28 Cdo 1590/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v právní věci žalobce České
republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy se sídlem v Praze 1,
Karmelitská 7, zastoupeného advokátem, proti žalované J. M., zastoupené v
dovolacím řízení advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 65/2002, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č.j. 20 Co 14/2004-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobce.
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2003, č.j. 12 C 65/2002-16, kterým
bylo žalované uloženo vyklidit a vyklizené předat nebytové prostory v přízemí
domu čp. 1035 v P., sestávající z vinárny s příslušenstvím, o výměře a bližším
určení jak uvedeno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyni nebyla
přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva
o nájmu nebytových prostor ze dne 12. 10. 1993, uzavřená mezi právním
předchůdcem žalobce (P. c. P., státní příspěvková organizace) a žalovanou je
absolutně neplatná. Neplatnost této smlouvy spatřoval ve třech důvodech, a to:
– v absenci předchozího souhlasu obecního úřadu ve smyslu § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor v tehdejším znění;
– souhlas byl sice udělen 13. 12. 1993, ale šlo o souhlas dodatečný, a
kromě toho daný za účelem provozování prodejny sudových vín, nikoli poskytování
služeb veřejného stravování (pro kterýžto účel byla předmětná smlouva
uzavřena);
– pro neurčitost ujednání o výši nájemného ve smlouvě, placeného po
uplynutí pětileté sjednané doby určité;
– protože smlouva o nájmu nebytových prostor, ač se týkala státního
majetku, neobsahovala v rozporu s § 9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. o
hospodaření s národním majetkem dohodu o udržování majetku a zejména o možnosti
odstoupení pronajímatele od smlouvy při zjištění, že majetek je užíván v
rozporu se smlouvou nebo bude-li pronajímatel potřebovat věc pro plnění svých
úkolů.
Žalovaná tedy podle odvolacího soudu užívala nebytové prostory bez právního
důvodu a z toho vyplývá povinnost je vyklidit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla v
něm, že nájemní smlouva nepotřebovala k platnosti souhlas orgánů obce. Byla
totiž uzavřena ve vztahu ke skladovacím prostorám, a smluvní text ze dne 12.
10. 1993 umožňoval provedení stavebních úprav. Týž den žalovaná požádala
pronajímatele o souhlas k rekonstrukci prostor na prodejnu sudových vín a tento
souhlas byl pronajímatelem dán 14. 10. 1993. Za takového stavu byl souhlas
Obvodního úřadu v P. ze dne 13. 12. 1993 nikoli dodatečný, ale zcela
nadbytečný. Rozhodné bylo povolení změny stavby týmž úřadem dne 8. 12. 1993,
které nabylo právní moc 4. 1. 1994. Teprve tímto rozhodnutím se ze skladovacích
prostor staly prostory určené k provozování obchodu a služeb, takže souhlas
Obvodního úřadu pro P. ze dne 13. 12. 1993 byl ve skutečnosti, vzhledem k
odložení počátku nájmu ve smlouvě vázánému na schválení změny účelu užívání
prostor, souhlasem předchozím. Těmito skutečnostmi se podle dovolatelky soudy
nižších stupňů nezabývaly a současně s námitkami proti dalším důvodům
neplatnosti smlouvy podle odvolacího soudu dovolatelka navrhla, aby dovolací
soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, zrušil jej a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl v písemném vyjádření k dovolání jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaná podala dovolání včas a je v
dovolacím řízení řádně zastoupena advokátem. Ještě před případným meritorním
posouzením dovolání se však dovolací soud musel vypořádat s otázkou, zda je
dovolání přípustné. Jako alternativa přípustnosti dovolání připadala v úvahu,
při konformitě rozsudků nižších instancí bez předchozí kasace, jen přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí, tj.
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu
(dále „o.s.ř.“).
Obsah dovolání nebere v úvahu, že v posuzované věci je přípustnost
limitována vymezením právní otázky, jejíž řešení má navodit, v intencích § 237
odst. 3 o.s.ř., zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Musí jít o právní
otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, nebo která byla řešena
jednotlivými senáty dovolacího soudu či odvolacími soudy rozdílně, případně
jejíž řešení je v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání, zejména z jeho
bodu III., kde se podávají nová konkrétní tvrzení, však nelze takto
presumovanou právní otázku dovodit – není tam jakkoli vymezena a dovolací soud
není toho názoru, že by měl z textu dovolání ten či onen právní aspekt věci z
vlastní iniciativy abstrahovat. Již z tohoto důvodu lze dovodit nepřípustnost
podaného dovolání.
Současně je nezbytné dodat, že podstatná část dovolacích tvrzení je
skutkově nová. Týká se to zejména poukazu na rozhodnutí správního orgánu o
povolení změny stavby ze dne 8. 12. 1993 (nabyvšího právní moc dne 4. 1. 1994),
z něhož má plynout závěr, že souhlas Obvodního úřadu pro P. ze dne 13. 12. 1993
byl souhlasem předchozím. Takové tvrzení mohlo být způsobilé přivodit jiný
právní závěr nižších instancí v projednávané věci; dovolatelka tu nemá pravdu,
tvrdí-li, že „těmito skutečnostmi se soudy obou stupňů nezabývaly“. Nutno
upřesnit: nižší instance se zajisté těmito tvrzeními nezabývaly, poněvadž
nebyla před nimi vznesena a v souvislosti s nimi
nebyly navrženy odpovídající důkazy. Bylo věcí procesní aktivity a odpovědnosti
strany žalované, aby tato tvrzení před řádnými instancemi uplatnila. Nestalo-li
se tak, pak je již irelevantní je prezentovat v dovolacím řízení. Dovolací soud
je z povahy svých zákonných oprávnění soudem, provádějícím přezkum dovolání
jako mimořádného opravného prostředku. Tento přezkum se omezuje zásadně na
právní stránku meritorního rozhodnutí a dovolací soud není v žádném případě
oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného soudy nižších stupňů.
Dovolací námitky, o nichž se pojednává v tomto odstavci, tedy nemohly být
předmětem dovolacího přezkumu.
Jen na okraj dovolací soud dodává, že právní posouzení věci odvolacím
soudem by v některých aspektech neobstálo. Týká se to ujednání o určitosti
nájemného (to je podle bodu IV. smlouvy zcela určité), i absence ujednání podle
§ 9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. (vyhláška se stala po datu 1. 1. 1992 pro
tento smluvní vztah obsoletní). Méně jednoznačné by již bylo posouzení závěru
odvolacího soudu o nedostatku souhlasu správního orgánu (obecního úřadu) podle
§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Senát 28 Cdo dovolacího soudu je přes svůj
dříve vyslovený právní názor vázán odlišným rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31
Cdo 1895/2002, takže striktně požadovaný předchozí souhlas orgánu obce by mohl
„prominout“ jen ve zcela mimořádných případech (zneužití práva, legitimní
očekávání smluvních stran). O takový případ se zde však nejedná. Ne
zcela určité znění bodu I. a II. nájemní smlouvy totiž bez řádného vyjasnění
skutkového stavu umožňovalo jak závěr o užívání prostor za účelem veřejného
stravování, tak i závěr o užívání prostor pouze pro prodej sudových vín.
Počátek nájmu přitom byl v bodě III. smlouvy odložen na den, kdy dojde na
základě povolení správního orgánu ke schválení užívání nebytových prostor „ke
shora uvedenému účelu“. Jestliže by tímto účelem byla pouze prodejna sudových
vín, pak by zajisté dovolatelka oprávněně tvrdila, že souhlas Obvodního úřadu v
P. ze dne 13. 12. 1993 byl souhlasem předchozím. Pokud by však byly v mezidobí
prostory již používány pro služby veřejného stravování, pak by předchozí
souhlas chyběl: je pozoruhodné, že ten byl k žádosti pronajímatele, podle
listiny založené ve spise, udělen až 16. 10. 1998 pro hostinskou činnost.
Bez ohledu na posledně předestřené úvahy však zůstává podstatným, že
vymezení rozhodné právní otázky v dovolání absentuje, a že dovolacími tvrzeními
se strana žalovaná marně pokusila vnést do řízení takové skutkové aspekty věci,
které před nižšími instancemi měla možnost uplatnit a nestalo se tak.
Pro neexistenci přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. proto dovolací soud
dovolání žalované odmítl.
Vzhledem k odmítnutí dovolání byla žalovaná podle § 146 odst. 3 o.s.ř.
zavázána k náhradě nákladů řízení, vzniklých žalobci za jeden úkon právního
zastoupení (vyjádření k dovolání). Za tento úkon sice náležela základní sazba
ve výši 3.800,- Kč podle § 7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., avšak tuto
sazbu bylo nutno dvakrát krátit podle § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 téže
vyhlášky (pro odmítnutí dovolání a jediný úkon v dovolacím řízení). Po tomto
dvojím krácení činila výše odměny 950,- Kč, což s přičtením režijního paušálu
75,- Kč představovalo 1.025,- Kč, přiznaných ve výroku II. usnesení dovolacího
soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. prosince 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu