U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele
Statutárního města Brna, IČ 4499 2785, Brno, Dominikánské náměstí č. 1,
zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou, 616 00 Brno, Chládkova 3, proti
rozsudku Krajského soudu v Brně z 29. 10. 2009, sp. zn. 13 Co 440/2007,
vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C
144/2005 (žalobce stavebního bytového družstva Družba, IČ 0004 7708, Brno,
Kapucínské náměstí 100/6, proti žalovaným: 1. Statutárnímu městu Brnu,
zastoupenému JUDr. Jitkou Stanoevovou, advokátkou, a 2. České republice – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, 100 00 Praha 10, Kodaňská 1441/4,
o určení vlastnictví k nemovitostem), takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalujícího stavebního bytového družstva z 22. 4. 2005 bylo rozhodnuto
rozsudkem Městského soudu v Brně z 2. 4. 2007, č. j. 15 C 144/2005-148. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem
pozemků parc. č. 2712/34, 2712/35, 2712/36, 2712/37, 2712/39, 2712/40, 2712/41,
2712/42, 2712/43, 2712/44, 2712/45, 2712/46, 2712/47, 2712/48, 2712/49,
2712/50, 2712/51, 2712/52, 2712/53, 2712/54, 2712/55, 2712/56, 2712/57,
2712/58, 2712/59, 2712/60, 2712/61, 2712/62, 2712/63, 2712/64, 2712/65,
2712/66, 2712/68, 2712/69, 2712/70, 2712/71, 2712/72, 2712/73, 2712/74,
2712/75, 2712/76, 2712/77, 2712/78, 2712/79, 2712/81, 2712/82, 2712/83,
2712/84, 2712/85, 2712/86, 2712/87 a 2712/88 a dále i pozemků parc. č. 2712/2 a
parc. č. 2712/89, parc. č. 2712/109, parc. č. 2712/137, parc. č. 2712/251 a
parc. č. 2712/252 v katastrálním území Č. (obec B.). Žalovaným Statutárnímu
městu Brnu a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo
zaplatit společně a nerozdílně žalujícímu stavebnímu družstvu na náhradu
nákladů řízení 12.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 29. 10. 2009, sp. zn. 13 Co
440/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl v upřesněném znění výroku
potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně z 2. 4. 2007, č. j. 15 C 144/2005-198.
Bylo také rozhodnuto, že každý z obou žalovaných je povinen nahradit žalobci
náklady řízení částkou 6.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání
předcházelo, a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že „odvolání žalovaného
Statutárního města Brna nelze přisvědčit“. Co do odvolání žalované České
republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, směřujícího
proti výroku o nákladech řízení, nebylo shledáno ohledně tohoto výroku na místě
použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu.
Odvolací soud především konstatoval, že mezi účastníky tohoto řízení není sporu
o tom, že pozemky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly ke dni účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb. majetkem státu a že k uvedenému dni náleželo právo
hospodaření s nimi tehdejšímu Obvodnímu národnímu Brno IV., že na těchto
pozemcích byla rozhodnutím stavebního úřadu povolena výstavba a užívání 110
družstevních garáží a že tyto pozemky jsou v katastru nemovitostí zapsány jako
vlastnictví žalovaného Statutárního města Brna. Žalujícímu stavebnímu bytovému
družstvu bylo rozhodnutím odboru výstavby Obvodního národního výboru Brno IV. z
26. 7. 1977, č. j. OVÚP – 2273/77/Pf/N, povolena stavba 110 garáží při ulici K.
v B. – N. Č.; areál pro tuto výstavbu byl v rozhodnutí označen jako „garážový
dvůr“; v kolaudačním rozhodnutí téhož správního orgánu z 5. 10. 1979 pak bylo
žalujícímu družstvu povoleno užívání stavby 110 garáží (s uložením povinnosti
dokončit povrchové úpravy komunikací, kanalizace povrchových vod, rozvodu
požárních vod a oplocení včetně vjezdu). Vybudovaným čtyřem budovám patrových
garáží byla přidělena čísla popisná 1214, 1215, 1216 a 1217, jejichž investorem
bylo žalující družstvo. Později došlo z těchto budov k převedení do
vlastnictví fyzických osob celkem 76 jednotek garáží a ostatní zůstaly ve
vlastnictví žalujícího družstva, které je také podílovým spoluvlastníkem
společných částí budov čp. 1214, 1215, 1216 a 1217.
Odvolací soud (zejména s poukazem na výsledky ohledání na místě) uváděl, že
celý areál poschoďových garáží včetně pozemků pod nimi a pozemků přiléhajících
je oplocen drátěným plotem na kovových a částečně betonových sloupcích, uvnitř
areálu kolem jednotlivých budov garáží probíhá asfaltová komunikace, umožňující
přístup k jednotlivým garážím, v areálu je vybudováno osvětlení, je tu hydrant
a vrty navazující na drenážní systém pro odvod vody z pozemků; v součinnosti se
žalujícím stavebním družstvem se na stavbách v areálu podíleli svépomocně
budoucí vlastníci garáží.
Žalující stavební bytové družstvo, uváděl odvolací soud, se v této právní věci
domáhalo svou žalobou určení (podle § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), že
vlastníkem pozemků, zastavěných budovami garáží, a dalších pozemků v oploceném
areálu „garážového dvora“, které s nimi tvoří funkční celek areálu, je žalovaná
Česká republika, byť i zápis v katastru nemovitostí svědčí Statutárnímu městu
Brnu.
Odvolací soud zdůrazňoval, že ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. bylo
tu třeba se zabývat tím, zda ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 23. 11.
1990) byly pozemky, o něž jde v tomto řízení, ve vlastnictví státu, zda právo
hospodaření k pozemkům svědčilo národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly
na obec a zda k 23. 11. 1990 obec s pozemky hospodařila.
Odvolací soud na základě výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení,
dospěl k závěru, že se žalovanému Statutárnímu městu Brnu nepodařilo prokázat,
že se spornými pozemky hospodařilo (ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb.), a to s pozemky zastavěnými garážemi, ale i s dalšími pozemky
nacházejícími se v oploceném areálu..
Odvolací soud dovozoval (zejména na základě výsledků ohledání na místě), že
všechny pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, tvoří jeden funkční celek
ve smyslu ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., který vznikl již v letech
1977 až 1979 jako tzv. „garážový dvůr“ ,sestávající ze 110 družstevních garáží,
oplocený, vybavený přístupovými zpevněnými bezpečnostními komunikacemi,
osvětlením, přívodem vody a systémem odvodnění; účel garážového dvora byl určen
rozhodnutími vydanými ve stavebním řízení a tomuto účelu slouží garážový dvůr
dosud.
Odvolací soud v důsledku uvedených okolností dospěl k výslednému závěru, že
pozemky, o něž jde v tomto řízení (ať ji pozemky zastavěné budovami
sestávajícími z jednotek garáží či pozemky budovami nezastavěné), jsou v
areálu „garážového dvora“ a nemohly přejít z vlastnictví ČR do vlastnictví
Statutárního města Brna podle zákona č. 172/1991 Sb.
Odvolací soud ještě v souvislosti s úvahou o existenci naléhavého právního
zájmu žalujícího stavebního družstva na podání určovací žaloby poukazoval na
ustanovení § 60a odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 a odst. 4 zákona č.
219/2000 Sb., o majetku státu. Odvolací soud uváděl, že „vycházeje z citovaného
ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. vznikne žalujícímu stavebnímu bytovému
družstvu, jako podílovému spoluvlastníku společných částí budov čp. 1214, čp.
1215, čp. 1216 a čp. 1217 v katastrálním území Č., postavených na sporných
pozemcích, a jako výlučnému vlastníku dosud nepřevedených jednotek (garáží)
právo na bezúplatný převod ideálních spoluvlastnických podílů na pozemcích,
zastavěných budovami garáží, jakož i na pozemcích tvořících jeden funkční celek
s těmito budovami garáží, jakož i na pozemcích tvořících jeden funkční celek s
těmito budovami v rozsahu spoluvlastnického podílu na společných částech
předmětných budov“. Odvolací soud z toho dovozoval, že žalující družstvo má
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť vyhovění jeho žalobě ovlivní
jeho právní postavení ve vztahu k žalované České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, jež bude vázána postupem upraveným v §
60a zákona č. 219/2000 Sb.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci
samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný; „svou
povahou potvrzující rozsudek soudu prvního stupně musel odvolací soud změnit
pouze z toho důvodu, aby rozsudek splňoval požadavky pro vyznačení změn v
katastru nemovitostí“.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 244 odst. 1
a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, nikoliv však s použitím ustanovení §
150 občanského soudního řádu (jak měla za to žalovaná ČR – Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dovolatelům dne 17. 12. 2009 a dovolání
ze strany žalovaného Statutárního města Brna bylo podáno u Městského soudu v
Brně dne 16. 2. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu.
Dovolávající se Statutární město Brno navrhovalo, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolcího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený
dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání uvedeného
dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozsudek odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel nepokládá za správný právní názor odvolacího soudu, že k přechodu
pozemků do vlastnictví obce ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb. je nezbytné, aby obec k doložení toho, že s pozemky ke dni účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb. hospodařila, prokázala, že o pozemky skutečně pečovala,
udržovala je a fakticky využívala, takže pojem hospodaření s národním majetkem
je třeba interpretovat ve smyslu faktickém. Dovolatel zdůrazňoval naproti
tomu, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly v právu hospodaření bývalého
Obvodního národního výboru a do této správy byly převedeny hospodářskou
smlouvou z 29. 4. 1968. Uvedený národní výbor vedl tyto pozemky vždy jako
pozemky ve své správě, později v právu hospodaření; také Statutární město Brno
vedlo tyto pozemky jako pozemky ve svém hospodaření až do nabytí účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatel poukazoval tedy na to, že ve smyslu ustanovení
§ 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí věci z vlastnictví České
republiky do vlastnictví obcí dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., k nimž ke
dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a
závazky na obce přešly, pokud s těmito věcmi ke dni nabytí účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. hospodařily. Dovolatel je přesvědčen, že ze strany žalovaného
Statutárního města Brna byly všechny uvedené zákonné podmínky k přechodu věcí
na obec splněny, včetně podmínky, že s pozemky, o něž jde v tomto řízení,
Statutární město Brno skutečně hospodařilo. Podle názoru dovolatele neodpovídá
ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., že by na obce přecházel jen ten
majetek, který obec fakticky využívá, s ohledem na postavení obce jako
veřejnoprávní korporace. Dovolatel má za to, že zákon č. 172/1991 Sb. zpětně
legalizoval to, že i po zrušení národních výborů jsou obce oprávněny hospodařit
s majetkem České republiky, k němuž vykonávaly právo hospodaření národní
výbory, jejichž práva a závazky pak přešly na obce, pokud obce od svého vzniku
majetek nepřevedly do hospodaření jiných státních organizací nebo do
vlastnictví jiných osob. Podle názoru dovolatele „tento výklad zaujalo také
Ministerstvo financí, které zákon č. 172/1991 Sb. připravovalo“. V daném
případě pak je nepochybné, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly na
základě hospodářské smlouvy z 29. 4. 1968 převedeny do správy Obvodního
národního výboru Brno IV., který s těmito pozemky hospodařil do účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb., vedl je ve své evidenci a nikdy nepřevedl právo
hospodaření k nim nebo jejich vlastnictví na jinou osobu (a to ani v období od
24. 11. 1990 do 24. 5. 1991); žalované Statutární město Brno tak splnilo i
podmínku, že s těmito pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. také
hospodařilo.
Pokud odvolací soud uváděl, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, jsou
situovány uvnitř oploceného areálu „garážového dvora“, nelze s tímto názorem
odvolacího soudu souhlasit. I když jsou uvedené pozemky oploceny, jsou volně
přípustné, chybí tu vstupní brána a nejde u to o uzavřený celek, přístupný
pouze pro vlastníky garáží. Nejde tu u pozemků, které nejsou zastavěny
stavbami, o pozemky, jež by tvořily jeden funkční celek spolu s pozemky
zastavěnými stavbami.
Dovolatel rovněž namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil to, že žalované
statutární město netvrdilo, že žalovaná Česká republika by popírala vlastnické
právo žalovaného města k pozemkům, takže „za této situace nebyl dán naléhavý
právní zájem žalujícího družstva na určení vlastnického práva České republiky k
pozemkům“.
Dovolatel rovněž namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že jeho rozsudek
je rozsudkem povahy potvrzujícího rozsudku. Podle názoru dovolatele „dovolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované České republice
vlastnické právo k pozemkům, jak toto určení vlastnického práva k pozemkům
ovšem nebylo uplatněno žalujícím družstvem v rámci řízení před soudem prvního
stupně“, takže vlastně tu nebylo Statutárnímu městu Brnu umožněno podat
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jak o něm pak bylo odvolacím
soudem rozhodnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony).
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Výrok rozsudku odvolacího soudu z 29. 10. 2009 (sp. zn. 13 Co 440/2007
Krajského soudu v Brně) ve věci samé má totiž svým obsahem i právní povahou,
podle názoru dovolacího soudu, za cíl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam[odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 47 C 186/2005
Městského soudu v Brně), že by odvolací soud svým rozsudkem z 29. 10. 2009,
proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku, která by
byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti zejména s
ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí, a s ustanovením § 60a zákona č.
219/1990 Sb., o majetku státu.
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na
zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodováno i o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom, naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí
přecházejících z vlastnictví České republiky dnem účinnosti zákona č. 172/1991
Sb. věci, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním
výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, pokud obce s těmito věcmi
hospodařily (podle § 10 zákona č. 172/1991 Sb. nabývá tento zákon účinnosti
dnem 24. 4. 1991).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 11. 1996, IV. ÚS 185/96 (uveřejněném pod č.
131 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že
pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle
zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v §
1 odst. 1 tohoto zákona – musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době
náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní
předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil
(právo hospodaření bylo také realizováno). Pojem „hospodaření“ bylo možné
odvodit např. z vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem,
ukládající hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy
tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat.
Je tedy nezbytné prokázat v soudním řízení též skutečnost, že k rozhodnému datu
obec s nemovitostmi také hospodařila; důkazní břemeno tu nese obec. Např. výpis
z inventární knihy není důkazem o faktickém hospodaření.
Z ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku státu, na které podrobně
poukazoval odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 10. 2009, vyplývá, že ohledně
pozemku, na němž stojí obytné domy, popřípadě garáže, ve vlastnictví bytového
družstva (na jejichž financování se podílely i fyzické osoby – členové bytového
družstva nebo jejich právní předchůdci) je dána jen možnost převedení (nikoli
přechod) pozemku (jeho části), tvořícího funkční celek s bytovým domem,
popřípadě garáží, do vlastnictví družstva, popřípadě fyzické osoby.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k právním závěrům
z citovaného nálezu Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném
případě, je nutno dovodit, že odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 10. 2009
(sp. zn. 13 Co 440/0009 Krajského soudu v Brně), v němž také vycházel z týchž
ustanovení právních předpisů a z týchž právních závěrů, neřešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona
č. 172/1991 Sb.), ani právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž
jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací
soud svým rozsudkem z 29. 10. 2009 ani některou právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyl tu u
dovolání dovolávajícího se města shledány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího
přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu