28 Cdo 1603/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobců: a) R. M., b) R. M., a c) D. M., všichni žalobci zastoupeni
JUDr. Klárou A. Samkovou, advokátkou v Praze 2, Španělská 6, proti žalované
České republice – Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, o zaplacení finanční náhrady ve výši 10.830.838,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 194/2008, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, č. j. 64 Co 311/2010-78,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010, č. j. 64 Co
311/2010-78, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2010,
č. j. 28 C 194/2008-57, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve věci samé
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2010, č. j. 28 C
194/2008-57, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali po žalované
zaplacení částky ve výši 10.830.838,- Kč. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto
o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich
náhradu právo.
Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení finanční náhrady podle
ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobci
jsou právními nástupci (dědici) pana P. M., zemřelého, který se v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 237/95 domáhal vydání
nemovitostí – rodinného domu č. p. 362, stavebního pozemku parc. č. 1276 a
pozemku parc. č. 1277 (zahrady o výměře 487 m2), nacházejících se v kat. úz.
S., obci P. – v režimu zákona č. 87/1991 Sb.; žaloba však byla ke dni 16. 3.
2007 pravomocně zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 26. 1. 2006, č.
j. 8 C 237/95-220, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2.
2007, č. j. 18 Co 282/2006-281. Právní předchůdce žalobců posléze u žalované
podal dne 27. 11. 2007 žádost o vyplacení náhrady za nevydané nemovitosti. K
datu 1. 6. 2009 poskytla žalovaná strana žalobcům formou směnky plnění v
celkové výši 339.072,- Kč, jež bylo určeno podle cenových předpisů platných ke
dni 1. 4. 1991 (účinnost zákona č. 87/1991 Sb.). Žalobci s přiznanou částkou
vyslovili nesouhlas a v předmětném řízení uplatnili nárok na vyplacení finanční
náhrady ve výši stanovené ke dni nabytí právní moci zamítavého rozsudku
vydaného v restitučním řízení o vydání nemovitostí.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
návrhu žalobců nelze vyhovět, neboť ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991
Sb. jednoznačně ukládá stanovit finanční náhradu za nevydané nemovitosti podle
cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona, tj.
k datu 1. 4. 1991 (tento postup je v zákoně nastaven jednotně bez ohledu na to,
kdy je náhrada poskytována). Nižší instance neshledaly citované ustanovení
neústavním a usuzovaly na nemožnost odchýlit se od jeho znění; zejména s
ohledem na smysl a účel zákona o mimosoudních rehabilitacích, jehož cílem je
pouze zmírnění některých křivd, nikoli jejich úplné odškodnění.
B. Dovolání a jeho přípustnost
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím své
právní zástupkyně dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní
význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označili vadu
řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení
věci. V rámci vylíčení dovolacích důvodů předně zdůrazňovali, že právní závěry
nižších instancí odporují smyslu a účelu restitučních zákonů, kterým je
primárně navrácení v původní stav, případně – není-li možná první varianta –
finanční kompenzace. Žalobci ve svém podání odkázali na judikaturu Ústavního
soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 437/03 a sp. zn. Pl. ÚS 21/96), odmítající přehnaný
formalismus a nabádající obecné soudy ke zohlednění individuálních rozměrů
každého případu tak, aby došlo k naplnění účelu restitučních předpisů.
Poukázali rovněž na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, především
rozsudek ve věci Otava proti České republice ze dne 27. 5. 2010, v němž
štrasburský soud dospěl k závěru, že přiměřenost náhrady má být posuzována s
ohledem na skutečnou hodnotu majetku v době restituce. Dovolatelé proto žádali,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek
soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu považovala za věcně správné, nesouhlasila s dovolacími
námitkami a navrhla, aby dovolání žalobců nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci
dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro
vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že řešená problematika finanční (restituční) náhrady
podle § 13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. nebyla dosud v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu v úplnosti vyřešena, lze napadenému rozsudku odvolací instance
zásadní právní význam přiznat.
C. Právní posouzení věci (důvodnost dovolání žalobců)
Dovolání je důvodné.
I. Relevantní zákonná ustanovení a jejich interpretace
Pro zodpovězení otázky o výši částky, jež by mohla být žalobcům
případně uhrazena, je klíčový výklad ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích. Pouhá gramatická interpretace zde ovšem není
postačující.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada oprávněné
osobě poskytuje za nemovitost, kterou jí nelze vydat.
Ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vymezuje způsob určení
této finanční náhrady; ta se podle uvedené normy stanoví podle cenových
předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k datu
1. 4. 1991).
Nejvyšší soud v první řadě zdůrazňuje, že výklad předmětného zákonného
ustanovení nesmí být ve zjevné kontradikci s principy přiměřenosti a pokud
možno i spravedlnosti (v zájmu dosažení konformity vůči lidskoprávním kautelám
i vůči civilistické zásadě ochrany vlastnického práva). Řečené teze mají oporu
zejména v precedentech Evropského soudu pro lidská práva (viz dále), v nichž
dovolací soud spatřuje právní základ pro extenzivní interpretaci dosahu
ustanovení § 13 odst. 1, 4 zákona č. 87/1991 Sb. V zájmu spravedlivého řešení
dané věci není vyloučeno žalobcům přiřknout takovou náhradu, která by v rozumné
míře vycházela z hodnoty nemovitostí v době pravomocného zamítnutí žaloby o
jejich vydání soudem. Tedy náhradu vycházející z cenových předpisů platných v
téže době; amortizace nemovitostí od roku 1972 by neměla být opomíjena. Taková
náhrada by byla přiměřená dobové ekonomické situaci v naší zemi, jež se v
průběhu let markantním způsobem změnila.
II. Naplnění účelu a smyslu restituce (potírání formalismu)
Ústavní soud mnohokrát judikoval, že ke splnění účelu a smyslu
restitucí je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze
speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění
některých majetkových křivd interpretovaly veškeré relevantní okolnosti
konkrétního případu, tedy aby vycházely z individuálních rozměrů každé
jednotlivé věci, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech.
Účelem restitučního zákona o mimosoudních rehabilitacích je zmírnění a odčinění
následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2.
1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující
základní lidská práva. Případné nedůslednosti různého druhu nelze podle
přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale vždy
(ve vztahu ke konkrétní věci) s ohledem na platné konstituční hodnoty a
principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním
pořádku České republiky. K restitucím nelze přistupovat formálně, ale je vždy
třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové
křivdy akty dřívějšího totalitního státu, jež byly učiněny v rozporu se
základními zásadami demokratické společnosti (viz relevantní závěry nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03; publikován ve Sbírce
nálezů a usnesení ÚS pod č. 11, sv. 40).
III. Korektiv dobrých mravů
Pro nalézání práva je určující vycházet vždy z individuálních rozměrů
každého jednotlivého případu, které často mohou být značně komplikované. To
ovšem nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné
za účelem dodržení těchto principů posuzovat individuální okolnosti daného
případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o dobrých
mravech, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného
ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení z hlediska vyvážené ochrany
základních práv dotčených osob (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 34/09).
V rámci dosažení ústavně konformní interpretace není soud v konkrétní
věci vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí
odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie
jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj
základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se
přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální
argumentaci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS
21/96; publikován ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 13, sv. 7).
IV. Judikatura ESLP
Přestože se v daném případě nejedná o situaci pozbytí nemovitého
majetku v důsledku jeho nuceného vydání osobou povinnou v restituci, nýbrž
naopak o zamítnutí návrhu oprávněné osoby (právního předchůdce žalobců) o
obnovení původního stavu, tj. o vydání nemovitostí odňatých jejímu právnímu
předchůdci, lze na předmětnou věc vztáhnout i závěry z dále označené judikatury
Evropského soudu pro lidská práva – rozsudek ze dne 26. 11. 2009 ve věci P. vs.
Česká republika, rozsudek ze dne 5. 11. 2002 ve věci P. a P. proti České
republice, či případně rozsudek ze dne 27. 5. 2010, věc O. versus Česká
republika.
Ve shora uvedených případech dospěl štrasburský soud k závěru, že
nepřiznání adekvátní náhrady za vydávané nemovitosti by mohlo směřovat k
porušení práva na pokojné užívání majetku, zaručeného článkem 1 Dodatkového
protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jakýkoli
zásah do tohoto práva musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky
veřejného zájmu a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Vyvlastněnému
je třeba poskytnout přiměřenou náhradu (v rozumném poměru k tržní hodnotě
odnímaného majetku – adekvátní nemusí být plná tržní cena).
Zde prezentovaný výklad se uplatní i ve věci nyní posuzované. Žalobci,
právní nástupci osoby zbavené v minulosti vlastnického práva ke sporným
nemovitostem, by měli mít nyní nárok na vyplacení finanční náhrady, jež je
přiměřená hodnotě majetku, který byl jejich právnímu předchůdci nedemokratickým
způsobem odňat v rozhodném období let 1948 až 1989. Majetkovou křivdu, která se
v době minulé vůči tehdejšímu vlastníku nemovitostí odehrála, je třeba
patřičným způsobem napravit tak, aby bylo dosaženo účelu a smyslu restitučního
zákonodárství.
Jestliže se ve výjimečných případech zhojuje neadekvátnost poskytnuté
náhrady za kupní cenu těm osobám, které – jako povinné a kdysi zvýhodněné –
nemovitosti v restituci pozbyly (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), pak je tím
spíše spravedlivé (a minori ad maius) postupovat obdobně v případech
oprávněných restituentů, kterým nemovitosti nemohly být vráceny a musí jim být
poskytnuta finanční náhrada.
V. Délka restitučního řízení
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že žalobcům, resp. jejich právnímu
předchůdci v žádném případě nemůže jít k tíži, že od roku 1995 využil svého
práva dosáhnout restituce nejprve cestou žaloby o vydání nemovitostí. Délku
řízení, s níž byl také spojen výrazný nárůst tržní ceny nemovitostí, nelze
shledat jako způsobenou jeho zaviněním – jak je patrno z obsahu spisu a úkonů v
restitučním řízení provedených.
D. Závěry
Nechť se nižší instance dále zabývají tím, zdali žalobcům v návaznosti
na výše učiněné právní závěry náleží jimi požadované plnění ve formě finanční
náhrady za nevydané nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. či – s ohledem na
zjištěné skutečnosti – jeho přiměřená část. V tomto směru nechť soudy zohlední
skutkové okolnosti dané věci, týkající se otázky adekvátnosti poskytované
náhrady, za současného posouzení správnosti výsledku znaleckého posudku Ing.
Hůrky (znalec provedl ocenění nemovitostí i k datu právní moci zamítavého
restitučního rozhodnutí, tj. ke dni 16. 3. 2007, přičemž při stanovení tržní
hodnoty nemovitostí postupoval zároveň se zřetelem k faktickému stavu majetku v
době jeho propadnutí státu ke dni 18. 2. 1972).
Nižší instance se však budou též zabývat alternativou stanovení jiného
rozhodného data, pokud jde o časové východisko posouzení stavu nemovitostí (viz
C. I.). Z hlediska právního posouzení věci je třeba vycházet, kromě již
citovaných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., z článku 1 Dodatkového protokolu
č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž na toto
ustanovení v tuzemské aplikační rovině navazuje článek 11 odst. 1, 4 Listiny
základních práv a svobod.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že právní názor zde vyslovený může v
dalším průběhu řízení vést k takové interpretaci ustanovení § 13 odst. 1, 4
zákona č. 87/1991 Sb., která nebude v důsledcích shodná s judikaturou dosud
ustálenou. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 však takový postup
respektuje jako ústavně konformní, a to za předpokladu naplnění alespoň jedné
ze tří alternativně vyslovených podmínek. Těmito podmínkami jsou 1) změna
sociálních a ekonomických poměrů v době nového judikování oproti judikatuře
dřívější, 2) změna právního předpisu, který je ve věci aplikován či
interpretován (vydání nového zákona nebo zákoníku, jeho novelizace), nebo 3)
změna „okolního“ právního prostředí majícího vliv na aplikaci či interpretaci
rozhodného ustanovení (změna jiných zákonů, které obsahově s rozhodným
ustanovením v různé míře věcně souvisejí). V tomto případě je naplněna již
první z uvedených podmínek, neboť – jak již zmíněno sub C. I. – se oproti době
vydání restitučních předpisů sociální a zejména ekonomické poměry podstatným
způsobem změnily.
K tomu je nutné poznamenat, že v restitučních věcech hraje
podstatnou roli taková interpretace rozhodného práva, jež nezřídka dotváří
výslednou argumentaci za pomoci korektivu individuální spravedlnosti. Takový
postup je podmíněn konkrétními okolnostmi projednávaného případu, jimiž jsou
například změna stavebně technického charakteru nemovitosti, důvody vedoucí k
(ne)vydání věci, délka trvání soudního sporu a v poslední době i prosté plynutí
času. Jestliže by tyto okolnosti nebyly brány v úvahu v rámci porovnávání
jednotlivých případů z hlediska sjednocování judikatury, pak by musely
restituce vykazovat zcela mimořádný výskyt použití interních sjednocovacích
mechanismů nejvyšší instance (srov. § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.). Tak
tomu ale není a přímo k nyní posuzované věci se sluší dodat, že závěry
Nejvyššího soudu jsou formulovány kondicionálně a prozatím nacházejí svůj
výchozí základ především v interpretaci evropské Úmluvy o lidských právech a
základních svobodách (v jejím Dodatkovém protokole č. 1) a podpůrně i v
judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k České republice a
jejím restitučním věcem. Je však nezbytné současně zdůraznit (viz též závěry
předchozího odstavce), že především plynutí času (20 a více let od účinnosti
restitučních norem), vedoucí ve věcech restitučních náhrad ke zvýšení hodnoty
věci řádově, resp. mnohonásobně, představuje takovou změnu poměrů, která může
vést per se v konkrétních situacích k použití jiného právního řešení v
některých současných rozhodnutích oproti dosavadní judikatuře.
Protože se shodného pochybení při právním posouzení věci dopustily
soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu
obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech
dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu