28 Cdo 1608/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o
dovolání J. N., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v
Praze z 10.12.2003, sp. zn. 30 Co 503/2003, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 121/2002 (žalobce J. N.,
zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. Č. p., státnímu podniku, a 2. O.
F., zastoupenému advokátem, o neplatnost dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 15.7.2002, se žalobce domáhal, aby soud určil
rozsudkem, že je neplatná dohoda z 30.9.1991, uzavřená mezi Správou pošt a
telekomunikací P., státním podnikem, a O. F. o vydání domu čp. 15 v K. H.,
okres P., a pozemků parc. č. 18/1 (o výměře 599 m2) a parc. č. 18/2 (o výměře
19 m2), registrovaná bývalým Státním notářstvím v P. dne 15.10.1991 pod sp. zn.
Re 422/91. Na části těchto pozemků jsou totiž postaveny stavby, patřící
žalobci, které byly vybudovány s potřebnými souhlasy a povoleními, ale uvedená
dohoda k těmto stavbám nepřihlíží a uvádí se v ní, že tyto pozemky jsou prosty
jakýchkoli závazků, třebaže účastníkům dohody byly uvedené okolnosti, týkající
se vydávaných pozemků, známy.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že na straně žalobce není dán
naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu ) na požadovaném
určení neplatnosti dohody z 30.9.1991 a také žalobcem uplatňované důvody žaloby
nejsou opodstatněny.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze 17.7.2003, čj. 7 C 121/2002-143,
zamítl žalobu žalobce o určení neplatnosti dohody z 30.9.1991 o vydání domu čp.
a pozemků parc. č. 18/1 a parc. č. 18/2 v katastrálním území K. H. Bylo také
rozhodnuto, že mezi žalobcem a žalovanou Č. p., s.p., nemá žádný z nich právo
na náhradu nákladů tohoto řízení. Také žalovanému O. F. nebyla přiznána náhrada
nákladů tohoto řízení. Rovněž státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení,
placených v tomto občanském soudním řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobu
žalobce nepokládá soud za důvodnou.
Soud prvního stupně byl sice toho názoru, že na straně žalobce je dán
naléhavý právní zájem (podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu)
na požadovaném určení neplatnosti dohody z 30.9.1991, protože žalobce tímto
rozhodnutím usiluje o dosažení nerušeného přístupu ke své stavbě, ale ve věci
samé neshledal soud prvního stupně žalobu žalobce důvodnou.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že žalovaný O. F. uzavřel dohodu
o vydání nemovitostí s právním předchůdce žalovaného státního podniku Č. p. ve
smyslu ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb.; tato dohoda se týkala domu čp. 15
se stavebními pozemky parc. č. 18/1 a parc. č. 18/2 v K. H. Podle názoru soudu
prvního stupně tato uzavřená dohoda nebyla v rozporu a žádným kogentním
ustanovením zákona č. 403/1990 Sb. V tomto smyslu nemohl soud přisvědčit názoru
žalobce, že je tato dohoda neplatná pro rozpor s ustanovením § 10 zákona č.
403/1990 Sb., které nemá povahu kogentního ustanovení, nýbrž toto ustanovení,
obsahující zákaz nevydávání zastavěných pozemků, má povahu ustanovení
dispozitivního; nelze tu tedy dovozovat absolutní neplatnost právního úkonu z
uvedeného ustanovení, jak má za to žalobce.
Soud prvního stupně nepokládal za opodstatněný názor žalobce, že
uvedená dohoda, uzavřená podle zákona č. 403/1990 Sb., je neplatná ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona, jež údajně spočívalo
v tom, že účelově byl z vydávaných pozemků vyčleněn jeden pozemek a ten nebyl
žalovanému O. F. vydán; v tom podle názoru soudu prvního stupně však nebylo
možné spatřovat obcházení restitučního předpisu.
Pokud žalobce namítal, že žalovaný O. F. ve své výzvě k vydání
nemovitostí (zaslaném právním předchůdci žalovaného státního podniku Č. p.)
neuváděl vůbec pozemek parc. č. 18/2 v katastrálním území K. H., soud prvního
stupně uváděl, že skutečnost, že v této výzvě chybělo uvedení tohoto pozemku,
je třeba uvážit tak, že žalovaný O. F., žijící v zahraničí, neměl všechny
dostatečné podklady a informace k tomu, aby učinil právně perfektní výzvu k
vydání nemovitostí včetně stavebního pozemku parc. č. 18/2 v uvedeném
katastrálním území.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl a o
nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 148 odst. 1,
§ 150 a § 151 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně ze 17.7.2003 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem
z 10.12.2003, sp. zn. 30 Co 503/2003. Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo
uloženo zaplatit žalovanému O. F. na náhradu nákladů řízení 10.150,- Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem a
žalovanou Č. p., že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, takže je třeba
jej potvrdit podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, a to včetně
rovněž správných výroků o nákladech řízení.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně dovodil
existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce ohledně jím požadovaného
určení neplatnosti dohody z 30.9.1991.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěry soudu prvního stupně, že
uzavřením dohody z 30.9.1991 mezi žalovaným O. F. a právním předchůdcem
žalované Č. p. o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., nedošlo k
porušení některého kogentního ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., ani ustanovení
§ 39 občanského zákoníku.
Odvolací soud zejména poukazoval na to, že v článku VII dohody z
30.9.1991 bylo výslovně stanoveno, že přejimatel vydávaných nemovitostí O. F.
nepřebírá žádné povinnosti a závazky, zejména závazky z dohody, sepsané mezi
Středočeským ředitelstvím spojů P. a J. N. dne 28.3.1988, které by jakýmkoli
způsobem omezovaly výkon vlastnického práva ze strany příjemce nemovitostí.
Dále se odvolací soud zabýval námitkou žalobce, že ve výzvě
žalovaného O. F. z 12.2.1991 k vydání nemovitostí nebyl výslovně uveden
pozemek parc. č. 18/2-stavební pozemek v katastrálním území K. H. Odvolací soud
byl toho názoru, že je tu třeba projev vůle žalovaného O. F. v této výzvě
vyložit (ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku) z toho
hlediska, co bylo tímto projevem vůle sledováno. Bylo třeba mít na zřeteli, že
pozemek parc. č. 18/2 (o výměře 19 m2) tvořil funkční celek se stavební
parcelou č. 18/1 a s domem čp. 15 v K. H., takže lze mít za to, že projev vůle
žalovaného O. F. směřoval v této výzvě k vydání všech uvedených nemovitostí,
které tvoří tento funkční celek.
Pokud žalobce poukazoval na směnnou smlouvu, kterou uzavřel 17.12.1990
s právním předchůdcem žalované Č. p., odvolací soud zaujal právní názor, že
tato smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č.
403/1990 Sb., takže šlo o právní úkon neplatný podle ustanovení § 39 občanského
zákoníku.
Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně
námitky žalobce, že při uzavírání dohody z 30.9.1991 o vydání nemovitostí podle
zákona č. 403/1990 Sb., a to v tom smyslu, že v tom nelze spatřovat neplatnost
dohody pro rozpor s kogentním ustanovením zákona č. 403/1990 Sb., případně
neplatnost podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího
soudu je třeba při tomto posouzení mít na zřeteli, že v ustanovení § 10 odst. 4
zákona č. 403/1990 Sb. není výslovně vyjádřen (se spojením se sankcí
neplatnosti) zákaz vydání pozemku, na němž byla po jeho převzetí státem
umístěna stavba.
Dospěl proto odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a
k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení s poukazem na ustanovení § 219, §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení
zastupovala, dne 21.5.2004 a dovolání žalobce bylo předáno na poště dne
31.5.2004 k doručení Okresnímu soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v §
240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ze 17.7.2003 (čj. 7 C
121/2002-143 Okresního soudu v Příbrami) a aby věc byla vrácena k dalšímu
řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako
dovolací důvod dovolatel uplatňoval, podle obsahu svého dovolání, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel poukazoval především na to, že dohodou z 30.9.1991, která je
podle jeho názoru neplatná, došlo k vydání pozemku, o nějž ze strany žalovaného
O. F. nebylo vůbec zažádáno k vydání, takže právní předchůdce žalované Č. p. tu
nebyl oprávněn pozemek nad rámec učiněné výzvy vydat; výkladem právního úkonu
(tj. v daném případě výzvy k vydání věcí) nelze obsah právního úkonu doplňovat
nebo měnit.
Dále dovolatel poukazoval na to, že v tomto řízení nebylo vůbec
respektováno sjednané ujednání mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované Č.
p., podle něhož byl žalobce oprávněn vybudovat na pozemku parc. č. 18/2 v
katastrálním území K. H. drobné stavby, které bránily tomu, aby dům čp. 15 v K.
H. tvořil spolu s pozemky parc. č. 18/1 a parc. č. 18/2 jeden funkční celek.
Při uzavření dohody O. F. s právním předchůdcem žalované Č. p. bylo právo
žalobce k těmto stavbám na pozemku parc. č. 18/2 zcela popřeno. Žalobce tu
neměl žádnou možnost zasáhnout a dosáhnout právní úpravy užívání vydávaného
pozemku tak, aby mohl své stavby užívat.
Uzavřenou dohodou z 30.9.1991 o vydání nemovitostí podle zákona č.
403/1990 Sb. nebyla vůbec respektována směnná smlouva, uzavřená 17.12.1990 mezi
žalobcem a právním předchůdcem žalované Č. p. o výměně pruhu pozemku parc. č.
18/1 a parc. č. 18/2 za pruh pozemku parc. č. 19, k jejímuž uzavření došlo, ale
nebyla již registrována bývalým státním notářstvím. Podle názoru dovolatele
nebylo tu možné aplikovat ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., jak
měl za to odvolací soud, když tu uvedený smluvní závazek k pozemku byl učiněn
ještě v době před účinností zákona č. 403/1990 Sb.
Dovolatel je nadále toho názoru, že v daném případě mělo být beze
zbytku dodrženo ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., neboť tu šlo o
umístění staveb třetí osoby na vydávaném pozemku a mělo tu tedy dojít k úpravě
způsobu užívání staveb, postavených žalobcem na vydávaném pozemku.
Dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu o případ
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, kterým by rozhodl tento soud jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
jenž by byl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/
občanského soudního řádu). Proto bylo nutné posoudit přípustnost dovolání
dovolatele pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla dosud vyřešena, nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C
121/2002 Okresního soudu v Příbrami), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí,
proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V dovolacím řízení
bylo nutno ještě posoudit, zda tu v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena
některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka,
která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., na které v této
právní věci žalobce zejména poukazoval, se věc vydá podle tohoto zákona
oprávněné osobě ve stavu, v němž se nachází ke dni uzavření dohody. Sjedná-li
povinná osoba před tímto dnem smlouvu o dodávce stavebních prací o
rekonstrukci nebo o modernizaci vydávané nemovitosti, popřípadě jinou smlouvu,
týkající se vydávané věci, musí dohoda obsahovat ujednání o tom, zda a v jakém
rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy.
Podle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., na které v této
právní věci žalobce rovněž poukazoval, se nevydává pozemek, na němž je umístěna
stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem; oprávněné osobě
přísluší peněžní náhrada (§ 14 zákona č. 403/1990 Sb.).
Podle ustanovení § 11 zákona č. 403/1990 Sb. nemůže povinná osoba proti
oprávněným osobám uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s
vydávanými věcmi. Rovněž oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti
povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanými věcmi, než jsou
uvedeny v zákoně č. 403/1990 Sb. K zástavním právům a věcným břemenům, která
vázla na věci v době jejího odnětí nebo v době jejího vydání, se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je povinná osoba
povinna neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 3.5.1999, IV. ÚS 371/98, uveřejněném pod
č. 66 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl k otázce
pochybnosti o tom, které konkrétní nemovitosti byly ve výzvě k vydání věcí
požadovány, zaujat právní názor, že lze-li ze včas podané výzvy k vydání věci
dovozovat, že se oprávněná osoba domáhala jejího vydání, potom právní důsledky
absence údajů o konkrétní nemovitosti v písemné výzvě nelze vykládat bez
dalšího k tíži oprávněné osoby. To platí zejména v situaci, kdy ve výzvě
uvedené věci představují funkční a nezaměnitelnou jednotku, např. dům, stavební
plocha a zahrada: srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 31.3.1999, IV. ÚS
508/98, uveřejněný pod č. 49 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR.
Stavbou, kterou má na zřeteli ustanovení § 10 odst. 4 zákona č.
403/1990 Sb., lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích
obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v
nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž
stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Okolnost, že
stavebník nezřídil stavbu v souladu s právními předpisy, ani ji takto neužíval,
není pro aplikaci ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. relativní (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 7.9.1995, I ÚS 142/94, uveřejněném pod
č. 45 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden tento
právní závěr k otázce rozdílu mezi zastavěným a nezastavěným pozemkem: „Není
důvodu se domnívat, že v praxi budou vznikat složité právní vztahy, bude-li
někdo jiný vlastníkem pozemku – někdo jiný vlastníkem na něm stojící
nemovitosti. Tyto vlastnické vztahy mohou existovat vedle sebe a je možné je
právní cestou řešit“.
Podle ustanovení § 80 písm. b) a c) občanského soudního řádu lze
žalobou uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto zejména o splnění povinnosti,
která vyplývá z právního vztahu nebo z porušení práva, a také aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Z obsahu citovaných ustanovení právních předpisů (zejména zákona č.
403/1990 Sb.) i z uváděných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů,
které je nutno pokládat za použitelné i na daný případ, vycházel dovolací soud
i při posuzování přípustnosti podaného dovolání dovolatele, který v této právní
věci se svým žalobním návrhem domáhal určení neplatnosti dohody, která byla
uzavřena ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. mezi
oprávněnou osobou a povinnou osobou podle tohoto zákona o zmírnění následků
některých majetkových křivd, jež vznikly v rozhodném období od 25.2.1948 do
1.1.1990. V tomto žalobním návrhu žalobce jako důvody neplatnosti dohody
uplatňoval, že nebyl v ní brán zřetel na tvrzení žalobce o tom, že na pozemku,
vydávaném podle uvedené dohody, postavil po převzetí pozemku státem určité
stavby (v žalobě i ve vyjádřeních v průběhu soudního řízení konkrétně
označené), zřízené, podle názoru žalobce, se všemi právními náležitostmi.
Úkolem soudů při posuzování určovacího návrhu žalobce nebylo ovšem rozhodnout o
ochraně právních zájmů žalobce a o jeho majetkových nárocích, nýbrž posoudit,
zda dohoda, uzavřená v tomto případě dne 30.9.1991 podle ustanovení zákona č.
403/1990 Sb., je či není neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského
zákoníku, tedy zda tu jde o právní úkon, který by svým obsahem nebo účelem
odporoval zákonu, anebo jej obcházel.
Soudy obou stupňů v daném případě dospěly k závěru, že uvedená
konkrétní dohoda o vydání věcí podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990
Sb. neodporuje ustanovením tohoto zákona, a neshledaly také, že by tato dohoda
odporovala některému kogentnímu ustanovení jiného právního předpisu, např.
ustanovením občanského zákoníku o ochraně práv vlastníka věci. Z již citovaných
ustanovení § 10 odst. 1 a 4 i § 11 zákona č. 403/1990 Sb., řešících vztahy mezi
oprávněnou osobou a povinnou osobou a nikoli mezi těmito osobami a jinými
subjekty, nelze přesvědčivě dovodit, že by tato dohoda vedla bez dalšího ke
zúžení nebo dokonce k zániku prokazatelně vzniklých majetkových práv žalobce,
uváděných v jeho žalobě, k jejichž ochraně žalobním návrhem (např. žalobním
návrhem ve smyslu ustanovení § 80 písm. b/ občanského soudního řádu a
ustanovení § 126 občanského zákoníku) však v tomto občanském soudním řízení
neuplatněným nemohlo výrokem soudu dojít, když předmětem tohoto řízení byla
pouze určovací žaloba o neplatnost dohody, jejímž účastníkem žalobce ani nebyl.
Za těchto uvedených okolností neshledal dovolací soud, že by v
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, byla
řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem anebo právní otázka,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Stejně tak bylo
již shora uvedeno, že v tomto rozhodnutí odvolacího soudu nebyla řešena právní
otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem. Nebyly tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního
předpisu.
Přistoupil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalovaným O. F. na vyjádření k dovolání dovolatele, použil
dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského
soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání
náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu
přihlížel zejména k povaze projednávané právní věc.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu