Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 5.10.2005, čj. 7 C
15/2003-227, zamítl v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále
jen „o.s.ř.“) návrh žalobců, aby bylo nahrazeno zamítavé rozhodnutí Okresního
pozemkového úřadu P. z 25.10.2001 výrokem soudu, že žalobci jsou vlastníky
pozemků zapsaných ve vložce č. 448 pozemkové knihy pro katastrální území Ch.,
ve výroku blíže specifikovaných. Soud prvního stupně konstatoval, že podle
rozhodnutí pozemkového úřadu žalobci nejsou vlastníky předmětných pozemků,
protože se na danou restituci nevztahuje zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Opíral se mj. o rozhodnutí
Ministerstva zemědělství, vyžádané na základě pokynu Krajského soudu v Plzni,
jenž zrušil předchozí rozhodnutí pozemkového úřadu. Rozhodnutím Ministerstva
zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu z 5.12.2000, bylo ve správním řízení
rozhodnuto, že na předmětné pozemky se nevztahuje zákon o půdě. Proti tomuto
rozhodnutí byl podán rozklad, o němž rozhodl ministr zemědělství dne 20.9.2001
tak, že rozklad zamítl a potvrdil jím napadené rozhodnutí. Podle zjištění
správního orgánu původní vlastníci nemovitostí se nezabývali zemědělstvím,
provozovali rozsáhlou živnost kovoprůmyslovou a stavební, čemuž sloužily
všechny předmětné nemovitosti; zemědělský majetek, který není předmětem sporu,
byl v nájmu jiné rodiny a nejednalo se o zemědělskou usedlost s doplňkovou
živností a oba provozy nebyly nijak provázány. I když orgány, které neudělily v
roce 1949 souhlas s převodem nemovitostí z původního vlastníka na žalobce
podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále jen „zákon č.
46/1948 Sb.“), a rovněž konfiskace majetku původního spoluvlastníka nemovitostí
probíhala podle dekretu č. 12/1945 Sb., nešlo o skutečnosti, které by byly
rozhodné pro posouzení charakteru nemovitostí, jež tvořily základ nezemědělské
živnosti, protože rozhodující byl z hlediska uplatnění o půdě skutečný stav,
tj. zda šlo formálně i fakticky o majetek podřaditelný pod § 1 odst. 1 tohoto
zákona.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval
Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne 25.1.2006, čj. 12 Co 612/2005-257,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Svůj rozsudek odůvodnil tím, že soud
prvního stupně provedl všechny důkazy, rozhodné pro posouzení věci, a
nepochybil, když se ztotožnil s názorem správního orgánu o tom, že nemovitosti,
které jsou předmětem sporu, nepodléhají režimu ustanovení § 1 odst. 1 zákona o
půdě, a proto správní orgán právem nemohl vyhovět návrhu žalobců na restituci.
Za jádro sporu považoval odvolací soud posouzení, zda nemovitosti,
které jsou předmětem sporu, sloužily v době jejich odnětí zemědělské výrobě, s
tím, že bez vyřešení této základní otázky nemá smysl se zabývat dalšími
hmotněprávními otázkami. Vyšel ze skutkového zjištění, že původními vlastníky
nemovitostí zapsaných ve vložce č. 448 v Ch., byli rodiče žalobců. Otec žalobců
svůj spoluvlastnický podíl na nich (spolu s dalšími nemovitostmi) postoupil
20.2.1948 svým dětem, tj. žalobcům, a žalobci byli zapsáni v pozemkové knize
jako spoluvlastníci, souhlas s tímto převodem podle zákona č. 46/1948 však
nebyl dán. Výměrem Jednotného národního výboru z 27.10.1949 bylo rozhodnuto, že
zemědělský majetek otce žalobců podléhá konfiskaci. Podle specifikace
jednotlivých nemovitostí v pozemkové knize nešlo o nemovitosti, sloužící k
zemědělské výrobě. To potvrdili žalobci i v jiném sporu, v němž se domáhali
vydání předmětných nemovitostí, když vypověděli, že žádná z nemovitostí,
uvedených v žalobě, nesloužila zemědělské výrobě. O charakteru nemovitostí, jež
jsou předmětem tohoto řízení, rozhodl Ústřední pozemkový úřad tak, že nejde o
nemovitosti, na něž se vztahuje zákon o půdě. Správnost jeho rozhodnutí byla
přezkoumána na základě rozkladu rozhodnutím ministra zemědělství. V odůvodnění
jeho rozhodnutí vyplynulo, že otec žalobců J. Č. byl povoláním strojní
zámečník, v době rozhodné pro přechod nemovitostí provozoval rozsáhlou živnost
za pomocí stálých zaměstnanců, a to výrobu cementového zboží, pístních kroužků,
výčepních pultů, chladírenských boxů,
čerpadel, umělého mramoru a cihel. K provozovně patřila skladiště, garáže,
klempířská dílna, truhlárna, sklad dřeva, otevřená dílna, autodílna,
cementářská dílna, strojírna s kanceláří, slévárna, kovárna, kolny a cihelna.
Zemědělské pozemky (které nejsou předmětem tohoto sporu) byly v té době
pronajaty rodině K. Správní orgán zkoumal, zda u sporných pozemků nešlo o
součást zemědělské usedlosti s doplňkovou živností, a dospěl k závěru, že tomu
tak nebylo a sporné nemovitosti nebyly ani funkčně svázány se zemědělským
majetkem rodičů žalobců, který v době odnětí byl již řadu let v nájmu jiné
osoby. Odvolací soud se zabýval i námitkou žalobců, že ministerstvo
zemědělství, které v roce 1949 zamítlo udělení souhlasu s převodem nemovitostí
podle § 12 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, mělo více podkladů
pro posouzení charakteru sporných pozemků. Dle odvolacího soudu nelze z
odůvodnění tohoto rozhodnutí zjistit, že by v roce 1949 ministerstvo zjišťovalo
charakter jednotlivých parcel, ale zabývalo se tím, že nabyvatelé (žalobci)
nemají náležitosti oprávněných uchazečů o příděl. Žádné jiné okolnosti tento
orgán nezkoumal. Odvolací soud nesouhlasil s některými právními závěry soudu
prvního stupně, které se týkaly výzvy k vydání nemovitostí, aktivní legitimace
žalobců, posouzení platnosti postupní smlouvy, a rozsahu konfiskace majetku
otce žalobců, jakož i možnosti přistoupení dalšího účastníka řízení, to však
nemělo dle jeho závěru vliv na posouzení věci, neboť správní orgán nemohl
vyhovět návrhu žalobců již jen proto, že nemovitosti, o jejichž restituci v
tomto případě jde, nepodléhají režimu zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu spatřují ve výkladu ustanovení § 1 odst. 1, §
6 odst. 1 písm. b), § 28b odst. 2 a § 30 zákona o půdě, což konkretizují
následujícím okruhem otázek:
1. Zda pro závěr o tom, komu náleželo vlastnické právo k majetku
dotčenému konfiskačními či jinými opatřeními státu, učiněnými po 25.2.1948 do
1.1.1990, a v jakém rozsahu byl takový majetek odňat, je právně významný vklad
a výmaz vkladu vlastnického práva v tehdejší pozemkové knize.
2. Zda pro závěr o přechodu vlastnického práva podle § 6 odst. 1 písm.
r) zákona o půdě je významné, zda se tak stalo v souladu s tehdy platnými
předpisy či nikoliv.
3. Zda pro závěr, že majetek, na jehož vydání byl uplatněn restituční
nárok, podléhá režimu zákona o půdě či nikoliv, je právně významné, podle
jakých předpisů majetek přešel na stát nebo jinou právnickou osobu.
4. Zda pro takový závěr je právně významné splnění předpokladu dle § 28b
odst. 2 zákona o půdě.
5. Zda pro takový závěr je nezbytné provést skutková a právní zjištění a
posouzení ze všech hledisek, uvedených v § 1 a § 30 zákona o půdě.
6. Zda do rozsahu působnosti zákona o půdě patří i majetek, který v
rozhodném období ke dni účinnosti tohoto zákona užívaly státní podniky tzv.
strojních traktorových stanic v působnosti Ministerstva zemědělství.
7. Zda osobám, které se domáhaly přezkumu zákonnosti v rámci řízení o
opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů dle § 250 a násl.
o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2002, včetně posouzení účinnosti dříve
učiněných správních rozhodnutí, která byla pro správní orgán závazná, zůstal
zachován účinek těchto úkonů včetně práva, aby soud posoudil v řízení o
následné žalobě podané v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., i
zákonnost těchto dříve učiněných správních rozhodnutí která byla pro správní
orgán závazná, a pro jejichž přezkoumání nebyl stanoven zvláštní postup.
8. Zda je nezbytným předpokladem pro posouzení zákonnosti správního
rozhodnutí soudem také připojení spisu správního orgánu, který vydal posuzované
rozhodnutím pokud nevyplývá nezákonnost takového rozhodnutí přímo z jeho obsahu.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., tedy že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřují zřejmě v tom, že soud
neposoudil zákonnost rozhodnutí ministerstva zemědělství o tom, že předmětné
nemovitosti nejsou zemědělským majetkem, na nějž se vztahuje zákon o půdě. Dále
uplatňují nesprávné právní posouzení věci soudem podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Soud měl vyjít z toho, že příslušné správní orgány podřadily v
roce 1949 předmětné nemovitosti pod režim zákona č. 46/1948 Sb., tedy jako
zemědělské. Pokud soud zjišťoval faktický stav, vycházel z rozhodnutí
Ministerstva zemědělství, nikoli z celého jeho spisu. Neměl rovněž vycházet z
výpovědi žalobců v jiném řízení, v němž se snažili prokázat, že na nemovitosti
se vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za situace,
kdy ani oni, ani úřady si nebyli jisti, zda na restituci předmětných
nemovitostí se vztahuje tento zákon, nebo zákon o půdě. Jestliže odvolací soud
dále vycházel z toho, že podle specifikace jednotlivých nemovitostí v
pozemkové knize se naznačovalo, že nejde o nemovitosti sloužící zemědělské
výrobě, pak tento důkaz nebyl soudem proveden. Podle dovolatelů také nelze
při zjištění faktického charakteru pozemků vycházet z rozhodnutí Ministerstva
zemědělství z roku 2000 a 2001, protože neobsahují zjištění o tom, zda
předmětné nemovitosti sloužily v době jejich odnětí zemědělské výrobě –
zjištění se týkala původního povolání otce žalobců, provozování jeho živnosti a
pod., tedy jiných otázek než posouzení charakteru nemovitostí. Ani odvolací
soud se nezabýval otázkou, zda předmětné nemovitosti nepodléhají režimu § 1
odst. 1 zákona o půdě, tj. jako zastavěné pozemky budov, sloužících zemědělské
výrobě. Poukazují na to, že předmětem podnikání povinné osoby, která
nemovitosti držela ke dni účinnosti zákona o půdě – Státního podniku zemědělské
techniky, jehož zakladatelem bylo Ministerstvo zemědělství, bylo poskytování
služeb zemědělské výrobě. Dovolatelé rovněž dovozují, že skutkové zjištění
učiněné odvolacím soudem je neúplné a nesprávné, pokud dovodil, že předmětný
majetek nebyl odňat na základě konfiskačního výměru, k němuž došlo na základě
rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 24.3.1949. Odvolací soud přitom
neupozornil účastníky na svůj odlišný právní názor, než jaký v této věci zaujal
soud prvního stupně a neumožnil jim tak doplnění rozhodujících skutečností,
čímž došlo i k vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny jako
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání bylo podáno včas a splňuje formální náležitosti vyžadované
zákonem. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen jediný
rozsudek soudu prvního stupně v této věci, není dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) nebo b)
o.s.ř.. Dovolací soud proto musel posoudit, zda rozsudek odvolacího soudu má
zásadní význam po právní stránce, což je podmínka pro jeho závěr, že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z tohoto hlediska je primérní
názor odvolacího soudu, že zásadní otázkou je v tomto řízení podřazení
nemovitostí, jež jsou předmětem restitučního nároku, uplatněného u pozemkového
úřadu, pod režim zákona o půdě, jakož i z toho vyplývající závěr, že pokud
takto podřazeny být nemohou, je posuzování dalších podmínek restitučního nároku
uplatněného podle tohoto zákona je zbytečné. S tímto závěrem dovolací soud v
plném rozsahu souhlasí, a nepovažuje proto z hlediska přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za potřebné, ani možné, se zabývat dalšími
věcnými okolnostmi případu, pokud se zákon o půdě na předmětné nemovitosti
nevztahuje.
Dovolací soud i nadále setrvává na své judikatuře, podle níž je pro
posouzení, zda na restituci konkrétního nemovitého majetku se vztahuje zákon o
půdě, směrodatné zjištění, zda tento majetek splňoval faktická kriteria uvedená
v § 1 odst. 1 písm. b) až c) tohoto zákona nejen ke dni účinnosti zákona, ale i
ke dni jeho odnětí původnímu vlastníkovi. Zákon dává pravomoc k rozhodnutí o
charakteru tohoto majetku v hraničních případech správnímu orgánu -
Ministerstvu zemědělství. Při posouzení této otázky tedy bylo možno vyjít ze
závazného pravomocného rozhodnutí tohoto orgánu, jehož zákonnost zřejmě nebyla
napadena žalobou podle části páté o.s.ř. ve znění platném v roce 2001. Odvolací
soud, stejně jako soud prvního stupně, však pojaly zjištění, obsažená v
rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jako jeden z důkazů, o jehož správnosti
neměly s ohledem na další doplňující důkazy pochybnost. Dovolací soud pak
nemůže přezkoumávat skutková zjištění soudu, pokud je přípustnost dovolání dána
jen ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§ 241a odst. 3 o.s.ř. a contr.).
V dané věci tedy dovolací soud nemohl přezkoumávat skutková zjištění učiněná na
základě provedených důkazů, totiž že předmětné nemovitosti neslouží a
nesloužily ani v době jejich odnětí původnímu vlastníkovi zemědělské výrobě.
Za této situace, kdy podle jedině možného závěru odvolacího soudu,
jenž ze skutkového zjištění vyplývá, totiž že na danou věc se nevztahuje zákon
o půdě, nelze aplikovat ani ustanovení tohoto zákona, jejichž výkladu se
dovolatelé dožadují, včetně jeho ustanovení § 28b odst. 2. Dovolací soud
neshledal právní závažnost v ostatních otázkách, vytýčených dovolateli, jednak
pro jejich řešení v judikatuře, které odpovídá právním závěrům rozsudku
odvolacího soudu a odpovídá i hmotnému právu (např. při posouzení, jaký majetek
je předmětem restitucí z hlediska § 4 odst. 1 zákona o půdě). Zbývající otázky,
uplatněné dovolatelem, nemají zásadní právní význam pro jejich samozřejmost,
eventuelně na daný případ nedopadají.
Dovolací soud proto neshledal, že rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam z hlediska § 237 odst. 3 o.s.ř., a tedy že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. pak bylo dovolání jako
nepřípustné odmítnuto.
Náhrada nákladů řízení nebyla uložena žádnému z účastníků dovolacího
řízení, protože žalovaným, kteří by podle jeho výsledku měli nárok na jejich
náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 243c,
§ 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu