28 Cdo 1535/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové, a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc.,ve věci
žalobců A/ L. Š., B/ M. R., oba zastoupeni advokátem, proti žalovaným: 1/ J.
B., 2/ V. B., oba zastoupeni advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního pro
Prahu 4 sp.zn. 16 C 136/95 o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17.2.2000 čj. 21 Co 418/99-130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.2.2000,
čj. 21 Co 418/99-130, změnil žalobu zamítající rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 18.5.1999, čj. 16 C 136/95-82, v odvoláním napadené části tak,
že žalovaní J. B., a V. B. jsou povinni vydat žalobcům L. Š. a M. R. každému z
nich ideální polovinu domu čp. 1132 v P. - K. (na pozemku parc. č. 129/45) a
pozemků č. parc. 129/45 a č. 129/10 vše k.ú. K. do tří dnů od právní moci
rozsudku, když dospěl k závěru , že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu
§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zejména nálezu
Ústavního soudu č. 164/94 Sb., že v zákonné lhůtě vyzvali k vydání žalované a
rovněž tak, jelikož k vydání nedošlo, že uplatnili včas své právo u soudu s
tím, že je dán i restituční titul dle § 6 odst. 2 téhož zákona, neboť k
přechodu nemovitostí na stát došlo na základě tzv. renunciačních prohlášení,
která jsou fakticky převzetím věci bez právního důvodu dle § 6 odst. 2. Pokud
jde o naplnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb., resp.
vyřešení otázky, zda žalovaní jsou povinnými osobami, protože nemovitosti byly
nabyty v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního
zvýhodnění, dospěl odvolací soud k závěru, že nelze pominout rozdíl cen podle
tehdejších cenových předpisů ve výši 10 % tj. 37 .320 Kč a že výběr nabyvatele
byl uskutečněn se zřejmým ohledem na jeho stranické, profesní postavení a
politické zásluhy způsobem nekorektním vůči ostatním žadatelům, totiž na
základě je poškozující předkládací zprávy Radě ONV, z níž je zjevné, že bytová
potřeba nebyla zkoumána vůbec, a dále na základě zvýhodňujícího dopisu
federálního ministra zahraničních věcí, čím byl naplněn znak protiprávního
zvýhodnění a proto žalovaní jsou také povinnými osobami dle § 4 odst. 2 zákona.
Naopak soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze jednoznačně
prokázat, že by vysoká stranická a tím i pracovní angažovanost měla za
následek prodej nemovitostí žalovaným, přihlédne -li se k skutečnosti že
nabízeli byt 3+1, který měli v užívání, a žalobu zamítl.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní
dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení. Ohledně ceny nemovitostí a
tudíž naplnění znaku rozporu s tehdy platnými předpisy dle § 4 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. dovolatelé namítli, že je třeba přihlédnout nejen k ceně, ale
také k tomu co vedle vyplacené kupní ceny bylo státu poskytnuto, přičemž nižší
cena by musela být výrazem diskrepance dané osobou nabyvatele. Dále v této
souvislosti poukázali na dřívější judikaturu, tolerující rozdíly v cenách a ž
do 20 %. Pokud jde o naplnění znaku protiprávního zvýhodnění nabyvatele,
zdůraznili, že odvolací soud neuvedl konkrétně, který právní předpis a jaké
jeho ustanovení bylo porušeno. K okolnosti, že nabyvatel byl uveden na prvém
místě v pořadníku vypracovaném odborem bytového hospodářství ONV, který
sloužil jako podklad pro rozhodnutí Rady ONV, namítli, že vytvoření
pořadníku bylo jen plněním povinnosti dle článku 8 písm. b a článku 9 „ Zásad
pro prodej rodinných domků, bytů v osobním vlastnictví....\" přijatých 4
schůzí Rady ONV dne 27.2.1985. Ohledně dopisu ministra zahraničního obchodu ze
dne 1.8.1986 v němž se doporučuje kladné vyřízení žádosti soudruha B.
uvedli, že tento si vyžádali teprve poté, co ONV požadovalo stanovisko
zaměstnavatele, a že nepředložili žádné jiné doporučující vyjádření s tím, že
ani pořadníkem ani doporučením ministra nebyla Rada ONV nijak vázaná. Současně
zdůraznili moment odevzdání svého dosavadního bytu i garáže v obvodu téhož ONV,
což umožňovalo tomuto ONV právo s ním disponovat. Ohledně té části své žádosti
ze dne 16.12.1985, v níž žalovaný uvádí, že požádal o podporu tehdejšího
primátora hlavního města Prahy Š. jako přímého nadřízeného předsedy ONV,
dovolatelé uvedli, že tímto obratem jen bylo upozorněno na skutečnost, že
původně žalovaný podal žádost o koupi nemovitostí u NV hl. města Prahy. Dále
odmítli právní názor, že stačí, aby k vydání věcí byl vyzván jen jeden z
manželů, nacházejí-li se v BSM, a vyslovil názor, že v případě protiprávního
zvýhodnění jen jednoho z manželů by měl být chráněn druhý. Konečně
zpochybnili odůvodnění rozhodnutí, pokud jde o restituční titul.
