28 Cdo 160/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka
Sajdla ve věci žalobce města Vsetín se sídlem ve Vsetíně, Svárov 1080, IČ:
00304450, proti žalovaným a) M. K., bytem ve S. Č. V., a b) Ž. K., bytem
tamtéž, zastoupeným JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově –
Šumbarku, Opletalova 608/2, o zaplacení částky 54.261,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 49/2008, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
25. ledna 2011, č. j. 12 Co 390/2010-406, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze
dne 21. 9. 2010, č. j. 10 C 49/2008-362, se zastavuje; jinak se dovolání odmítá
.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku rozsudkem ze dne 21. 9.
2010, sp. zn. 10 C 49/2008, byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci
částku 54.261,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit náklady řízení (výrok
II.). Okresní soud shledal, že nájem bytu, který žalovaným pronajal žalobce
coby jeho vlastník, skončil dne 28. 2. 2006, žalovaní však v bytě dále bydleli
bez právního důvodu a byt žalobci předali až v polovině října roku 2006.
Žalovaní tak byli povinni zaplatit žalobci částku odpovídající výši obvyklého
nájemného v daném místě a čase z obdobného předmětu nájmu jako bezdůvodné
obohacení. Okresní soud dále seznal, že žalovaní dlužili žalobci úhradu za
spotřebované služby spojené s užíváním bytu za část let 2005 a 2006. Náhradu
odpovídající obvyklému nájemnému určil okresní soud částkou 439,- Kč měsíčně v
závislosti na žalobním nároku a žalobci ji přiznal, stejně tak žalovanou částku
za nedoplacené služby. Vedle jistiny byl žalobci přiznán i požadovaný úrok z
prodlení, a okresní soud tím vyhověl žalobě v plném rozsahu.
K odvolání žalovaných přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v
Ostravě – pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, č. j. 12 Co
390/2010-406, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Vzhledem k tomu, že žalovaní zpochybňovali zejména správnost
vyúčtování služeb za roky 2005 (nedoplatek 4.223,- Kč) a 2006 (nedoplatek
39.484,- Kč), odvolací soud uzavřel, že ta mají stanovené náležitosti, žalovaní
je převzali a dokonce i reklamovali. Žalovaní nesouhlasili s výpočtem jejich
osobní spotřeby, na postupu okresního soudu při posuzování této skutečnosti
však odvolací soud nenašel žádného pochybení. Skutkové i právní závěry soudu
prvního stupně považoval odvolací soud za správné, a proto jeho rozsudek
potvrdil.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podali žalovaní dovolání, jež
označili za přípustné ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), důvodnost pak dovozují z ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu však v dovolání nijak nevymezují a opakují
skutkové námitky uplatněné již v odvolání, zejména neprokázání skutečné
spotřeby služeb spojených s užíváním bytu, jejichž úhradu žalobce požaduje. S
ohledem na výše uvedené dovolatelé navrhují zrušení napadených rozsudků soudů
obou stupňů a vrácení věci k novému řízení.
Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání žalovaných za nepřípustné.
Poukázal na skutečnost, že dovolatelé nesouhlasí toliko se skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů a žádnou právní otázku k dovolacímu přezkumu
nepředkládají. Dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.
s. ř. však nejsou u dovolání podaného podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. uplatnitelné. Svou argumentaci žalobce dokládá početnou judikaturou
Nejvyššího soudu, nad rámec se pak vyjadřuje i k samotným skutkovým námitkám
dovolatelů. S ohledem na výše uvedené navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.)
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a) o. s.
ř.).
I když v projednávaném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé ohledně částky 54.261,- Kč jedním výrokem, rozhodoval jím
současně o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, přičemž
nejvyšší z těchto nároků byl nedoplatek za služby spojené s užíváním bytu za
rok 2006 ve výši 39.484,- Kč. Jelikož se jedná o samostatné nároky, které mají
odlišnou povahu s rozdílnými předpoklady jejich vzniku, je přípustnost dovolání
z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. třeba zkoumat ve vztahu
ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněný pod č. 9 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2000). Vzhledem k tomu, že jak u nároku na peněžitou
náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním bytu bez právního důvodu, tak
u nároků na zaplacení nedoplatků za poskytnuté služby, které jsou předmětem
dovolacího řízení, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku
50.000,- Kč, není dovolání žalovaných do potvrzujícího výroku rozsudku
odvolacího soudu o věci samé podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s.
ř. přípustné. Nic na tom nemění okolnost, že součet výše plnění ze samostatných
nároků přesahuje částku 50.000,- Kč.
Z výše uvedených důvodů je dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu
nepřípustné, Nejvyšší soud je proto v souladu s ust. § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelé napadli oba výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o
nákladech řízení, dovolání proti tomuto výroku je však také nepřípustné (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší
soud proto dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v souladu s ust.
§ 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelé směřují své dovolání též přímo proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je
však odvolání (viz ust. § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani
neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku
Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21. 9. 2010, č. j. 10 C 49/2008-362, které
touto vadou trpí, zastavil (viz ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146
odst. 2 i odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by jinak měl na
jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu