28 Cdo 1537/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o
dovolání E. R., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z
2.5.2001, sp.zn. 23 Co 153/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 5 C 56/99 (žalobkyně E. R., zastoupené advokátem,
proti žalovanému Bytovému podniku P., zastoupenému advokátkou, o vydání věcí),
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 21.5.1999, 2 Cdon 1491/97, byl zrušen rozsudek
Městského soudu v Praze z 28.5.1997, sp.zn. 13 Co 215/97, i rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 8 z 20.2.1997, čj. 5C100/91-127, a to v části, jíž byla
zamítnuta žaloba požadující, aby žalovaný byl uznán povinným vydat žalobkyni
dalších 9/10 v žalobě uvedených nemovitostí v P., a věc byla vrácena Obvodnímu
soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal, že v tomto občanském
soudním řízení nebyla žalobkyně označena přesně a určitě a „různost jejího
označení v průběhu řízení neumožnila její přímou identifikaci“. Dovolací soud
dále dovozoval, že v tomto ohledu je žaloba nesprávným podáním a povinností
soudu bylo pokusit se tuto nesprávnost odstranit postupem podle ustanovení § 43
občanského soudního řádu. Dovolací soud také vytýkal, že ani žalovaný nebyl v
rozsudku odvolacího soudu správně označen. Dovolací soud dospěl proto k závěru,
že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. V rozsudku dovolacího soudu byl vysloven i názor, že tu „oprávněná osoba
může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání
spoluvlastnického podílu“.
V dalším průběhu řízení po odstranění dovolacím soudem vytýkaných vad rozhodl
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze 7.11.2000, čj. 5 C 56/99-184, jímž uložil
žalovanému Bytovému podniku Praha 8, státnímu podniku v likvidaci, Praha 8,
Karlínské náměstí 10, aby žalobkyni vydal dalších 33/160 domu čp. 287 v
Praze-Karlíně s pozemkem parc. č. 13 a dalších 33/260 domu čp. 288 v
Praze-Karlíně s pozemkem parc. č. 12, jež jsou zapsány v katastru nemovitostí
pro katastrální území Karlín. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby
žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni dalších 111/160 uvedených nemovitostí.
Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že s přihlédnutím k
tomu, že v tomto řízení bylo již pravomocně rozhodnuto o vydání jedné ideální
desetiny uvedených nemovitostí žalobkyni, zůstal předmětem řízení žalobní návrh
žalobkyně na vydání ideálního podílu 9/10 v žalobě uváděných nemovitostí. Na
základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalobkyně je oprávněnou osobou jen ohledně spoluvlastnického podílu k
nemovitostem, uváděným v žalobě, a to podílu po jejím strýcovi Bedřichu
Kischovi, který přešel na stát podle dříve platného vládního nařízení č.
15/1959 Sb.; šlo tu o podíl ideálních 198/960, což je také ideálních 33/160
vzhledem k celku těchto nemovitostí. Soud prvního stupně se také zabýval
otázkou, zda žalobkyně ohledně tohoto podílu nemovitostí řádně a včas uplatnila
výzvu k jeho vydání a dospěl k závěru, že žalobkyní podanou písemnou výzvu je
nutno i přes neúplnost jejího obsahu vykládat tak, že tu k výzvě k vydání věci
došlo. Soud prvního stupně proto vyhověl žalobnímu návrhu na vydání ideálních
33/160 v žalobě uvedených nemovitostí, nikoli však žalobnímu návrhu na vydání
dalšího podílu na těchto nemovitostech, neboť k tomu nebyly shledány zákonné
předpoklady podle zákona č. 403/1990 Sb., ani podle zákona č. 87/1991 Sb. Výrok
o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního
řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem z 2.5.2001, sp.zn. 23 Co 153/2001. Rozsudek
soudu prvního stupně byl v odvoláním napadeném zamítavém výroku a ve výroku o
nákladech řízení potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně
nebylo shledáno důvodným. Žalobkyně nebyla v daném případě jedinou oprávněnou
osobou, jíž svědčí nárok na vydání nemovitostí. Bylo proto nutno posoudit nárok
žalobkyně jako odvozený jen od toho původního spoluvlastníka, k němuž měla
žalobkyně vztah předpokládaný v ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. To se tedy
týkalo podílu, který patřil strýci žalobkyně Bedřichu Kischovi, když tento
podíl přešel na stát podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., nikoli však pokud šlo
o podíl bratra žalobkyně Herberta Kische, jehož podíl přešel na stát podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., přičemž ovšem bylo třeba
mít na zřeteli i to, že žalobkyně není občankou České republiky, takže v
důsledku toho by jí nemohl podíl po Herbertu Kischovi být vydán. Podle výpisu z
katastru nemovitostí z 31.12.1999 měly soudy obou stupňů zjištěno, že na
sporných nemovitostech náležel podíl ideálních 140/180 žalovanému bytovému
podniku, žalobkyni náleží nyní již podíl ideálních 18/180 a ostatní podíly
náležejí dalším šesti spoluvlastníkům. Za těchto okolností rozhodl soud prvního
stupně správně jen o vydání podílu a nemovitostech, uvedených v žalobě
žalobkyně, po původním spoluvlastníku Bedčichu Kischovi, aniž přisvědčil názoru
žalobkyně o možném přirůstání podílu bratra žalobkyně Herbertu Kischovi k tomu
podílu, který náleží žalobkyni po jejím strýci Bedřichu Kischovi. Proto
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu, jako věcně správný. Ve výroku, který odvoláním
napaden nebyl, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Výrok o nákladech
řízení byl odvolacím soudem učiněn s poukazem na to, že žalovanému v odvolacím
řízení náklady řízení nevznikly.
Odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že v odvolacím řízení
postupoval podle bodu 15 hlavy první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb.,
takže o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vydaném 2.11.2000, bylo
jednáno a bylo rozhodnuto o něm podle dosavadních předpisů.
V protokole o jednání u odvolacího soudu, konaném 2.5.2001, byl uveden
vyhlášený výrok rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti tomuto
rozsudku. V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odvolací soud uvedl,
že „odvolací soud postupoval podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/ občanského
soudního řádu a připustil dovolání, neboť má za to, že jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu, když tu je řešena otázka „přirůstání podílů“
ve světle stanovisek Ústavního soudu a Nejvyššího soudu“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalobkyni v řízení
zastupoval, dne 15.6.2001 (tímto dnem rozsudek odvolacího soudu nabyl právní
moci) a dovolání bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 13.7.2001, tedy
ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení, a to soudu prvního stupně. Co do přípustnosti dovolání
poukazovala dovolatelka na ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu;
ve svých dovolacích důvodech dovolatelka vytýkala, že se odvolací soud spokojil
s převzetím odůvodnění soudu prvního stupně a argumentačně se nevypořádal s
odvolacími námitkami žalobkyně.
Podle názoru dovolatelky „za situace, kdy věc byly původně ve spoluvlastnictví
několika spoluvlastníků a poté přešla na stát některým ze způsobů zakládajících
nárok na vydání věci a restituční nárok uplatí i jen jeden z některých
oprávněných, má být této oprávněné osobě vydána celá věc, a to bez ohledu na
to, že byla původně jen spoluvlastníkem věci a bez ohledu na to, jaký
spoluvlastnický podíl původně měla. Podle názoru dovolatelky je třeba odmítnout
výklad termínu „celá věc“ ve smyslu spoluvlastnického podílu, neboť se zdá
nemožné, aby podíl nemovitosti mohl být samostatnou věcí. Dovolatelka
vyslovovala názor, že opačný výklad ustanovení § 9 zákona č. 403/1990 Sb., než
odvolací soud v této právní věci podal zaujal právě i Ústavní soud ČR.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle ustanovení dosavadních procesních
předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb.
ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 hlavy první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím
soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně,
vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), a
rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů. Na toto
ustanovení přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. odvolací soud v daném
případě v odůvodnění svého rozsudku výslovně poukazoval.
Podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo dovolání přípustné proti rozsudku, jímž
bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu.
Vydal-li odvolací soud výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozhodnutí,
musí také uvést, že tak činí pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce
(popřípadě pro zásadní význam řešení dílčí právní otázky) a v čem tento zásadní
význam spatřuje (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním
posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a
dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z
hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě odvolací soud při vynesení rozsudku z 2.5.2001 vyslovil, že
připouští dovolání proti tomuto rozsudku, a to proto, jak uvedl ve svém
rozsudku, neboť měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu, když se tu řešila otázka „přirůstání podílů“, náležejících oprávněným
osobám.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je-li více oprávněných
osob, vyplývá jejich podíl z § 3 zákona č. 403/1990 Sb., pokud se písemně
nedohodly jinak; jestliže podle § 19 zákona č. 403/1990 Sb. uplatní nárok na
vydání věci jen některá z nich, vydá se jí věc celá.V nálezu Ústavního soudu ČR
z 27.6.1995, I. ÚS 113/94, uveřejněném pod č. 40 ve svazku 3 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven názor, že nárok podle zákona č.
403/1990 Sb. mohou dědici uplatnit pouze na tu část nemovitostí, kterou jejich
právní předchůdci skutečně vlastnili.
Podle ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. náležela-li odňatá věc do
spoluvlastnictví více osob, jsou oprávněnými osobami spoluvlastníci podle výše
svých podílů.
V souladu s těmito citovanými ustanoveními právních předpisů i s citovanými
právními závěry odvolací soud v daném případě postupoval, což odpovídalo v
řízení učiněným skutkovým zjištěním v této právní věci. Použití ustanovení § 5
odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991Sb. nepřicházelo zde v úvahu, když tu v
této projednávané věci nešlo o více oprávněných osob podle ustanovení zákona č.
403/1990 Sb., podle něhož žalobkyně svůj žalobní návrh uplatňovala. Žalobkyni,
která nesplňovala zákonné předpoklady podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991Sb.
(není státní občankou ČR), nemohl „přirůst“ nárok jejího bratra, u něhož zase
nebyly dány zákonné předpoklady oprávněné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb.,
uvedené zejména v ustanovení § 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Nebylo tedy možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu byl splněn u dovolání
dovolatelky dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), ani jiný z
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 citovaného právního předpisu.
Proto dovolací soud přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení
§ 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem
č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému bytovému podniku v
řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. září 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu