28 Cdo 1613/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce S. m. O., m. o. M. O. a P., zastoupeného
advokátkou, proti žalovanému P. T., a.s., zastoupenému advokátem, o zaplacení
částky 174.017,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp.zn. 26 C 240/2002,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9.
2005, č.j. 35 Co 296/2005-221, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č.j. 35 Co 296/2005-221,
jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2005, č.j. 26 C
240/2002-199, a to rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích II., III., se zrušují a v uvedeném rozsahu se věc
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2005, č.j. 26 C 240/2002-199, kterým
bylo též ve výroku I. zastaveno řízení o částce 84.804,- Kč s 5,5 % úrokem z
prodlení od
11. 5. 2002 do zaplacení, ve výroku II., jímž bylo žalované uloženo zaplatit
žalobci 89.213,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 11. 5. 2002 do zaplacení, to
vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný byl zavázán uhradit žalobci na
nákladech odvolacího řízení částku 10.820,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.
Předmětem žaloby bylo uplatnění nároku na zaplacení částky 174.017,- Kč
s příslušenstvím za užívání pozemků ve vlastnictví žalobce v období od 17. 7.
2000 do 10. 4. 2002. V průběhu řízení vzal žalobce návrh do částky 84.804,- Kč
zpět. Odvolací soud neposuzoval, na rozdíl od soudu prvního stupně, uplatněný
nárok podle ustanovení § 451 a násl. o. z. o bezdůvodném obohacení. Dovodil, že
právním titulem pro plnění žalovaného byla nájemní smlouva, kterou ohledně
předmětných pozemků sjednal žalobce jako jejich vlastník a pronajímatel a
akciová společnost M. d. O. – T. jako nájemce. Smlouva byla sjednána dne 7. 7.
1999 a vztahovala se k pozemkům parc. č. 407/1 a 407/2 v katastrálním území M.
O., o výměře 201 m2. Sjednáno bylo nájemné ve výši 500,- Kč ročně/m2, a právě
nájemné za užívání pozemků žalobce požadoval. Jmenovaná a.s. měla být právním
předchůdcem nynějšího žalovaného. Odvolací soud dovodil platnost smlouvy i pro
nynějšího žalovaného (jako nájemce) s tím, že na něj přešla práva a povinnosti
z předchozího nájemního vztahu. Částka, přiznaná odvolacím soudem, byla tedy
opřena o právní posouzení nájemní smlouvy z roku 1999 jako nadále platné (jiná
nepřicházela v úvahu), podle § 663 a § 671 odst. 1 o. z.
Proti nepříznivému potvrzujícímu výroku I. rozsudku
odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Brojil v něm proti postupu odvolacího
soudu v průběhu řízení i proti jeho právnímu posouzení merita věci. Po procesní
stránce namítal s odkazem na Ústavu, článek 38 odst. 2 Listiny a § 101 odst. 3
o. s. ř., že odvolací soud nebyl oprávněn projednat věc v jeho nepřítomnosti
(nedostavil se předseda představenstva K. Kolek). Odvolací soud měl respektovat
včasnou omluvu statutárního zástupce žalovaného. Pokud jde o hmotněprávní
aspekty věci, dovolatel nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že měl
převzít práva i povinnosti z předchozí nájemní smlouvy z roku 1999. Nájemní
vztah je obligačním vztahem, který nemá věcné účinky. Žalovaný nemohl převzít
nájemní povinnosti z předchozího smluvního vztahu, zejména měly-li se vztahovat
k pozemkům zastavěným budovou M. d. Žádná platební povinnost tedy dovolateli
nevznikla a dovolatel žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, jehož zastoupení převzal v průběhu
dovolacího řízení advokát, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem ke shodě relevantních výroků nižších instancí mohlo
být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.,
tedy pro zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce. Dovolací důvody,
jak je žalovaný označil, byly podřaditelné pod § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.
s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu o meritu
věci zásadní právní význam mj. tehdy, řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Nejvyšší soud připomíná, že stran skutkového základu věci není oprávněn
měnit ta zjištění, která byla učiněna nižšími instancemi. Není tedy soudem
nalézacím, ale mimořádnou instancí, která provádí v zákonem vymezeném rozsahu
přezkum právního posouzení věci včetně některých aspektů procesních.
Vzhledem k právnímu posouzení věci nižšími instancemi a k dovolacím
tvrzením považuje dovolací soud za nezbytné rekapitulovat ta skutková zjištění
nižších soudů, která mohou mít pro použitou právní kvalifikaci význam.
Shledává, že dne 7. 7. 1999 uzavřel žalobce nájemní smlouvu s a.s. M. d. O. –
T., přičemž předmětem nájmu byly pozemky parc. č. 407/1, 407/2 v k.ú. M. O.
Dovolací soud dále zjistil, že na základě kupní smlouvy ze dne 17. 5.
2002, řádně vložené do katastru a uzavřené mezi prodávajícím S.-H., a.s.,
a žalovaným, se stal žalovaný vlastníkem pozemků parc. č. 408, 409, 410/3 v
k.ú. M. O. Jde o pozemky sousedící s těmi, které byly předmětem nájemní smlouvy
mezi jinými právnickými osobami ze dne 7. 7. 1999 (viz předchozí odstavec).
Z odůvodnění rozsudků nižších instancí není zřejmé, jaký měl být právní
vztah mezi nájmem pozemků z roku 1999 a vlastnictvím sousedících pozemků
žalovaným od roku 2002. Soud prvního stupně dovodil bezdůvodné obohacení na
straně žalovaného, který měl pozemky parc. č. 407/1,2 (předmět nájmu) fakticky
užívat. Není však jasné, jak to měl činit, když tyto pozemky jsou zastavěné a
jsou součástí obchodního domu O., bezprostředně stojícího na pozemcích parc. č.
408, 409 a 410/3 – tedy na těch pozemcích, které žalovaný v roce 2002 zakoupil.
Odvolací soud dovodil právní závaznost nájemní smlouvy z roku 1999 i
pro žalovaného. Zde je však třeba vzít v úvahu nejen pochybnost o faktickém
užívání pronajatých pozemků žalovaným (viz předchozí odstavec), ale i právní
závěr, že nájemní smlouva nemůže při změně v osobě nájemce bez dalšího vázat
dalšího nájemce. Muselo by dojít ke změně nájemní smlouvy, při které by se stal
– v důsledku změny v osobě nájemce – žalovaný novým nájemcem a ostatní obsah
nájemního poměru, zejména nájemné, by zůstal nezměněn. K takové změně nájemní
smlouvy však nedošlo.
Odvolací soud podle všeho zaměnil svůj závěr o sukcesi na straně
nájemce s ustanovením § 680 odst. 2 o. z. Toto ustanovení však upravuje nikoli
singulární sukcesi na straně nájemce, ale nástupnictví v osobě pronajímatele.
Je to pronajímatel, kdo je vázán dosavadním nájemním poměrem a vstupuje do práv
pronajímatele předchozího. Toto ustanovení bylo vtěleno do zákona proto, aby
zajistilo nájemci právní jistotu ohledně existence a trvání nájemního vztahu.
Po takto provedeném právním posouzení věci zůstává nevyjasněno, jaký
právní titul by měl žalobci svědčit proti žalovanému. Z právních závěrů
odvolacího soudu sice vyplývá, že by to měla být smlouva ze dne 7. 7. 1999,
tyto závěry jsou však nesprávné. Jestliže soud prvního stupně dovodil – bez
jakékoliv smluvní relevance – bezdůvodné obohacení ohledně předmětných pozemků
na straně žalovaného, pak toto je sice možné, ale zůstalo nevysvětleno, jak by
mohl žalovaný při daných právních poměrech předmětné pozemky v areálu M. d. O.
vůbec užívat. Toto by měl soud prvního stupně – při již tak dost nepřehledných
právních poměrech – náležitě vysvětlit, než přikročí k právnímu posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 tedy byla
dána, neboť pro věc určující právní otázka byla řešena odvolacím soudem v
rozporu s hmotným právem. Stejnou vadou právního posouzení věci trpí i rozsudek
soudu prvního stupně, a to i vzhledem k nedostatečným skutkovým zjištěním,
která zatím nemohou být náležitým podkladem správného právního posouzení věci.
Jestliže byla přípustnost dovolání dána, pak právní závěry Nejvyššího
soudu současně naplňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
Údajné procesní vady řízení vytýkané dovolatelem, aplikovatelné v rámci
dovolacího důvodu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebylo nutné vzhledem k
výše učiněným závěrům podrobit dovolacímu přezkumu.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3
o. s. ř. zrušil rozsudky obou nižších instancí a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího
řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d
odst. 1, § 226
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. června 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu