28 Cdo 1589/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. České
republiky, s. p., o zaplacení 360.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 81/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2006, č. j. 14 Co 671/2005-42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 3. 3. 2005 u Okresního soudu v Tachově domáhal se žalobce
zaplacení částky ve výši 360.000,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Tachově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 9. 2005, č.
j. 4 C 81/2005-28, zamítl žalobu o zaplacení 360.000,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši 2,5 % ode dne 20. 12. 2004 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
je výlučným vlastníkem lesních pozemků parcely č. 955/1, 960/1, 968/1, 971/17,
971/26, 972/1, 972/3 a 972/8 v k. ú. V. v B. – tzv. lokalita W. o celkové
výměře 282.190 m2, a to s účinností od 1. 7. 2000. Vzal za prokázané, že
souhlasné prohlášení o přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na
žalobce bylo žalobcem a žalovaným jako dosavadním uživatelem podepsáno dne 19.
1. 2004. Dále zjistil, že žalovaný v souladu s ročním plánem těžební činnosti
pro rok 2003, který byl vyhotoven ke dni 30. 9. 2002 provedl poslední těžební
činnost na předmětných pozemcích v září 2003. Vyslovil závěr, že žalovaný
prováděl těžební činnost plánovitě s péčí řádného hospodáře v souladu s lesním
hospodářským plánem a ročním plánem těžební činnosti v souladu se zákonem č.
289/1995 Sb. o lesích a v dobré víře, že tak činí na svěřeném státním majetku,
k němuž má zřízeno právo hospodařit. Zaujal názor, že žalovaný v době těžby
nevěděl o existenci nároku žalobce, a to až do doby předložení příslušných
dokladů. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 289/1995 Sb. o lesích
s tím, že žalobce měl nejpozději do 30. 6. 2001 podat příslušný návrh na změnu
vlastnictví.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19.
1. 2006, č. j. 14 Co 671/2005-42, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho
právním posouzením. Podle odvolacího soudu lesní pozemky, na kterých žalovaný v
roce 2003 provedl těžbu dřevní hmoty, přešly do vlastnictví žalobce ke dni 1.
7. 2000, a to na základě zákona č. 172/1991 Sb. ve znění pozdějších novel.
Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že až v roce 2004 bylo mezi účastníky
řízení podepsáno souhlasné prohlášení o přechodu vlastnického práva k
předmětným pozemkům a tím ke ztrátě práva hospodaření žalovaného na těchto
pozemcích. Odvolací soud zaujal názor, že za rozhodující je třeba považovat
zjištění, jaké postavení měl žalovaný v mezidobí od 1. 7. 2000 do 19. 1. 2004 a
zda se v tomto období mohl bezdůvodně obohatit, případně způsobit škodu, pokud
na předmětných pozemcích vytěžil dřevní hmotu v hodnotě uváděné žalobcem.
Dospěl k závěru, že v tomto mezidobí měl žalovaný postavení tzv. oprávněného
držitele práva ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 o. z. Rovněž se soudem
prvního stupně vyslovil závěr, že žalovaný se o změně vlastníka předmětných
pozemků dozvěděl až v roce 2004 a teprve poté pozbyl právo hospodaření se
státním majetkem, neboť do té doby byl v dobré víře, že mu toto právo patří.
Uzavřel, že žalovaný byl v roce 2003 oprávněným držitelem práva hospodaření na
lesních pozemcích ve vlastnictví žalobce a nemohl tak získat bezdůvodné
obohacení tím, že v souladu s ročním těžebním plánem na těchto pozemcích
vytěžil dřevní hmotu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 13. 4. 2006 dovolání,
jehož přípustnost zřejmě podle obsahu dovolání dovozoval z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř.
Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, který spatřoval v posouzení otázky existence tzv. dobré víry
žalovaného, z níž byla dovozena legitimita protiprávní činnosti žalovaného.
Poukazoval na skutečnost, že postup žalovaného v dobré víře je třeba zohlednit
v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný vytěžil lesní pozemky žalobce, dřevo
zpeněžil a předmětné pozemky nechal znehodnocené těžbou zcela ladem. Namítal,
že další nesprávně posouzenou otázkou zásadního právního významu je otázka
zániku práva hospodaření se státním majetkem. Nesouhlasil se závěrem odvolacího
soudu, že žalovaný pozbyl právo hospodaření se státním majetkem až v roce 2004,
když právní předpis s přechodem vlastnictví k předmětným nemovitostem spojoval
konkrétní datum 1. 7. 2000. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o
dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby
na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda v důsledku
těžební činnosti žalovaného na předmětných pozemcích v září 2003 vzniklo na
straně žalovaného vytěžením dřevní hmoty bezdůvodné obohacení. Z nesporných
skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud
vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu,
podle něhož žalovaný byl oprávněným držitelem práva hospodaření na lesních
pozemcích ve vlastnictví žalobce, a proto nemohl získat bezdůvodné obohacení.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že na straně žalovaného
tedy existovala dobrá víra ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 o. z. Pokud jde o
námitku uplatněnou v dovolání, nelze přisvědčit dovolateli, že se jedná o
postup v rozporu s dobrými mravy vzhledem k ustanovení § 130 odst. 1 o. z.
K problematice řešené odvolacím soudem Nejvyšší soud České republiky se
vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1603/2005, v němž
vyslovil závěr, že pokud by mělo být zapovězeno vydržení obecního majetku
státem či jím založeným státním podnikem, zejména poté, co bylo ex lege
obnoveno obecní vlastnictví, muselo by dojít k takové zákonné úpravě, která by
to výslovně stanovila. Ani zákon č. 172/1991 Sb. ani jiný právní předpis však
ustanovení o nepřípustnosti vydržení obecního majetku státem neobsahují. Naopak
§ 8 zákona č. 172/1991 Sb. ukládal obcím povinnost do jednoho roku od nabytí
vlastnictví k nemovitostem učinit návrh katastru na zápis těchto nemovitostí.
Je tedy zřejmé, že zákon nevycházel z nezměnitelné povahy zákonného nabytí
vlastnictví obcí, ani ve vztahu ke státu jako subjektu práva, ale v zájmu
právní jistoty ukládal obci povinnost, jejíž splnění mělo zamezit pozdějším
nejasnostem při posouzení právních vztahů k nemovitostem. Ve výše uvedeném
rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal názor, že otázku vydržení nemovitosti v majetku
obce, a to vydržení kterýmkoli subjektem práva včetně státu, je nutno posoudit
vždy podle konkrétních okolností případu.
Druhou námitku dovolatele, týkající se otázky zániku práva hospodaření se
státním majetkem, tedy rovněž nelze považovat za důvodnou.
Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní
soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání
byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za
použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 ost. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným
dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý