28 Cdo 1527/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobkyně J. R., zastoupené advokátem, proti
žalovanému Statutárnímu městu Z., o zaplacení 144.936,- Kč, vedené u Okresního
soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 209/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2004, č. j. 13 Co 54/2004-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Krajský soud v Brně rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu
ve Zlíně ze dne 21. 10. 2003, č. j. 20 C 209/2003-28, kterým byla zamítnuta
žaloba, aby žalovaný byl povinen žalobkyni zaplatit částku 144.936,- Kč.
Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobkyně dovolala vůči žalovanému
částečné relativní neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 10. 12. 2001 o
převodu pozemku v k. ú. Ž. u Z. na žalovaného; zatímco kupní cena byla sjednána
ve výši 177.144,- Kč, znalec ing. S. posléze ocenil pozemek pro daňové účely
částkou 322.080,- Kč a žalobkyně tedy žádala doplacení rozdílu. Odvolací soud
však dospěl k závěru, že cenové předpisy, konkrétně zákon č. 526/1990 Sb., o
cenách, ani zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku (příp. prováděcí
vyhláška k němu č. 279/1997 Sb.), nebyly porušeny. Tyto předpisy upravují pouze
způsob oceňování věci, tedy pravidla a postupy mimo jiné pro daňové účely;
nelze z nich však dovodit povinnost účastníků smluvního vztahu sjednat cenu
nemovitosti postupem v nich upraveným. Skutečnost, že sjednaná cena pozemku
nekoresponduje postupu v cenových předpisech (pozemková mapa nebyla v době
uzavření smlouvy stanovena) není rozhodná a žalobkyně měla, jako rovnocenná
smluvní strana, zachovat při kontraktu potřebnou opatrnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně ve lhůtě dovolání, v němž
popsala podle jejího názoru protiprávní a poškozující jednání města v
souvislosti s uzavřením kupní smlouvy. Dovolání poté doplnil její ustanovený
zástupce tak, že dovodil jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného
rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) a
vytkl odvolací instanci nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považoval, „zda může
obec sjednávat u smluv o převodu nemovitostí ceny v rozporu s jejich úřední
hodnotou“, přičemž podle jeho názoru „je rozdíl, pokud úřední cenu nedodrží
soukromý subjekt a pokud ji nedodrží obec. Fyzická osoba, která sjednává
smluvní vztah s obcí, je mnohem méně opatrnější, neboť se domnívá, že jednání
protistrany bude maximálně korektní.“ Žalobkyně žádala, aby dovolací soud
zrušil rozsudky obou nižších soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná strana se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Námitky vyslovené přímo žalobkyní jdou mimo rámec dovolacího přezkumu. Mají
skutkový charakter a příslušné okolnosti by musely zjistit nižší instance.
Nejvyšší soud je však mimořádnou přezkumnou instancí, těžiště jeho přezkumné
činnosti je ve hmotněprávním posouzení věci a při něm se závazně vychází ze
skutkového základu věci, zjištěného soudem prvního stupně případně i soudem
odvolacím.
K právní otázce resp. právnímu názoru vyslovenému za žalobkyni jejím zástupcem
nutno zdůraznit, že mezi účastníky byla sjednána cena smluvní, nikoli „úřední“.
Strany tedy nebyly limitovány týmž způsobem, jako znalec pro daňové účely;
soulad kupní ceny s obecně závaznými předpisy (§ 589 obč. zák.) se tu omezuje
na rámcové požadavky občanského zákoníku o právních úkonech, jakož i na
všeobecná kritéria cenových předpisů. Ani porušení § 1 odst. 3 zákona č.
526/1990 Sb., ani porušení § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. – obojí
ustanovení hovoří o obvyklé ceně jako měřítku ocenění nemovitostí – však nižší
instance neshledaly a dovolací soud se na základě dostupných skutkových
podkladů nedomnívá, že by k nim došlo.
Fyzická osoba i obec mají jako účastníci občanskoprávního vztahu rovné
postavení (§ 2 odst. 2 obč. zák.) a nelze přisvědčit názoru, že se žalobkyně
mohla spoléhat na „korektnost postupu“ obce. Ta je navíc veřejnoprávním
subjektem „druhého řádu“ (stát je při svém smluvním jednání omezen ex lege
více) a pokud ze zákona vyplývají pro její právní úkony určité limity, pak jde
o limity „interní“ povahy (schvalovací proces právního úkonu orgány obce,
jednatelské oprávnění starosty podle § 103 odst. 1 a násl. ustanovení zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích; k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 721/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 23, č. 103, nebo v
obecné rovině Mruzek, K.: Majetkoprávní úkony obce, Právní praxe č. 10/1999).
Odvolací soud tedy při hmotněprávním posouzení věci nepochybil a nebyly
nalezeny ani judikatorní důvody, proč by napadený rozsudek měl mít zásadní
právní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř.
dovolání žalobkyně odmítl.
Protistraně v řízení nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu