28 Cdo 1496/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobce J. E., zastoupeného advokátem, proti žalované S. n.
m. B., s.p. v likvidaci, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 139/95, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2000, č.j. 20 Co 766/98-49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 15. 2.
2000, č.j. 20 Co 766/98-49, byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně jako
soudu prvního stupně ze dne 21. 10. 1998, č.j. 37 C 139/95-34, jímž byl
zamítnut návrh, aby byla žalovaná povinna se žalobcem uzavřít dohodu o vydání
věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. do 15ti dnů od právní moci rozsudku a
neučiní-li tak, platí tato dohoda za uzavřenou ve znění uvedeném v enunciátu
rozsudku. Náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nebyla žalované
přiznána.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a plně se
ztotožnil i s jeho právním hodnocením, podle něhož žalobce není oprávněnou
osobou ve smyslu § 3 odst. 2 a § 4 písm. c) a e) zákona č. 87/1991 Sb. (dále
jen restituční zákon), neboť nebylo prokázáno, že by restituční nárok uplatněný
J. E. (otcem žalobce a jeho právním předchůdcem) podle zákona č. 128/1946 Sb.
nebyl uspokojen v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně
uznávaná lidská práva a svobody tak, jak to předpokládá § 2 odst. 1 písm. c)
restitučního zákona. Restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo na
návrh J. E. zastaveno s tím, že jako britský státní příslušník přihlásil své
nároky na odškodnění kompenzační komisi v Londýně.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 o.s.ř. (správně měl zřejmě na mysli §
239 odst. 2 o.s.ř.)
Žalovaná ve svém vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího
soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240
odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné z dále uvedených
důvodů a obsahuje dostatečná tvrzení o existenci dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení ve věci po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud
proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z
ustanovení § 242 odst. 1, 3 o.s.ř., dospěl však k závěru, že dovolání v této
věci není opodstatněné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je
založena předně v případech vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
až g) o.s.ř. Existence tam uvedených vad řízení (důvodů zmatečnosti)
představuje současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Z
obsahu spisu se však závěr o takové vadě nenabízí a ostatně to dovolatel ani
netvrdí.
Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by tento založil přípustnost
dovolání výrokem svého rozsudku pro řešení otázky po právní stránce zásadního
významu, jak má na mysli ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel však využil
svého práva a prostřednictvím svého právního zástupce učinil při jednání před
odvolacím soudem konaném dne 15. 2. 2000 návrh, aby bylo připuštěno dovolání v
otázce „vztahu mezi zákonem č. 87/1991 Sb. a dohodou, resp. Mezinárodní úmluvou
mezi ČSR a Velkou Británií ze dne 28. 9. 1949\".Odvolací soud na tento návrh
zákonu odpovídajícím způsobem nereagoval, a to ani ve výroku svého rozsudku,
ani v odůvodnění. Tato okolnost nemůže vést k tomu, aby účastníku řízení bylo
odepřeno zcela jeho právo docílit dovolacího přezkumu rozsudku odvolacího
soudu. Je proto třeba mít za to, že nastalá procesní situace zakládá legitimaci
účastníka k podání dovolání, to však pouze v rozsahu a za podmínek uvedených v
§ 239 odst. 1, 2 o.s.ř. Dovolacímu soudu proto přísluší posoudit, zda otázka,
pro jejíž řešení navrhoval účastník vyslovení přípustnosti dovolání, splňuje
podmínky uvedené v § 239 odst. 2 o.s.ř., tedy že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V souladu s ustáleným
výkladem tohoto pojmu musí jít o rozhodnutí, která se odchylují od ustálené
judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na
rozhodování soudů v obdobných případech.
Žalobcem formulovaný výše uvedený návrh na připuštěn dovolání v této věci
zahrnuje v sobě zřejmě posouzení otázek platnosti a vázanosti zmíněné smlouvy
na vztahy mezi subjekty ve smlouvě uvedenými, jakož i otázky, zda a nakolik lze
připustit uplatnění pozdější nároků takových subjektů podle nyní platného
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů. Uvedený návrh odpovídá požadavkům § 239 odst. 2 o.s.ř., takže
dovolací soud považuje dovolání v této věci v shora vymezeném rozsahu za
přípustné.
Dohoda mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem ze dne
28. září 1949, o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené
československými opatřeními plynoucími ze znárodnění, z vyvlastnění nebo
odnětí držby, jejíž text měl odvolací soud k dispozici, a o jejíž výklad opřel
své potvrzující zamítavé rozhodnutí, stanovila v článku I. odstavci a) definici
„britského majetku\" tak, že se jím rozumí veškerý majetek, práva a oprávnění
dotčené různými československými opatřeními, jež v den toho kterého opatření
patřily vlastnicky ať přímo nebo nepřímo, zcela nebo z části, a ať formálně
(legally) či skutečně (beneficially) britským příslušníkům, a to v tom rozsahu,
v jakém je tito vlastnili. Podle odstavce b) se britskými příslušníky rozuměly
jak fyzické osoby, které v den podpisu dohody byli občany Spojeného království
a kolonií anebo osobami požívajícími britské ochrany a příslušejícími do
některého z území zmíněných v podstavci (ii) tohoto odstavce, jejich dědici a
zákonní zástupce, jakož i společnosti uvedené v podstavci (ii)., to vše pod
podmínkou, že dotčené osoby, společnosti, firmy a sdružení byly rovněž
britskými příslušníky ve smyslu předcházející definice v den příslušného
československého opatření. Podle článku II.dohody jestliže nárok britského
příslušníka se vztahuje na britský majetek konfiskovaný nebo odňatý nepřítelem
v době od 17. září 1938 do 9. května 1945 a potom dotčený jedním z různých
československých opatření, spadá tento nárok pod ustanovení této dohody, i když
nedošlo k restituci nebo uznání jeho majetkoprávního titulu se strany
československých úřadů před účinností této dohody. V důsledku toho
československé úřady budou mít právo zastavit jakékoli řízení, které snad bylo
zahájeno za účelem restituce nebo uznání právního titulu k takovému majetku. V
článku III odstavci a) se zavázala československá vláda zaplatit vládě
Spojeného království částku 8 milionů liber sterlingů na vyrovnání veškerých
nároků britských příslušníků vzešlých do dne podpisu této dohody z různých
československých opatření. Proti tomu vláda Spojeného království podle odstavce
b) prohlásila jménem svým a jménem britských příslušníků, že uzavření této
dohody a splnění jejích ustanovení československou vládou bude přijato k
úplnému uspokojení a konečnému vypořádání všech závazků vůči britským
příslušníkům, ať formálním (legal) nebo skutečným (beneficial) vlastníkům
nároků uvedených v odstavci a) tohoto článku, bez ohledu na to, zda tyto nároky
byly vzneseny před podpisem této dohody nebo později a že vláda Spojeného
království nevznese vůči československé vládě žádné nároky vzešlé z různých
československých opatření jménem kterýchkoli osob, bez ohledu na to, zda tyto
spadají nebo nespadají pod pojem britských příslušníků.
Konečně článek V dohody
obsahoval postup zavazující vládu Spojeného království opatřit si všechny
doklady o dosažitelných majetkoprávních titulech, v případě nedosažitelnosti
pak závazek této vlády opatřit si doklad vystavený britským příslušníkem, jemuž
má být placeno, obsahující vzdání se veškerých jeho nároků vzešlých z různých
československých opatření, pokud se dotýkají majetku, práv nebo oprávnění, na
které se vztahuje platba, jakož i závazek vlády podržet v úschově doklady,
které opatřila a odevzdat československé vládě tyto doklady vztahující se na
každý jednotlivý nárok, jakmile dojde k platbě na konečné vyrovnání onoho
nároku vládou Spojeného království. Dohoda podle článku VII. vstoupila v
platnost dnem 28. 9. 1949.
Vzhledem k datu uzavření dohody dopadá na způsob jejího sjednání a
přijetí ustanovení tehdy platné Ústavy č. 150/1948 Sb. Ve sledovaných
souvislostech třeba připomenout ustanovení § 74 odst. 1, podle něhož prezident
republiky mimo jiné byl oprávněn sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy.
Politické a hospodářské smlouvy obecné povahy, jakož i smlouvy, jejichž
provedení je třeba zákona, však vyžadovaly před ratifikací souhlas Národního
shromáždění. Oproti tomu sjednávání mezinárodních smluv a dohod, které
nepotřebovaly souhlasu Národního shromáždění a v nichž se nevymiňovala
ratifikace, mohl prezident přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její
jednotlivé členy.
Z obsahu shora citované mezivládní dohody se vcelku přehledně a srozumitelně
podává, že tato nabyla účinnosti dnem uzavření, to je 28. září 1949, šlo o
smlouvu mezi vládami v ní označených států, jako taková nepodléhala ani
ratifikaci se strany prezidenta republiky, ani podmínce předchozího souhlasu
Národního shromáždění. S tím souvisí i okolnost, že ke své platnosti
nevyžadovala publikace. Pak ovšem nelze přisvědčit prvně uvedené argumentaci
dovolatele nesoucí se právě k otázkám zveřejnění této smlouvy.
Z gramatického výkladu dohody jinak vyplývá podrobný mechanismus její
uskutečňování dovedený až k předpokladům uspokojení jednotlivých oprávněných
subjektů (v daném případě) z britské strany, a to jak z hlediska obsahové,
pokud šlo o uplatnění nároků, tak z hlediska realizace, pokud šlo o povinnost
britské vlády při uspokojení příslušného dotčeného britského příslušníka.
Zejména pak nutno připomenout důsledky vyplývající ze shora uvedených
příslušných ustanovení dohody z nichž se podává, že (srov. zejména čl. II
Dohody) se dohoda vztahovala rovněž na nároky, které (jako v této věci) byly
jinak předmětem uplatnění podle zákona č. 128/1946 Sb., ve vztahu vůči nimž
mohly příslušné orgány (nepochybně i soudy projednávající tyto nároky)
přistoupit k zastavení řízení právě s ohledem na důsledky ze smlouvy
vyplývající. Stejně tak je třeba připomenout ustanovení čl. III písm. b)
dohody, z něhož vyplývají důsledky zániku nároků dotčených subjektů bez ohledu
na to, zda tyto nároky byly vzneseny před podpisem dohody nebo později.
Už z rozboru dosud uvedených ustanovení je zřejmé (pro projednávanou věc), že
důsledky této mezivládní dohody vztahovaly se rovněž na nároky otce žalobce,
ohledně něhož se z výsledků řízení nabízí závěr o existenci jeho britské
příslušnosti, povaze nároku, jehož restituci požadoval podle zákona č. 128/1946
Sb. v příslušném řízení, v němž nakonec navrhl zastavení řízení, k němuž
dokonce mělo dojít beztak podle výše citovaných ustanovení dohody. Konečně lze
bez dalšího dovodit zánik nároků uvedeného původního majitele nemovitostí právě
v důsledku zmíněných ustanovení dohody, vznesených byť i po jejím podpisu, což
je právě případ, který je předmětem tohoto sporu.
Okolnost, že uvedená dohoda byla realizována nejen na mezivládní úrovni, ale s
dopadem pro jednotlivé zúčastněné subjekty na britské straně, v daném případě
ve vztahu k otci žalobce, je z výsledků řízení dostatečně patrná. Přijetí
plnění otcem žalobce na základě mechanismu náhrad zakotveného v této dohodě
znamenalo pak podle jejího textu zánik jeho nároků dnem splnění poslední
splátky náhrady. Jde o okolnost mezi účastníky nespornou, opírající se o
tvrzení samotného žalobce.
Pak ovšem nelze přisvědčit dovolacím námitkám žalobce, které
zpochybňují platnost úkonu spočívajícího v přihlášení se k náhradě a přijetí
příslušné částky náhrady z důvodů absence svobodného rozhodnutí, případně
nedostatku ekvivalence za odňatou věc. Svou povahou šlo o realizaci nároků
britského příslušníka opírající se o platně sjednanou mezivládní dohodu
uzavřenou mezi vládami obou smluvních států, jejichž důsledkem bylo zastavení
příslušných řízení zahájených v Československu (vyjmenovaných v článku II
Dohody) a zánik subjektivních nároků oprávněných osob v dohodě vyjmenovaných
právě z důvodů uspokojení podle této dohody.
Výsledkem uvedeného postupu zvoleného právním předchůdce žalobců byl
tak zánik jeho nároku ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích. Pojmově nelze proto nároky otce žalobce vůbec
podřadit pod pojem některých majetkových a jiných křivd uvedených v ustanovení
§ 1 odst. 1 tohoto zákona. Námitky dovolatele akcentující nepřiměřenost ve
svém výsledku přijaté náhrady jsou takto nepřípadné, stejně jako tvrzení
nesoucí se k dnešnímu statusu žalobce, jako českého státního příslušníka.
Posledně zmíněná námitka přehlíží, že postavení oprávněné osoby (žalobce) se
odvíjí od nároků jeho právního předchůdce, britského příslušníka, jenž ovšem ve
svých nárocích shora uvedeným postupem podle platné mezivládní dohody uspokojen
byl.
V této souvislosti nemá dovolací soud důvod odchýlit se od obecnějších
závěrů rozhodovací soudní praxe, která přihlíží k okolnosti vypořádání nároků
soukromých osob na základě mezistátních dohod jako ke skutečnosti znamenající
obsahově zánik jejich nároků. V tomto směru lze odkázat např. na rozhodnutí
uveřejněné pod č. 31/l989 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, vydané v
souvislosti s posuzováním důsledků Dohody mezi vládou ČSSR a vládou USA z 29.
ledna 1982, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, na
právní vztahy mezi účastník občanskoprávního vztahu podle tuzemského práva.
Sluší se v tomto směru připomenout, že právě dohoda mezi Československem a
Velkou Británií a Severním Irskem ze dne 28. září 1949, nesla ještě rysy jisté
ekvivalence při posuzování nároků dotčených subjektů z obou stran, z důvodů
dobového pojímání znárodňovacích opatření, na rozdíl od později uzavíraných
smluv, např. z osmdesátých let, tak jako je tomu v případě zmíněnou Dohody
mezi vládou ČSSR a USA. I tato okolnost nepřímo vylučuje použitelnost argumentů
dovolání, podle nichž způsob stanovení náhrad původnímu vlastníkovi věci
představoval postup podřaditelný pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.
87/1991 Sb.
Ve světle těchto závěrů nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že by
právní posouzení věci odvolacím soudem v této věci nebylo správné. Odvolací
soud správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení hmotněprávní normy,
respektoval důsledky ze shora uvedené dohody a vyvodil pro tuto věc
odpovídající přiléhavé právní závěry. Jeho rozhodnutí je proto věcně správně,
takže dovolací soud podle § 243b odst. 1 o.s.ř. musel dovolání žalobce v této
věci zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142
odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl sice v dovolacím řízení úspěšný, avšak žalované
v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková