28 Cdo 1519/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Julie Muránské o dovolání
žalobce R. J., zast. advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z
28.února 2000 sp.zn. 17 Co 203/98, vydanému v právní věci vedené u Městského
soudu v Brně ( žalobce R. J., zast. advokátem proti žalovaným 1) Městu B.,
zast. advokátkou, 2) S. n. m. B., s.p. v likvidaci, o vydání nemovitostí ),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.února 2000 pod č.j. 17 Co
203/98-57 po připuštění změny návrhu potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně
ze dne 22.října 1997 pod č.j. 13 C 320/95-37, jímž byla zamítnuta žaloba,
kterou se žalobce domáhal ( po upřesnění na podkladě návrhu ), aby žalovaní
byli uznáni povinnými uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, blíže
specifikovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu ( t.j. ideální 1/8 domu
č.p. 797 se stav. parc. 1594 o výměře 254m2 , zapsaných v katastru nemovitostí
v Katastrálním úřadu B. na LV 10001 pro obec B. a kat. úz.V. a dále ideální 1/8
pozemku p.č. 1586 - ostatní plocha o výměře 63m2 , zapsaného v katastru
nemovitostí u katastrálního úřadu B. na LV 10 pro obec B. a katastrální území
V.).
Důvodem, pro který odvolací soud nevyhověl odvolání žalobce proti rozsudku
soudu prvního stupně byla skutečnost, že žalobce, domáhající se svého
restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb.podal výzvu k vydání nemovitostí
opožděně, až 26.4.1995, takže jeho nárok zanikl. Pokud se žalobce domáhal, aby
věc byla předložena Ústavnímu soudu České republiky z toho důvodu, že lhůta v
trvání šesti měsíců je pro žalobce diskriminující a příčí se Listině základních
práv a svobod proto, že je v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod i s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech,
nesdílel odvolací soud názor žalobce. Zákonem stanovená lhůta byla dostatečně
dlouhá a vůči žalobci diskriminující není. K této lhůtě nemá žádný vztah
skutečnost, že Ústavní soud České republiky svým nálezem odstranil určitou
jinou diskriminaci, založenou původním zněním ustanovení § 3 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb. ; náprava, vážící se k podmínce trvalého pobytu s právem žalobce
nijak nesouvisela a nesouvisí.
Odvolací soud dále vyslovil, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) na
nákladech odvolacího řízení 1.150 Kč do tří dnů k rukám právní zástupkyně
žalovaného. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, rozhodl soud druhého stupně,
že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo.
Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce, aby bylo ve věci připuštěno dovolání,
proto že posouzení tvrzeného rozporu ustanovení § 5 odst. 2 zák. č. 87/1991
Sb., s mezinárodními úmluvami zakládá rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, který trvá na tom, že
prodloužení lhůty k výzvě povinné osobě na vydání věci, k níž došlo v důsledku
nálezu Ústavního soudu jen pro určitou skupinu oprávněných osob v souvislosti s
odstraněním podmínky trvalého pobytu, je pro žalobce diskriminující. tato
diskriminace je o to závažnější, že žalobce všechny ostatní podmínky pro
kvalifikaci oprávněné osoby kromě již zmíněného nedodržení lhůty k podání výzvy
splňuje. Prekluzivní lhůta byla zákonem stanovena velice přísně, nebylo
předvídáno, že ne všem oprávněným osobám budou včas známy všechny podmínky pro
uplatnění restitučního nároku. To platí zejména o občanech, kteří žijí
dlouhodobě a trvale na venkově a kteří někdy o dobrodiní zákona nevěděli buď
vůbec, nebo jen částečně. Dovolání by proto mělo být posouzeno jako přípustné,
protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( §
240 odst. 1 o.s.ř. , § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Dovolací soud však musel především
přezkoumat, zda jde o dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Otázku, kdy jde o rozhodnutí zásadního významu, řešil již Ústavní soud České
republiky v usnesení z 23.8.1995, III ÚS 181/95, uveřejněném ve svazku 4 (
ročník 1995 - II díl ) pod č. 19 ( v části věnované usnesením ) Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR. Vyslovil tehdy, že \"za rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se
odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným
dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.\".
Musel se tedy dovolací soud v daném případě soustředit na posouzení, zda
rozsudek odvolacího soudu, který je rozhodnutím potvrzujícím rozsudek soudu
prvního stupně ( tedy jinak zásadně nepodléhajícím dovolání podle ustanovení §
238 odst. 1 o.s.ř. ), má být posouzeno jako rozhodnutí, odůvodňující výjimku a
umožňující přezkoumání věci podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Lhůta k podání výzvy povinné osobě na vydání věci podle § 5 odst. 2 zák. č.
87/1991 Sb. je lhůtou propadlou ( prekluzivní ). Není-li dodržena, nárok
oprávněné osoby ze zákona zanikne. O tomto závěru podle převažující judikatury
soudů není pochyb. Stanovení šestiměsíční lhůty je integrální součástí zákona
č. 87/1991 Sb., který si vytkl za cíl zmírnění následků některých majetkových
a jiných křivd. Délka lhůty byla nepochybně ovlivněna nejen snahou umožnit
zmírnění křivd, ale také úvahou o zachování právní jistoty v majetkových
vztazích. K právu žalobce, který při zachování lhůty by se mohl úspěšně
pokusit o přiznání nároku soudem však rozhodnutí Ústavního soudu, jímž došlo k
úpravě podmínek pro přiznání nároku vypuštěným podmínky trvalého pobytu, nemá
žádnou souvislost. Nová lhůta se týkala jen těch případů, kde došlo ke změně
podmínek ke kvalifikaci oprávněné osoby. Ve stanovení lhůty, pouze pro tento
okruh případů nelze vidět diskriminaci vůči těm, kteří mohli své právo uplatnit
již ihned po účinnosti zákona. Pro nedostatek této souvislosti není založený
ani žádný důvod, pro který by zde byl rozpor s Listinou základních práv a
svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, popřípadě
Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Otázka vztahu
prekluzivní lhůty podle ustanovení § 5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. k těmto
normám je řešena dosavadní judikaturou, která nepochybuje ani o přiměřené délce
této lhůty, ani o tom, že tato lhůta diskriminační povahu nemohla nabýt v
důsledku právního názoru Ústavního soudu České republiky ve vztahu k podmínce
trvalého pobytu.
Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že dovolání je přípustné pro
dovolatelem tvrzený zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce.
Protože tedy dovolací soud neshledal důvod přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., bylo dovolání odmítnuto podle ustanovení §
243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolatel nebyl v řízení úspěšný a protože ostatním účastníkům nevznikly
náklady v řízení o dovolání, bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků na
náhradu nevzniklo právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
osudního řádu.
V Brně dne 28. června 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č ka CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová