28 Cdo 1536/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce:
město Kroměříž, se sídlem v Kroměříži, Velké náměstí 115, IČO: 00287351,
zastoupenému JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, 1.
máje 283/15, proti žalovanému PRIOR, obchodní domy, a.s., se sídlem v
Prostějově, Dukelská brána 7, IČO: 46962344, zastoupenému Mgr. Miladou
Blumaierovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ptašinského 307/4, o zaplacení
částky 811.963,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod
sp. zn. 7 C 38/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 19. prosince 2012, č. j. 28 Co 214/2011-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Jelikož dovoláním napadený rozsudek byl vydán před 1. 1. 2013, řídí se řízení o
dovolání zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.
12. 2012 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno (srov. § 243c odst. 2 o. s. ř.).
Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde
ani o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím
soudem dříve zrušen).
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na
řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, nebo soudy rozhodované rozdílně,
anebo otázky dovolacím soudem vyřešené, která by měla být posouzena jinak, a
rozhodnutí proto nemá po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.
s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu v otázce vzniku bezdůvodného obohacení, k němuž dochází
plněním na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, jež bylo
později zrušeno a které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům (srov. zejm.
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jenž je – spolu s ostatními
rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz).
Argumentace dovolatele ve prospěch závěru, že plnění, jehož se žalovanému
dostalo od žalobce na základě rozhodnutí soudu, které bylo později zrušeno,
mělo oporu v hmotném právu, je bezcenná v konfrontaci s výsledky původního
řízení ve sporu týchž účastníků (v opačném procesním postavení), jehož
předmětem byl nárok dovozovaný žalovaným z těchže skutečností jako v tomto
řízení (majetkové vyrovnání po zániku hospodářské smlouvy o sdružení finančních
prostředků, uzavřené dne 10. 7. 1990 mezi předchůdci účastníků) a jež bylo
ukončeno vydáním meritorního rozhodnutí – rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži
ze dne 17. prosince 2002, č. j. 12 C 253/95-287, potvrzeným rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 22. září 2010, č. j. 28 Co 259/2007-424; tímto rozhodnutím
byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný domáhal, aby žalobci byla uložena
povinnost k zaplacení částky 490.783,- Kč s příslušenstvím. Uvedené rozhodnutí
– závazné pro účastníky a všechny orgány (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) – pak
brání tomu, aby otázku platební povinnosti žalobce vůči žalovanému (dovozované
z těchže skutečností) – soud znovu věcně posuzoval v jiném řízení, a to i jako
otázku předběžnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června
2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
K případné aplikaci dovolatelem předestřeného ustanovení § 455 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dle něhož se za bezdůvodné obohacení
nepovažuje plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek
formy) lze pak z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1368/2006, podle jehož
závěrů nelze citovaného ustanovení použít tam, kde nešlo o dobrovolné plnění
dlužníka, nýbrž o plnění poskytnuté výhradně na základě pravomocného
rozhodnutí, jež bylo později zrušeno.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce spojené s podáním stručného
vyjádření k dovolání nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené
náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu