ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce: J. R., zastoupen JUDr. Sylvou Ševčíkovou, advokátkou v Brně,
Štefánikova č. 1, proti žalované: M. K., zastoupena Mgr. Leošem Janouchem,
advokátem v Praze 1, Králodvorská 16, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 23/92, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008, č. j. 20 Co 302/2007-419,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008, č. j. 20 Co
302/2007-419, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006, č. j.
46 C 23/92-380, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byly ve výroku I. potvrzeny výroky rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006, č. j. 46 C
23/92-380, kterými soud rozhodl o povinnosti žalované uzavřít s žalobcem
dohodu, na základě které mu budou vydány nemovitosti (pozn.: v textu uváděno
označení „nemovitosti“, popř. dům, pokud se bude jednat o otázku stavebně-
technického zhodnocení) zapsané na LV č. 749 pro obec a kat. úz. K., a to dům
č. p. 242 se stavební plochou parc. č. 165, zahrada parc. č. 166/1 a ostatní
plocha parc. č. 166/2 (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně); ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně byla žalované uložena povinnost zaplatit České
republice na účet Městského soudu v Brně na nákladech řízení částku 35.527,30
Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Ve výroku
III. rozsudku odvolacího soudu bylo určeno, že žalobci se náhrada nákladů
odvolacího řízení nepřiznává. Dne 8. 4. 2008 bylo soudem prvního stupně vydáno opravné usnesení č. j. 46 C 23/92-423, kterým byl opraven odst. V. dohody, vymezené ve výroku I. rozsudku tohoto soudu tak, že „Předmětné nemovitosti se vydávají ve stavu, v
jakém se nacházejí ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osob,
tj. ke dni 31. 8. 1991.“ Dne 6. 6. 2008 bylo soudem prvního stupně vydáno
opravné usnesení pod č. j. 46 C 23/92-441, kterým byla do výroku III. rozsudku
soudu prvního stupně doplněna lhůta k plnění. Věc napadla (poprvé) dovolacímu
soudu dne 25. 5. 2012. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal uzavření dohody
o vydání věci, jejíž obsah je specifikován ve výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 4. 2008. Předmětné nemovitosti
nabyl žalobce společně se svou manželkou do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů (nyní SJM) na základě kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1978, registrované u
Státního notářství Brno-město pod č. j. 1RI 35/78. Rozsudkem Městského soudu v
Brně ze dne 10. 6. 1981, sp. zn. 5P 238/81, byl i žalobce i jeho manželka
odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky a byl jim uložen trest propadnutí
majetku státu (zastoupen Obvodním národním výborem Brno I.). Dne 27. 8. 1991
bylo trestní stíhání na základě usnesení č. j. 4Rt 1286/91 téhož soudu
pravomocně zastaveno s tím, že žalobce s manželkou jsou účastni soudní
rehabilitace. Předmětné nemovitosti však v mezidobí dne 1. 4. 1982 ONV Brno I. převedl hospodářskou smlouvou pod č. j. ONV I-PFO č. 255/82 přev. 603 na
Obvodní podnik bytového hospodářství Brno I. Ten je kupní smlouvou ze dne 21. 4. 1983, registrovanou u Státního notářství Brno město č. j. RI 81/82, převedl
manželům Musilovým za kupní cenu 71.769,- Kčs stanovenou znaleckým posudkem
znalce B. B. ke dni 12. 1. 1982. Ti je darovací smlouvou ze dne 10. 2. 1986
převedli na žalovanou. Žalobce dne 30. 8. 1991 žalovanou jako povinnou osobu ve
smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyzval k vydání
předmětných nemovitostí; žalovaná jejich vydání odmítla. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 4.
1994 žalobu zamítl s tím,
že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
protože neprokázal existenci trvalého pobytu na území ČR. Navíc předmětné
nemovitosti byly v bezpodílovém spoluvlastnictví, tudíž nebyl sám žalobce
oprávněn k podání výzvy, a navíc v řízení neprokázal, že by právní předchůdci
žalované získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními
předpisy na základě protiprávního zvýhodnění. Odvolací soud tento rozsudek dne
11. 12. 1995 potvrdil, protože dospěl k závěru, že žalovaná není povinnou
osobou ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na základě ústavní
stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. II. ÚS 83/96
rozsudek Krajského soudu zrušil. Uvedl, že odkaz § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb. v platném znění na ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona zahrnuje v sobě jako
povinné osoby všechny osoby, které uvádí citovaný zákon v § 4 odst. 2, včetně
osob blízkých, na které bylo vlastnictví převedeno těmi, kteří je získali přímo
od státu. Jiný výklad je v rozporu s principem rovnosti v právech, vyjádřeným v
čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud poté, co mu věc byla
vrácena k dalšímu řízení, zrušil rozsudek soudu prvního stupně (usnesení ze dne
22. 6. 1998) s právním názorem, podle něhož bylo v řízení dostatečně prokázáno,
že žalobce je oprávněnou osobou a žalovaná je v postavení osoby povinné podle
příslušných právních předpisů. Soud prvního stupně v dalším řízení rozsudkem ze dne 27. 4. 2001 žalobě
vyhověl. Po doplnění dokazování uvedl, že kupní cena byla stanovena v rozporu s
tehdy platnými cenovými předpisy, neboť ze znaleckého posudku soudního znalce,
zpracovaného ve dvou variantách, byla v první variantě stanova cena domu bez
garáže částkou 88.925,- Kčs a v druhé variantě s garáží částkou 115.891,- Kčs. Při rozhodování soud vycházel z druhé varianty, když z potvrzení ÚMČ Brno –
Kohoutovice, odboru výstavby a územního plánovaní z 10. 5. 2001, č. j. SU3147/00/298-240/00, zjistil, že suterénní místnost v domě byla od roku 1938
užívána jako garáž, což dokládala též čestná prohlášení J. K., J. S. a M. P. K
nabytí nemovitostí v důsledku protiprávního zvýhodnění z hlediska tehdy
platných předpisů naopak dojít nemohlo, protože J. M. (první z nabyvatelů) sice
byl pracovníkem Jihomoravského krajského národního výboru, ale pracoval na
odboru školství a při zabezpečování majetku a při prozatímní správě majetku
nabytého státem nespolupracoval. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2003 byl tento rozsudek zrušen a soudu prvního stupně bylo uloženo v dalším
řízení doplnit dokazování, které mělo být zaměřeno ke zjištění účelu sporné
suterénní místnosti, a dále k objasnění otázky, zda po převzetí nemovitostí
státem došlo ke změně stavebně-technického charakteru předmětného domu. Soud prvního stupně v dalším řízení vydal dne 13. 9. 2006 rozsudek,
kterým uložil žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání předmětných
nemovitostí specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku.
Vázán pokyny soudu
odvolacího, doplnil dokazování znaleckým posudkem i výslechem znalce a dalších
svědků. Poté vzal za prokázané, že sporná suterénní místnost byla užívána a
sloužila jako garáž v době přechodu nemovitostí na stát, a takto byla užívána
bez závad. Z výpovědí svědků vyplynulo, že v místnosti bylo garážováno auto,
před ní byl vybudován vjezd a v místnosti byla zavedena elektřina. Ze
znaleckého posudku soudního znalce Ing. Patočky soud dále zjistil, že
stavebními úpravami spojenými s nadstavbou došlo k prodloužení životnosti prvků
dlouhodobé životnosti, zejména stropů, schodiště a částečně krovu, průměrný
nárůst objemu prvků dlouhodobé životnosti nepřesáhl 30 % a ke změně stavebně-
technického charakteru předmětného domu nedošlo. Odvolací soud posledně uváděný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
a to v meritorním výroku I. a výroku III. o povinnosti zaplatit náklady řízení. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl ke zcela správnému závěru ohledně stavebně-
technického charakteru domu. V otázce posouzení funkce suterénní místnosti
odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že
odvolací soud v podstatě nemá možnost provedené důkazy před soudem prvního
stupně opakovat, odchylně tyto důkazy vyhodnocovat a dospět tak k odlišným
skutkovým závěrům. Dodal však, že pokud byly nemovitosti prodány za 71.769,-
Kčs a varianta ocenění domu bez garáže představuje 88.925,- Kčs, i tato pro
žalovanou bezesporu příznivější varianta by mohla v souladu s konstantní
judikaturou představovat situaci, kterou lze sankcionovat podle § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. I v tomto případě totiž cenový rozdíl představuje
přibližně 24 % a již tato skutečnost představuje podle odvolacího soudu
naplnění ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Uvedl, že cenovou
diskrepanci v rozsahu 24 % není možné považovat za zanedbatelnou. Na rozdíl od
soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl ohledně náhrady nákladů řízení k
závěru, že přiznat žalobci náhradu nákladů řízení by bylo plně v rozporu s
principem spravedlnosti; pokud stát provedl ocenění nemovitostí znalcem a toto
ocenění bylo nesprávné, nelze žalované klást k tíži, že vůči ní byla uplatněna
žaloba. Proto rozhodl ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že se náhrada
nákladů žalobci nepřiznává, a to ani v případě odvolacího řízení (výroky II. a
III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho
přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a
jako důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Jako otázky
zásadního právního významu uvedla:
1) zda převod nemovitostí ze státu na rodiče žalované byl proveden v
rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy za situace, kdy:
a) v řízení nebylo prokázáno, že by tito nabyvatelé byli při koupi
předmětné nemovitosti neoprávněně zvýhodněni pro své politické nebo jiné ideové
důvody oproti jiným zájemcům ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
b) z ocenění nemovitostí učiněného ke dni převodu znaleckým posudkem
vyplývá, že rozdíl mezi takto zjištěnou hodnotou nemovitostí podle cenového
předpisu platného v době převodu, a skutečně zaplacenou cenou nemovitostí,
který je vyšší než 20 %, je dán nesprávnou klasifikací garáže jako sklepního
prostoru či kotelny v původním ocenění,
c) nabyvatelům nebyla poskytnuta žádná sleva,
d) nebylo prokázáno, že by zpracování původního znaleckého posudku z
roku 1982 bylo rodiči žalované nějak ovlivněno v jejich prospěch;
2) právní posouzení charakteru místnosti nacházející se v suterénu domu,
tj. posouzení, zda jde o garáž či o sklepní prostor. V textu dovolání žalovaná dále uvádí, že není možné spravedlivě přenést
odpovědnost za chybný znalecký posudek ze státu jako zadavatele posudku na
tehdejší nabyvatele nemovitostí tím, že je v režimu ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. učiněn závěr, že převod nemovitostí ze státu na tyto
nabyvatele byl proveden v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Striktní
setrvávání na vymezení limitu 20% rozdílu mezi cenami považuje žalovaná za
nesprávné a rovněž necitlivé, když navíc kritérium stanovení rozporu s cenovými
předpisy není v daném případě kritériem jediným. Na závěr navrhla zrušení
rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení; navrhla též odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl
uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, je dána, jestliže nemůže nastoupit
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu
prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím
odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §
237 odst. 3 o. s. ř. v tomtéž znění, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
jsou povinnými
osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní
nakládat za okolností uvedených v § 6 tohoto zákona, a to v případech, kdy tyto
osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě
protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob,
pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 555/03,
obecné soudy v podmínkách právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) nemohou při
aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích zcela přehlížet jeho účel tak, že
bez dalšího odkážou na hodnotovou orientaci tehdejších orgánů, jež ve věci
nabývání předmětných nemovitostí rozhodovaly, aniž by se zabývaly skutečností,
do jaké míry tato orientace na straně jedné a tehdejší společenské postavení a
postoje žadatele na straně druhé bezprostředně ovlivnily výsledek výběrového
řízení. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS
1468/07, Ústavní soud považoval za vhodné zdůraznit, že proces navracení
majetku původním vlastníkům je součástí vyrovnávání se s minulostí, v níž
tehdejší režim neváhal využívat i těch nejtvrdších (a mnohdy s lidským životem
neslučitelných) represivních opatření, aby si udržel svoji totalitní
nedemokratickou povahu. Ústavní soud nikdy netvrdil, že toto vyrovnávání nebude
spjato se zásahy do sféry těch, kteří měli z existence komunistického režimu
výhody. Z tohoto pohledu demokratický zákonodárce přikročil alespoň k
částečnému zmírnění majetkových a ostatních křivd, přičemž okruh povinných osob
rozšířil i na osoby fyzické v minimálním rozsahu, nezbytném k obnovení
elementárních zásad spravedlivého vypořádání. Je proto logické, že ti, jimž se
mělo dostat neoprávněných a nespravedlivých výhod a majetkových hodnot, pak
musejí v okamžiku, kdy se správa věcí veřejných navrátí zástupcům, zvoleným v
demokratickém a právním státě, vydat nabytý prospěch a majetek těm, kterým byl
prostřednictvím totalitárního státu uzmut a konfiskován; považovat tento
spravedlnost nastolující proces za neslučitelný s obecnými principy morálky je
projevem nedostatečné reflexe časů jen nedávno minulých. Je zřejmé, že existuje
skupina povinných osob, které nesou alespoň morální odpovědnost za trvání
komunistického režimu a svým způsobem i za bezpráví, kterého se jeho
představitelé dopouštěli. Tato odpovědnost může přecházet napříč generacemi,
mezi rodiči a dospělými dětmi, neboť každý rodič je od přirozenosti vybaven
mravním zákonem, pomocí něhož umí v mezních situacích zvážit, zda rozhodnutí,
jež hodlá učinit, je způsobilé zatížit i osud jeho vlastních dětí; a jedině
vědomí nemožnosti úniku před spravedlností je skutečně účinným prostředkem k
tomu, aby se totalitou a násilím provázená historie neopakovala.
Odvolávat se
na možnost způsobení nových křivd nemohou všechny povinné osoby apriorně a
generálně - zvláště pak nikoli ty z nich, které vědomě opomíjejí deklarovanou
vůli demokraticky zvoleného zákonodárce, jenž jim uložil odčinit způsobené
bezpráví, kteréžto splnění z povahy věci nemůže vyvolat oprávněné pocity újmy,
natož pak nespravedlivý zásah do právní sféry povinných osob. Smyslem restitučních zákonů bylo zmírnění následků některých
majetkových křivd, ke kterým došlo v rozhodném období. Současně bylo od počátku
jasné, že dojde k nápravě jen některých křivd, neboť odstranění všech křivd je
nereálné. Nebylo však možno připustit, aby výklad restitučních předpisů de
facto zakládal vůči některým osobám křivdy nové. V této souvislosti bývá
citován rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) Pincová a
Pinc proti ČR (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a
kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., s. 308-309.). Soud v obecné rovině uznal, že majetkové restituce představují zásah do
pokojného užívání majetku (a to v rámci druhé věty čl. 1 Protokolu č. 1, neboť
zbavují nové vlastníky jejich majetku). Stejně tak uznal, že tyto zásahy
sledují legitimní cíl (veřejný zájem), kterým je zmírnění některých majetkových
křivd spáchaných komunistickým režimem v minulosti. Klíčovou otázkou v tomto
typu kauz se nicméně stalo právě nastolení „spravedlivé rovnováhy“ v podobném
typu případů a snaha, aby jednotlivci, kteří byli nuceni svůj majetek vydat,
nenesli „nepřiměřené břemeno“ (srov. publikace citovaná výše, s. 1291.). Příkladem kauzy, kde byl Soud toho názoru, že k porušení evropské
Úmluvy o lidských právech nedošlo, byla věc Tesař a další proti České republice
(rozsudek ze dne 9. 6. 2011, č. 37400/06). Zásadní odlišnost tu představovaly
okolnosti, za kterých stěžovatelé nemovitosti v roce 1977 nabyli: v mezidobí
zesnulý otec (a manžel) současných stěžovatelů, na kterého stát nemovitosti
převedl, zastával v tehdejší době významné funkce v komunistické straně a dům
mu byl prodán přednostně; tehdejší uživatelé jej chtěli odkoupit, jejich žádost
o odkoupení však byla zamítnuta (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J.,
Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1293.). Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. 7
Cdo 81/93, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5,
roč. 1997, nelze protiprávní zvýhodnění nabyvatele (§ 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez dalšího spatřovat pouze v tom, že nabyl věc za cenu nižší než
odpovídající ceně podle cenového předpisu, která je cenou maximální. Význam
pojmu "zvýhodnění" ve smyslu výhodné koupě (za výhodnou cenu, tj. levně) totiž
nezahrnuje protiprávnost výhody. Předpoklad protiprávního zvýhodnění
nabyvatele, který nabyl za nižší cenu než podle cenového předpisu, by byl
naplněn v případě (zpravidla vedle rozporu kupní smlouvy s tehdy platnými
předpisy), kdyby právě pro osobu nabyvatele (např.
s ohledem na jeho
společenskopolitické postavení) a ve vztahu jen k němu a pro ten účel (převod
na jeho osobu) byla sjednána cena nižší. Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, se v rámci právního
posouzení věci zaměřovaly zejména na zodpovězení otázky, zda právní předchůdci
žalované nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. V
tomto směru dospěly nižší instance k závěru, že žalovaná, resp. její právní
předchůdci nemovitosti nabyli za cenu nižší, než byla podle tehdejších cenových
předpisů jejich cena. Soud prvního stupně ve věci nařídil provést revizní
znalecký posudek, kterým by byla zpětně stanovena cena nemovitostí k datu 12. 1. 1982. Posudek znalce z roku 1982 stanovil cenu nemovitostí na 71.769,- Kčs s
tím, že místnost v prvním podzemním podlaží byla oceněna jako sklep, jelikož
její přestavba na garáž nebyla příslušnými úřady povolena a nebylo ji možné do
ocenění takto započíst. Revizní znalecký posudek stanovil cenu nemovitostí na
88.925,- Kčs za předpokladu, kdy by místnost v prvním podzemním podlaží
sloužila v době prodeje jako sklep, resp. 115.891,- Kčs, pokud by se jednalo o
garáž. Došlo tak k cenovému rozdílu minimálně ve výši 24 % a tato skutečnost
podle odvolacího soudu představovala naplnění ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soudy též posuzovaly, zda po převzetí nemovitostí státem
došlo ke změně stavebně technického charakteru předmětného domu. Ze znaleckého
posudku soudního znalce Ing. Patočky dovodil soud prvního stupně, že ke změně
stavebně technického charakteru domu nedošlo, protože průměrný nárůst objemu
prvků dlouhodobé životnosti nepřesáhl 30 %. Nejvyšší soud však v tomto ohledu upozorňuje na jednu nikoliv
zanedbatelnou skutečnost. Soudy své závěry opírají o judikaturní zvykovou 20%
hranici cenového rozdílu a přitom berou v úvahu porovnání částky 71.769,- Kčs s
88.925,- Kčs a 115.891,- Kčs. V pořadí první uvedená částka však na rozdíl od
dvou zbývajících neobsahuje ohodnocení práva osobního užívání pozemků, které s
nemovitostí nebyly kupní smlouvou v r. 1982 převedeny na nabyvatele – právní
předchůdce žalované. Jedná se o částku 8.085,- Kčs (srov. str. 46 znaleckého
posudku Ing. Patočky, č. l. 130), celkem tedy byly nemovitosti zakoupeny
právními předchůdci žalované za částku 79.854,- Kčs. Navíc podle dovolací instance ve věci nehraje natolik významnou roli ta
skutečnost, zda místnost v suterénu domu byla v okamžiku převodu garáží či
nikoliv. Znalecký posudek v r. 1982 cenu nemovitostí stanovil tak, že místnost
posoudil jako sklep a tento svůj závěr v posudku i zdůvodnil. Proto není podle
dovolací instance namístě porovnávat stanovení ceny posudku „bez garáže“ s
posudkem „s garáží“ a své závěry striktně opírat o 20% rozdíl v cenách, jenž
ostatně není součástí zákonného textu. Stručně řečeno, jde o poměr cen za
stejných podmínek, nikoli o variantní kritéria. Dovolací soud konstatuje, že v obdobných věcech není zanedbatelné
posouzení procesu prodeje nemovitostí tak, jak je uvedeno výše v nálezech
Ústavního soudu sp zn. I. ÚS 1468/07 a II. ÚS 555/03.
Hledisko protiprávního
zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí je v zákoně o mimosoudních rehabilitacích
rovněž výslovně uvedeno, a není tomu jistě náhodou. Přestože se Nejvyšší soud
na základě dostupných skutkových zjištění nemá důvod domnívat, že by byli
nabyvatelé nemovitostí v roce 1982 protiprávně zvýhodnění s ohledem na profesi
či postavení K. Musila, nabyvatele nemovitostí, je tuto otázku nutné zkoumat se
stejnou pečlivostí, jako to soudy učinily ve vztahu ke kupní ceně nemovitostí. Podle Nejvyššího soudu je nutné, aby soud prvního stupně poté, co mu
bude věc vrácena k dalšímu řízení, zodpověděl také otázku, zda ve věci došlo k
protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí, a tyto své závěry náležitě
zdůvodnil. Též se znovu vypořádá s výší kupní ceny nemovitostí, resp. odchylkou
cen podle znaleckých posudků. Přitom zohlední výše uvedené závěry a principy
uváděné v nyní citované judikatuře. Soud prvního stupně zodpoví také otázku, zda je v projednávané věci s
ohledem na všechny relevantní okolnosti případu namístě, aby naplnění jen jedné
z podmínek zakotvených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. mělo
bezpodmínečně za následek uložení povinnosti nemovitosti vydat. Podmínky vydání
nemovitostí, jak jsou uvedeny v tomto ustanovení, je nutné posuzovat komplexně
a s ohledem na konkrétní okolnosti případu, jež nebyly v rozsudcích nižších
instancí v dostatečné šíři zhodnoceny a posouzeny. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovodil jak přípustnost dovolání, tak i
jeho důvodnost. Proto zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek
soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud odkazuje, a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná v dovolání navrhovala vydání rozhodnutí, kterým by byla
odložena vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Předložení věci
Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání se však uskutečnilo až dne 25. 5. 2012, tedy téměř čtyři roky poté, co bylo dovolání podáno u soudu prvního
stupně. Vzhledem k tomu dovolací soud vydání usnesení o odložení vykonatelnosti
považuje za bezpředmětné. Soud prvního stupně, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání,
bude postupovat v návaznosti na výše uvedené závazné právní názory Nejvyššího
soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu