ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů:
1. Ing. V. V., 2. Ing. J. V., 3. Ing. P. B., 4. I. P., a 5. V. F., zastoupených
Mgr. Janou Pecinovou, advokátkou, 130 00 Praha 3, Přemyslovská 28, proti
rozsudku Krajského soudu v Praze z 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Co 579/2007,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C
465/2005 (žalobců Ing. Vladimíra Váchala, Ing. Jana Váchala, Ing. Petra Bauma,
Iracemy Pollertové a Věry Flégrové, zastoupených Mgr. Janou Pecinovou,
advokátkou, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká
1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, za účasti
vedlejšího účastníka řízení Města Říčany, 251 01 Říčany u Prahy, Masarykovo
náměstí č. 53), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C
465/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 26. 10. 2007, č. j. 3 C 465/2005-413 (ve spojení s doplňujícím usnesením ze 7. 6. 2007,
č. j. 3 C 465/2005-437). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému
Pozemkovému fondu ČR uloženo převést bezúplatně (podle zákona č. 229/1991 Sb.)
žalobcům do vlastnictví pozemky parc. č. 1477/20 (o výměře 3870 m2) a parc. č. 1477/21 (o výměře 3927 m2) v katastrálním území Ř., zapsané na listu
vlastnictví č. 10 002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj (katastrální pracoviště Praha-východ), a to žalobci Ing. V. V. z 1/18 k celku, žalobci Ing. J. V. z 1/3 k celku, žalobci Ing. P. B. z 1/3 k
celku, žalobkyni I. P. z 1/3 k celku a žalobkyni V. F. z 2/9 k celku, vše do
jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo
uloženo nahradit žalobcům náklady řízení částkou 30.625,- Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci
a vedlejším účastníkem řízení. O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Co 579/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
Okresního soudu Praha-východ z 26. 10. 2006, č. j. 3 C 465/2005-413 (ve spojení
s usnesením ze 7. 6. 2007, č. j. 3 C 465-437) změněn tak, že žaloba žalobců
byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí i řízení, které vydání tohoto
rozhodnutí předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu), a
shledal odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR důvodným. Odvolací soud poukazoval na to, že již v této právní věci předcházelo i
rozhodnutí dovolacího soudu, který svým rozsudkem z 21. 5. 2007 (28 Cdo
3530/2008 Nejvyššího soudu) zrušil dřívější rozsudek Krajského soudu v Praze z
28. 9. 2007, sp. zn. 28 Co 579/2007, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud uváděl, že z uvedeného rozsudku dovolacího soudu
vycházel. Měl na zřeteli zejména to, že oprávněné osoby podle ustanovení zákona
č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nemají nárok na výběr pozemků požadovaných k
převodu podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; nelze však
vyloučit ani řízení o takovém žalobním návrhu ohledně konkrétních pozemků,
ovšem jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut ve veřejné nabídce;
nároky podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. mají přitom přednost před
prodejem pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. Odvolací soud vycházel i z názoru
dovolacího soudu, že nebyl-li nárok dlouhodobě uspokojen, je třeba zkoumat, zda
tu nešlo ze strany žalovaného Pozemkového fondu ČR o libovůli či svévoli při
plnění závazku žalovaného fondu, což však v daném případě, podle názoru
odvolacího soudu, zjištěno nebylo.
V tomto případě bylo soudy obou stupňů zjištěno, že žalobci jsou oprávněnými
osobami, kterým nebyl vydán pozemek v intravilánu města, a to pro zastavěnost
pozemku, když na pozemcích uváděných oprávněnými osobami byly po jejich
převzetí státem vystavěny rodinné domky. Restituční nárok žalobců byl žalovaným
fondem vyčíslen dne 2. 3. 2003 částkou 410.130,- Kč. Žalobci prokazatelně
žádali o vydání náhradních pozemků; veřejných nabídek na převod pozemků se
žalobci nezúčastňovali, neboť pozemky ve veřejných nabídkách neodpovídaly,
podle jejich názoru, svou polohou nebo kvalitou pozemkům, které jim nebyly
vydány. V roce 2005 žalobci požádali žalovaný Pozemkový fond ČR o převod
pozemků, kterých se nyní svou žalobou domáhají, ale o 4 měsíce později požádal
vedlejší účastník tohoto řízení (Město Říčany) o převod týchž pozemků; pozemky
dosud nejsou zastavěny veřejně prospěšnými stavbami a neexistovalo tu před
podáním žaloby žalobců pravomocné územní rozhodnutí ohledně těchto pozemků. V
průběhu soudního řízení bylo zjištěno, že pozemky parc. č. 1477/20 a parc. č. 1477/21 v katastrálním území Říčany u Prahy jsou zařazeny zčásti do čistě
obytného území a zčásti do všeobecně smíšeného území a jsou určeny k zastavění;
ke dni 24. 8. 2009 bylo v tomto katastrálním území 89 oprávněných osob s
neuspokojenými nároky v hodnotě 1.602.702,71 Kč. Soudy obou stupňů měly za
doloženo, že až do konce srpna 2009 bylo tu realizováno 34 veřejných nabídek k
převodu pozemků podle zákona o půdě a 37 veřejných nabídek podle zákona o
prodeji půdy. Soudy v daném případě pokládaly za doložené, že žalobcům šlo od samého počátku
o vydání pozemků určených k zastavění a nikoli o vydání pozemků, které jsou a
budou nadále součástí zemědělského půdního fondu; to bylo také jedním z důvodů,
proč se žalobci nezúčastňovali žalovaným fondem vyhlášených veřejných nabídek,
jak to sami uvedli, neboť tyto nabídky neodpovídaly jim odňatým pozemkům, které
jsou nyní stavebními pozemky v městě Říčany u Prahy. Žalobcům byly v rozhodné
době podle zákona č. 229/1991 Sb. odňaty bez náhrady stavební pozemky v
katastrálním území Říčany u Prahy, ale žalovaný Pozemkový fond ČR spravuje
pouze pozemky, které tvoří zemědělský půdní fond a nemá možnost vydat žalobcům
pozemky stavební; jako náhradní pozemky poskytuje žalovaný fond pozemky
zemědělské. Žalobci se domáhají převodu pozemků, které se nacházejí v území
určeném územním plánem pro zastavění; ze dvou třetin jsou v územní čistě
obytném a z jedné třetiny v území smíšeném, které je rovněž určeno pro stavby
obytných domů a dalších objektů. Žalobci odmítají získat jako náhradní pozemky
zemědělskou půdu a nezúčastňují se veřejných nabídek k převodu takových pozemků.
Odvolací soud tu za uvedených okolností dospěl k závěru, že žádají-li žalobci
jen pozemky, které jsou určeny k zastavění a jsou v zastavitelné části obce,
která o jejich převod požádala, přičemž sami uvádějí, že jiné pozemky v
katastrálním území Říčany u Prahy, ani v sousedícím katastrálním území, nejsou
a o jiné pozemky nemají zájem, nezbylo odvolacímu soudu než rozsudek soudu
prvního stupně změnit podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu a žalobu žalobců zamítnout, když žalobci nemají zájem o žádný z
pozemků k zemědělskému využití a trvají na vydání jen takových pozemků, které
získají hodnotu pozemků stavebních; veřejných nabídek pozemků k využití pro
zemědělské účely se žalobci nezúčastňují. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto
podle ustanovení § 224 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1
občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s využitím
ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 8. 1. 2010 advokátu, který žalobce v
řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního
stupně dne 5. 3. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 26. 11. 2009 (sp. zn. 28 Co 579/2007 Krajského soudu v Praze) a aby věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na přípustnost svého
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a
jako dovolací důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu) a že toto rozhodnutí napadené jejich dovoláním vychází ze skutkových
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 občanského soudního řádu). Dovolatelé namítali především, že odvolací soud, podle jejich názoru,
nerespektoval plně právní názor vyslovený v této právní věci již i dovolacím
soudem (v rozsudku z 21. 5. 2009, 28 Cdo 3300/2008 Nejvyššího soudu), z něhož
vyplývalo, že postup žalovaného fondu ve vztahu k žalobcům ohledně jejich
neuspokojeného nároku je třeba považovat přinejmenším na liknavý. Dovolatelé poukazovali na to, že náhradní pozemky, které požadují převést do
jejich vlastnictví, jsou pozemky přiměřenými, což bylo podle dovolatelů
prokázáno místními souvislostmi i co do hodnoty pozemků posudkem Ing. Miroslava
Kotašky z 9. 2. 2006 (č. 130-40/2006). Dovolatelé popírali, že by odpovídalo skutečnosti tvrzení žalovaného fondu o
veřejných nabídkách pozemků z 24. 2. 2003, z 26. 5. 2003, z 15. 7. 2003, ze 16. 7. 2004, z 25. 1. 2005, z 1. 6. 2005, z 5. 2. 2007, z 2. 4. 2007 a ze 7. 8. 2007 a měli za to, že byla učiněna veřejná nabídka k převodu pozemků jen dne 2. 10. 2003. Také tvrzení žalovaného fondu o ceně označených pozemků nebylo v
tomto řízení doloženo.
Dovolatelé poukazovali na to, že některé pozemky, které
má žalovaný fond k dispozici, nebyly v nabídce označeny, dále u některých
pozemků šlo o pozemky nepřípustné, o pozemky bez hodnoty, o pozemky malých
výměr, o pozemky bez možnosti patřičného využití a tedy o pozemky, které
nesplňovaly nárok žalobců na adekvátní náhradu co do výměry a kvality. Podle názoru dovolatelů žalovaný fond svévolně odmítal a odmítá zařadit všechna
způsobilé pozemky do nabídek náhradních pozemků restituentům. Dovolatelé dále ve svém dovolání uplatňovali názor, že „účelem zákona o půdě
nemůže být pominut odkazem na speciálně právní úpravu v zákoně č. 95/1999 Sb.“. Dovolatelé také namítali, že žádost vedlejšího účastníka řízení (Města Říčany)
o převod pozemků byla podána až po uplatnění nároku žalobců o převod pozemků, o
něž jde v tomto řízení; dovolatelé mají zato, že uspokojení nároku obce
žádající o převod pozemků tu nemohla po právu předcházet uspokojení nároku
žalobců. Dovolatelé také poukazovali na to, že žalobci v této právní věci již od roku
1991 činili úkony, jimiž se domáhali převodu náhradních pozemků, ale
bezvýsledně; žalovaný fond teprve 2. 3. 2003 vyčíslil oprávněné nároky žalobců. Žalovaný fond se po celou dobu po uplatnění nároků žalobců snažil vnutit
oprávněným osobám svou vůli tím, že jim neumožnil vybrat si náhradní pozemky z
těch pozemků, které stát vlastní, nýbrž jim nabízí jen ty pozemky, o které nemá
zájem ani stát, ani obce a ani jiný subjekt, který pozemky kupuje. Tvrzení
žalovaného fondu, která odvolací soud v tomto řízení bez dalšího přejímá, že
totiž žalobcům jde jen o pozemky určené k zastavění, neodpovídá skutečnosti;
vůbec pak podle dovolatelů neodpovídá právě, že žalobci údajně nepřijali ani
odpovídající náhradní pozemky. Odvolací soud také, podle názoru dovolatelů,
nesprávně vázal závěry o požadavku žalobců na náhradní pozemky až na dobu od
roku 2003, ačkoliv nároky žalobců byly uplatněny již počínaje rokem 1991. Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že ke zmírnění majetkových křivd ve smyslu
zákona č. 229/1991 Sb. musí dojít v maximální možné míře s využitím takových
prostředků, aby stát nahradil oprávněným osobám vše, co je tu možné: je třeba
řádným a úplným způsobem ověřit adekvátnost nabídky žalovaného Pozemkového
fondu ČR vůči žalobcům jako oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. Žalobci v této právní věci mají nárok na pozemky náhradní, které budou
obhospodařovat, tj. řádně užívat svých práv na tyto pozemky a řádně plnit své
vlastnické povinnosti. Žalovaný Pozemkový fond k dovolání dovolatelů uplatňoval svůj názor, že je tu
rozhodující to, že žalobci nereagovali na žádnou z veřejně publikovaných
nabídek náhradních pozemků od roku 1998 do roku 2006; do roku 2003 nebyl nárok
žalobců finančně vyčíslen právě proto, že nereagovali na žádnou z veřejných
nabídek pozemků k převodu; žalovaný fond oceňoval přednostně nároky těch
oprávněných osob, které na veřejné nabídky náhradních pozemků reagovaly. Na
pozemky parc. č. 1477/20 a parc. č. 1477/21 v katastrálním území Ř., o něž jde
v tomto řízení, se vztahuje ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb.
K
těmto pozemkům uplatnilo Město Říčany žádost o bezplatný převod; tato žádost
nebyla vzata zpět a žalovaný fond má proto za to, že bylo jeho povinností na
základě této žádosti převést uvedené pozemky na žádající město. Žalovaný fond
je toho názoru, že uzavření smlouvy o bezúplatném převodu žalobci požadovaných
pozemků by bylo v rozporu s kogentním ustanovením § 11a odst. 12 zákona č. 229/1991 Sb. Původní oprávněné osoby mohou ostatně i nadále reagovat na veřejné
nabídky pozemků, zveřejňované předepsaným způsobem Pozemkovým fondem ČR. Mělo
by proto být dovolání dovolatelů, podle názoru žalovaného fondu, zamítnuto. Dovolání dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu). Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
jestliže odvolací soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného
právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k
tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek text na str. 13 /45/ ). Dovolatelé dále uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu). K ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu bylo v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění,
jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za
zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za
zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu
spisu naopak vyplývá. V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., v němž je upravena možnost
pozemkového fondu převést oprávněné osobě (které nebylo možné vydat pozemek
nebo jeho část v případech uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) do
vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve
které se nachází převážná část pozemků původních oprávněných osob. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. nebrání-li převodu pozemků
práva třetích osob, převede Pozemkový fond ČR na základě písemné žádosti obce
do jejího vlastnictví pozemky v jejím katastrálním území: a) v zastavěném
území, b) v zastavitelné ploše, c) pozemky určené rozhodnutím o umístění stavby
k zastavění, d) pozemky zastavěné budovami nebo stavbami, které jsou
nemovitostmi ve vlastnictví obce, a e) pozemky určené vydaným územním plánem
nebo jiným regulačním plánem k realizaci zeleně, s výjimkou pozemků v
nezastavěném území.
Odvolací soud v této souvislosti ještě zdůrazňoval, že byl-li pozemek zařazen
do veřejné soutěže, nelze podle ustanovení § 11a odst. 12 zákona č. 229/1991
Sb. smlouvu o bezúplatném převodu pozemku uzavřít, jestliže bylo na něj
uplatněno právo podle zvláštních předpisů. V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod
č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat
tento právní závěr: „I v případech, kdy stát vystupuje jako účastník
soukromoprávního vztahu, který se řídí předpisy z oblasti soukromého práva,
nelze jeho postavení bez dalšího ztotožnit s postavením jednotlivce. I v
takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí; jeho jednání se
musí řídit zákonem, i když stát zastupují jiné subjekty. Při posuzování pozice
státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu,
tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc“. Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisům i k citovaným právním
závěrům z uveřejněné soudní judikatury (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž
dovolací soud vycházel i daném případě, nemohl dovolací soud dospět
přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 11. 2009,
proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, posoudil projednávanou právní věc
podle nesprávného právního předpisu, anebo že by si použitý právní předpis
vyložil nesprávně, a to zejména v rozporu se závěry vyplývajícími z uveřejněné
soudní judikatury. Nešlo tu také o rozhodnutí odvolacího soudu, při němž by
odvolací soud vycházel ze skutečností, o nichž by v soudním spise nebylo nic
uvedeno, anebo by přehlédl podstatnou skutečnost (právně významnou), ze které
by bez dalšího vyplýval opačný právní závěr, než k němuž odvolací soud dospěl. Neshledal proto dovolací soud, že by tu bylo na místě dospět k závěru, že je
rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a že je nutno je zrušit. Přikročil tedy
dovolací soud naopak podle ustanovení § 243b odst. 2 i odst. 6 k zamítnutí
dovolání dovolatelů, které bylo sice dovoláním přípustným, ale nebylo možné jej
posoudit jako dovolání důvodné. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení,
vynaložených v dovolacím řízení na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil
dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního
řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady
nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů
řízení nepřiznal. Dovolací soud tu přihlížel zejména k právní povaze
projednávané právní věci a jednak k podstatě obsahu vyjádření k dovolání
dovolatelů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Josef
Rakovský, v. r.
předseda senátu