).
V rozhodnutím uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Rozhodnutí soudu vychází
ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve
spise vůbec není nebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost,
která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně
významné. Dovolacím důvodem nemohou být vady při hodnocení důkazů (§ 132
občanského soudního řádu).
Z těchto právních závěrů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, které dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě,
vycházel při svém rozhodování v této právní věci i odvolací soud. Nebylo tedy
možné přisvědčit přesvědčivě názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je tu
rozhodnutím, „které se odchyluje od ustálené judikatury anebo přináší
judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech
(srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III.
ÚS 181/95). Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že tu je dán důvod
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního
řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení
§ 243b odst .4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již
citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v odvolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. září 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu