28 Cdo 1596/2008

28 Cdo 1596/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a

soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání

dovolatelky: České republiky – Vojenské ubytovací a stavební správy, jejímž

jménem jedná Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, 160 00

Praha 6, Náměstí Svobody 471, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20. 11.

2007, sp. zn. 28 Co 792/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v

Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 77/2003 (žalobce P. Z., zastoupeného Mgr.

Janem Harcubou, advokátem, 293 01 Mladá Boleslav, Okružní 280, a dalších

účastníků řízení: 1. České republiky – Vojenské ubytovací a stavební správy, 2.

Statutárního města Mladá Boleslav, 293 01 Mladá Boleslav, Komenského 61,

zastoupeného JUDr. Josefem Haškem, advokátem, 283 00 Nymburk, Palackého třída

223/5, 3. Pozemkového fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, a 4. České

republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 110 00 Praha 1,

Náměstí Republiky č. 3, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o

dovolání.

O žalobě žalobce, podané u soudu ve smyslu ustanovení § 244 - § 246

občanského soudního řádu (o řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným

orgánem), bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze 4. 6.

2007, č. j. 7 C 77/2003-152. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla

zamítnuta žaloba žalobce P. Z., domáhajícího se, aby bylo rozhodnuto, že „se

mění rozhodnutí Okresního úřadu v Mladé Boleslavi – pozemkového úřadu z 22. 4.

2002, č. j. 7298-RPÚ 1681/92/Ze 2002, tak, že žalobce je vlastníkem pozemku

parc. č. 862/64 (o výměře 1799 m2) v katastrálním území M., vytvořeného

geometrickým plánem z 2. 12. 2006, č. 3526-168/2006“; bylo zároveň vysloveno,

že „v ostatním zůstává žalobou napadené rozhodnutí pozemkového úřadu

nezměněno“. Žalobci bylo uloženo zaplatit účastnici řízení ČR – Vojenské

ubytovací a stavební správě na náhradu nákladů řízení 212,- Kč do tří dnů od

právní moci rozsudku. Dále bylo žalobci uloženo zaplatit účastníku řízení

Statutárnímu městu Mladá Boleslav na náhradu nákladů řízení 14.250,- Kč do tří

dnů od právní moci rozsudku. Také bylo rozhodnuto, že ve vztahu žalobce P. Z. a

účastníků řízení Pozemkového fondu ČR a ČR – Úřadu pro zastupování státu ve

věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo

rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 20. 11. 2007, sp. zn. 28 Co

792/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Mladé

Boleslavi ze 4. 6. 2007, č. j. 7 C 77/2003-152 změněn tak, že bylo určeno, že

žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 862/64 (o výměře 1.799 m2),

vytvořené geometrickým plánem z 2. 12. 2006, č. 3526-168/2006, v katastrálním

území M. (odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj – katastrální

pracoviště M. dne 3. 1. 2007 pod č. 1585/06). Rozsudkem odvolacího soudu bylo

také vysloveno, že „v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Okresního úřadu v

Mladé Boleslavi – referát pozemkový úřad z 22. 4. 2002, č. j. 7298-RPÚ

1681/92/Ze 2002“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků

řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení

odvolacího.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud

přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §

212 a § 212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že soudnímu řízení v této právní věci

předcházelo řízení u pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č.

229/1991 Sb., v němž bylo vydáno rozhodnutí z 22. 4. 2002 o tom, že P. Z. není

vlastníkem celé řady pozemků v katastrálním území M., mimo jiné i části pozemku

parc. č. 861/1 (podle pozemkové knihy), nyní pozemku parc. č. 862/25 (podle

údajů z katastru nemovitostí). Původními vlastníky pozemku parc. č. 861/1 byli

V. Z. (děd žalobce P. Z.) a J. Z. (otec žalobce P. Z.), každý v rozsahu jedné

ideální poloviny této nemovitosti. Polovina pozemku, jež byla vlastnictvím V.

Z., přešla na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. a ideální polovina,

jež byla ve vlastnictví J. Z., byla vyvlastněna rozhodnutím odboru výstavby

bývalého Městského národního výboru v Mladé Boleslavi z 29. 10. 1975, č. j.

Výst. 4241/72, jímž byl vyvlastněn díl „a“ (o výměře 4.613 m2) z pozemku parc.

č. 861/1 v katastrálním území M., oddělená geometrickým plánem č.

644.127019/72; pozemek byl vyvlastněn za účelem výstavby bloku 3. Základní

školy v Mladé Boleslavi a školního hřiště; za vyvlastnění byla poskytnuta

náhrada 922,60 Kč.

Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobce svou žalobou ve smyslu ustanovení

páté části občanského soudního řádu napadl již uvedené rozhodnutí pozemkového

úřadu jen v rozsahu, pokud jím bylo rozhodnuto o pozemku parc. č. 862/25 (podle

katastru nemovitostí), z něhož byl geometrickým plánem z 2. 12. 2006 č.

605/2006 vytvořen pozemek parc. č. 862/64 (o výměře 1.799 m2).

Odvolací soud dovozoval z obsahu spisu pozemkového úřadu, že

konfiskační řízení ohledně jedné ideální poloviny nemovitostí, patřících V. Z.

(ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb.), probíhalo

od roku 1945 do roku 1949 a výměrem bývalého Okresního národního výboru v Mladé

Boleslavi z 29. 9. 1949 došlo ke konfiskaci pro účely pozemkové reformy.

Odvolací soud uváděl, že se tak stalo „na popud předsednictva Okresního výboru

KSČ, které přípisem z 9. 9. 1940 sdělovalo Okresnímu národnímu výboru v Mladé

Boleslavi, že doporučuje provést konfiskaci majetku V. Z.“. Odvolací soud tedy

dospěl k závěru že „v tomto případě došlo ke zneužití konfiskace podle dekretu

č. 12/1945 Sb. za účelem získání majetku původního vlastníka, který náležel k

určité sociální vrstvě (byl statkářem a podnikatelem), jež byla po roce 1948

postihována“; žalobce tedy k obnově vlastnického práva k uvedenému pozemku (v

rozsahu jedné ideální poloviny) po svém dědovi splňuje podmínky pro restituci

ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.

Odvolací soud také dovozoval ze zjištění učiněných v tomto soudním

řízení i v řízení před pozemkovým úřadem, že ideální poloviční podíl, který byl

ve vlastnictví žalobcova otce přešel na stát na základě vyvlastnění provedeného

v roce 1975 za účelem realizace stavby budovy základní školy i za účelem

zřízení školního hřiště (jež mělo sestávat z fotbalového hřiště, atletického

areálu, hřiště pro odbíjenou i košíkovou, sportoviště pro skok do výšky i do

dálky a pro vrh koulí). Při místním ohledání bylo však zjištěno, že pozemek

nebyl zastavěn uvedeným sportovním zařízením, ale je tu pouze volné

prostranství zatravněné a neudržované. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že

ohledně této části sporného pozemku jsou splněny podmínky vyhovění restitučnímu

nároku podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., když nebyl

naplněn účel, pro který byl pozemek vyvlastňován. Geometrický plán z 28. 6.

1993, týkající se oddělení pozemku parc. č. 862/25 z pozemku parc. č. 862/3 v

katastrálním území M., byl vyhotoven právě proto, že žalobcem žádaný pozemek

nebyl ke dni účinnosti zákona o půdě, ani později, základní školou využíván pro

potřeby školního hříště.

Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že tu vydání žalobcem žádaného

pozemku nebrání ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb. (tj. co do podmínky, že

stavba nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo co do podmínky,

že nejde o pozemek zastavěný nemovitou stavbou, nýbrž stavbou dočasnou či

jednoduchou anebo stavbou umístěnou pod povrchem země; překážky uvedené v

ustanovení § 11 zákona o půdě (bránící vydání pozemku) nelze podle názoru

odvolacího soudu vykládat extenzívně.

Z těchto uvedených důvodů odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního

stupně) dovozoval, že žalobce (který je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení

§ 4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) splňuje podmínky restitučních

důvodů uvedených v § 6 odst. 1 písm. r) a m) zákona o půdě. Žalobcem požadovaný

pozemek nebyl po jeho přechodu na stát zastavěn stavbou, která by bránila jeho

vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Změnil

proto odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního

řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil že žalobce je vlastníkem

pozemku parc. č. 862/64 (o výměře 1.799 m2) v katastrálním území M., odděleného

geometrickým plánem z 2. 12. 2006 č. 3526-168/2006.

Odvolací soud také podle ustanovení § 250j odst. 2 občanského soudního

řádu vyslovil, že v uvedeném měnícím rozsahu nahrazuje soudní rozhodnutí

Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi z 22. 4. 2002.

O nákladech řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího

rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského

soudního řádu, a to za stavu řízení, kdy se žalobce práva na náhradu nákladů

řízení vzdal a ostatní účastníci řízení úspěch ve věci neměli, nebo se také

práva na náhradu nákladů řízení vzdali.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastnici řízení České republice

– Vojenské ubytovací a stavební správě (a to na adresu Vojenského úřadu pro

právní zastupování Ministerstva obrany) dne 11. 1. 2008 a dovolání ze strany

této účastnice řízení bylo předáno dne 5. 2. 2008 na poště k doručení Okresnímu

soudu v Mladé Boleslavi, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského

soudního řádu.

Dovolávající se Vojenská ubytovací a stavební správa navrhovala, aby

dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu

řízení. Své přípustné dovolání, směřující proti rozsudku, jímž byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dovolatelka odůvodňovala tím, že

jejím dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení věci.

Dovolatelka se především neztotožňuje s právním názorem odvolacího

soudu, že žalobce jako oprávněná osoba splňuje pro restituci jím uváděného

pozemku restituční titul uvedený v § 6 odst. 1 písm. r) a písm. m) zákona č.

229/1991 Sb. K tomuto právnímu závěru odvolací soud dospěl pouze na základě

jednoho místního šetření z roku 2006. Z výsledků tohoto místního šetření

odvolací soud dovodil, že pozemek, uváděný žalobcem, nebyl součástí školního

hřiště, neboť mezi tímto pozemkem a školním hříštěm byl vybudován vysoký kovový

plot na zděné podezdívce. Odvolací soud tu vůbec nevzal do úvahy důkazy

argumenty účastníků řízení, že rozhodující v této právní věci je to, jakýž byl

stav pozemku v době nabytí účinnosti zákona o půdě, přičemž tehdy celý pozemek

sloužil jako sportoviště základní školy; tato skutečnost byla potvrzena

geometrickým plánem i výpovědí svědků. Teprve v letech 1993 – 1994 pozemek

využívala Vojenská ubytovací a stavební správa k jiným účelům. Až do roku

1993-1994 byl pozemek užíván k účelu, pro který byl vyvlastněn, a tvořil celek

sportovního hříště. V průběhu restitucí, které tu probíhaly, nikdo do úpravy či

budování dalších sportovních zařízení nic neinvestoval, a proto se při místním

šetření jevila tato část pozemku jako neudržovaná.

Dovolatelka je přesvědčena, že podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c)

zákona č. 229/1991 Sb. nelze v současnosti pozemek, o nějž jde v tomto řízení,

vydat. Žalobcem požadovaná část pozemku sice v současnosti není zastavěná, ale

rozhodně tento pozemek nelze využít k zemědělskému nebo lesnímu účelu, přičemž

i napříč pozemku bylo položeno vodovodní potrubí, které je součástí výměníkové

stanice, nacházející se v blízkosti pozemku.

Dovolatelka dále uváděla, že se neztotožňuje ani s názorem odvolacího

soudu, že „pozemek (o nějž jde v tomto řízení) nelze považovat za součást

tělovýchovného zařízení a tedy za pozemek, jehož restituce by bránila užívání

celého areálu“.Dovolatelka k tomu uváděla, že i podle výsledků místního šetření

uvedený pozemek bezprostředně navazuje na školní hřiště a byl součástí

sportovního stadionu, na kterém byla různá sportoviště (volejbalové hřiště,

prostor pro skos do dálky a výšky, pro vrh koulí apod.). Dovolatelka má za to,

že z ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že

pozemek, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu a bylo na něm na základě

územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení anebo že se na

tomto pozemku nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, jež bylo zřízeno

před 1. 10. 1976, se nevydává. Jedná se tu o pozemky, které podle územního

plánu tvoří jeden funkční celek sportovního stadionu, tyto pozemky jsou

evidovány v katastru nemovitostí jako tzv. ostatní plocha se způsobem využití

jako sportovní nebo rekreační zařízení; nelze je tudíž užívat k původnímu účelu

jako ornou nebo jinou zemědělskou půdu. Tato existující sportovní zařízení

splňují požadavky areálu a je nutno vycházet z hlediska priority vztahu jako

celku a takový areál nelze dělit (tedy vydávat jeho část).

Ve vyjádření žalobce k dovolání dovolatelky ČR – Vojenské ubytovací a

stavební správy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno.

Žalobce zdůrazňuje, že pozemek, o nějž jde v tomto řízení, není zastavěn, je

možné jej zemědělsky využít např. jako zahrádku; potrubí, které je vedeno

pozemkem není tomu na překážku; ostatně opodál tohoto pozemku je zahrádkářská

kolonie. Žalobce ve svém vyjádření dále zdůrazňoval, že uváděný pozemek není

součástí hřiště; „tato skutečnost je doložena stavbou vysokého plotu kolem

hřiště“. Tento pozemek měl být součástí hříště, ale zůstalo tu pouze u plánů,

které nebyly nikdy realizovány. V roce 1991 bylo toto původní využití pozemku

pouze na papíře; hřiště tu začalo vznikat až posléze, kdy byl pozemek už

zasažen restitucí“, ale i přesto „předmětná část pozemku, o níž jde v tomto

řízení, nebyla zahrnuta do hřiště“. Město Mladá Boleslav bez ohledu na

restituční řízení v roce 1995 a v následující době započalo v okolí předmětného

pozemku s výstavbou chodníků, stavbou hřiště atd. Tím došlo k výraznému omezení

nároku na restituci pozemku; z několikahektarového pozemku došlo v průběhu

řízení k vymezení nepatrné části pozemku, požadovaného k vydání.

Dovolání dovolatelky je v daném případě přípustné podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné

dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé.

U přípustného dovolání je třeba posoudit důvodnost dovolání podle

dovolacích důvodů stanoveních v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a) a b) a

odst. 3 občanského soudního řádu.

Dovolání lze podat z důvodu, je-li řízení postiženo vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/

občanského soudního řádu), dále jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního

řádu) anebo z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového

zjištění, která nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

1. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo k ustanovení § 241a odst.

2 písm. a) občanského soudního řádu, že o vadu řízení ve smyslu tohoto

ustanovení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil v průběhu

řízení, nikoli až při rozhodování; o nesprávnost postupu v řízení, jde tu

zejména v takovém případě, došlo-li takovým postupem soudu k odnětí možnosti

účastníku řízení jednat před soudem.

Takovou vadu řízení nebylo možné v daném případě shledat v postupu odvolacího

soudu, proti jehož rozhodnutí z 20. 11. 2007 směřovalo dovolání již uvedené

dovolatelky.

2. Podle právního závěru uvedeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 13/45/) spočívá na

rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud

posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si

použitý právní předpis nesprávně vyloží. V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle

ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), které se

nepochybně této právní věci týkalo. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) pozemky nebo jejich části nelze

oprávněné osobě (srov. § 4 uvedeného zákona) vydat v případě, že pozemek byl po

přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn;

pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku,

nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou či drobnou

anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo

jejich části nelze vydat v případě, že na pozemku, který byl vyňat ze

zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí, zřízeno

tělovýchovné nebo sportovní zařízení anebo se na pozemku nachází tělovýchovné a

sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. říjnem 1976. Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku stavbou trvalou (je-li to

stavba hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou

změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení § 11

odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) je rozhodující pouze to, zda stavba

brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku (viz rozhodnutí

uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 (uveřejněném

pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byly

zaujaty tyto právní závěry : Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění pozdějších předpisů),

sleduje v první řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně

vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady

stanovené tímto zákonem v § 11, pozemky vydat nelze. Za zastavěnou část pozemku

se přitom považuje ta část, na níž stojí stavba a část pozemku s takovou

stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Podle

názoru Ústavního soudu ČR nelze ustanovení § 11 interpretovat příliš

extenzívně; nelze dovozovat, že jde-li o ucelený areál, nelze jej vydat, ať je

jakkoli rozsáhlý, a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící včetně volného

prostranství či dětského hřiště. Také v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod

č.

96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty

obdobné právní závěry: Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je

třeba vždy mít na zřeteli účel a přednost úpravy podle těchto předpisů. Pojmy a

instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to,

aby byl v maximální míře dosažen jejich účel. Výklad pojmů obsažených v

restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních

předpisech či odvětvích práva (např. práva stavebního). Je třeba respektovat

proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a

prosazováním konkrétního veřejného zájmu. Z uvedeného pak nebylo možné v daném případě dovodit, že by tu odvolací soud

posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že

by si aplikovaný právní předpis (tj. ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.)

nesprávně vyložil, a to zejména že by dospěl k výkladu těchto předpisů rozdílně

od uveřejněné soudní judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,

vydávané Nejvyšším soudem, nebo od právních závěrů Ústavního soudu ČR (jimiž

jsou obecné soudy vázány).

3. K výkladu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského

soudního řádu lze poukázat na právní závěry obsažené např. v rozhodnutí

uveřejněném podle § 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Vadná nebo

nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě

dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů

uvedených v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (viz nyní

§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly

při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno

k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu

vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování,

jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také

jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou),

která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.

Vycházeje z těchto právních závěrů nemohl dovolací soud v daném případě ani

přisvědčit názoru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 11. 2007,

napadeném dovoláním dovolatelky, vycházel ze skutkového zjištění, které nemá

podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Protože tedy, jak shora pod 1., 2. a 3. uvedeno, neshledal dovolací soud v

tomto případě doloženy nejen dovolatelkou uplatněné, ale i další zákonem

upravené dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského

soudního řádu, nebylo možné dospět k závěru, že přípustné dovolání dovolatelky

je také dovoláním důvodným, zakládajícím nutnost zrušení rozsudku odvolacího

soudu z 20. 11. 2007 (sp. zn. 28 Cdo 1596/2008 Krajského soudu v Praze), jako

by šlo o rozhodnutí nesprávné.

Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (§ 243b odst. 6 občanského

soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 2

občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení,

vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud

(ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu)

ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady

nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu

přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného

vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahujícímu v podstatě to, co již bylo

žalobcem uplatněno v řízení před soudy obou stupňů. Dalším účastníkům řízení

náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 12. května 2010

JUDr. Josef R a k o v s

k ý, v. r.

předseda senátu