K dovolání se žalobci vyjádřili tak, že protiprávní zvýhodnění bylo v
případě doporučujících dopisů uznáno již nálezem ÚS ze dne 20.2.1996 sp.zn. I
ÚS 146/94, a to proto, že znamenaly porušení principu rovnosti s tím, že v dané
věci byla existence takových dopisů prokázána, a to zejména v případě dopisu
ministra zahraničního obchodu ČSSR ze dne 1.8.1986, který byl adresovaný
předsedovi ONV P. a v němž se výslovně uvádí: „Byl jsem informován, že soudruh
J. B., generální ředitel Ú. c. s. FM - ZO, se na Tebe obrátil se žádostí na
zakoupení rodinného domku v obvodu P. Vzhledem k angažovanosti s. B. a k
tomu, že jeho zařazení do funkce je spojeno s řadou časově náročných
povinností a úkolů celé společnosti, doporučuji jeho žádost ke kladnému
vyřízení\" a dále v případě dopisu žalovaného ze dne 16.12.1985 předsedovi
ONV P. v němž se uvádí: „ Pro tvou informaci ještě uvádím, že jsem požádal o
podporu v této záležitosti primátora hl. města Prahy F. Š.\"a konečně v případě
dopisu žalovaného ze dne 4.8.1986, adresovaného ONV P., uvádí-li se v něm:
„upřesňuji žádost, jíž jsem se obrátil na předsedu ONV P. a žádám o koupi
rodinného domku ....\" Dále protiprávní zvýhodnění dovozovali žalobci i ze
stranického postavení žalovaného jako generálního ředitele Ú. c. s. od roku
1968 do roku 1990, a skutečnosti, že je nositelem vyznamenání \" Za zásluhy o
výstavbu\" v letech 1984-1985, \"Za vynikající práci\" v roce 1979 a
dalších, a že zastával funkci aktivisty Ústředního výboru KSČ a byl členem
katedry VŠ Ústředního výboru KSČ. Naplnění znaku protiprávnosti spatřovali dále
v seřazení uchazečů do pořadníku bez ohledu na bytové potřeby žadatelů a naopak
se zřetelem na jejich politickou angažovanost a v neposlední řadě v rozhodnutí
o prodeji žalovaným, ačkoliv tito měli svoji bytovou potřebu uspokojeno v bytě
3+1 I. kategorie. Stejně tak zaujali názor, že je splněn i znak rozporu s
tehdy platnými předpisy, neboť v důsledku neexistence zákonného důvodu, když
renunciační prohlášení se netýkala předmětných nemovitostí, stát nikdy
vlastnické právo nenabyl a jak již konstatoval NS ve svém rozsudku ze dne
18.3.1998, sp.zn. 23 Cdo 23/98, nabytí fyzické osoby na základě neplatné
smlouvy je nabytí do držby. Přitom nabytí věci od státu ve smyslu § 4 odst. 2
zák .č. 87/1991 Sb se rozumí také nabytí na základě neplatné smlouvy. Konečně
uvedli, že stejně tak nemohlo dojít k nabytí vlastnictví státem dle § 453 o.z.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální
náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty
( žalovanými ) zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 ; § 241 odst. 1, 2
o.s.ř.) a že je v dané věci dle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné -
přezkoumal bez jednání ( § 243a odst. 1 o.s.ř. ) napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dovolání žalovaných neshledal
opodstatněným.
Dovolání se opírá o dovolací důvod nesprávného právního posouzení,
které je upraveno v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Právním
posouzením je činnost soudu spočívající v subsumpci zjištěného skutkového stavu
pod skutkovou podstatu vyhledané právní normy. Právní posouzení je nesprávné,
když soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, avšak nesprávně jej vyložil anebo ze skutečností najisto postavených
vyvodil nesprávné právní závěry.
Posoudit, zda s přihlédnutím k obsahové konkretizaci dovolání je rozsudek
odvolacího soudu správný, znamená v dané věci přezkoumat opodstatněnost
odvolacím soudem přijatých závěrů, že je dán restituční titul dle § 6 zák. č.
87/1991 Sb a dále, že je naplněný znak nabytí věci v rozporu s tehdy
platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele dle
§ 4 odst. 2 téhož zákona a konečně že je naplněna lhůta k uplatnění
restitučního nároku tam, kde výzva byla včas doručena jen jednomu z
bezpodílových spoluvlastníků.
Pokud jde o posledně uvedené má dovolací soud za to, že vzhledem k ustanovení
§ 868 zák. č. 40/64 Sb. upravujícímu tzv. nepravou zpětnou působnost je třeba
vycházet z ustanovení § 145 odst. 2 zák. č. 40/64 Sb. ve znění zákona č.
264/1992 Sb., dle kterého z právních úkonů týkajících se společných věcí jsou
oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně a jehož právní následky
se řídí zásadou jeden za všechny a všichni za jednoho. Jestliže se tedy výzva
jako jednostranný právní úkon v dané věci týkala společné věci, t.j.
nemovitostí nacházejících se v BSM, jsou z ní ( přestože nejde o běžnou
záležitost) oba manželé povinni solidárně, v důsledku čehož, stačí, byl
-li řádně a včas dle § 5 zák. č. 87/1991 Sb. vyzván jen jeden z manželů k
čemuž nesporně došlo.
K otázce naplnění restitučního titulu z pohledu § 6 zák. č. 87/1991 Sb.
Nejvyšší soud uvádí, že za situace kdy se renunciační prohlášení prokazatelně
netýkala předmětných nemovitostí a kdy jak z přípisu vedoucí finančního
odboru ObNV pro P., tak samotné kupní smlouvy ze dne 12.9.1986 plyne, že došlo
ke zmocnění se nemovitostí s poukazem na ustanovení § 453 odst. 2 o.z. o
věcech opuštěných , ačkoli toto ustanovení bylo pojmově aplikovatelné pouze
tam, kde vlastník nebyl znám, nebo tam, kde byla zřejmá vůle vlastníka vzdát
se vlastnictví, což nebyl daný případ nezbývá než uzavřít, že jde v dané věci o
restituční titul dle ustanovení § 6 odst. 2, tj. převzetí věci bez právního
důvodu. Za této situace nelze konstatoval nesprávné právní posouzení ze strany
odvolacího soudu, který věc posoudil právě dle § 6 odst. 2 zákona č. 87/l99l
Sb.
Ohledně naplnění znaku protiprávního zvýhodnění nabyvatele Nejvyšší soud
uvádí, v souladu s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, že při posouzení
toho, zda došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatele má význam i otázka, zda
při výběru byla či nebyla porušena pravidla zaručující rovné podmínky všem
uchazečům. O nerovných podmínkách svědčí nejen to, jak byl pořadník sestaven (
nikoliv tedy, že byl vůbec sestaven ), totiž, že u nabyvatele (tj. žalovaného)
byla ponechána stranou jeho bytová potřeba a byly uvedeny jen jeho stranické,
pracovní a politické zásluhy a naopak žadatel A. B., skutečně řešící svou
tíživou bytovou situaci, zůstal bez bližšího zdůvodnění ( což obdobně platí
i pro dalšího žadatele P. K.) a manželé C. resp. jejich žádost nebyla
zařazena vůbec; také dopis federálního ministra ( nerozhodno, co vedlo k jeho
napsání ) a stejně tak nabyvatelem použitá formulace v jeho dopisu ze dne
16.12.1984 o tom, že požádal o podporu primátora hl. města Prahy, tj. přímého
nadřízeného předsedy ONV v P. ( srov. v obdobné věci nález ÚS ze dne 20.2.1996
sp.zn. I. ÚS 146/94 uveřejněný ve Sbírce nálezů ÚS ČR V pod číslem 12.)
dokládá, že byl naplněn i znak protiprávního zvýhodnění ve smyslu § 4 odst. 2
zák. č. 87/1991 Sb., jak správně dovodil odvolací soud.
Ze shora uvedeného plyne, že v dané věci byl dán jak důvod dle § 6 zák.č.
87/1991 Sb., tak splněna podmínka protiprávního zvýhodnění nabyvatele dle § 4
odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb. včetně podmínky včasné výzvy, a proto bylo dovolání
žalovaných podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto, když
žalovaní nenamítají vady dle § 237 odst. 1 o.s.ř. a ani netvrdí, že řízení bylo
postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241 odst. 3 písm. a), b) o.s.ř.) a také ani z obsahu spisu nevyplývá, že by
k některé z uvedených vad došlo.
K otázce protiprávního zvýhodnění na straně jen jednoho z nabyvatelů -
manželů dovolací soud konstatuje, že se jí nezabýval, neboť nebyla uplatněna
ani řešena v nalézacím řízení včetně řízení o řádných opravných prostředcích.
K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud uvádí, že dle ustáleného názoru
soudní praxe se zamítavé rozhodnutí nevydává.
Pokud jde o náklady řízení rozhodl o nich dovolací soud podle § 224 odst. 1 a §
240b odst. 4 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že výsledek řízení závisel na právním
posouzení, které vzešlo z hodnocení specifických otázek týkajících se
zvláštních tj. restitučních předpisů, dovolací soud podle § 150 o.s.ř.
nepřiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 3l. srpna 2000
JUDr. Iva B r o ž o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová