28 Cdo 160/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
J. K., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
27. srpna 2002, sp. zn. 12 Co 396/2002 (v právní věci žalobce S. P., s.r.o.,
zast. advokátem, proti žalovanému J. K., zast. advokátem, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 275/2001),
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27.8. 2002, č.j. 12 Co
396/2002-110, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22.2. 2002, č.j.
14 C 275/2001-84, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k
dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 22. února 2002 pod č.j. 14 C
275/2001-84 určil, že žalobce je vlastníkem domu čp. 286 se stavební parcelou
č. 164 a 163 v katastrálním území obce P., nemovitostí zapsaných na listu
vlastnictví č. 9161 pro obec P., katastrální území P., u Katastrálního úřadu P.
Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 13.225,-
Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce.
Nalézací soud se nejprve zabýval genezí sporu. Žalovaný podal - v souladu se
zákonem č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích - dne 30.10.1995 u téhož
prvoinstančního soudu žalobu proti Městu P. a Správě budov města P. o vydání
nemovitostí, které jsou předmětem i projednávaného sporu. Rozsudkem ze dne
22.7.1999, který nabyl právní moci dne 2.11.1999, byla Správě budov města P.
uložena povinnost sporné nemovitosti vydat. Tento subjekt podal u nalézacího
soudu ohledně tohoto restitučního rozhodnutí návrh na obnovu řízení s tím
argumentem, že Správa budov města P. nemohla při původním řízení beze své viny
použít dohodu uzavřenou mezi ČSSR a USA z roku 1982. Návrh na obnovu řízení byl
zamítnut, protože soud neshledal žádné objektivní překážky, které by mohly
způsobit, že žalobce o existenci této dohody nevěděl. Následně se J. K. žalobou
ze dne 3.11. 2001 domáhal mj. určení svého vlastnictví k předmětným
nemovitostem, neboť katastrální úřad mu odmítl toto jeho právo založené úspěšně
uplatněným restitučním nárokem zapsat. Důvodem pochybností katastrálního úřadu
byla druhá linie převodu vlastnictví k týmž (sporným) nemovitostem, odvíjející
se od rozhodnutí o jejich privatizaci usnesením vlády ze dne 1.2. 1995,
následované převodem mezi F. n. m. ČR a společností U., s.r.o. smlouvou ze dne
1.12.1995, a poté prodejem nemovitostí kupní smlouvou uzavřenou mezi U., s.r.o.
a S. P., s.r.o. J. K., poté co dosáhl zápisu svého vlastnického práva do
katastru nemovitostí, vzal svou žalobu zpět. Předmětem projednávaného řízení je
vzájemný návrh na určení vlastnického práva společnosti S. P., s.r.o., který
byl vyloučen k samostatnému projednání.
Okresní soud vyšel z toho, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní
zájem, a to z toho důvodu, že ohledně sporných nemovitostí je jako výlučný
vlastník zapsán žalovaný. Své restituční rozhodnutí (11 C 328/95) nalézací soud
pro potřeby tohoto řízení zhodnotil jako nezávazné, neboť žaloba byla podána
osobou, která nebyla účastníkem restitučního řízení. Žalobce uplatnil svá práva
k věci, o které sice již bylo pravomocně rozhodnuto, ale nikoliv konstitutivním
rozsudkem, a proto pro něj restituční rozhodnutí ve věci 11 C 328/95 není
závazné. Závazné není ani pro soud, a ten tedy znovu posuzoval, zda J. K. byl
oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb.
Okresní soud se především zabýval žalobcem předloženými listinami, které
dokládaly, že žalovaný, respektive jeho právní předchůdkyně, byla vypořádána
mezivládní dohodou uzavřenou mezi ČSSR a USA v roce 1982, na základě které bylo
rodině žalovaného vyplaceno odškodné za ztrátu mj. sporných nemovitostí. Soud
prvního stupně – s přihlédnutím k nejednoznačné judikatuře vyšších soudů –
dospěl k závěru, že zmíněná mezinárodní smlouva má vliv na otázku oprávněnosti
nároku žalovaného. Vyplacení odškodnění žalovanému znamenalo zánik jeho nároku
v důsledku splnění. Pokud by žalovanému byly ještě vydány nemovitosti, byl by
odškodněn dvakrát, což by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Soud navíc z provedených důkazů dovodil, že žalovaný nesplňoval ani podmínku
státního občanství. Výkladem článku I odst. 3 úmluvy 169/1929 o naturalizaci
mezi Československem a Spojenými státy okresní soud dovodil, že dvojí občanství
– vedle amerického i československé – žalovaný mohl mít pouze do skončení
válečného stavu, nejpozději tedy do 8.5.1957. Tímto momentem končí konstrukce
odkladu ztráty dřívější státní příslušnosti, a žalovaný proto nemohl splnit ani
tuto podmínku.
Vzhledem k těmto závěrům soud prvního stupně nemohl Správu budov města P.
považovat za osobu povinnou ve smyslu § 9 zák. č. 87/1991 Sb., která by tímto
předpisem byla zavázána věc dále nepřevádět. Všechny smlouvy o prodeji sporných
nemovitostí jsou proto platné. Navíc v době rozhodování bránilo vydání
předmětných i ustanovení článku II. zákona č. 116/94 Sb., podle kterého věc
nelze vydat, byla-li po 1.10.1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu,
nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno
rozhodnutí o privatizaci.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.8. 2002 pod č.j. 12
Co 396/2002-110 rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se parcely č.
163 (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) zrušil a řízení o tomto nároku
zastavil, jinak ve všech ostatních výrocích byl rozsudek okresního soudu
potvrzen. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení byl žalovaný zavázán
uhradit žalobci k rukám jeho advokáta částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, když se v odůvodnění
svého rozhodnutí zaobíral především okolnostmi odškodnění poskytnutého rodině
žalovaného Americkou náhradovou komisí. Žalovanému bylo v souvislosti s
předmětnými nemovitostmi poskytnuto plnění. Pokud by byl odškodněn dvakrát,
jedenkrát finančně a podruhé reálným vydáním předmětných nemovitostí, nebyl
takový postup rozhodně zamýšlen zákonodárcem a byl by současně v rozporu s
ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku.
Žalobce nabyl vlastnického práva podle uzavřené kupní smlouvy ze dne 6.5.1996.
Vlastnictví nabyl smlouvou, která odpovídá jak obecným ustanovením o kupní
smlouvě § 588 a násl. obč. zák., tak i obecným ustanovením § 43a obč. zák.,
splňuje i náležitost písemné formy, je dostatečně určitá a srozumitelná.
Odvolací soud proto potvrdil závěr okresního soudu, podle kterého se žalobce
stal vlastníkem domu čp. 286 a pozemkové parcely č. 164.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel
především namítá, že jeho restituční nárok byl nálezem Ústavního soudu založen
ke dni 1.11. 1994. Privatizační projekt byl schválen až 1.2. 1995, tedy v době,
kdy nárok žalovaného byl nárokem ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. ustanovení §
47 odst. 4 s lhůtou schválení privatizačního projektu do 31.12 1994. Nárok bylo
možno podle novely provedené čl. I bodem 1 zákona č. 306/1993 Sb. uplatnit do
30.6. 1995. Privatizaci tedy v její době bránila ustanovení dvou novel
restitučních předpisů! Je pravdou, že judikatura nepovažuje pravomocný rozsudek
o určení vlastnického práva mezi rozdílnými subjekty za překážku rei iudicate.
Pokud však jde o rozhodování o určení vlastnického práva mezi osobou, která
nabyla vlastnické právo na základě restitučních předpisů a osobou, která tvrdí
své vlastnické právo, nemůže být v takovém řízení předmětem opětovného
posuzování otázka oprávněnosti restitučního nároku a opakované zkoumání splnění
podmínek restituce. V takovém řízení může být předmětem posuzování pouze to,
zda obstojí právní titul vlastnictví osoby, která tvrdí, že jí vlastnictví
náleží proti titulu restitučnímu. Pokud bylo vlastnictví restituenta založeno
pravomocným soudním rozhodnutím, nemůže jakýkoliv titul, navíc získaný za
situace porušení zákonné restituční blokace, obstát. Soud svým rozhodnutím
způsobil paradoxní situaci, kdy stejnému vlastnickému právu přisoudil vůči
různým vlastníkům jiný obsah a jinou ochranu, což je v hlubokém rozporu s
ustanovením čl. II odst. 1 Ústavy! Dále došlo k mylnému posouzení státního
občanství žalovaného, který poukazuje na nález Ústavního soudu II ÚS 307/1997,
ze kterého – stejně jako z řady dalších rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu
– vyplývá, že ukončením válečného stavu nedošlo u naturalizovaných občanů USA
ke ztrátě původního československého občanství. Navíc existence českého
občanství dovolatele byla doložena veřejnou listinou a tato otázka byla oběma
stranami sporu po skutkové stránce brána jako nesporná. Soud přesto, aniž by
provedl jakékoliv dokazování směřující k doložení opaku, dospěl k názoru (na
základě chybně provedeného výkladu Úmluvy o naturalisaci mezi ČSR a USA č.
169/1929), že žalovaný podmínku občanství nesplňoval. Soudem učiněná
interpretace je kromě toho v rozporu se zásadou mezinárodního práva, podle
které nesmí být nikdo zbaven bezdůvodně, popř. proti své vůli státního
občanství. Ohledně dohody z roku 1982 dovolatel upozorňuje na právní názor
obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.10. 1998 sp. zn. 2 Cdon
968/97, podle kterého nelze netransformované dohodě dvou vlád o majetkových
záležitostech dát sílu pramene práva, který je způsobilý být účinný ve vztahu k
vnitrostátním subjektům. Přiléhavá nebyla ani argumentace ustanovením o dobrých
mravech, neboť jeho aplikace by vedla k založení nerovnosti vlastnických
subjektů, když někteří by byli pouze finančně odškodněni a druhým (finančně
neodškodněným) by bylo plně obnoveno jejich vlastnické právo.
K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného
dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od
1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř.). Dovolatel opírá přípustnost jím uplatněného mimořádného
opravného prostředku o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud
proto napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto smyslu přezkoumal a dospěl k
přesvědčení, že dovolání je přípustné.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě § 241a odst. 2, písm. a/, b/
o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávaném řízení byla zásadní významnost napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu spatřována v tom, že vycházelo z řešení právní otázky, která je dosud
vyššími soudy posuzována rozdílně. Pozornosti dovolacího soudu však nemohlo
uniknout, že přípustnost napadeného rozsudku odvolacího soudu vyvěrá především
z toho, že jedna z otázek relevantních pro rozhodnutí byla řešena v rozporu s
hmotným právem.
Krajský soud totiž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl žalobce
určen za vlastníka sporných nemovitostí. Tento vlastnický titul měl být přitom
založen podle zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, a to na základě schválení privatizačního projektu dne 1.2. 1995, smlouvy
o prodeji privatizovaného majetku uzavřenou mezi F. n. m. ČR a společností U.,
s.r.o. ze dne 1.12. 1995 a následné kupní smlouvy o prodeji nemovitostí
uzavřené mezi společností U., s.r.o. a žalobcem dne 6.5. 1996. Žalovaný se
přitom účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb. dne 1.11. 1994 stal
osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. platí, že majetku, na jehož
vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být
použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny
ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Zvláštními předpisy, na které citované
ustanovení odkazuje, jsou přitom míněny předpisy restituční. Aplikace tohoto
tzv. blokačního ustanovení, které upravuje kolizi privatizačních a restitučních
zákonů, byla dosavadní judikaturou dostatečně vyjasněna.
Nejvyšší soud ČR se interpretací citovaného ustanovení zabýval ve svém rozsudku
ze dne 1.3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí, ročník 2000, č. 6, str. 376, ve kterém dospěl k závěru:“Lze-li
určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením § 1 odst. 3, § 3 a § 47
zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyloučen z privatizace
podle cit. zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí zákona
č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, privatizována; přitom je
nerozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu.“
Podle Nálezu Ústavního soudu ze dne 18.10. 2001, sp. zn. III. ÚS 17/01,
publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Svazek č. 24, nález č.152 platí:
„Pokud v době probíhajícího schvalování privatizačního projektu nebylo
pravomocně rozhodnuto o restitučních nárocích ani nebyly zamítnuty, nebylo
možné restitučním nárokem dotčený majetek do privatizace zahrnout. Pokud
tedy předmětné nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a
privatizovány za situace, kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl
zamítnut, odporoval takový právní úkon ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
92/1991 Sb., a je proto neplatný.“
Jak bylo vysloveno v nálezu Ústavního soudu ze dne 24.5. 2000, sp. zn. IV. ÚS
310/99 publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Svazek č.18, nález č.76:
„Restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu
do již provedených majetkoprávních přesunů. Každý jiný výklad by činil
blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. prakticky bezcenným.“
Dopad uvedených rozhodnutí na projednávanou věc je zřejmý. Za situace, kdy byl
žalovanému na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/94 Sb. ke dni 1.11. 1994 ve
vztahu ke sporným nemovitostem založen restituční nárok ve smyslu zákona č.
87/1991 Sb., a kdy žalovaný tento svůj nárok včas uplatnil u povinné osoby
výzvou k vydání věci dle § 5 odst. 1 citovaného zákona dne 27.4. 1995, neměl
být dne 1.2. 1995 schválen ohledně týchž nemovitostí privatizační projekt a
nemohla být – pro rozpor s výše citovanými ustanoveními zákona č. 92/91 Sb. –
uzavřena dne 1.12. 1995 smlouva o prodeji privatizovaného majetku. Pokud tedy
odvolací soud určil vlastnické právo žalobce, který jej odvíjel od uvedeného
převodu ze státu na privátní subjekt, zatížil své rozhodnutí rozporem s hmotným
právem. Jestliže přitom rozhodnutí odvolacího soudu trpí nesprávností pro jeden
z uplatněných důvodů, je nadbytečné zaujímat stanovisko k jeho dalším v
dovolání napadaným závěrům.
Dovolací soud z těchto důvodů nemohl považovat napadené rozhodnutí odvolacího
soudu za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), a nezbylo mu proto než jej v souladu
s citovaným ustanovením zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo věcně rozhodnuto v nejkratším možném
termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§
243 o.s.ř.), který podal žalovaný.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu