Zápis v pozemkové knize podle odvolacího soudu nebyl v této věci rozhodný když
podle § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 169/1949 Sb., obce, jejichž území bylo zcela
pojato do území újezdu, resp. Vojenského výcvikového tábora, zanikly a jejich
práva a závazky přešly na stát. Újezd nebyl právnickou osobou (§ 1 odst. 1
tohoto zákona) a vnitřní správu vykonával zvláštní úřad. Nemovitosti podle § 8
odst. 1 téhož zákona měly přejít do působnosti vojenské správy dnem vytčení
hranic, v daném případě podle § 26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., po vytčení
hranic Vojenského výcvikového tábora. V uvedeném ustanovení byla vyjádřena
zásada zpětné účinnosti zákona tak, že usnesení vlády o zřízení Vojenského
výcvikového tábora před účinností tohoto zákona, má účinky usnesení vlády o
zřízení újezdů. Vojenský výcvikový tábor byl zřízen usnesením vlády ze dne
17.9.1946, jeho hranice byly vytčeny dne 25.3.1947 při jednání u Okresního
národního výboru ve F. nad O., které se konalo na základě již zmíněné žádosti
Ministerstva národní obrany Československé republiky uplatněné u Zemského
národního výboru v P. Odepsání parcel ležících území újezdu bylo upraveno
nařízením ministra spravedlnosti č. 21/1950 Sb. tak, že vojenská správa mohla
žádat pouze jedinou žádostí odepsání všech parcel, i když byly zapsány v
různých vložkách nebo i v různých katastrálních území v obvodu téhož knihovního
soudu
a nebylo třeba předkládat ani geometrický plán ani mapu. Odepsání se provádělo
pouze podtržením parcely (buď plnou čarou nebo přerušovanou čarou v případě, že
se týkalo pouze části parcely) a odkazem na ustanovení § 17 odst. 2 zákona č.
169/1946 Sb. Nebylo tedy u těchto parcel ani vyznačeno, že přešlo do
vlastnictví Československé republiky.
V této souvislosti odvolací soud zmínil, že okolnost, zda vojsko
hospodařilo
a předmětných pozemkových parcelách nebylo v této věci podstatné. Soud prvního
stupně měl zkoumat, zda vojenský výcvikový tábor měl režim vojenského újezdu a
tato skutečnost byla v řízení prokázána.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, a to do
všech výroků, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasila s názorem, že
obce, které byly pojaty do území újezdu, resp. Vojenského výcvikového tábora,
zanikly již v roce 1946. Podle dovolatelky ke zrušení obcí de iure mohlo dojít
teprve až ke dni zřízení vojenského újezdu P., tj. 1. července 1950. Dále
tvrdila, že ke dni 31.12.1949 obce nejenže nezanikaly, ale musely vlastnit i
určitý nemovitý majetek. Namítala, že samotným vytyčením hranic Vojenského
výcvikového tábora nemohlo dojít k přechodu majetku obcí na vojenské správy.
Namítala, že ustanovení § 26 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech se
týká zřízení výcvikových táborů a dalších organizačně správních opatření a
neřeší otázky majetku a vlastnictví k němu. Poukazovala na skutečnost, že obce
jako veřejnoprávní korporace zanikly, resp. vymizely ze státního zřízení
Československa ke dni 1.1.1950. Podle dovolatelky zákonodárce zvolil jako
rozhodné datum pro restituci obecního majetku stav 31.12.1949, přičemž jeho
záměrem bylo, aby zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí byl restitučním předpisem vztahujícím se na
obecní majetek, jehož účel spočíval v nápravě pokřivených vlastnických vztahů.
Též připomněla, že v analogické soudní věci vedené pod sp. zn. 12 C 416/92
(spor o historický majetek města L.) Okresní soud v Sokolově žalobě vyhověl,
přičemž následně Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v
této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání není dílem opodstatněné, dílem je
nepřípustné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od správnosti závěrů odvolacího soudu,
podle nichž ke dni 31.12.1949 nemohly být obce Č., V. a M. vlastnicemi
předmětných pozemků, neboť jejich vlastníkem v té době byl stát. V
podrobnostech se přitom pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu.
Základní otázkou, kterou řešil odvolací soud, bylo, zda žalobkyně jako právní
nástupce shora uvedených obcí držela a byla vlastnicí sporných pozemků ke dni
31.12.1949. Odvolací soud si tuto otázku vyřešil s odkazem na tehdy platný
zákon č. 131/1936 Sb. a následně příslušná ustanovení zákona č. 169/1949 Sb., o
vojenských újezdech. V případě prvně citovaného zákona nelze pochybovat o tom,
že šlo o normu, která byla součástí obnoveného platného právního řádu
Československé republiky. Pod tímto zorným úhlem je třeba hodnotit kvalifikaci
odvolacího soudu opírající se o dostupné listinné materiály. Z nich učinil
odvolací soud přiléhavé a právu odpovídající závěry, s nimiž se dovolací soud
ztotožňuje.
Ve vztahu k ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb. podotýká
dovolací soud, že svým obsahem nejde o ustanovení zakládající zpětnou účinnost,
nýbrž jde
o přechodná ustanovení řešící platnost opatření zakládajících někdejší vojenské
výcvikové tábory. Mechanismus vyznačení rozlohy takových výcvikových táborů
odpovídal předpisům citovaným v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu. To se vztahuje i k závěru, že vytyčením hranic takového
prostoru přešla práva a povinnosti k nim se vztahující na stát. Nelze proto
přisvědčit dovolatelce, že by po vyznačení hranic vojenského výcvikového tábora
bylo zapotřebí provádět či zahájit nějaké řízení o majetkovém vypořádání mezi
někdejšími obcemi a státem.
Obecně nelze vyloučit, že i za účinnosti obecního zřízení, mohla být
obec zbavena svého majetku na základě zvláštního zákona, v dané věci zákona č.
131/1936 Sb. O takový případ jde v této věci. Pak ovšem pouhý údaj v pozemkové
knize svědčící žalobkyni, jako právní nástupkyni zmíněných tří obcí, skutečně –
v souladu s hodnocením odvolacího soudu – není právně významný. Přiklání se
proto dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích
dovolacího přezkumu správné.
Dovolací soud se zbožňuje s právním posouzením odvolacího soudu v tom, že v
důsledku aplikace shora citovaných ustanovení zákona č. 169/1946 Sb. je třeba
za rozhodující považovat skutečnost, že na území historického majetku zmíněných
obcí, jejichž právním nástupcem je dnešní žalobkyně, byl zřízen původně
Vojenský výcvikový tábor v době plynoucí ze shora citovaných listinných
pramenů. Režim tohoto tábora pak podle § 26 odst. 1 zákona č. 169/1946 Sb.
sledoval osud vojenského újezdu, přičemž vytčením jeho hranic došlo podle § 8
odst. 1 a 2 zákona č. 169/1946 Sb. k přechodu nemovitostí a práv k vodám na
území náležejícím státu do oboru vojenské správy. Nelze ani namítat rozpor s
ustanovením zákona, který výslovně stanovil v § 26 odst. 1, že usnesení vlády a
usnesení sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, k nimž došlo
před účinností zákona (tj. před 2.7.1949) neslo s sebou účinky usnesení vlády o
zřízení újezdů podle § 1 odst. 1 citovaného zákona. Při skutkových zjištěních,
která plynou z přehledného odůvodnění odvolacího soudu, je tak zřejmé, že
právní posouzení odvolacího soudu o vynětí historického majetku v rozsahu
posuzovaném v této věci, z majetku bývalých zmíněných obcí, je třeba považovat
za správné, neboť ku dni 31.12.1949, nebyly tyto obce (a dnes jejich právní
nástupce – žalobkyně) již vlastníky zmíněného historického majetku. Rozhodnutí
odvolacího soudu je tak v mezích dovolacího přezkumu třeba považovat za
správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Pokud jde o dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání
přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to,
zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a
publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání žalobkyně do druhého, třetího a
čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5
o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k
podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu