28 Cdo 1523/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
J. P., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z
23.10.2001,sp.zn. 1 Co 225/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 35/2000 (žalobce J. P., zastoupeného
advokátkou, proti žalovanému JUDr. R. K., o ochranu osobnosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 17.4.2000 a v průběhu řízení upravovanou, se žalobce
posléze domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 600.000,- Kč jako
náhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku postupu žalovaného, jako
soudce, při vyřizování právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp.zn. 12 C 372/97.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděnou právní věc
vyřizoval na základě rozvrhu práce Okresního soudu v Karlových Varech; při
projednávání této právní věci postupoval podle občanského soudního řádu a
jednacího řádu pro okresní a krajské soudy; do osobnostních práv žalobce nebylo
při tomto soudním projednávání věci zasaženo.
Krajský soud v Plzni rozsudkem z 6.6.2001, čj. 19 C 35/2000-109, žalobu žalobce
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně nejprve shrnul výtky žalobce na
postup žalovaného ve věci sp.zn. 12 C 372/97 Okresního soudu v Karlových
Varech, které žalobce vznášel proti žalovanému v průběhu tohoto řízení o
ochranu osobnosti (sp.zn. 19 C 35/2000 Okresního soudu v Karlových Varech); v
řízení došlo k průtahům, soudce Dr. K. nepoučil účastníky řízení o advokátním
tarifu platném pro jejich právní zástupce, vydaná rozhodnutí doručoval jen
právnímu zástupci žalobce; podle přesvědčení žalobce jej žalovaný v průběhu
řízení vedeného pod sp.zn. 12 C 372/97 Okresního soudu v Karlových Varech, v
níž byl projednáván spor mezi žalobkyní I. P. a žalovaným J. P. o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vystavoval psychickému utrpění, „které
mělo za následek úplnou ztrátu jeho koncentrace pro výkon povolání, což mu
přineslo ztrátu zakázek a dotklo se to i jeho pověsti ve společnosti“; mělo to
i negativní vliv na zdravotní stav žalobce.
Soud prvního stupně provedl důkaz obsahem spisu Okresního soudu v Karlových
Varech, sp.zn. 12 C 372/97 (v němž již bylo řízení pravomocně skončeno) a
konstatoval, že žalobce byl v průběhu tohoto řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů opakovaně poučován a vyzýván ke splnění svých
povinností účastníka řízení (zejména o povinnosti navrhovat a předkládat důkazy
k doložení svých tvrzení). Soud prvního stupně proto dospěl k výslednému
závěru, že v činnosti žalovaného při projednávání uvedené právní věci nelze
spatřovat neoprávněný zásah do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti. Nestalo
se tak, podle názoru soudu prvního stupně, ani při výslechu žalobce, ani při
poskytování poučení účastníků řízení ani při provádění dokazování ke zjištění
skutkového stavu; soud prvního stupně vyslovoval i názor, že „ani v žalobě
žalobce není tvrzeno, že by žalovaný porušil právo žalobce na spravedlivý
soudní proces“. Ani v tom, že psychický stav žalobce s přihlédnutím k jeho věku
se zhoršila, že řízení o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví
působilo na žalobce nepříznivě, nelze spatřovat neoprávněný zásah ze strany
žalovaného do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 11 a násl.
občanského zákoníku.
Žaloba žalobce byla soudcem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo
rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní
soud v Praze rozsudkem z 23.10.2001, sp.zn. 1 Co 225/2001. Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud
ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním
závěrem, že tu nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv žalobce na ochranu
osobnosti, takže tu není dána odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13
občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu je tu rozhodující, že
žalovaný vykonával v tom řízení, na které poukazoval žalobce, soudní moc; výkon
takového oprávnění vylučuje, podle názoru odvolacího soudu, aby při výkonu
tohoto oprávnění došlo z jeho strany k neoprávněnému zásahu do osobnostních
práv žalobce; i z výsledků šetření soudu nebylo shledáno, že by jednání
žalovaného v průběhu výkonu jeho uvedeného oprávnění nebylo přiměřené a že by
bylo v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce. Odvolací soud sdílel názor soudu
prvního stupně, že žalovaný neměl povinnost žalobce poučovat o náhradách
spojených s jeho zastupováním a žalovaný také nepochybil, když dal pokyn k
doručení rozsudku soudu zástupci žalobce podle ustanovení § 49 občanského
soudního řádu, a nikoli tedy přímo žalobci. Není také rozhodné, že se žalobce
subjektivně cítil dotčen způsobem projednávání věci žalovaným soudcem. Odvolací
soud ještě připomínal, že podle usnesení Krajského soudu v Plzni z 22.6.2000,
čj. 19 C 35/2000-14, byly žalobcovy žalobní návrhy na náhradu za ztrátu na
výdělku (2,160.000 Kč) a na náhradu škody na zdraví (550.000 Kč) vyloučeny k
samostatnému projednání u příslušného okresního soudu.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a o
nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1
občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci 26.11.2001 a dovolání ze strany
žalobce bylo podáno u Krajského soudu v Plzni dne 21.12.2001, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Podáním ze 17.6.2002,
sepsaným advokátkou, která byla soudem ustanovena zástupkyní dovolatele, bylo
dovolání dovolatele doplněno důvody dovolání.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval
dovolatel na ustanovení § 237 občanského soudního řádu a měl za to, že rozsudek
odvolacího soudu vychází z neúplného dokazování a spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že řízení ve věci sp.zn. 12 C 372/97 Okresního soudu v
Karlových Varech probíhalo v důsledku postupu žalovaného se značnými průtahy a
trvalo déle než dva roky; např. rozsudek soudu prvního stupně byl vynesen
3.12.1999 a žalobce jej obdržel po urgencích až 19.5.2000. Podle názoru
dovolatele žalovaný nepřipustil, aby v řízení byly provedeny žalobcem navržené
důkazy.
Dovolatel uváděl, že je stále ochoten uvést řadu svědků a předložit i písemné
podklady k doložení svého nároku vůči žalovanému, ale v průběhu řízení před
soudy obou stupňů nemohl dosáhnout nápravy v soudním řízení směřujícím proti
žalovanému soudci.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí ustanovení
tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963
Sb.) i pro řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č.
30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu; viz jeho znění se změnami a
doplňky vyhlášené pod č. 69/2001 Sb.).
Dovolání dovolatele směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, takže tu nešlo o přípustné
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu,
které je tímto předpisem umožněno proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu také o
rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
by soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušil (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
občanského soudního řádu).
Bylo tedy třeba posoudit přípustnost dovolání dovolatele ještě podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, dospěje-li dovolací soud k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (podle ustanovení § 237
odst. 3 občanského soudního řádu) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li rozhodnutí
odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu spisu v této právní věci (sp.zn. 19 C 35/2000 Krajského soudu v
Plzni), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího
soudu nebylo možné dovodit, že tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je dovolacím
soudem nebo odvolacími soudy rozhodován rozdílně.
Nešlo tu také o řešení právní otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena. Dovolatel také ve svém doplněném dovolání, sepsaném
ustanovenou právní zástupkyní-advokátkou, nepokládal za potřebné konkrétně
uvést, zda a kterou právní otázku, řešenou v této právní věci, pokládá za
otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení by dovolací soud shledal
dovolání dovolatele přípustným, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ občanského soudního řádu.
Zbývalo tedy dovolacímu soudu zabývat se ještě i tím, zda tu odvolací soud
řešil nebo neřešil ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem (viz § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele,
dospěl k výslednému závěru, že „základním předpokladem odpovědnosti podle
ustanovení § 13 občanského zákoníku je existence neoprávněného zásahu
objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva chráněná
ustanoveními § 11 a násl. občanského zákoníku“.
Tento závěr odvolacího soudu bylo na místě posoudit ve srovnání s tím, co je
vyloženo v judikatuře soudů k ustanovením § 11 a § 13 občanského zákoníku:
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje
do práv chráněných ustanoveními § 11 občanského zákoníku a je v rozporu s právy
a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem (viz Sborník III.
Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172).
K úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti je třeba zjištění, že zásah
byl objektivně způsobilý narušit nebo ohrozit právo chráněné ustanovením § 11
občanského zákoníku (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 176).
Na nezpůsobilost zásahu narušit nebo ohrozit práva chráněná ustanovením § 11
občanského zákoníku usuzují soudy např. v případech, kdy zásah spočíval v
tvrzeních, která byla pronesena kupř. za takových okolností, za nichž nehrozilo
zveřejnění a nemohl tedy žádným způsobem dojít ke snížení vážnosti fyzické
osoby např. mezi jejími spoluobčany (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha
1980, str. 177).
Neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti je vyloučena tehdy, došlo-li
k zásahu v rámci úředního jednání a nevybočil-li zásah z rámce daného platnými
předpisy (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 196).
Nebylo by možné připustit žalobu na ochranu osobnosti pro obsah vydaného
rozhodnutí (odůvodnění rozhodnutí) proti orgánu, který je povolán takové
rozhodnutí učinit. Nápravě tu totiž slouží opravné prostředky proti rozhodnutí,
případně návrh na opravu důvodů rozhodnutí soudu podle ustanovení § 165
občanského soudního řádu (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str.
197).
Z uvedeného proto vyplynul hodnotící závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž směřuje v daném případě dovolání dovolatele,
nelze označit jako rozhodnutí, v němž by byla řešena právní otázka v rozporu s
hmotným právem.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto případě
bylo dovolání dovolatele přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a
odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod
č. 69/2001 Sb.).
Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. června 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu