28 Cdo 1515/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka

Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní

věci žalobkyň a/ R. V., b/ Ing. B. K., c/ Mgr. H. D., všechny zastoupené

advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení

497.036,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení

1,308.817,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.

zn. 12 C 188/98, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, č. j. 28 Cdo

1515/2006-196, se opravuje tak, že se jedná o dovolání žalovaného proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005, č. j. 20 Co 387/2005-179,

a nikoliv Krajského soudu v Praze.

V označeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 byla

písařská chyba, kdy byl namísto dovolání žalovaného proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005, č. j. 20 Co 387/2005-179, uveden Krajský

soud v Praze.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. srpna 2007

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, směřující do výroku

III. o potvrzeném zamítnutí vzájemného návrhu a do akcesorického výroku IV. o

nákladech řízení (sám o sobě nemůže být přípustným předmětem dovolání).

Dovolatel přičítal napadené části rozsudku zásadní právní význam a vytýkal

odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že mezi účastníky

smlouvy existovala dohoda o provedení stavebních prací a že tedy nešlo o plnění

právně nepodložené. Investice byly „jednostranným konáním účastníka“, k jejich

provedení byl dán souhlas žalobkyň a otázkou zásadního právního významu mělo

být, „zda nárok žalovaného je či není nárokem z neplatné nájemní smlouvy

vzniklým z titulu povinnosti žalobkyň vrátit vše co podle ní od žalovaného

dostaly“, přičemž měla být též posouzena důvodnost námitky promlčení, vznesené

žalobkyněmi, ve světle § 107 odst. 3 o. z. Žalovaný žádal, aby dovolací soud

zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení.

Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání nesouhlasily s tvrzeními dovolatele a

navrhovaly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl či zamítl.

Nejvyšší soud shledal, že žalovaný, zastoupený advokátkou, podal dovolání v

otevřené lhůtě. Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v zásadním právním

významu napadeného rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a

dovolací důvod byl vylíčen (viz výše) v intencích § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.

ř.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání byla – při shodě rozsudků nižších instancí – závislá na

případné kontradikci řešení relevantních právních otázek vyššími instancemi

nebo na posouzení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Žádný z těchto znaků přípustnosti dovolání však nebyl naplněn.

Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci, jak byl zjištěn nižšími

instancemi. Nemohl tedy dovodit, že by o investicích, vložených do nemovitosti,

existovala dohoda o konkrétních podmínkách a úhradách stavebních prací,

jestliže to neučinily nižší soudy (zejména soud odvolací).

Za takového právního stavu je nutné se řídit usnesením Nejvyššího soudu sp. zn.

25 Cdo 355/2001, publikovaným v Souboru rozhodnutí NS, sv. 23, č. C 1672/2003,

znějícím (právní věta) takto: Vynaložením investic do cizí nemovitosti bez

právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž se

nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila, a to k

okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, nikoliv k okamžiku, kdy investující osoba

nemovitost vyklidí.

Stavební práce dokončil žalovaný dne 23. 9. 1993, jak zjistil odvolací soud.

Tímto dnem začaly běžet lhůty podle § 107 odst. 1, 2 o. z., tedy tříletá

objektivní a dvouletá subjektivní lhůta. Žalovaný však uplatnil v řízení nárok

cestou vzájemného návrhu až s účinkem dne 17. 3. 1999. Vznesly-li poté

žalobkyně námitku promlčení nároku (§ 100 odst. 1 in fine o. z.), stalo se tak

důvodně a žalovaný nemohl být úspěšný.

Neobstojí ani poukaz dovolatele na § 107 odst. 3 o. z. Toto ustanovení upravuje

právní relevanci (resp. neúčinnost) námitky promlčení jen pro případ vzájemného

(synalagmatického) plnění účastníků neplatné smlouvy (zde užívání nebytových

prostor kontra úhrada za toto užívání), nikoli však ve vztahu k investicím

vloženým do cizí nemovitosti.

Ze všech shora uvedených důvodů bylo dovolání žalovaného odmítnuto (§ 243b

odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Žalobkyním vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na

náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady spočívaly v odměně jejich

zástupce za jeden úkon, která představovala ve výchozí výši částku 61.360,- Kč

(počítáno z výše nároku uplatněného žalovaným, dovolací řízení zahájeno před 1.

9. 2006, tj. sazba podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před

uvedeným datem; zvýšení za společné zastoupení podle § 17 odst. 2 téže vyhl.).

K takto zjištěné výši odměny bylo třeba přičíst DPH ve výši 19%, takže odměna

činila 73.020,- Kč. Poté však nezbylo než odměnu dvakrát krátit o polovinu, a

to za jediný úkon v dovolacím řízení a za odmítnutí dovolání (§ 14 odst. 1, §

15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Výsledná částka odměny pak byla – s přičtením

75,- Kč režijního paušálu – 18.330,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 28. června 2007

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 28 Cdo 1515/2006

Datum rozhodnutí: 28.06.2007

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Kategorie rozhodnutí: E

28 Cdo 1515/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v

právní věci žalobkyň a/ R. V., b/ Ing. B. K., c/ Mgr. H. D., všechny zastoupené

advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení

497.036,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení

1,308.817,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.

zn. 12 C 188/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze

ze dne 19. 12. 2005, č. j. 20 Co 387/2005-179, takto:

I. Dovolání se o d m í t á.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyním na nákladech dovolacího

řízení částku celkem 18.330,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k

rukám jejich zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem shora označeným částečně potvrdil zamítavý

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2005, č. j. 12 C 188/98-132,

a to ohledně žalobkyněmi požadované částky 423.585,-Kč s příslušenstvím (I.);

ve zbytku žaloby změnil rozsudek tak, že žalovaný je povinen zaplatit

žalobkyním 73.451,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 10. 2. 1999 do zaplacení

(II.). Ve výroku o vzájemném návrhu, aby žalobkyním byla uložena povinnost

zaplatit žalovanému částku 1.308.817,- Kč s příslušenstvím, odvolací soud

potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (III.). Odvolací soud konečně

rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na

nákladech řízení před oběma instancemi částku 105.008,- Kč do tří dnů od právní

moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (IV.).

Odvolací soud řešil spor o výši pohledávek stran z titulu bezdůvodného

obohacení podle § 457, § 458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“),

neboť nebyl zpochybněn závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor

mezi účastníky ze dne 1. 4. 1993 pro nedostatek předchozího souhlasu obecního

úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Žalobkyně se jako pronajímatelky

domáhaly doplatku částky odpovídající dlužnému nájemnému za období od počátku

užívání prostor v domě na Masarykově nábřeží 22 v P. až do 1. 4. 1998; byla jim

přiznána částka, která odpovídala dluhu žalovaného s ohledem na výši nájemného

podle vyhlášky č. 585/1990 Sb. a na (neplatné) smluvní ujednání o zvýšení

nájemného a inflační doložce. Žalovaný požadoval náhradu za investice vložené

do prostor, jimiž došlo ke zhodnocení nemovitosti; o těchto investicích nebyla

uzavřena samostatná smlouva a žalobkyně úspěšně namítly jejich promlčení.