28 Cdo 158/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele
Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného
JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem, 110 00 Praha 1, Křižovnické
náměstí č. 193/2 (advokátní kancelář Weil, Gotshal a Mages), proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze 16. 6. 2011, sp. zn. 64 Co 126/2011, vydanému v
právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9C 337/2005
(žalobců: a) PhDr. Evy M., P., b) Mgr. R. Č., P., a c) Ing. M. V., P.,
zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, 110 00 Praha 1, Na Příkopě
391/17, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, Praha 3, Husinecká 1024/11a,
zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem, 110 00 Praha 1,
Křižovnické náměstí č. 193/2, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o převodu
nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka řízení (na straně žalovaného)
Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2,
zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., 100 00 Praha 10, Dykova 17, t a k t o
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání
O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 12. 2005, bylo rozhodnuto
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 13. 9. 2010, č. j. 9C 337/2005-239. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR
uloženo uzavřít se žalobci dohodu o převod pozemku v katastrálním území B. z
jedné ideální třetiny na každého ze žalobců E. M., R. Č. a M. V., v celkové
hodnotě 148.000,- Kč (t. j. na každého z nabyvatelů v částce 49.333,33 Kč) s
tím, že k uspokojení restitučního nároku uvedených žalobců dále zůstává ještě u
každého z nich hodnota ve výši 6.083,33 Kč. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR a
vedlejšímu účastníku řízení na straně tohoto žalovaného bylo uloženo zaplatit
žalobcům PhDr. E. M., Mgr. R. Č. a Ing. M. V. na náhradu nákladů řízení
36.858,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR a vedlejšího účastníka
řízení Hlavního města Prahy proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 6. 2011, sp. zn. 64Co
126/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 8 z 13. 9. 2010, č. j. 9C 337/2005-239, potvrzen. Žalovanému Pozemkovému
fondu ČR a vedlejšímu účastníku řízení Hlavnímu městu Praze bylo uloženo
zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 13.200,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
212 a § 212a občanského soudního řádu, ale podaná odvolání neshledal důvodnými. Odvolací soud poukazoval především na to, že žalobci jsou právními
nástupci Věry Čeřovské, matky žalobců, o jejímž restitučním nároku podle
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. bylo rozhodnuto v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9C 337/2005 (jíž se týkal i nález
Ústavního soudu ČR z 13. 1. 2010, I ÚS 3169/07), v níž došlo posléze k závěru o
tom, že na straně žalobců je dán nárok na vydání náhradního pozemku podle
ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., když původní pozemky nebylo
možné vydat ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Odvolací soud poukazoval dále na to, že soud prvního stupně ve svém
rozsudku z 13. 9. 2010, č. j. 9C 337/2005-239, vyšel ze zjištění, že „v průběhu
12 let žalobci (a před tím jejich právní předchůdkyně) uplatnili svůj nárok u
žalovaného Pozemkového fondu ČR, ale žalovaný nesplnil svou zákonnou povinnost
a po dobu minimálně 7 let od uplatnění nároku nenabídl žalobcům žádný vhodný
pozemek v katastrálním území B., který by směřoval k uspokojení restitučních
nároků žalobců jako oprávněných osob, ani neučinil kroky směřující k tomu, aby
pozemky v tomto katastrálním území byly nabídnuty k uspokojení jejich
restitučních nároků. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé
dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a věc posoudil správně také po
právní stránce.
Odvolací soud vycházel rovněž ze zjištění soudu prvního stupně
o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. a po
právu se po úmrtí jejich právní předchůdkyně (V. Č.) domáhají (každý z jedné
třetiny) vydání náhradního pozemku za pozemek, který jim nebylo možné vydat z
důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud
pokládal za doložené, že žalobci se účastnili veřejné nabídky řady pozemků, ale
nedošlo k uzavření dohody ohledně vydání náhradního pozemku. Podle názoru
odvolacího soudu soud prvního stupně správně postupoval i podle právního závěru
Ústavního soudu ČR, zaujatého v již uvedeném nálezu z 13. 1. 2010, I ÚS
3169/07. Soud prvního stupně podrobně rozebral postup žalovaného Pozemkového
fondu ČR v projednávané právní věci a dospěl k závěru, že „ač žalobci opakovaně
činili řadu kroků směřujících k uspokojení jejich nároku, nebyl tento jejich
nárok dlouhodobě uspokojen; žalovaný fond nesplnil svou zákonnou povinnost a do
veřejných nabídek nezařadil takové pozemky, které by odpovídaly lokalizaci,
výměře a hodnotě restitučního nároku žalobců za pozemek, který jim nebylo možno
vydat“. S těmito závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil a
neshledal také důvodnými námitky odvolatelů, že „žalobci nepostupovali
dostatečně aktivně při realizaci svého restitučního nároku a měl za to, že
naopak postup žalovaného fondu, který má povinnost přednostně uspokojit nároky
restituentů, lze označit za liknavý, svévolný a diskriminující“. Odvolací soud
byl toho názoru, že nelze žalobcům přičítat k tíži, že neuzavřeli dohodu o
vydání pozemku, který byl v naprosto nevyhovující kvalitě; nebyla podle
odvolacího soudu doložena také námitka žalovaného a vedlejšího účastníka
řízení, že žalobci požadovaný pozemek je určen k zastavění veřejně prospěšnou
stavbou či stavbu pro bydlení a že splňuje podmínky zákona o převodech pozemků
pro bezplatný převod pozemků na obec, takže tyto žalovaným uváděné okolnosti
neznamenají, že by se jednalo o pozemek, který nemůže být žalobcům vydán, když
tu zejména nebylo vydáno rozhodnutí o určení pozemku k zastavění veřejně
prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení; pozemek, o nějž jde v tomto
řízení, není také pozemkem, ohledně něhož by měla přednostní nárok ne jeho
bezúplatný převod obec. Důvodnou nebyla odvolacím soudem shledána námitka, že
„předmětný pozemek není možné převést na žalobce pro uplatněný nárok (z roku
2001) vedlejšího účastníka tohoto řízení na předmětný pozemek; tento pozemek je
pozemkem ve vlastnictví státu s právem hospodaření k němu ze strany žalovaného
pozemkového fondu a vzhledem k jeho charakteru, rozměru i umístění zcela
odpovídá restitučnímu nároku žalobců. Odvolací soud tedy shledal (shodně se soudem prvního stupně) žalobci
uplatněný nárok na uzavření dohody ohledně pozemku uváděného žalobci za důvodný
a proto podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně jako správný, a to včetně výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn s poukazem na ustanovení
§ 142 odst.
1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1
občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 19. 7. 2011 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno
19. 9. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu ze 16. 6. 2011 (sp. zn. 64Co 126/2011 Městského soudu
v Praze) i soudu prvního stupně z 13. 9. 2010, č. j. 9C 337/2005-239 Obvodního
soudu pro Prahu 8, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako
dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Podle názoru uvedeného dovolatele se odvolací soud ve svém rozsudku ze
16. 6. 2011 (sp. zn. 64Co 126/2011 Městského soudu v Praze) zabýval řešením
otázek, které mají ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu po právní stránce zásadní význam, „přičemž řešení
těchto otázek má judikatorní přesah, neboť může mít dopad i do jiných sporů,
souzených před soudy České republiky“. Dovolávající se Pozemkový fond ČR má zejména za to, že v daném případě
pozemkový fond nepostupoval proti oprávněné osobě (oprávněným osobám) při
vypořádání restitučního nároku liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem,
takže tu nebyly splněny podmínky postupu při převodu pozemku mimo režim
veřejných nabídek a k uzavření dohody o bezúplatném převodu pozemku. Dále dovolatel namítal, že „převodu předmětného pozemku na žalobce
brání oprávněný nárok Hlavního města P., uplatněný podle § 5 zákona č. 95/1999
Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na
jiné osoby, a že v soudním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 28C 42/2011, bylo vydáno vykonatelné předběžné opatření, které
žalovanému Pozemkovému fondu ČR zakazuje jakoukoliv dispozici s pozemkem, o
nějž jde v tomto řízení, včetně případného zařazení pozemku do veřejné nabídky
či jeho bezúplatného převodu na jinou osobu. Podle názoru dovolávajícího se
Pozemkového fondu ČR oprávněné osoby tu nemají automatický přednostní nárok na
převod těch pozemků, o jejichž bezúplatný převod již zažádaly obce podle § 5
zákona č. 95/1999 Sb. Dovolatel zastává názor, že vydáním rozsudku odvolacího
soudu ze 16. 6. 2011 sp. zn. 64Co 126/2011 Městského soudu v Praze (jímž
vlastně došlo k uzavření smlouvy v důsledku výroku rozsudku nahrazujícího
prohlášení vůle žalovaného k převodu pozemku), která by však, pokud by byla
uzavřena dobrovolně, byla smlouvou neplatnou. Odvolací soud tu tedy dospěl k
nesprávnému výkladu ustanovení § 76e odst.
1 a 3 občanského soudního řádu, když
měl za to, že převod pozemku je tu možný nehledě na existenci vykonatelného
předběžného opatření soudu, které takový převod zakazuje, ani nehledě na to, že
k převáděnému pozemku bylo již uplatněno právo na jeho převod podle zvláštního
předpisu (srov. § 5 zákona č. 95/1999 Sb.). Dovolatel má proto za to, že
odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 6. 2011, sp. zn. 64Co 126/2011 Městského
soudu v Praze, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, si nesprávně vyložil
ustanovení § 11a odst. 12 zákona č. 229/1991 Sb. a § 19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., když dospěl k závěru, že vypořádání nároků podle zákona o půdě má
bez dalšího prioritu zejména před vypořádáním nároků obcí podle zákona č. 95/1991 Sb. Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací
soud svým rozsudkem ze 16. 6. 2011, proti němuž směřuje dovolání dovolatele,
řešil právní otázku, která by byla rozhodována zcela rozdílně odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu
odvolací soud svým rozsudkem ze 16. 6. 2011 řešil některou právní otázku, která
by vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku,
kterou by dovolací soud svým rozsudkem v této právní věci řešil v rozporu s
hmotným právem. Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl na str. 9 a
10 svého rozsudku ze 16. 6. 2011, proti němuž směřuje dovolání dovolatele)
zejména podle ustanovení § 9 odst. 4 a § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a §
19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních
pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb. o
Pozemkovém fondu ČR, jakož i podle ustanovení § 76e odst. 1 občanského soudního
řádu. Podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě i jinému zemědělskému majetku, nedojde-li mezi
oprávněnou osobou (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) a povinnou osobou (§ 5 zákona č. 229/1991 Sb.) k dohodě o vydání nemovitosti, rozhodne o vlastnictví oprávněné
osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo
jejich části vydat v případech uvedených od písm. a) až f) tohoto ustanovení. Podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
v případech nevydání
pozemku (nebo jeho části) převede pozemkový fond oprávněné osobě bezúplatně do
vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v obci, ve
které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba
souhlasí. Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. (o podmínkách
převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby) tímto
zákonem nejsou dotčeny zvláštní předpisy na úseku ochrany přírody a krajiny,
ani zvláštní předpisy o převodu nemovitostí Pozemkovým fondem na základě
rozhodnutí o privatizaci, podle zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.) nebo
podle zákona č. 569/1991 Sb., o pozemkovém fondu ČR (ve znění pozdějších
předpisů). V tomto smyslu v daném případě soudy obou stupňů dospěly k závěru,
že „účel zákona o půdě nemůže být opomenut odkazem na zákon č. 95/1991 Sb.“;
správně rovněž bylo v tomto soudním řízení soudy poukázáno na právní závěr
vyplývající z nálezu Ústavního soudu ČR III.ÚS 495/02, že nelze upřednostňovat
postup podle zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojením závazků státu podle § 11
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. V tomto smyslu lze přisvědčit i názoru
odvolacího soudu, že tu nelze jen obecně dovozovat (s odkazem na zákon č. 95/1999 Sb.) přednostní právo obcí na bezúplatný převod pozemků od státu. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že „důvodnost
žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném
převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není třeba – při liknavém postupu fondu –
vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“. Podle ustanovení § 76e odst. 1 občanského soudního řádu je právní úkon,
který byl učiněn tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení
předběžného opatření závazný, neplatný, jestliže jím byla porušena povinnost
uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření. Uvedenému
slovnímu znění, obsahu a účelu ustanovení § 76e odst. 1 občanského soudního
řádu nelze pokládat za odporující závěr odvolacího soudu v jeho rozsudku ze 16. 6. 2011 (sp. zn. 64Co 126/2011 Městského soudu v Praze), namítaný jako
nesprávný dovolatelem v jeho dovolání, že nařízení předběžné opatření, jímž
byla v jiném občanském soudním řízení (zahájeném až v roce 2011), vedeném jinou
žalující osobou rovněž proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, zakázána
Pozemkovému fondu ČR jeho dispozice (nikoli tedy dispozice uložená soudem) s
předmětným pozemkem, o nějž jde v obou uvedených soudních řízeních). S ohledem na uvedená ustanovení právních předpisů i na citované právní
závěry z uveřejněných rozhodnutí dovolacího soudu i z nálezů Ústavního soudu
ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud
dospět přesvědčivě k závěru, že v tomto případě odvolací soud svým rozsudkem ze
16. 6. 2011 (sp. zn.
64Co 126/2011 Městského soudu v Praze), proti němuž
směřuje dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR, řešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními
zákona č. 229/1991 Sb.), ale ani s ustanoveními procesními, anebo právní
otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, či
právní otázku, která by (jak již bylo uvedeno) byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo proto možné shledat u dovolání
dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného
ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti
pravomocným rozhodnutí odvolacích soudů
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání
dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům, ani vedlejšímu
účastníku řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.