28 Cdo 1500/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce L. P., s. p., za účasti 1) S. R., 2) MUDr. M. P., 3) MVDr.
J. R., a 4) H. H., zastoupených advokátem, a 5) P. f. Č. r., o nahrazení
správního rozhodnutí o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 58/2003, k dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2007, č. j. 24 Co 329/2007-135, takto:
I. Dovolání s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal v řízení podle části páté občanského soudního řádu
(o.s.ř.) nahrazení rozhodnutí Magistrátu hl. m. P., Pozemkového úřadu ze dne
11.12.2001, čj. PÚ 1843/2000, jímž bylo rozhodnuto v řízení podle § 9 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), že účastníci
ad 1) až 4) jsou m.j. vlastníky pozemku č. 2743/10 v katastrálním území Ruzyně.
. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20.12.2006, čj. 10 C
58/2003-103, rozhodl opačně, tj. že uvedení účastníci nejsou vlastníky
předmětného pozemku. Zjistil, že původní pozemek č. 545 v R., z něhož byl
později oddělen pozemek č. 2743/10, byl vyvlastněn rozhodnutím ONV P. ze dne
8.11.1956 za účelem rozšíření plochy letiště. Původní majitelce B. R. byla za
vyvlastnění proplacena náhrada 21.483,60 Kč. V době její smrti dne 8.1.1965
byl tedy vlastníkem tohoto pozemku čs. stát. Od doby vyvlastnění byl pozemek
součástí územního plánu letiště P. a sloužil i ke dni účinnosti zákona o půdě
účelu, k němuž byl vyvlastněn. Soud uzavřel, že není dána žádná podmínka pro
vydání pozemku podle § 6 odst. 1 zákona o půdě.
Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvolacím řízení Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 26.11.2007, čj. 24 Co 329/2007-135, když shledal
správným závěr, že nebyla naplněna podmínka restitučního nároku uplatněného
podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že za vyvlastnění
byla proplacena náhrada, byla by restituční podmínka naplněna jen v tom
případě, že by nemovitost nesloužila účelu, pro nějž byla vyvlastněna. Tímto
účelem bylo rozšíření letiště, aniž bylo uvedeno, že na pozemku má být
vybudována stavba. Zastavěnost pozemku proto není rozhodující, a není správné,
že pozemkový úřad od původního pozemku požadovanou část jako nezastavěnou
oddělil – takový postup by byl správný v případě, že by nárok na vydání pozemku
byl dán, nebylo by však možno jej vydat celý z důvodu zastavěnosti jeho části
ve smyslu § 11 odst. 1, písm. c) zákona o půdě. V daném případě je nesporné, že
na původním pozemku byly postaveny stavby, jimiž byl realizován účel
vyvlastnění, tj. rozšíření letiště. Okolnost, že část původního pozemku nebyla
zastavěna, neznamená, že neslouží účelu, pro který byl pozemek vyvlastněn.
Rozhodující není ani to, zda na části pozemku povede v budoucnu rychlodráha,
mimo jiné proto, že pro posouzení věci je rozhodující stav ke dni rozhodnutí
soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali účastníci ad 1) až 4) dovolání,
v němž uplatňují jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvádějí, že oddělení pozemku č. 2743/10 se
uskutečnilo z iniciativy žalobce, na což upozornil i Pozemkový fond, který
ostatně nesouhlasil se žalobním petitem, protože pozemkový fond není v
procesním postavení žalovaného. Soud nevzal v úvahu, že v § 11 odst. 1 zákona o
půdě není zmínky o tom, že by nebylo možno vydat pozemky, které jsou vně
oploceného areálu letiště. Soud si rovněž neověřil budoucí využití pozemku pro
účelu výstavby rychlodráhy. Pozemek také nesloužil a neslouží provozu stavby na
části původního pozemku. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů
byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně, a rovněž aby byla
odložena vykonatelnost napadeného rozsudku.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zvažoval přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., když nelze jeho přípustnost dovodit z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) nebo b) o.s.ř. – napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl totiž potvrzen
prvý rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Dovolací soud dospěl k závěru,
že otázkou rozlišení mezi důvody nevydání pozemku pro jeho zastavěnost podle §
6 odst. 1 písm. m) a § 11 odst. 2 písm. c) zákona o půdě se dosud ve své
judikatuře výslovně nezabýval a rozhodnutí odvolacího soudu má proto po právní
stránce zásadní význam. Dovolání proto shledal přípustným pro posouzení této
otázky.
Odvolací soud použil na daný případ správnou právní normu, kterou je
ustanovení § 6 odst.1 písm. m) zákona o půdě, když bylo prokázáno, že pozemek
č. 545 v R., z nějž byl po účinnosti zákona o půdě vyčleněn pozemek č. 2743/10,
byl vyvlastněn v době, kdy jeho vlastnicí byla B. R., která za něj přijala
náhradu, a její vlastnictví přešlo na stát v důsledku vyvlastnění. Její právní
nástupci by byli oprávněnými osobami k vydání pozemku jen v případě, že by na
danou situaci bylo možno toto ustanovení aplikovat, tj. že by vyvlastněný
pozemek nesloužil účelu, pro nějž byl vyvlastněn. Podle rozhodnutí správního
orgánu bylo účelem vyvlastnění rozšíření letiště v R. bez bližší konkretizace.
Rozšíření se tedy nemuselo týkat jen budoucích staveb, ale i jiného využití, a
neurčovalo ani, kdy k rozšíření letiště má dojít. Využití pro účely letištního
provozu na vyvlastněném pozemku č. 545 bylo prokázáno. Dovolací soud proto
shledal správným i právní posouzení odvolacího soudu, že pozemek slouží účelu,
pro nějž byl vyvlastněn. Pokud dovolatelé uvádějí, že na pozemku má být v
budoucnu rychlodráha z centra města na letiště, lze - nad rámec důvodů
uvedených odvolacím soudem - vycházet i z toho, že nejde o využití, které by
nesouviselo s provozem letiště. Rozhodující ovšem je, jak správně uzavřel
odvolací soud, stav ke dni účinnosti zákona o půdě. Jestliže totiž vlastník
pozemku k tomuto dni využíval pozemek pro účely rozšíření letiště, není
rozhodující, jak s ním (při dodržení povinností dle § 5 odst. 3 zákona o půdě)
naložil později včetně možného dalšího rozšíření letiště.
Dovolatelé argumentují v podstatě tím, že část původního pozemku, jež
byla v průběhu restitučního řízení oddělena, není v současné době zastavěna.
Dovolací soud plně souhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že v tomto
případě není zastavěnost části původního pozemku rozhodující, když k
vyvlastnění pozemku nedošlo za účelem vybudování stavby. Status oprávněné osoby
podle § 4 zákona o půdě je dán v případě, kdy k přechodu nebo převodu
zemědělského nemovitého majetku na stát nebo jinou právnickou osobu došlo za
okolností uvedených v § 6 odst. 1 zákona o půdě, což v daném případě naplněno
nebylo. Ustanovení § 11 nezakládá další podmínky pro vznik práva na vydání
nemovitostí, ale naopak právo, založené ustanovením § 6 odst. 1 zákona o půdě,
omezuje v jeho neprospěch v případech, kdy došlo k zastavění pozemku. V tom
případě zákon mimo jiné stanoví, že se za zastavěnou považuje jen část pozemku,
na níž stojí stavba, a část s ní bezprostředně související, jež je nezbytně
nutná k provozu stavby. Toto ustanovení se tedy netýká případů, kdy pozemek
nelze vydat proto, že právo na vydání původního pozemku vůbec nevzniklo, a není
tedy dána ani aktivní věcná legitimace právních nástupců původního vlastníka k
vydání nemovitostí podle části druhé zákona o půdě.
Dovolací soud proto shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a
dovolání podle § 243b odst. 2 věta první o.s.ř. zamítl.
S ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu je návrh dovolatelů na odklad
vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu bezpředmětný.
Náklady dovolacího řízení nevznikly účastníkům, kteří by podle jeho výsledku
měli nárok na jejich náhradu (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
o.s.ř.), takže náhrada nákladů nebyla uložena žádnému z účastníků.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. srpna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu