28 Cdo 1525/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání D. A., zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 14. února 2001, sp.zn. 12 Co 36/2000 (v právní věci žalobce Z. A.,
zast. advokátem, proti žalované D. A., zast. advokátkou, o vyklizení bytu,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 54 C 170/94), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. června 1999 pod čj. 54 C 170/94-76
zamítl žalobní návrh žalobce, jímž se domáhal uložení povinnosti žalované
vyklidit byt v I. poschodí č.p. 1548 v k.ú. K. P., číslo orientační 16 v B. a
vyklizený jej žalobci předat. Současně soud prvního stupně žalované přiznal
právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3450,- Kč, které byl žalobce povinen
uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Brně jako soud odvolací
svým rozsudkem ze dne 14. února 2001 pod č.j. 12 Co 36/2000-92 tak změnil, že
žalobnímu nároku žalobce vyhověl, když žalovanou zavázal k vyklizení
předmětného bytu do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaná byla zároveň
uznána povinnou nahradit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 4.065,- Kč
k rukám advokáta žalobce.
Krajský soud ohledně skutkových zjištění vycházel z toho, že žalobce je
výlučným vlastníkem nemovitosti, ve které se sporný byt nachází. Původně byla z
hlediska vlastnictví domu situace taková, že nemovitost byla v podílovém
spoluvlastnictví účastníků s tím, že v rozsahu ideálních 3/4 byl vlastníkem
žalobce a zbývající 1/4 byla v bezpodílovém spoluvlastnictví obou účastníků. Po
rozvodu manželství účastníků a po vypořádání jejich bezpodílového
spoluvlastnictví připadl do vlastnictví žalobce i zbývající podíl v rozsahu
ideální 1/4. Žalobce se tedy stal výlučným vlastníkem nemovitosti a je
nepochybně aktivně legitimován k podání projednávané žaloby. Bylo však otázkou,
zda žalovanou neváží k předmětnému bytu taková práva, která by ji garantovala
jeho užívání. Žalobkyně totiž v předchozím řízení předložila listinu, kterou
soud prvního stupně posoudil jako způsobilý právní podklad pro vznik nájemního
vztahu žalované k předmětnému bytu.
Odvolací soud se však s tímto názorem městského soudu neztotožnil. Podle
krajského soudu nemůže listina ze dne 25. 2. 1997 (stejně jako listina ze dne
9. 9. 1997) představovat nájemní smlouvu, neboť v rozporu s ustanovením § 685
odst. 1 občanského zákoníku neobsahuje konkrétní ujednání, které by směřovalo k
vyjádření vůle žalobce přenechat předmětný byt do užívání žalované a existenci
takového projevu vůle nelze z této listiny bez dalšího ani dovodit. Vzhledem k
neexistenci platné nájemní smlouvy potom odvolací soud žalobu žalobce na
vyklizení bytu považoval za plně opodstatněnou. Při úvaze o eventuální bytové
náhradě pro žalovanou vycházel odvolací soud z faktu majetkového vypořádání
mezi bývalými manžely, kdy žalovaná – jako ten, kdo nebude nadále vlastníkem
nemovitosti – získala majetkovou hodnotu vyjádřenou v penězích. Pokud by tedy
získala vedle této majetkové hodnoty ještě další právo (zajištění jiného
způsobu uspokojování bytové potřeby), znamenalo by to jednostranné zvýhodnění
jedné ze stran sporu, což by bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků
občansko právních vztahů. Odvolací soud ovšem zohlednil okolnosti daného
případu, tedy zejména okolnosti, za nichž vznikl stav, kdy žalovaná předmětný
byt užívá, a stanovil lhůtu k vyklizení delší, než bývá v obdobných případech
obvyklé.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle
dovolatelky závěr o neexistenci nájemní smlouvy nemůže obstát. Výpověď žalobce
jako účastníka řízení ohledně sporné listiny, kterou označil jako nájemní
smlouvu, byla přinejmenším zcela nejednoznačná. Náležitosti nájemní smlouvy
přitom nejsou upraveny žádným právním předpisem, podmínkou platnosti není ani
písemná forma, může být uzavřena i konkludentně. Smlouva uzavřená mezi
účastníky přitom vedle označení „nájemní smlouva“ obsahuje i odkaz na právní
předpis, v textu je uvedena kategorie bytu, počet obytných místností a způsob
vytápění. V textu je uvedeno i základní nájemné a výměr služeb i způsob placení
nájemného. I pokud by soud zaujal stanovisko, že nájemní smlouva nevznikla,
měla by být povinnost byt vyklidit vázána na zajištění bytové náhrady. Za
situace kdy se žalobce v domě řadu let nevyskytuje, zatímco dovolatelka řádně –
společně s dětmi – byt užívá a platí za něj, by soud měl přihlédnout k
ustanovení § 3 obč. zákoníku.
K dovolání žalobkyně podal žalobce vyjádření, ve kterém se ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu. Sporná listina jednak neobsahuje projev vůle žalobce o
přenechání předmětného bytu do nájmu žalované a jednak i z výpovědi žalobce
pokud přistoupil k podpisu této listiny vyplývá, že tak učinil pouze z důvodu
zamezení vzniku bezdůvodného obohacení. Zajištění bytové náhrady pro žalobkyni
není – vzhledem k uskutečněnému majetkovému vyrovnání – na místě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení
části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále
uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je
přípustné (§ 238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený
dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené
rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.),
když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly
postup podle § 237 odst. l o.s.ř.
Po přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Sporná listina - žalobcem označená jako nájemní smlouva – skutečně obsahuje
některé zákonem dané náležitosti, za platnou nájemní smlouvu ve smyslu
ustanovení § 685 a § 686 občanského zákoníku ji však považovat nelze. Jak
správně uvedl Krajský soud v Brně, nájemní smlouva musí obsahovat vyjádření
jednoznačné vůle pronajímatele přenechat nájemci byt, který je v ní označen, do
užívání. Takovéto vyjádření v listině ze dne 25. 2. 1997 (a stejně tak v
listině ze dne 9. 9. 1997) obsaženo není a použité formulace takto nelze
vyložit ani za použití ustanovení § 35 občanského zákoníku. Absence podstatné
náležitosti má za následek neplatnost předmětné smlouvy.
Nelze rovněž přisvědčit názoru dovolatelky, pokud uvádí, že platnost nájemní
smlouvy není vázána na písemnou formu. Zákonem č. 267/94 Sb., kterým se s
účinností k 1. 1. 1995 novelizoval občanský zákoník, doznala změny mj. i dikce
ustanovení § 686 odst. 1, jehož druhá věta nyní jasně zakotvuje obligatorně
písemnou formu nájemní smlouvy. Dovolací soud se však – vzhledem k tomu, že
bezpodílové spoluvlastnictví účastníků bylo vypořádáno již ke dni 27. 12. 1993
– zabýval dovolatelčiným právním vztahem k nemovitosti před účinností výše
uvedené novelizace. Pokud by totiž byly splněny tehdejší zákonné předpoklady
vzniku nájemního vztahu – a to třeba i konkludentně, neboť před 1. 1. 1995
nebyla písemná forma nájemní smlouvy vyžadována – svědčilo by žalované takto
platně nabyté právo i dnes. To vyplývá z principu ochrany nabytých práv (iura
quaesita) inkorporovaného do ustanovení § 879b obč. zákoníku.
Vznik zmíněného práva však musí být podmíněn naplněním tehdy zákonem
vyžadovaných podmínek. Jednou z esenciálních náležitostí platné nájemní smlouvy
je – a bylo i před novelizací provedenou zákonem č. 267/94 Sb. – úplata za
přenechání bytu, tzv. nájemné. O nájemním vztahu žalované by se tedy, za
splnění dalších podmínek, dalo uvažovat, pokud by uhrazovala nájemné již v
období předcházejícím 1. 1. 1995. Jak ovšem vyplývá z výpovědí obou účastníků
před městským soudem dne 20. 10. 1998 a 19. 2. 1999, žalovaná začala žalobci
platit nájemné až po zaslání listin označených jako nájemní smlouvy, tedy až v
roce 1997. Do té doby nájemné hrazeno nebylo. S ohledem na tuto skutečnost tedy
nelze vycházet z toho, že by žalované svědčil nájemní vztah vzniklý před 1. 1.
1995.
Pokud žalovaná ve svém dovolání usiluje o to, aby povinnost vyklidit byt byla
za použití § 3 obč. zákoníku vzhledem k okolnostem případu vázána na zajištění
bytové náhrady, je třeba poukázat na ustálenou soudní judikaturu, podle které
soud svým rozhodnutím nemůže s odkazem na citované ustanovení založit
neexistující právo či povinnost. Na základě ustanovení § 3 o.z. je pouze – za
určitých okolností – možné neposkytnout ochranu právoplatně oprávněnému.
Takováto situace však v případě žalované nenastala. V této souvislosti je třeba
poznamenat, že žalované byla určitá ochrana poskytnuta již rozhodnutím
odvolacího soudu, který namísto obvyklé patnáctidenní lhůty pro vyklizení bytu
stanovil lhůtu šestiměsíční.
Dovolacímu soudu proto ve světle těchto vývodů nezbylo, než dojít k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. l o.s.ř.) a dovolání
žalované proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř. a § 150 o.s.ř., s ohledem na to, že přiznání
náhrady nákladů procesně úspěšnému žalobci vůči žalované by - s přihlédnutím ke
všem okolnostem případu - muselo být nazíráno jako nepřiměřená tvrdost.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu