28 Cdo 1562/2012-
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelky E.
S., zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, 702 00 Ostrava-Moravská
Ostrava, Preslova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9.
2010, sp. zn. 8 Co 298/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 23 C 171/2007 (žalobkyně E. S., zastoupené Mgr. Thomasem
Mumulosem, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3,
Husinecká 1024/11a, o určení finančního objemu náhrady za nevydané pozemky), t
a k t o :
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9.
2010, sp. zn. 8 Co 298/2010, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 23 C 171/2007.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 27. 6. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Ostravě z 24. 5. 2010, č. j. 23 C 171/2007-233. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že finanční objem nároku žalobkyně
vůči žalovanému za převedení jiných pozemků do vlastnictví žalobkyně podle § 11
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nebo na poskytnutí náhrady podle § 16 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb. činí 408.827,25 Kč (přičemž jde o nárok, který vznikl
žalobkyni na základě rozhodnutí Magistrátu města Ostravy – Pozemkového úřadu z
24. 3. 1994, č. j. PÚ/R-201-58/94 – Ing. Fo, a na základě usnesení Okresního
soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 1997, sp. zn. D 426/96, ve znění opravného
usnesení ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. D 1379/97). Dalším výrokem uvedeného
rozsudku byla žaloba žalobkyně zamítnuta co do částky 392.735,25 Kč. Také bylo
výrokem téhož rozsudku rozhodnuto, že se zastavuje řízení týkající se částky
145.591,70 Kč. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto
tak, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu
nákladů řízení částku 27.06 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a také je
povinen zaplatit na účet Okresnímu soudu v Ostravě 1.250 Kč na úhradu placených
nákladů tohoto řízení. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit na účet
Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek 1.000 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9.
2010, sp. zn. 8 Co 298/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
Okresního soudu v Ostravě z 24. 6. 2010, č. j. 23 C 171/2007-233, potvrzen
ohledně určení finančního objemu nároku žalobkyně vůči žalovanému co do částky
30.761,50 Kč a ohledně částky 378.065,75 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že v tomto rozsahu byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Ve výrocích o
nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni
bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 27.096 Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku odvolacího soudu; státu (České republice) nebyla
přiznána náhrada nákladů řízení; nebyla také uložena žalovanému úhrada soudního
poplatku v této právní věci. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak,
že žalobkyni bylo uloženo uhradit je žalovanému částkou 16.410 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek sudu prvního
stupně byl v odvoláním napadeném rozsahu přezkoumán (jakož i řízení, které jeho
vydání předcházelo) a odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného
„bylo z větší části podáno důvodně“.
Odvolací soud uváděl především, že má za to (stejně jako ve svých předchozích
usneseních, vydaných v této právní věci dne 14. 8. 2008 a 20. 1. 2010), že
žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení finančního objemu
svého nároku vůči žalovanému.
Pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly vyvlastněny rodičům žalobkyně a za tyto
pozemky nebyla poskytnuta žádná náhrada. Z rozhodnutí Magistrátu Města Ostravy
– Pozemkového úřadu v Ostravě z 24. 3. 1994 (které nabylo právní moci dne 2. 5.
1994) vznikl žalobkyni nárok na poskytnutí jiných pozemků, popřípadě na
poskytnutí finanční náhrady, poněvadž pozemky v katastrálním území Zábřeh byly
zastavěny. Žalobkyně i F. A., matka žalobkyně, uplatnily řádně a včas nárok na
vydání náhradního pozemku u pozemkového úřadu. V dědickém řízení po
zůstavitelce F. A. nabyla žalobkyně část nároku uvedené zůstavitelky na
poskytnutí náhradních pozemků.
Odvolací soud po doplnění dokazování pokládal za doložené (zejména z rozhodnutí
bývalého Městského národního výboru v Ostravě, jeho odboru výstavby, z 24. 4.
1963, ze zápisu v katastru nemovitostí a z identifikace parcel), že manželům J.
a F. A., rodičům žalobkyně, byly vyvlastněny pozemky bez poskytnutí náhrady v
katastrálním území Z. nad O. (parc. č. 778/1, parc. č. 775/2 a parc. č. 4099/3)
a že tyto pozemky byly fakticky ke dni vyvlastnění užívány k zemědělským účelů,
a je třeba ocenit jako pozemky zemědělské. Při určení objemu nároku žalobkyně
za pozemky vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku znalce V. C., který
pozemky ocenil jako zemědělské pozemky podle ustanovení § 14 vyhlášky č.
181/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) částkou 123.046 Kč. Jestliže
tedy žalobkyně uplatnila svůj nárok co do jedné čtvrtiny náhrady, pak činí
objem nároku žalobkyně částku 30.701,50 Kč.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalobkyni
přisouzené částky 30.761,80 Kč jako věcně správný podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu a ohledně částky 378.065,75 Kč tento rozsudek změnil v
souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že
žalobu žalobkyně v této části jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud s použitím
ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a ustanovení vyhlášky č.
484/2000 Sb. a také ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Žalovanému nebyla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek v této právní věci
zejména proto, že žalovaný má právo proti žalobkyni na náhradu nákladů řízení
ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení
zastupoval, dne 17. 9. 2010 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo předáno
na poště k doručení Okresnímu soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka poukazovala na to, že je
její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatelka zdůrazňovala, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pozemky,
o něž jde v tomto řízení, byly původním vlastníkům odňaty jako pozemky
zemědělské a že jako takové musí být oceněny, zatím co ve skutečnosti v době
přechodu těchto pozemků na stát již šlo o pozemky určené k zastavění, takže
měly být oceněny podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) a nikoli podle ustanovení § 14 odst. 3 a 4 této
vyhlášky. Nebylo tu rozhodné, že v daném případě byly pozemky, odňaté původním
vlastníkům, zapsány v pozemkové knize jako role a pastva; určení pozemků k
zastavění se do pozemkové knihy nezapisovalo a změna kultury pozemků se
zapisovala do pozemkové knihy až po provedení stavby; nic také nebránilo tomu,
aby pozemky, které již byly podle územně právní dokumentace určeny k zastavění,
byly do zahájení stavby využívány k zemědělským účelům.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že podle ustanovení § 28a zákona č.
229/1991 Sb. se poskytují náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni
24. 6. 1991, a to u nemovitostí v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). I když se doslovné znění citovaného ustanovení
vztahuje pouze na oceňování náhrad, které mají být oprávněné osobě nebo jejím
právním nástupcům poskytnuty, je nepochybné, že stejným způsobem mají být
oceněny i nemovitosti, za které má být náhrada poskytnuta. V případě pozemků tu
proto jde o ustanovení § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb. Podle ustanovení § 14 odst. 1 této vyhlášky se stanoví cena za 1
m? pozemku nebo jeho části, určeného pro stavbu nebo pro zřízení zahrady, anebo
pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří,
nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, tj. pozemek určený pro stavbu k
individuální rekreaci.
Dovolatelka zevrubně dovozovala, že uvedená vyhláška nestanoví, jakým způsobem
má být určení pozemku pro stavbu provedeno, ale v poznámce pod čarou k ní je
odkaz na ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního
řízení a stavebního řádu. Podle tohoto ustanovení se stavebním pozemkem rozumí
části území určená územním plánem zóny nebo územním rozhodnutím k zastavění a
pozemek zastavěný hlavní stavbou. Vyhláška č. 85/1976 Sb. byla vydána k
provedení zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Při
aplikaci vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) v rámci
restitučních předpisů je ovšem nutné, uváděla dovolatelka, vzít v úvahu, že
rozhodné období zahrnuje i dobu před účinností zákona č. 50//1976 Sb., tj.
období, kdy platil zákon č. 84/1958 Sb., o územním plánování, který jako druhy
územních plánů uváděl územní plány sídlišť a zastavovací plány v období, kdy
platil zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě, který upravoval
směrný územní plán a zastavovací územní plán, tedy v období mezi 25. 2. 1948 a
účinností zákona č. 280/1949 Sb. V ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 569/1991
Sb., které bylo do tohoto zákona zařazeno zákonem č. 66/2000 Sb. (a pozdějšími
novelizacemi označeno jako ustanovení § 2 odst. 9 citovaného zákona) se
stanovilo, že pozemky, které pozemkový fond převádí na oprávněné osoby podle
zákona č. 229/1991 Sb. a které jsou určeny k zastavění schválenou územně právní
dokumentací nebo rozhodnutím o umístění stavby, budou pro tento účel oceněny
jako pozemky stavební podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb.). Další zjednodušení pak přineslo současné znění ustanovení § 11a
odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož cena pozemků, uvedená ve veřejné
nabídce, se stanovení podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb.), přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k
zastavění budou oceněny jako stavební. Tato úprava již ani příkladmo neuvádí
jednotlivé typy územně plánovací dokumentace ani územní rozhodnutí a navíc
stanoví, že ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. se nepoužije.
Dovolatelka dále poukazovala na to, že soud v daném případě učinil zjištění o
tom, že pozemky byly již v době jejich odnětí původním vlastníkům určeny k
zastavění mimo jiné na základě podrobného územního plánu Sídliště Stalingrad
II. – Bělský Les, který byl schválen bývalým Krajským národním výborem v
Ostravě 25 7. 1957, tedy za účinnosti zákona č. 280/1949 Sb., a dále na základě
zastavovacího plánu z roku 1960, z jehož výkresové části bylo prokázáno, že na
pozemcích parc. č. 775/2, parc. č. 1099/3 a parc. 778/1 v katastrálním území
Zábřeh jsou zakresleny budovy Sportovní školy sportovního gymnázia Ostrava–
Zábřeh a Gymnázia Ostrava-Zábřeh; v době přijetí tohoto zastavovacího plánu,
tj. v roce 1960, pak platila ustanovení § 4 a § 7 zákona č. 84/1958 Sb., která
uváděla právě zastavovací plány. Z toho, podle názoru dovolatelky, vyplývá, že
pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly již v době přechodu na stát určeny k
zastavění řádně schválenou územně právní dokumentací a měly být proto pro
určení rozsahu restitučních nároků žalobkyně oceněny podle ustanovení § 14
odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Určení
pozemku k zastavění podrobným územním plánem a zastavovacím plánem je z
hlediska ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 (ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb.) dostačující a není proto, podle názoru dovolatelky, významné, že
se nepodařilo v tomto soudním řízení získat územní rozhodnutí o umístění stavby
Sportovní školy sportovního gymnázia Ostrava-Zábřeh a Gymnázia Ostrava-Zábřeh.
Navíc takové rozhodnutí v době schvalování zastavovacího plánu již nepochybně
existovalo, neboť podle tehdy platného ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 84/1956
Sb. u staveb se vypracovávají zastavovací plány v rozsahu stanoveném těmito
předpisy a v souladu s územním rozhodnutím o umístění jednotlivých staveb nebo
jejich souborů. Okolnost, že se nepodařilo toto územní rozhodnutí získat, by
proto i v případě, že by vydání takového rozhodnutí bylo považováno za
potřebné, bylo nutno posoudit ve prospěch žalobního návrhu žalobkyně.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4738/2010, bylo
dovolání dovolatelky zamítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Dovolací soud měl za to, že
výsledné právní závěry odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku za 2. 9.
2010 (zejména na straně 4 a 5 tohoto rozhodnutí). že totiž „v době vyvlastnění
pozemků, o něž jde v tomto řízení se tu jednalo o pozemky zemědělské a takto
bylo třeba je ocenit, přičemž při určení objemu nároku žalobkyně bylo na místě
vycházet ze znaleckého posudku znalce V. C. z 18. 10. 1978 (č. 2676/98), jenž
pozemky ocenil v souladu s ustanovením § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb.)“ a že tento závěr s dobrými mravy dle § 3 odst. 1
občanského zákoníku, třebaže nyní na nich leží stavby a již v době vyvlastnění
byly určeny k tomu, aby sloužily ke stavebnímu účelu, nelze označit za právní
závěry opírající se o aplikaci nesprávných právních předpisů anebo o nesprávný
výklad použitých právních předpisů. Dovolací soud neshledal dovolání
dovolatelky důvodným podle ustanovení § 241a odst. 3 a ani podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. O nákladech dovolacího řízení
bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu za
použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O ústavní stížnosti E. S. proti uvedenému rozsudku dovolacího soudu rozhodl
Ústavní soud ČR nálezem z 24. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1368/11. Tímto nálezem
bylo ve výroku I. rozhodnuto, že rozsudkem Nejvyššího soudu z 1. 3. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 4783/2010, došlo k porušení základního práva stěžovatelky na
spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a ve
výroku II. byl tento rozsudek dovolacího soudu zrušen. Výrokem III. tohoto
nálezu byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
z 2. 9. 2010, č. j. 8 Co 298/2010-273.
V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR bylo uvedeno, že „podle
stěžovatelky odvolací soud nesprávně považoval za podstatnou skutečnost, že
pozemky byly fakticky ke dni vyvlastnění užívány k zemědělským účelům“. Dále
bylo v nálezu Ústavního soudu ČR poukazováno na to, že podle § 14 odst. 1
vyhlášky č. 182/1988 Sb. platí, že „Cena za 1 m? nebo jeho části určeného pro
stavbu nebo .... činí ....“. Dle odst. 3 téhož paragrafu: „Cena pozemku
zapsaného v evidenci nemovitostí jako orná půda .... se určí podle sazeb
uvedených v příloze č. 9“. Dle odst. 4 téhož paragrafu: „Cena pozemku zapsaného
v evidenci nemovitostí jako louka a pastvina činí ....“.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu dále uváděl, že tedy odvolací soud zaujal právní
názor, že z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. není
rozhodující určení pozemku pro stavbu v době jeho přechodu na stát, ale
faktický způsob jeho užívání v době tohoto přechodu. S ohledem na to, že – dle
krajského soudu – v době přechodu pozemku na stát byl příslušný pozemek užíván
k zemědělským účelům, uvedený soud aplikoval § 14 odst. 3 a 4 citované vyhlášky.
Ústavní soud ČR proto uváděl, že „povinností Nejvyššího soudu tak bylo posoudit
správnost výkladu § 14 odst. 1, 3 a 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb., provedeného
krajským soudem, tudíž zodpovědět otázku a náležitě odůvodnit, zda z hlediska
citovaného ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. je rozhodující určení pozemku
pro stavbu v době jeho přechodu na stát či faktický způsob jeho užívání v době
tohoto přechodu“. Podle závěru ústavního soudu ČR však této povinnosti Nejvyšší
soud nedostál. Nejvyšší soud sice zodpověděl stěžovatelkou předloženou otázku,
tedy vyslovil závěr, že je správný názor odvolacího soudu, dle kterého fakt, že
vyvlastněné pozemky v době vyvlastnění byly určeny k tomu, aby sloužily ke
stavebnímu účelu (a že i nyní na nich leží stavby), relevantní není. Nicméně
tento svůj závěr Nejvyšší soud nijak věcně, tedy náležitě neodůvodnil. Takovou
nezbytně nutnou (pro náležitost, přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí)
argumentaci ostatně neobsahuje ani napadený rozsudek odvolacího soudu. Jinými
slovy, Nejvyšší soud měl provést výklad relevantních právních ustanovení, tedy
zejména náležitě zodpovědět otázku, jaký smysl a účel může existovat pro
hypotetickou právní normu, dle které fakt, že vyvlastněné pozemky byly v době
vyvlastnění určeny ke stavebnímu účelu (a že nyní na nich leží stavby),
relevantní není. Až po předložení argumentace může rozhodnutí Nejvyššího soudu
obstát“. Za tohoto stavu Ústavní soud konstatoval, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí Nejvyššího soudu je v předmětné části nepřezkoumatelné a tudíž
obsahující prvek libovůle v soudním rozhodování. V důsledku tohoto došlo k
porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu
článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ČR poukazoval i na závěr z nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 9.
1996, sp. zn. III. ÚS 76/96 (uveřejněného pod č. 89 ve svazku 6 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR), že má-li být splněn jeden z účelů soudní
jurisdikce, totiž požadavek výchovy k zachování zákona, k ústě k právům občanům
(§ 1 občanského soudního řádu) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů
nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydána za plného respektu k
procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnuti ve vztahu k
zmíněnému účelu, odpovídalo kriteriím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine,
odst. 3 občanského soudního řádu.
Z těchto uvedených závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 4. 2012
dovolací soud v dalším průběhu dovolacího řízení vycházel. Měl na zřeteli
především závěr tohoto nálezu, že předchozí rozhodnutí dovolacího soudu z 1. 3.
2011“ je v předmětné věci nepřezkoumatelné“, když bez dalšího náležitého
odůvodnění bylo jím shledáno, je „správný názor odvolacího soudu, dle kterého
fakt, že vyvlastněné pozemky v době vyvlastnění byly určeny k tomu, aby
sloužily ke stavebnímu účelu (a že i nyní na nich leží stavby), není
relevantní“. Podle Ústavního soudu ČR „nezbytně nutnou (pro náležitost,
přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí) argumentaci neobsahuje ani
napadený rozsudek odvolacího soudu“. Bylo třeba „náležitě zodpovědět otázku,
jaký smysl a účel může existovat pro hypotetickou právní normu, dle které fakt,
že vyvlastněné pozemky byly v době vyvlastnění určeny ke stavebnímu účelu (a že
i nyní na nich leží stavby), není relevantní“, když fakticky byly v době
přechodu pozemků na stát užívány k zemědělským účelům, což „vyžaduje předložení
věcné argumentace“.
Dovolací soud měl tedy v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR
na zřeteli jednak výtku, že předchozí rozhodnutí dovolacího soudu je v
předmětné části nepřezkoumatelné, ale i konstatování, že „nezbytnou argumentaci
neobsahuje ani rozsudek soudu dovolacího“. Podle názoru dovolacího soudu je
tedy nutné pro přesvědčivost rozhodnutí odůvodnění rozhodnutí soudu v této
právní věci získat pro toto rozhodnutí odpovídající zevrubnou věcnou
argumentaci (a to na základě i případného doplnění dokazování u odvolacího
soudu anebo i u osudu prvního stupně) pro právní názor zaujatý odvolacím soudem
k aplikaci a výkladu ustanovení zejména § 14 odst. 1, 3 a 4 vyhlášky č.
182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), o cenách staveb, pozemků,
trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o
náhradách za dočasné užívání pozemků; nutnost tohoto doplnění věcné argumentace
pro přezkoumatelnosti správnosti rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o
dovolání vyplývá, podle názoru dovolacího soudu, nepochybně z právních závěrů
zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 4. 2012, sp. zn I. ÚS 1368/11. Bez
tohoto doplnění věcné argumentace nemůže dovolací soud dospět přesvědčivě k
závěru, zda je rozhodnutí odvolacího soudu z 2. 9. 2010 (sp. zn. 8 Co 298/2010
Krajského soudu v Ostravě) skutečně správné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2
občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soudu, vycházejícímu ze
závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR, než přikročit svým rozsudkem (§
243b odst. 6 občanského soudního řádu) ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, občanského
soudního řádu) a k novému rozhodnutí ve věci i o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu