28 Cdo 1534/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) M. O. a b)
Z. P. B., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1. České republice,
zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 42 (územní pracoviště České Budějovice, Mánesova 3), a 2.
Statutárnímu městu Č. B., zastoupenému advokátkou, o vydání pozemků, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 176/2000, o dovolání
žalovaných 1. a 2. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
5. 3. 2004, č.j. 6 Co 80/2004-467, takto:
I. Dovolání obou žalovaných se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl potvrzen ve
výrocích o vydání pozemků rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 4. 8. 2003, č.j. 9 C 176/2000-412; tímto rozsudkem bylo oběma žalovaným
uloženo vydat oběma žalobcům, každému po ideální polovině, pozemky v k.ú. Č.
B. Oba žalovaní byli zavázáni snášet náklady řízení, jak vznikly oběma žalobcům
před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím. Předmětem vydání byly
pozemky
- parc. č. 1809/22, 23, 24, 25, vše zahrada,
- parc. č. 1868/5, 6, 8, 10, 11, parc. č. 1852/5, vše ostatní plocha.
Povinným k vydání pozemků vedených jako zahrada a dále pozemků parc. č. 1868/8,
10 byl stanoven druhý žalovaný, ostatní pozemky parc. č. 1868/5, 6, 11 a parc.
č. 1852/5 měl vydat první žalovaný.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že na věc je nutno
aplikovat zákon č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd
(dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“). V řízení se stalo nepochybným, že
nemovitosti byly odňaty právní předchůdkyni žalobců Dr. Š. B. podle vl. nař. č.
15/1959 Sb., což se stalo vůči pozemkům dříve označeným jako parc. č. 1395/1 a
č. 1401/1 na základě rozhodnutí finančního odboru ONV v Č. B. dne 17. 1. 1992
(viz § 1 zákona č. 403/1990 Sb.). Právní předchůdkyně žalobců včas dne 18. 12.
1990 vyzvala tehdejší povinnou osobu, tj. T. s. Č. B. (§ 5 odst. 1 cit. zák.) a
na základě aktuální identifikace parcel a zjištěného právního nástupnictví v
osobách žalovaných byly naplněny též další předpoklady, vedoucí k závěru o
pasivní věcné legitimaci obou subjektů na žalované straně. Spornou se však
stala otázka, zda vydání pozemků nebrání § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.,
podle něhož je-li na pozemku umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí
pozemku státem, pak se pozemek nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní
náhrada. Zde nebylo pochyb o vydání pozemků označených jako zahrada; právní
předchůdkyni žalobců byly odňaty pozemky mající povahu role. Pokud jde o další
pozemky, pak odvolací soud dovodil též správnost vydání pozemků parc. č. 1868/5
a 1852/5 – tyto pozemky nebyly zastavěny. Pozemky parc. č. 1868/6, 11 (ve
vlastnictví prvního žalovaného), jakož i pozemky parc. č. 1868/8, 10 (ve
vlastnictví druhého žalovaného) však byly po odnětí předmětem stavebních úprav
a jsou na nich zpevněné živičné plochy; pozemek parc. č. 1868/8 je užíván jako
hřiště. Tyto skutečnosti byly zjištěny zejména znaleckým posudkem Ing. J. K.,
přičemž znalec uzavřel, že se nejedná o stavby dočasné a že celková tloušťka
zpevňujících vrstev činí 530 až 700 mm. Přesto dospěl odvolací soud k závěru,
že zmíněná zpevnění pozemků nejsou stavbou ve smyslu občanskoprávním;
kvalifikace stavebních úprav jako stavby podle stavebních předpisů není
rozhodná. Jde sice o výsledek stavební činnosti, ale nikoli o samostatné věci a
tedy ani o stavby ve smyslu § 119 občanského zákoníku (dále „o.z.“).
Není dobře možné, aby zpevněné živičné plochy, představující místní komunikaci,
byly od pozemků odděleny a měly rozdílný právní režim; není je možné ani
samostatně převádět. Proto nemůže jít o překážku vydání pozemků podle smyslu
výše citovaného § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. Oba
dovodili, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam. V obojím
podání se brojí proti výkladu, který v rámci aplikace § 10 odst. 4 zákona č.
403/1990 Sb. odvolací soud použil. Za pomoci citací judikatury Nejvyššího soudu
i Ústavního soudu dovodili dovolatelé, že zpevněná živičná vozovka jako veřejná
komunikace je stavbou trvalého charakteru i z hlediska občanskoprávního.
První žalovaný podal dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu,
kterou mu bylo uloženo vydat pozemky parc. č. 1868/5,6,11 a 1852/5. Namítl, že
kromě nesprávného právního posouzení věci trpí rozsudek odvolacího soudu i
procesní vadou, spočívající v nesprávném hodnocení důkazů (§ 241a odst. 2 písm.
a/, b/ o.s.ř.). S poukazem na veřejnoprávní předpisy (zákon o pozemních
komunikacích) považoval předmětné pozemky za dopravní stavbu, která je těmito
předpisy jako samostatná stavba respektována. Navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudky obou nižších instancí v částech týkajících se jím uvedených pozemků a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný směřoval dovolání proti té části rozsudku odvolacího
soudu, kterou mu bylo uloženo vydání pozemků parc. č. 1868/8, 10. Také on s
odkazem na technické parametry vozovky vytýkal odvolacímu soudu, že pozemky měl
kvalifikovat jako stavbu, tedy samostatnou věc; pokud se tak nestalo, dopustil
se odvolací soud vedle nesprávného právního posouzení věci též procesní vady
při hodnocení závěrů znaleckého posudku. Druhý žalovaný také navrhoval zrušení
rozsudků obou instancí a v jím dotčeném rozsahu vrácení věci soudu prvního
stupně.
Žalobci se k oběma dovoláním nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolatelé splnili podmínky povinného
zastoupení a že podali dovolání včas. První žalovaný tak sice učinil po
dvouměsíční zákonné lhůtě podle § 240 odst. 1 o.s.ř., ale vzhledem k vadě
poučení odvolacího soudu před opravným výrokem (uvedení nesprávného soudu
prvního stupně) pro něj platila lhůta v délce čtyř měsíců od doručení rozsudku
podle § 240 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud však mohl posoudit uplatněné dovolací
důvody až poté, co by učinil kladný závěr o přípustnosti dovolání. Ta připadala
v úvahu, při shodě rozsudků nižších instancí bez předchozí skryté diformity,
pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., tedy v případě zásadního
právního významu napadeného meritorního rozhodnutí.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání obou žalovaných není
přípustné.
Pro zodpovězení otázky, zda jde na pozemcích, o jejich vydání žádali
žalobci, o stavbu ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. (a občanského
zákoníku), stanovil přiléhavé interpretační pravidlo Nejvyšší soud ve svém
rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1305/96 ze dne 28. 1. 1998. Uvedl v něm, že vždy „…
nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a
kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být
samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem
věci.“ (K témuž viz článek soudců NS Baláka, Dese a Spáčila: K pojmu „stavba“ z
hlediska občanskoprávního v judikatuře posledních let, uveřejněný v Soudních
rozhledech č. 12/1998).
V posuzované věci nebylo dále možno opomenout právní názor Ústavního
soudu, vyslovený v ní, za současného zrušení předchozích zamítavých rozsudků
obou instancí, dne 4. 10. 2000 v nálezu sp. zn. II. ÚS 42/97. Ústavní soud
poukázal na statický aspekt pojmu stavby podle práva občanského, oproti
dynamickému pojetí stavby jako výsledku činnosti podle předpisů správního
práva. Otázku, zda lze přiznat zpevněným živičným plochám charakter samostatné
věci, nebylo možné podle Ústavního soudu zodpovědět jen rámcově ve vztahu k
celému areálu, ale pro jednotlivé pozemky zvlášť.
Záhodno bylo porovnat i situace resp. právní názory vyslovené ve
skutkově blízkých případech. Vrchní soud v Praze v častěji citovaném rozsudku
sp. zn. 3 Cdo 40/93 označil zpevněnou panelovou vozovku za součást pozemku;
pokud by však šlo o zpevnění s pomocí nikoli jen položených panelů na zhutněném
podloží, ale s provedením podloží ve smyslu příslušných stavebních předpisů,
pak by mohlo jít o samostatnou věc. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 538/2000 posoudil
Nejvyšší soud jako samostatnou věc podle občanského zákoníku stavbu
asfaltobetonové komunikace. Ta umožňovala i provoz těžkých vozidel a byla
vystavěna na 68 % pozemků, které měly být podle zákona č. 403/1990 Sb. vydány.
Ústavní soud však v nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01 (Sbírka nálezů a usnesení sv.
31, č. 123) dovodil, že zpevněnou asfaltovou plochu (parkoviště) nelze
považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. Týž
soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 295/98 (táž Sbírka, sv. 12, č. 139) nepovažoval za
stavbu podle občanského práva a tedy za samostatnou věc tenisové dvorce na
pozemcích, jejichž vydání bylo žádáno. Obě posledně citovaná rozhodnutí jsou
shrnuta i v Komentáři k občanskému zákoníku autorů Jehličky, Švestky, Škárové a
kolektivu v pasáži k § 119 o.z., pojednávajícím též o stavbách (v 6. vydání na
str. 426).
S přihlédnutím ke všem shora vypočteným aspektům právního posouzení
věci je dovolací soud toho názoru, že zpevněné živičné úpravy na předmětných
pozemcích nevykazují znaky samostatné věci. Dost dobře je nelze učinit
předmětem samostatné dispozice s tím, že by byly označeny jako stavba v souladu
s § 119 odst. 2 občanského zákoníku. Nelze opomenout, že ve srovnání s uvedenou
judikaturou netvoří překážku typu pozemní komunikace, užívané i těžkými
vozidly. Naopak jde, jak vyplynulo již z rozhodnutí o využití území ze dne 16.
12. 1988, vydaného odborem územního plánování Městského árodního výboru v Č.
B., o součást areálu - parku S. I když bylo podloží živičných úprav zpevněno
podle znalce do hloubky přibližně 50 až 80 cm, stalo se funkcí provedených
úprav sloužit jen jako místní komunikace v areálu, který je veřejně přístupný.
Provedené úpravy na jednotlivých pozemcích, označených v dovoláních obou
žalovaných, tedy náleží k těmto pozemkům jako jejich součást ve smyslu § 120
odst. 1 občanského zákoníku.
Právní otázka, určující pro meritorní rozhodnutí ve věci, tedy byla
nižšími instancemi posouzena v souladu s hmotným právem. Napadený rozsudek ani
neodstraňuje mezeru v judikatuře, ani není takovým rozhodnutím, s nímž by byly
spojeny předchozí kontradikce v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu či
odvolacích soudů. Jde o natolik vyhraněnou situaci, že může být posouzena pouze
v rámci obecnějších právních závěrů; její kazuistická povaha též nehovoří ve
prospěch závěru o zásadním právním významu rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Procesní námitky dovolatelů pak samy o sobě nemohly
být předmětem dovolacího přezkumu ve fázi řešící, zda je dovolání púřípustné.
Proto dovolací soud dovolání obou žalovaných podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení byli žalobci úspěšní, nevznikly jim však žádné
náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu