28 Cdo 1548/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců: a) N. D., b) J. Č., zastoupených JUDr. Tomášem Plavcem,
advokátem se sídlem Rooseveltova 335, Chrudim, proti žalovanému Pozemkovému
fondu České republiky, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o náhradu za
nevydané pozemky, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 64/2005,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.
11. 2008, č. j. 18 Co 408/2008 – 116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení o
dovolání částku 14.932,- Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám zástupce žalobců JUDr. Tomáše Plavce.
Odvolací soud svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil ve výroku I.
rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 28. 5. 2008, č. j. 6 C 64/2005 –
93, a ve výroku III. změnil tento rozsudek tak, že žalovaný je povinen nahradit
každému ze žalobců náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 13.786,50
Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok II.). Co se týče nákladů řízení,
rozhodl odvolací soud tak, že žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců
náklady odvolacího řízení ve výši 8.092,- Kč k rukám jejich právního zástupce
(výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a měl za
prokázané, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav
věci a správně dovodil, že žalobcům náleží, každému z nich jednou polovinou,
náhrada za nevydané pozemky p. č. 78/4, 189/1 v k. ú. S., v celkové výměře
42.570 m2 v částce 2,622.312,- Kč, po odečtení ceny náhradních pozemků, které
již byly vydány v hodnotě 663.078,- Kč. Žalobcům tedy náleží náhrada ve výši
celkem 1.959.234,- Kč.
Proti pro něj nepříznivému výroku I. (a výrokům navazujícím)
rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovodil ze
skutečnosti, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam; důvodnost spatřoval ve skutečnosti, ze napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Způsob oceňování nevydaných pozemků s
ohledem na jejich umístění - v rámci administrativního členění měst a obcí v
době převzetí pozemku státem - a posouzení možnosti v daných případech
uplatňovat námitku promlčení restitučních nároků oprávněných osob považuje
žalovaný za otázky zásadního právního významu a právní závěry učiněné v tomto
směru soudy prvního a druhého stupně považuje za zcela nesprávné. S ohledem na
výše uvedené žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného podali žalobci své vyjádření a namítali v
něm, že dovolání je v dané věci nepřípustné, neboť žalovaný jasně nevymezil
otázku zásadního právního významu, která by měla být soudy řešena rozdílně.
Způsob, jakým se soudy vypořádaly s oceněním nevydaných pozemků a s otázkou
promlčení, odpovídá podle jejich názoru běžně uplatňovanému výkladu. Žalovaný
se pouze snaží podle jejich názoru zastírat svoji špatnou činnost a docílit
vlastního prospěchu, čímž se dostává do rozporu s dobrými mravy. Z uvedených
důvodů žalobci navrhli, aby výše uvedené dovolání žalovaného bylo jako
nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování
tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1
o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění a právních závěrů
zejména odvolacího soudu. Žalobci jako osoby oprávněné se domáhaly určení výše
náhrady za pozemky, které jim nebyly vydány z důvodu stanoveného v § 11 odst. 2
zákona o půdě (č. 229/1991 Sb.). Nevydané pozemky byly oceněny znaleckým
posudkem Ing. Bohuslava Jeřábka ze dne 31. 3. 1998 částkou 2.622.312,- Kč.
Žalobcům byly následně vydány náhradní pozemky v hodnotě 663.078,- Kč, žalobci
však trvali na tom, že mají právo na další náhradu ve výši 1.969.234,- Kč.
Žalovaný však nechal dne 14.1.2000 vypracovat nový znalecký posudek, z něhož
vyplývala hodnota nevydaných pozemků ve výši 749.232,- Kč. Důvodem rozdílného
ocenění byla skutečnost, že znalec nyní ocenil pozemky vzhledem k době, kdy
došlo k jejich přechodu na stát, a Slatiňany byly pro účely ocenění obcí,
nikoliv městem. Žalobci proto požadovali ocenění nevydaných pozemků v hodnotě
odpovídající ceně pozemků ke dni 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona o půdě), což
bylo nižšími instancemi akceptováno.
Po stránce hmotněprávní tkví podstata věci v posouzení data
rozhodného pro ocenění pozemkové náhrady. Odvolací soud vyšel z data 24. 6.
1991 a tomu odpovídajícího znaleckého ocenění, zatímco dovolatel se domnívá, že
rozhodné je (dřívější) datum přechodu pozemků na stát a z toho plynoucí obsah
kritéria místa (obce), kde pozemky leží; bylo nutno postupovat podle vyhlášky
č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě se za nevydané pozemky
poskytuje finanční náhrada, přičemž se tak děje v hotovosti a v cenách podle §
28a téhož zákona. Z posledně řečeného vyplývá, že dnem rozhodným pro posouzení
kritérií rozhodných pro znalce za účelem stanovení ceny pozemků je 24. 6. 1991
(den účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.).
Uvedený závěr plyne ze zákona i jeho zcela konstantní interpretace
(srov. k příslušným ustanovením závěry stanoviska NS Cpjn 36/95, publikovaného
pod R 16/96, jakož i z toho vycházející judikatury senátu 28 Cdo – viz též
níže).
Odvolací soud tedy posoudil věc po hmotněprávní stránce správně,
což platí též o dovolatelem vznesené námitce promlčení. Lze tu jen souhlasit s
odvolacím soudem, že v situaci, v níž bylo plnění žalobcům závislé na
spolupůsobení strany žalované, je námitka případného promlčení nároků již a
priori výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Dovolateli je třeba připomenout, že jeho právní pozice se příliš
neliší od té, kterou zaujal ve věci sp. zn. 28 Cdo 4592/2008, v níž bylo dne
26. 11. 2009 rozhodnuto v jeho neprospěch. Na právní posouzení věci dovolacím
senátem v této citované věci lze stran právních aspektů nyní projednávané věci
do značné míry odkázat.
Dovolání tedy nebylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. a dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s.
ř. dovolání žalovaného odmítl.
Úspěšným žalobcům vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. právo na náhradu nákladů vynaložených v řízení o dovolání, a to každému z
nich jednou polovinou. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní
služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny podle § 3
bodu 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. činí 76.490,-
Kč. Tuto výchozí částku však bylo nutné zvýšit o 30 % (§19a), tedy na částku
99.490,- Kč a dvakrát ji poté krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn
jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1
citované vyhlášky). Po této redukci představovala výše odměny za úkon částku
24.860,- Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč
(§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy v součtu 25.160,- Kč. S přičtením
DPH ve výši 4.704,- Kč pak celkem 29.864,- Kč; tuto částku soud rozdělil na
dvě poloviny, viz výrok II. výše.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu