28 Cdo 1574/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátkou, proti
žalované L. Z., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 100/98, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, č.j. 12 Co 191/2001-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, č.j. 12 Co
191/2001 -79, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 12. 2000, č.j.
11 C 100/98-96, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou dne 20. 3. 1998 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala
se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost vyklidit
byt blíže popsaný v petitu žaloby a vyklizený žalobkyni předat, a to do tří dnů
od právní moci rozsudku. Tvrdila, že má právní subjektivitu, hospodaří se
svěřeným majetkem h. m. P., mimo jiné s nemovitostí, kde se předmětný byt
nachází. Nájemcem předmětného bytu byl S. Z., který 12. 10. 1996 zemřel. Tomu
byl předmětný byt přidělen jako byt služební a žalovaná zde byla pouze
evidenčně hlášena. V době smrti žalovaná se S. Z. ve společné domácnosti
nebydlela.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že byt nemohla užívat z
důvodu
agresivity zemřelého nájemce.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně vyhověl žalobě
rozsudkem ze dne 26.5. 1999, č.j. 11 C 100/98-21, uložil žalované povinnost
vyklidit byt blíže uvedený v enunciátu, a vyklizený žalobci předat do 6 měsíců
od právní moci rozsudku. Dospěl k závěru, že žalovaná předmětný byt opustila s
úmyslem začít nový život, založit si novou rodinu a nikoliv ze strachu o svou
osobu a svého syna. Věc posoudil podle § 126 a § 713 o.z.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2000, č.j. 12
Co 692/99-40, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu
k okolnostem, za nichž žalovaná opustila předmětný byt s úmyslem začít nový
život. Uložil soudu prvního stupně zjistit, kde žalovaná po opuštění
předmětného bytu skutečně bydlela, jakého charakteru byl její vztah ke Z. S.,
případně z jakého důvodu byl ukončen. Dále přikázal provést výslech svědka Z.
S. a učinit další zjištění z rozvodového spisu manželů Z. Uložil rovněž
posoudit charakter onemocnění S. Z., zda byl svému okolí nebezpečný a četnost
jeho pobytů v léčebně od roku 1993 do roku 1996.
V řízení provedeném po vydání výše uvedeného zrušovacího usnesení odvolacího
soudu provedl soud prvního stupně mimo jiné nařízený důkaz rozvodovým spisem
sp. zn. 11 C 272/92 Obvodního soudu pro Prahu týkající se rozvodu manželů L. a
S. Z., jakož i výslech žalované k důkazu podle 131 o.s.ř. Žalovaná ve své
výpovědi, kterou učinila při jednání soudu prvního stupně dne 10. 5. 2000,
vypověděla o okolnostech vzdálení se z předmětného bytu, že tak učinila pro
chování svého bývalého manžela. Mínila se uchýlit ke svým rodičům, ti ji však
odmítli přijmout proto, že krátce předtím vystoupil bývalý manžel v televizním
pořadu pod svým celým jménem jako osoba, která trpí chorobou AIDS. Rodiče
žalované se obávali, že by se od ní mohli nakazit. Proto se nastěhovala do bytu
po matce pana S., to byl jediný člověk, který se jí neštítil, nežila však s
ním, byt užívala z titulu vztahu z nájemní smlouvy. Svou tehdejší osobní
situaci řešila rovněž se sociální úřednicí v N. J., která přislíbila zaslat
doklady o dočasném podnájmu žalované sdělit pronajimateli bytu. V této
souvislosti měla být připojena zpráva sociální sestry z léčebny v B. ohledně S.
Z., vyjádření třídního učitele syna. Syn žalované musel dvakrát změnit školu,
protože spolužáci se mu pro vystoupení jeho otce v televizi smáli a šikanovali
jej. Před jejím odchodem z bytu ji a jejího syna ohrožoval S. Z. nožem o
vánocích roku 1992 nebo 1993. S. Z. byl pak nalezen mrtev v bytě, a to na
podkladě žádosti žalované ze dne 12. 10. 1996, které nedošlo výživné pro jejich
syna. Ohledně dluhu na nájemném vysvětlila žalovaná, že tento mínila uhradit ve
splátkách, k tomu nedošlo pro její onemocnění, které dosud trvá. Po smrti svého
bývalého manžela musela nechat byt opravit, protože bývalý manžel při
záchvatech vytrhal i zásuvky ze stěn, v dětském pokoji rozbíjel hračky,
rozbíjel i nádobí apod. V bytě po bývalém manželovi žalovaná stále bydlí, ale
onemocněla a ochrnula na nohy, musela se proto uchýlit ke svým rodičům do N. J.
Soud prvního stupně provedl dále důkaz zprávou Psychiatrické léčebny B., podle
níž S. Z. byl v této léčebně opakovaně hospitalizován od června 1994, kdy byl
léčen pro duševní chorobu v pravém slova smyslu. Při přijetí uváděl blíže
neurčená období agresivity, v průběhu hospitalizace napadl spolupacienty a
musel být přeložen na neklidové oddělení. V červenci 1994 chtěl stěhovat byt
balkonem, na oddělení projevoval stavy zmatenosti, dezorientace a neklidu. V
roce 1995 se opakovaně léčil pro poškození osobnosti a mozku v souvislosti s
tělesným poškozením. Subjektivně uváděl stavy neklidu a napětí, dne 30. 5.
1995 uvedl, že byl nervózní a vyhazoval věci z bytu. Od února 1996 byl léčen
opět pro dušení chorobu v pravém slova smyslu způsobenou poškozením mozku při
tělesném onemocnění. V doporučení k přijetí bylo uvedeno, že ničil zařízení
bytu, nespal a trpěl šalebnými vjemy. Před poslední hospitalizací od srpna 1996
uvedl agresivitu vůči věcem a nutkání někoho napadnout, které ovládl.
Soud prvního stupně poté dalším rozsudkem soudu ze dne 20. 12. 2000, č.j. 11
C 100/98-69, vyhověl žalobě na uložení povinnosti vyklidit byt blíže popsaný ve
výroku rozsudku soudu prvního stupně a vyklizený žalobci předat do 15 dnů poté,
co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt. Současně rozhodl o nákladech
řízení. Vyšel ze zjištění, že předmětný byt byl přidělen S. Z. jako byt
služební v roce 1989 a jako spolubydlící byla uvedena žalovaná - manželka
uživatele bytu. Dále zjistil, že v roce 1993 bylo manželství žalované a S. Z.
rozvedeno. Ze zprávy psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 23.10.2000 rovněž
zjistil, že S. Z. byl od června 1994 opakovaně hospitalizován pro duševní
poruchu. Při přijetí potvrzoval stavy agresivity, v průběhu hospitalizace
napadl spolupacienty , při dalších pobytech v roce 1995 uváděl stavy zmatenosti
a neklidu a v roce 1996 uvedl agresivitu vůči věcem a nutkání někoho napadnout.
Dále vzal za prokázané, že žalovaná se po rozvodu manželství z bytu odstěhovala
a vrátila se do předmětného bytu po smrti bývalého manžela, který zemřel dne
12.10.1996. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná opustila předmětný
byt z důvodu agrese bývalého manžela a nikoliv z důvodu známosti s panem Z. S.
Uzavřel, že žalovaná předmětný byt neopustila s úmyslem se do něj již nevrátit
a s ohledem na § 3 o.z. svědčí žalované i nadále právo bydlení s tím, že není
povinna se z bytu vystěhovat, dokud jí nebude zajištěna přiměřená náhrada. Soud
prvního stupně věc posoudil podle § 126 o.z. a § 713 o.z.
Městský soud v Praze poté k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. 5. 2001,
č.j. 12 Co 191/2001-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že
žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do jednoho měsíce
od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně
vztahu žalované ke Z. S., a to obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp.zn. 11 C 272/92, vedeného ve věci rozvodu manželství L. a S. Z. Vyšel z
toho, že z obsahu protokolu o jednání ze dne 2.12. 1992 vyplývá zjištění, podle
něhož žalovaná předložila lékařské potvrzení o své graviditě a uvedla, že
narození dítěte očekává se svým přítelem a od května 1992 žije trvale na
Moravě. Dále zjistil, že udržuje známost s mužem, kterého zná 5 roků, žije s
ním ve společné domácnosti a hodlají spolu uzavřít manželství. Na základě
těchto zjištění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
žalovaná se odstěhovala z předmětného bytu ještě před rozvodem a již v době
rozvodového řízení žila ve společné domácnosti s jiným mužem, s nímž také
očekávala narození dítěte. Vzal za prokázané, že žalovaná měla úmysl založit
novou rodinu s otcem svého očekávaného dítěte a neměla tedy úmysl vrátit se do
předmětného bytu. Nebylo však vyloučeno, že k opuštění společně domácnosti
vedené se S. Z. ji přimělo jeho duševní onemocnění. Odvolací soud se ztotožnil
s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně důvodnosti žaloby na vyklizení
bytu podle § 126 o.z, avšak nepřiznal žalované právo na přidělení přiměřeného
náhradního bytu ve smyslu § 713 o.z. Dospěl k závěru, že nelze žalované přiznat
právo na bytovou náhradu ani na základě § 3 o.z., neboť by došlo ke
konstituování dosud neexistujícího práva žalované na straně jedné a dosud
neexistující povinnosti žalobce na straně druhé. Odkazoval v tomto směru na
nález Ústavního soudu ČR II ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ve svazku 4 pod č. 87. Uzavřel, že další skutečností,
nesvědčící pro použití § 3 odst. 1 o.z. je prokázání dluhu na nájemném ve výší
31.726,-Kč za měsíc leden, únor a duben.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila
zřejmě existenci dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a), b), c) a d)
o.s.ř. Namítala nesprávnost postupu odvolacího soudu, jež měl za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Odkazovala v tomto směru na čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla
projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle dovolatelky odvolací soud jednání
provedl v její nepřítomnosti, proto se nemohla vyjádřit k důkazu ze spisu z
rozvodového řízení. Dále poukazovala na skutečnost, že neměla v úmyslu opustit
společnou domácnost, nýbrž tak učinila z důvodu agresivity ze strany manžela.
Nesouhlasila rovněž se skutkovým zjištěním odvolacího soudu ohledně dluhu na
nájemném. Namítala nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem a
odkazovala v tomto směru na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
30.9.1968, sp. zn. 3 Cdon 51/96, R 5/1998. Navrhla proto zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) o.s.ř. při měnícím meritorním rozhodnutí odvolacího soudu. Z
obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka uplatnila zřejmě dovolací důvody podle
§ 241 odst. 3 písm. a) , b) , c) a d) o.s.ř.
Podle platné právní úpravy, po přijetí novely občanského zákoníku provedené
zákonem č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním o
věci samé a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí č. R 28,
ročníku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úprava nároku na bytovou
náhradu je obsažena v hmotném právu - v občanském zákoníku, v rámci ustanovení
o nájmu bytu (§ 685 a násl.), především v ustanovení § 712, které též stanoví
zásadu, že pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce
povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající
bytová náhrada zajištěna (§ 712 odst.6 věta před středníkem). Jednotlivé
případy, kdy má nájemce nárok na bytovou náhradu a jakého druhu, stanoví pak
občanský zákoník zejména v ustanovení § 712 odst.2, odst.3 a odst.5. Z koncepce
uvedené zákonné úpravy nároku na bytovou náhradu stanovící hlediska pro
rozhodování soudu při povinnosti vyklidit byt a o bytové náhradě vyplývá, že
jde o jeden z případů soudních sporů, kdy soud při rozhodování o bytové náhradě
není vázán návrhem účastníků (§ 153 odst.2 o.s.ř.), neboť jde o spory, kdy z
právního předpisu vyplývá určitý způsob uspořádání vztahů mezi účastníky.
Vzhledem k tomu jsou v těchto případech jednotlivé části rozsudečného výroku
neoddělitelné, a podléhají ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.
přezkumu dovolacího soudu jako celek.
Podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku
odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu zákon přiznává. Tím je i
právo účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38
odst.2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR
jako součást ústavního pořádku České republiky). To ovšem neznamená, že by soud
nemohl jednat a rozhodnout ve věci bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy
povinen poskytnout možnost, aby věc v jeho přítomnosti projednána byla.
Ustanovení § 115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k
projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž
přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby
měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či
nikoli. Podle § 101 odst.2 o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou
účastníci nečiní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž
požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho
nepřítomnosti.
Pouze v případě, že účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení
požádal, a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, nesplnil
by pak povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho
přítomnosti. Takový postup představuje zásah do práv účastníka vyplývajících
ze zmíněného článku 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod. s důsledky
založení vady uvedené v § 237 písm. f) o.s.ř., Uvedený závěr se zřetelem k §
211 o.s.ř. platí tento závěr i pro řízení odvolací.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 odst.1
o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst.2
Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním
právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce, vybavený plnou
mocí pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit
účastník (§ 28 odst.2 o.s.ř.), ať je jím advokát (§ 25 o.s.ř.) nebo tzv.
obecný zmocněnec (§ 27 o.s.ř.). Zástupci doručuje soud vždy písemnosti;
účastníku jen tehdy, má-li v řízení něco osobně vykonat (§ 49 odst.1 o.s.ř.), a
zástupce je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§ 115 o.s.ř.). Je-li
účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím
zástupce. O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného
účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat
svá procesní práva prostřednictvím zástupce.
Z této úpravy procesního postavení zástupce účastníka vyplývá, že shora
dovozený závěr o podmínkách existence vady řízení podle § 237 písm. f/ o.s.ř.,
jež vycházejí ze situace absentujícího účastníka, je nutné přiměřeně vztáhnout
i na situaci, kdy za týchž podmínek soud projedná věc v nepřítomnosti
účastníkova zástupce. Přípustná modifikace tohoto závěru je dána hranicemi,
jež vyplývají z toho, že ve vzájemném vztahu je účastník oproti zástupci nejen
dominantní, ale i nenahraditelný.
Z obsahu spisu se podává, že žalovaná byla v odvolacím řízení zastoupena JUDr.
V. D., jakožto advokátem podle § 25 o.s.ř. Zástupci žalované bylo dne 16.5.2001
doručeno předvolání k jednání, nařízenému na 30.5.2001. Jemu bylo umožněno
činit přednesy a navrhovat důkazy, mohl se vyjádřit k dokazování i k právní
stránce věci. Zástupce žalované se však k jednání před odvolacím soudem, k
němuž byl řádně předvolán, nedostavil a před soudem nebyl vyslechnut. Ze spisu
nevyplývá, že by zástupce žalované z důležitého důvodu požádal o odročení
jednání.
Ve vztahu k dovolacímu tvrzení, podle něhož bylo povinností odvolacího soudu
provést důkaz výslechem žalované k obsahu spisu týkajícího se rozvodu žalované
a jejího (dnes již zemřelého) manžela, nutno poukázat na důsledky plynoucí z
ustanovení § 213 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. Odvolacímu soudu není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Dokazování může opakovat nebo i je
doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo
soudu dožádaného. Meze takového postupu jsou dány tedy rozsahem prováděného
dokazování s přihlédnutím k zásadě dvojinstančního řízení, tedy tak, aby
provedením dokazování a jejich odlišným hodnocením nezbavil odvolací soud
účastníka možnosti odvolacího přezkumu.
Jak je patrno ze srovnání odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a měnícího
rozsudku odvolacího soudu, založil odvolací soud své rozhodnutí na zásadně
odlišném skutkovém posouzení a následném právním posouzení z toho plynoucím.
Odvolací soud totiž z provedených důkazů učinil odlišný závěr, než k jakému
dospěl soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu žalovaná se z bytu
odstěhovala ještě před rozvodem manželství se S. Z., již v době rozvodového
řízení žila ve společné domácnosti s jiným mužem, s nímž také očekávala
narození dítěte. Odvolací soud na jedné straně připustil, že sice není
vyloučeno, že k opuštění společné domácnosti vedené se S. Z. přimělo žalovanou
jeho duševní onemocnění, že nepříznivé projevy tohoto onemocnění ji motivovaly
k přestěhování na Moravu, nicméně považoval za prokázané, že žalovaná měla
úmysl založit novou rodinu s otcem svého očekávaného dítěte a neměla tedy úmysl
se vrátit do bytu, který je předmětem tohoto sporu. V důsledku toho dospěl
odvolací soud k závěru, že není splněna podmínka uvedená v § 713 o.z., když
žalovaná nebyla osobou, která dále předmětný byt užívala. Na toto právní
posouzení pak navazuje právní hodnocení odvolacího soudu nesoucí se k
sekundárním důsledkům z tohoto závěru plynoucím, zejména k otázce případné
aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o.z.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud založil své odlišné posouzení
skutkových zjištění (a z toho vyplývající právní posouzení) na závěrech
plynoucích nikoliv z účastnického výslechu žalované, nýbrž na základě
listinného důkazu, totiž obsahu rozvodového spisu žalované s jejím někdejším
manželem S. Z. Vzhledem k právní úpravě procesních předpisů platné v době
rozhodování odvolacího soudu nebyl takový postup v zásadě vyloučen, neboť
občanský soudní řád nelišil v síle jednotlivých důkazních prostředků. Nebylo
proto zásadně vyloučeno, aby odvolací soud přihlédl k výsledkům řízení
podávajících se z listinných důkazů (protokolů o jednání obsahujících výpovědi
účastníků v jiné věci), pokud obsahově měly vztah k předmětu dokazování v
probíhajícím soudním sporu. Pokud však odvolací soud v tomto případě dospěl k
odlišnému posouzení skutkových závěrů, aniž využil možnosti vyslechnout
žalovanou k rozporům, které se mu z výsledků dosavadního řízení jevily, tedy
aniž dal žalované možnost v rámci doplnění dokazování být slyšena jako
účastnice řízení k otázkám, které odvolací soud považoval za rozporné (rozporné
ve smyslu odlišnosti účastnické výpovědi žalované v tomto sporu a její
účastnické výpovědi v někdejším rozvodovém sporu), překročil tak meze dané
shora citovaným ustanovením § 213 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. Obsahově tak došlo
ke zkrácení práva účastníka (žalované), což zakládá přípustnost dovolání v této
věci mimo jiné z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a současně
existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Už z tohoto
důvodu musel proto dovolací soud přikročit ke zrušení dovoláním napadeného
rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř.
Než rozhodnutí odvolacího soudu trpí rovněž další vadou, k níž dovolací soud
musel přihlížet z úřední povinnosti ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty
druhé o.s.ř. Odvolací soud sám ve svém zrušovacím usnesení ze dne 28. 2. 2000,
č.j. 12 Co 692/99-40, přikázal soudu prvního stupně provést řadu důkazů,
včetně výslechu žalované k okolnostem, za nichž se trvale přihlásila k jinému
muži (Z. S.), jaká byla povaha jejich vztahu a jak byl tento ukončen. V tomto
směru přikázal rovněž doplnění dokazování výslechem Z. S., to vše za účelem
zjištění, zda právě známost žalované s jiným mužem nebyla jedním z důvodů
rozvodu. Současně přikázal doplnění dokazování o době a důvodech hospitalizace
bývalého manžela S. Z. v psychiatrické léčebně se zaměřením na otázku, zda
jmenovaný byl svému okolí nebezpečný, případně, zda kdyby byl propuštěn do
domácího ošetřování, zda by ohrožoval osoby, s nimi sdílel společný byt. Z
obsahu spisu přitom vyplývá, že výslech svědka S. nebyl proveden v řízení před
soudem prvního stupně vůbec, zatímco obsah zprávy týkající se zdravotního
stavu S. Z. se odvolací soud náležitým způsobem nevyhodnotil. Hodnocení důkazů
učiněné odvolacím soudem je přitom právě v tomto ohledu vnitřně rozporné, když
na jedné straně připouští, že agresivní chování posledně jmenovaného mohlo
spolupřispět k odstěhování se žalované od něj, na druhé straně akcentuje
existenci údajné známosti žalované se Z. S., která měl být určující pro
rozhodnutí žalované se od svého (bývalého) manžela odstěhovat. Odvolací soud
zcela pominul výsledky dokazování patrné z účastnické výpovědi žalované učiněné
před soudem prvního stupně dne 10. 5. 2000, z nichž se naznačují neúnosné
okolnosti vzniknuvší v důsledku onemocnění S. Z. chorobou AIDS, veřejnou
prezentací této okolnosti z jeho strany v televizním vystoupení a zřejmě tíživé
důsledky z toho plynoucí jak pro žalovanou, tak pro jejich společné dítě. Už
vůbec není z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, na základě jakých
důkazů se vypořádal se zřejmými odlišnými tvrzeními účastníků řízení (manželů
Zitových) v jejich rozvodové věci, zahrnujících i poznatek o údajné důvěrné
známosti žalované, resp. jejím těhotenství se Z. S., a se skutečnostmi, které
byly zřejmě patrné v době probíhajícího sporu. Uvedená zjištění odůvodňují tak
závěr dovolacího soudu, podle něhož rozsudek odvolacího soudu neodpovídá
požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Tato okolnost tak zakládá existenci
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Vzhledem k tomuto závěru,
jakož i prokázané existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a)
o.s.ř. bylo třeba rozhodnutí odvolacího soudu zrušit podle ustanovení § 243b
odst. 1 o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta druhá o.s.ř.).
S přihlédnutím k shora uvedenému tak odpadá nutnost zkoumání důvodnosti
namítané existence dalších tvrzených dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3
písm. c) a d) o.s.ř. Pro úplnost je pouze namístě uvést, že z hlediska rozsahu
doplnění skutkových zjištění bude nyní na soudu prvního stupně, aby doplnil
řízení ve shora naznačeném směru, tedy kromě opakovaného výslechu žalované
rovněž výslechem svědka Seidla, jakož i doplněním dokazování vhodnými důkazními
prostředky k okolnostem naznačujícím se z účastnické výpovědi žalované dne 20.
5. 2000, případně povedl další důkazy, jejichž nutnost vyplyne z dalšího
průběhu řízení.
Z hlediska právního posouzení se pouze připomíná, že za rozhodující pro
posouzení důvodnosti žaloby v této věci bude zjištění okolnosti, zda žalovaná
ve smyslu ustanovení § 713 odst. 1 věty první o.z. splňovala postavení osoby
tam uvedené. V tomto směru lze přisvědčit zčásti závěrům odvolacího soudu
vyjádřeným v jeho zrušovacím usnesení ze dne 30. 5. 2001, že musí jít zejména o
splnění náležitosti osoby, která v bytě dále bydlí. Z textu shora zmíněného
zákonného ustanovení však neplyne nutnost zkoumání, zda došlo k „opuštění
společné domácnosti“, když takový zákonný předpoklad z textu zákona nelze
dovodit, nýbrž o zjištění, zda okolnost, že žalovaná případně v době úmrtí
nájemce S. Z. v předmětném bytě nebydlela, byla vyvolána volním jednáním
žalované nebo zda šlo o výsledek faktického jejího chování vynuceného vnějšími
okolnostmi, na které žalovaná od počátku sporu poukazuje.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech
řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí,
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu