28 Cdo 1555/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.
v právní věci žalobce J. H., proti žalovanému A. V., s.r.o., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 699.157,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 953/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31.3.2003, č.j. 17 Co 55/2003-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 6.8.2002 u Okresního soudu ve Znojmě domáhal se žalobce
vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit částku
699.157,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 24.10.1994 do zaplacení.
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně vydal platební rozkaz dne
19.8.2002, č.j. 9 C 953/2002-9, jímž pod bodem I. výroku uložil žalovanému, aby
do 15 dnů ode doručení platebního rozkazu zaplatil žalobci pohledávku ve výši
699.157,- Kč s 17 % úrokem od 24.10.1994 do zaplacení nebo, aby podal proti
tomuto platebnímu rozkazu do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor. Ve výroku pod
bodem II. současně pro případ, že bude podán odpor, mu uložil, aby se ve lhůtě
30 dnů ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřil ve věci
samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s platebním rozkazem. Zároveň ho
poučil, že je povinen uvést, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, popřípadě zda
nárok uznává jen zčásti nebo co do základu s tím, že pokud dojde k uznání
nároku, bude vydán rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 1 o.s.ř. V případě,
že nárok neuzná, uložil žalovanému povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti o
věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení s tím, že vyjádření musí
být předloženo soudu ve 3 vyhotoveních. . Současně poučil žalovaného, že pokud
by nemohl ve stanovené lhůtě podat písemné vyjádření ve věci samé, je povinen
před uplynutím dané lhůty soudu sdělit důvody, které mu v tom brání.
Proti uvedenému platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odpor, v němž výslovně
uvedl, že nárok žalobce neuznává. Odpor neobsahuje uvedení dalších skutečností,
které by se týkaly věci samé a uvedení rozhodujících skutečností, případně
označení důkazů k prokázání záporného stanoviska žalovaného.
Soud prvního stupně nato přípisem ze dne 23. 9. 2002 vyzval žalobce, ať
do 3 dnů sdělí, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání dle § 115a
o.s.ř., neboť u žalovaného nastala fikce uznání. Žalobce svůj souhlas s
postupem bez nařízení jednání vyjádřil podáním došlým soudu dne 26. 9. 2002.
Soud prvního stupně poté dne 30. 9. 2002 rozhodl rozsudkem pro uznání, č.j. 9 C
953/2002-18, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku
699.157,- Kč s 17 % úrokem z prodlení od 24.10.1994 do zaplacení do tří dnů od
právní moci rozsudku.
Vyšel ze zjištění, že Okresní soud ve Znojmě vydal dne 19.8.2002 platební
rozkaz, č.j. 9 C 953/2002-9, který byl žalovanému doručen do vlastních rukou
včetně žaloby dne 23.8.2002.Vzal za prokázáno, že odpor proti platebnímu
rozkazu, který je blanketní byl soudu doručen 27.8.2002 a od tohoto data
počala běžet žalovanému 30 denní lhůta, která uplynula dnem 26.9.2002. Dále
vzal za prokázáno, že žalobce nabyl v rámci dědického řízení po svém otci J. H.
veškerý zůstavitelův majetek a rovněž zjistil, že mezi otcem J. H. a žalovanou
byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, a to majetkového podílu v
celkové výši 699.157,- Kč. Věc posoudil podle § 114b odst. 1, 2, 3, 4, 5 a §
153a odst. 3 o.s.ř. Dospěl k závěru, že v předmětné věci byly splněny zákonné
předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť v důsledku toho, že žalovaný
se bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114 odst. 1 o.s.ř. ve stanovené
lhůtě nevyjádřil, nastala fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
13.3.2003, č.j. 17 Co 55/2003-40, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Současně v odstavci III. připustil dovolání k posouzení otázky, zda součástí
platebního rozkazu může být i výzva soudu podle § 114b o.s.ř. Převzal skutková
zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
posouzením s tím, že v daném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady
pro vydání rozsudku pro uznání. Podle odvolacího soudu žalovaný neprokázal
žádné takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že nebyly splněny
zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Dále vyslovil závěr, že
otázka, zda může být součástí platebního rozkazu také výzva podle § 114b odst.
1 o.s.ř., je otázkou po právní stránce zásadního významu, přičemž současně s
ohledem na to, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešena, připustil dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V tomto směru odvolací soud podrobně reagoval na odvolací námitky žalovaného,
zejména v tom, že údajně není možné, aby součástí platebního rozkazu byla i
výzva ve smyslu § 114b odst. 1 o.s.ř. s tím, že tato výzva má charakter
usnesení, což není totéž jako platební rozkaz. Odvolací soud připustil, že jde
o dvě rozdílné formy soudního rozhodnutí. Ze zákona plyne, které formy
rozhodnutí soud používá při vydávání svých rozhodnutí a stanoví rovněž jejich
náležitosti. Nelze ovšem přijmout závěr, že by platební rozkaz byl rozhodnutím
nižší právní síly nebo méně významným než usnesení, když v některých případech
může mít naopak účinky pravomocného rozsudku. V této věci podle odvolacího
soudu byl vydán platební rozkaz který měl všechny formální náležitosti
plynoucí z příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Současně v téže
listině bylo obsaženo usnesení, které rovněž mělo všechny náležitosti, které
pro dané usnesení zákon stanoví. Na tom nemění nic ani skutečnost, že listina
nebyla formálně označena jako usnesení. I v jiných případech obsahuje např.
rozsudek nebo platební rozkaz výrok o nákladech řízení, ačkoliv se tato
okolnost v názvu rozhodnutí neprojeví. Listina je v takových případech vždy
označena pouze jako rozsudek, případně jako platební rozkaz.
Odvolací soud jinak zdůraznil, že povinnost žalovanému vyjádřit se ve věci a
povinnost označit důkazy byla v tomto případě žalovanému uložena podmíněně,
tedy za předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu. Bylo na žalovaném,
jak tuto povinnost splní, což mohl učinit v odůvodnění odporu nebo nemusel
odpor odůvodnit a v určené lhůtě se ve věci vyjádřit samostatným podáním.
Žalovaný však podal pouze odpor, aniž v něm zaujal stanovisko ve věci samé z
hlediska námitek proti uplatněnému nároku a z hlediska povinnosti označit
důkazy o svých tvrzeních.
Konečně odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k složitosti věci byly dány
podmínky k uložení povinnosti žalovanému podat vyjádření ve smyslu § 114b odst.
1 o.s.ř.
Nezávisle na svém posouzení vyslovil odvolací soud závěr, že je namístě
podrobit správnost těchto závěrů dovolacímu přezkumu. V některých případech,
zejména u účastníků nezastoupených osobami s právnickým vzděláním, by mohlo
dojít k určitému zmatení, když na jedné straně by platebním rozkazem byla
účastníku ukládána povinnost něco zaplatit, na druhé straně by platebním
rozkazem byla účastníku ukládána povinnost se ve věci vyjádřit a připojit
důkazy, byť podmíněně. Platební rozkaz, jehož součástí je zároveň i výzva podle
§ 114b odst. 1 o.s.ř., by tedy v některých případech mohla působit poněkud
zmatečně a zavádějícím způsobem. Vzhledem k tomu, že tato problematika nebyla
dosud v praxi dovolacího soudu řešena, připustil odvolací soud proti svému
rozhodnutí dovolání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 30.5.2003 dovolání,
jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Namítal, že povinnost k věci se
písemně vyjádřit, pod hrozbou fikce uznání uplatněného nároku může být soudem
uložena jen při splnění zákonných podmínek, a to usnesením podle § 114b odst. 2
za použití 169 odst. 1 o.s.ř. Podle dovolatele výrok II. předmětného platebního
rozkazu nelze považovat za usnesení podle § 114b odst. 1 o.s.ř. a výzva a
uložení povinnosti podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. nemůže být součástí
platebního rozkazu. Dále tvrdil, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poukazoval na
skutečnost, že soud nemůže platebním rozkazem uložit žalovanému povinnost
nepeněžitého charakteru. Navrhl připuštění dovolání v souladu se zněním §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné nikoliv v důsledku
výroku odvolacího soudu, neboť tento postup byl možný za účinnosti o.s.ř. ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Posouzení otázky zásadního
významu tedy přísluší dovolacímu soudu. Tento závěr plyne ze znění § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Za otázku zásadního významu přitom nelze považovat řešení otázky, které plyne
bez dalšího přímo z textu zákona. To se týká obecné možnosti, na nichž dopadají
závěry odvolacího soudu ve vztahu k ustanovení § 114b o.s.ř. Podle uvedeného
ustanovení za splnění všech zákonných předpokladů může soud usnesení podle
§ 114b odst. 1 vydat i ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem. Obrat zde
použitý nelze vykládat tak, že by bylo nutno nejdříve ve věci vydat platební
rozkaz, a teprve po podání odporu proti němu by bylo možno vydávat samostatné
usnesení podle citovaného ustanovení. Pojmově není totiž vyloučeno, aby
povinnost vyjádřit se ve věci a povinnost označit důkazy (připojit listinné
důkazy) byla žalovanému uložena podmíněně, tedy za předpokladu, že podá odpor
proti platebnímu rozkazu. Podmínkou je, aby lhůta k vyjádření i zde nebyla
kratší než 30 dní, soud ji stanoví ode dne podání odporu. V takovém případě
soud doručí platební rozkaz současně se zmíněnou výzvou., a to jedinou zásilkou.
Je pak na žalovaném, aby povinnost obsaženou v uvedené výzvě, splnil i tím, že
v odůvodnění odporu uvede skutkové okolnosti, na nichž zakládá svou obranu, a
označí důkazy, nebo tak, že kromě odporu proti platebnímu rozkazu (který nemusí
být i za nynější úpravy odůvodněn) podá v určené lhůtě samostatné vyjádření na
výzvu soudu podle § 114b odst. 2 o.s.ř.
Od toho se odvíjí důsledek plynoucí z hlediska ustanovení § 153a
o.s.ř., o možnosti vydat rozsudek pro uznání i bez nařízení jednání. Jestliže
totiž žalovaný nárok neuzná vůbec nebo jej uzná jen zčásti nebo jen v základu,
je povinen ve svém vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž zakládá
svoji obranu. Pokud však žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu ve
stanovené lhůtě nevyjádření se ve věci samé a ani v této lhůtě nesdělí, jak
vážný důvod mu v tom brání, nastane fikce podle § 114b odst. 5 o.s.ř., v tom,
že nárok uznává. Samozřejmým předpokladem fikce uznání nároku je splnění
podmínek, aby byl žalovaný poučen o následcích své nečinnosti, včetně
upozornění, že věc bude rozhodnuta v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání.
Otázka, zda výzva podle § 114b odst. 1 o.s.ř. může být integrální součástí
výroku rozhodnutí označeného jako platební rozkaz, nebyla dosud judikaturou
výslovně řešena. Dospívá proto dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání
žalovaného v této věci, které bylo odůvodněno shodnými argumenty. Dovolací soud
však dovolání neshledal důvodným.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.
V této věci odvolací soud použil správné, v úvahy přicházející, ustanovení
zákona. Zbývá posoudit, zda je rovněž správně vyložil.
Podle § 167 odst. 1 o.s.ř. věty první nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud
usnesením. Podle § 167 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se
na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Náležitosti usnesení, zahrnující i
požadavek odůvodnění, jsou uvedeny v § 169 odst. 1 o.s.ř. Podle § 169 odst. 2
o.s.ř. však písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž
nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení
podle § 104a o.s.ř. odůvodnění obsahovat nemusí.
Z uvedeného ustanovení je tak zřejmé, že druhá možnost uvedená v posledně
citovaném usnesení míří na případy, v nichž usnesením není rozhodováno ve věci
samé. U těchto skupin usnesení proto ze znění platného procesního práva nelze
dovodit nutnost odůvodnění, jako součásti usnesení. Úkon soudu, jímž vyzývá
podle § 114b odst. 1 o.s.ř. žalovaného, nepochybně představuje nemeritorní
usnesení, v důsledku toho může být vydáno, aniž by odůvodnění obsahovalo. V
tomto směru nelze správnosti námitek dovolatele přisvědčit.
S uvedenou charakteristikou usnesení upravujícího průběh řízení
souvisí i odpověď na námitky dovolatele, podle nichž výzva obsažená ve výroku
II. platebního rozkazu, se stala jeho součástí, ač taková možnost ze zákona
neplyne. Už ze srovnání úpravy rozsudku a usnesení podle příslušných
ustanovení zákona (§ 152 až 157 o.s.ř., § 167 až 171 o.s.ř.) je zřejmé, že
výrok rozsudku může (a zpravidla začasté také obsahuje) i výrok, který jinak
(samostatně) by obsahově byl zahrnut do samostatného usnesení. Obdobný závěr
se nabízí v případě posuzování obsahu výroku platebního rozkazu a výroků, které
by rovněž (samostatně) byly předmětem rozhodování samostatným rozhodnutím. Tak
je tomu typicky o výroku o přenosu soudního poplatku nebo u výroku o
nákladech řízení. Mimochodem je třeba v této souvislosti zmínit, že i
zákon s takovou možností u platebního rozkazu počítá, jak plyne vcelku
srozumitelně z ustanovení § 174 odst. 2 věty druhé o.s.ř. Ani dovolací soud
nemá proto pochybnosti o správnosti závěrů odvolacího soudu, které v této
souvislosti zaujal, považuje je za správné a na ně pro stručnost odkazuje pouze
s tím doplněním, že správnost postupu soudu prvního stupně neplyne z obecně
zaužívané praxe, nýbrž ze systematického a slovního výkladu shora zmíněných
zákonných ustanovení.
Konečně k námitce dovolatele, podle níž platební rozkaz postrádal v této věci
rovněž označení jako usnesení, ač v jeho výroku II. byl pojat výrok obsahově
spadající pod pojem usnesení, odkazuje dovolací soud na shora uvedený výklad,
který nevylučuje, aby v rámci jednoho rozhodnutí (tak typicky rozsudku) byly
pojaty výroky obsahově (v případě vydání samostatného usnesení) by byly uvedeny
v rozhodnutí soudu označeném jako usnesení. Není rozumného důvodu vztáhnout
tyto důsledky rovněž na poměr mezi platebním rozkazem a v něm pojatým výrokem
zahrnujícím povinnosti ukládané jinak (samostatně) formou usnesení. K tomu
dovolací soud dodává, že vzhledem k zásadám ovládajícím občanský civilní proces
není rozhodující přepjatý formalismus lpící na slovním vyjádření označení formy
rozhodnutí, nýbrž respektování těch základních práv účastníka, která mu
procesní právo přiznává. Ta mají svou materiální obsah v mnohem významnějších
povinnostech soudu plynoucích ze zákona. V této souvislosti odkazuje dovolací
soud na přesvědčivou část odůvodnění odvolacího soudu na straně čtvrté v prvním
odstavci. Náležitá ochrana práv účastníka řízení se nevyčerpává v dovolání
akcentovaných náležitostech názvu rozhodnutí soudu. Ta spočívá (kromě
náležitostí zmíněných odvolacím soudem z hlediska okruhu účastníků, jejich
zástupců, uvedení předmětu sporu) v řádném vymezení povinností ukládaných
účastníkovi soudu a v náležitém poučení o důsledcích případného nesplnění
takové povinnosti. Shodně s odvolacím soudem dospívá i dovolací soud k závěru,
že postup zvolený soudem prvního stupně těmto požadavkům odpovídá, srozumitelně
ukládá povinnost žalovanému podmíněně, pro případ, že bude proti platebnímu
rozkazu podán odpor, výrok zmíněného rozhodnutí parafrázuje znění zákona z
hlediska povinností účastníka (v této věci žalovaného) a
pochopitelným způsobem poučuje účastníků o následcích nedodržení ukládané
povinnosti. K tomu přistupuje i zákonu odpovídající formulace poučení připojená
za poučení o možnosti žalovaného podat proti vydanému platebnímu rozkazu odpor.
Hodnoceno z těchto hledisek neshledává ani dovolací soud v projednávané věci
existenci jiných vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí soudu.
Vzhledem k tomu, co bylo dosud uvedeno, bylo ovšem na žalovaném, aby dostál
povinnostem uloženým mu soudem k žalobě se vyjádřit pro případ podaného
platebního rozkazu. V tomto směru odkazuje se na odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu, z něhož plyne možnost alternativního splnění této povinnosti žalovaným.
Ani v podaném odporu, ani v samostatném podání, však žalovaný svou povinnost
nesplnil. Důsledkem toho byla fikce uznání závazku ve smyslu § 114b odst. 5
o.s.ř. a následné oprávnění soudu prvního stupně přikročit k vydání rozsudku
pro uznání. Pro úplnost se pouze připojuje, že naprosto nelze přisvědčit
dovolateli, že by podmínky pro vydání výzvy podle § 114b odst. 1 o.s.ř. nebyly
splněny. Opak je pravdou, vzhledem k povaze uplatněného nároku, který byl
odůvodněn vícevrstnatým způsobem z hlediska tvrzení žaloby o vzniku, výši a
postoupení sporné pohledávky. Uvedená procesní situace tak zakládala bez
dalšího správnost postupu soudu prvního stupně, jak ji tento zvolil.
K důvodům uváděným odvolacím soudem v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku
stran latentní možnosti neporozumění rozhodnutí soudu účastníkem, zejména tím,
který není zastoupen osobou práva znalou, připomíná dovolací soud, že v
občanském soudním řízení mají účastníci rovné postavení (§ 18 věta první
o.s.ř.). Je věcí vlastní péče a procesní předvídavosti toho kterého z
účastníků, aby k náležité ochraně či obraně svých práv využíval procesních
prostředků, které mu zákon v jednotlivých v úvahu přicházejících ustanoveních
přiznává. Odpovědnost osoby, která se stala účastníkem soudního řízení, plyne
právě z jeho rovného postavení vůči protistraně, obecně je pak výrazem jeho
postavení jako účastníka řízení (§ 19 o.s.ř.). Rubem tohoto postavení je i
odpovědnost účastníka za nedostatečnou míru pečlivosti a dbalosti při využití
těch práv, která mu ze zákona plynou. Příčilo by se zásadě rychlosti a
soustředěnosti řízení (§ 6 o.s.ř.), pokud by formalistickým výkladem
příslušných ustanovení měla být omezována účinnost těch procesních institutů,
které byly do procesního práva inkorporovány právě za účelem zjednodušení a
zrychlení občanského soudního řízení. Ustanovení o možnosti vydat rozsudek pro
uznání (příp. pro zmeškání) k těmto institutům zajisté patří. Přitom jde o
úpravu, která rovnovážným způsobem šetří jak práva žalobce, tak žalovaného, na
němž je, aby v souladu s konkrétní situací sdělil soudu důvody svého (byť i
částečného) nesouhlasu se žalobou a ovšemže rovněž v tomto směru nabídl
provedení příslušných důkazů a tyto doložil. Nesplnění této povinnosti, ať už z
jakýchkoliv důvodů, nemůže vést k odepření možnosti využití zmíněných možností
daných zákonem vůbec.
Dovolací důvod uplatněný žalovaným tak není v projednávané věci dán. Rozhodnutí
odvolacího soudu je za této situace třeba považovat za správné. Dovolací soud
proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a vyjádření žalobce k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu § 11
odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu