28 Cdo 1633/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o
dovolání 1/ J. S., 2/ Z. H., a 3/ M. L., zastoupených advokátem, proti
rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001, vydanému
v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 96/91 (žalobce
J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným, J. S., Z. H. a M. L.,
zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co
530/2001, i rozsudek Městského soudu v Brně z 9. 6. 1997, č. j. 17 C 96/91-94.
II. Věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
III. Zastavuje se řízení o námitce žalobce J. S., ohledně podjatosti všech
soudců Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, týkajícím se právní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 96/91.
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 9. 4. 1991 (v průběhu
řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo odvolat do 2 měsíců výroky,
týkající se žalobce, obsažené v listině „Vyjádření nedůvěry studentů za
dosavadní činnost na půdě fakulty architektury“ a přednesené ústně na zasedání
akademického senátu fakulty architektury V. u. t. v B. Žalobce se také domáhal,
aby žalovaným bylo uloženo písemně se omluvit do 15 dnů od právní moci rozsudku
za výroku ve vztahu k osobě žalobce v uvedené listině „Vyjádření“-
Rozsudkem Městského soudu v Brně z 13. 5. 1992, č. j. 17 C 96/91-22,
byla žaloba žalobce zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na
náhradu nákladů řízení 920,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením u 21. 9. 1993, sp.
zn. 12 Co 541/92, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně pak vynesl rozsudek ze 17. 5. 1995, č. j. 17 C
96/91-67, jímž byla žaloba žalobce opět zamítnuta. Žalobci bylo uloženo
zaplatit žalovaným 1.840,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ze 17. 5. 1995
rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 10. 2. 1997, sp. zn. 17 Co 50/97, tak,
že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení
u soudu prvního stupně.
V tomto dalším řízení došlo k vydání rozsudku Městského soudu v
Brně z 9. 6. 1997, č. j. 17 C 96/91-94, o zamítnutí žaloby žalobce a k uložení
povinnosti žalobce zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 3.565,- Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce proti tomuto posléze uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně Krajský soud v Brně svým rozsudkem z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co
530/2001, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným bylo uloženo
písemně se omluvit žalobci za výroky uvedené ve vztahu k jeho osobě v listině
„Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě
fakulty architektury“, datované dnem 11. 1. 1991, jako za výroky nepravdivé,
přičemž omluva má být učiněna doporučeným dopisem, adresovaným žalobci, podaným
k poštovní přepravě do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také
uloženo zaslat stejnopis tohoto omluvného dopisu doporučeně na adresu Fakulty
architektury Č. v. u. t. v B. do rukou děkana a akademickému senátu fakulty. Ve
výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 4.165,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit žalobci společně a
nerozdílně 3.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podali žalovaní dovolání,
o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 27. 9. 2001, 26 Cdo 410/2000. Rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen ve výroku rozsudku ve věci samé i ve výrocích
rozsudku o nákladech řízení. Dovolání žalovaných bylo však odmítnuto, pokud
směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla připuštěna změna
žalobního návrhu žalobce proti žalovaným.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo poukázáno na to, že
umožňuje-li ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku postižené fyzické osobě
žádat v případě neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti i o
přiměřené zadostiučinění, je nezbytné, aby výrok rozhodnutí odpovídajícím
způsobem reagoval na utrpěnou újmu na osobnostních právech takové fyzické osoby
a současně, aby výrok rozsudku soudu byl natolik přesný a určitý, aby
zajišťoval možnost případného nuceného výkonu soudního rozhodnutí. Dovolací
soud v této souvislosti byl toho názoru, že v daném případě „výrok dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé neodpovídá svou obecností a
nekonkrétností, pokud se týká vymezení přiměřeného morálního zadostiučinění ve
formě omluvy. Především totiž zcela zřetelně a určitě nevymezuje, kterých
konkrétních výroků se má omluva týkat a zejména pak není vůbec určeno znění
přisouzené omluvy, což v zásadě vylučuje možnost vykonání tohoto rozsudku“. Byl
proto dovolací soud toho názoru, že v tomto případě šlo v řízení před odvolacím
soudem o vadu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věta druhá, občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb.). Proto dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o uložení povinnosti žalovaným
omluvit se žalobci a ve výrocích o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu
osudu k dalšímu řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 9. 6.
1997, „aniž se zabýval dalšími důvody dovolání, které jinak výslovně uplatnili
žalovaní“. Dovolací soud však neshledal přípustným dovolání proti výroku
rozsudku odvolacího soudu o připuštění změny žalobního návrhu žalobce.
V dalším průběhu řízení před odvolacím soudem byl žalobce
usnesením z 9. 1. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001, vyzván, aby svůj žalobní návrh
upřesnil tak, „aby byl vykonatelný, tzn. aby zcela zřetelně a určitě vymezil,
kterých konkrétních výroků se má omluva žalovaných týkat a aby z něj bylo
zřejmé znění této omluvy“. O žalobním návrhu žalobce, upřesněném podáním z 8.
2. 2002, v řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně z 9. 6.
1997, č. j. 17 C 96/91-94, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 28. 5. 2002,
sp. zn. 47 Co 530/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že
žalovaní jsou povinni podepsat a s podáním k přepravě na poště zaslat žalobcům
na jeho adresu do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku doporučený omluvný
dopis s tímto obsahem : „Vážený pane architekte, omlouváme se Vám, že jsme v
listině Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty
architektury, datované 11. 1. 1990, spojili Vaši osobu s nepravdivou
charakteristikou – zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči
studentům i pedagogům – demagogické, arogantní a karieristické vystupování“.
Žalovaným bylo uloženo zaslat stejnopis tohoto dopisu (v téže lhůtě jako
omluvný dopis žalobci) na adresu Děkanátu fakulty architektury V. u. t. v B.
Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na úhradu nákladů řízení
žalobci 17.465,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že na rozdíl od
názoru soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že tvrzeními,
vztahujícími se k osobě žalobce, obsaženými ve Vyjádření z 11. 1. 1990 došlo k
zásahu do práva na ochranu cti žalobce a žalobci proto přísluší práva na
přiměřené zadostiučinění (§ 13 občanského zákoníku). Odvolací soud měl za to,
že žalovaní neunesli důkazní břemeno, spočívající v prokázání pravdivosti
těchto tvrzení. Odvolací soud měl za to, že s ohledem na zjištěný skutkový stav
a vyvozený právní závěr, shledal požadavek žalobce na písemnou omluvu důvodným
a konkrétnímu neoprávněnému zásahu přiměřeným; stejně posuzoval odvolací soud
žalobní návrh na zaslání stejnopisu omluvného dopisu děkanátu fakulty
architektury Č. v. u. t. v B. Z těchto důvodů odvolací soud ve smyslu
ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že zavázal žalované k zaslání omluvného dopisu ve znění ve výroku
rozsudku výslovně uvedeném a jeho stejnopis pak uvedenému děkanátu fakulty ČVUT
v B. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího i
dovolacího byl odvolacím soudem odůvodněn ustanovením § 142 ve spojení s
ustanovením § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení
zastupoval, dne 26. 6. 2002 (stejně jako zástupci žalobce), a dovolání ze
strany žalovaných bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 1. 7. 2002, tedy ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění
před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího
soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání
poukazovali dovolatelé na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Jako dovolací důvody
dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že toto
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé nepokládali za správný závěr odvolacího soudu, že tu činil
rozdíl mezi Vyjádřením nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty
architektury z 11. 1. 1990 a mezi izolovaným hodnocením výroků žalovaných,
které mají charakter konkrétního vyjádření osobnostních rysů konkrétní osoby.
Dovolatelé kritizovali takto nesprávnost „fragmentace textu“ Vyjádření z 11. 1.
1990 na obecnou část a část zachycující konkrétní osobnostní rysy, přičemž i
doložení těchto rysů není opřeno o skutkové zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti
uvedeného zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu –
zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb.), se
projednají podle dosavadních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.
je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozsudkům soudu prvního
stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., jako tomu bylo i v
daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.),
protože dovolání dovolatelů směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Před vydáním rozsudku odvolacího soudu o změně rozsudku soudu prvního
stupně proběhlo v daném případě jednání před odvolacím soudem dne 28. 5. 2002,
při němž nedošlo k doplňujícímu výslechu účastníků řízení (srov. § 131
občanského soudního řádu v již citovaném znění), ani k výslechu svědků či k
opakování výslechu svědků (srov. § 126 občanského soudního řádu).
V této souvislosti poukazuje dovolací soud na uveřejněné právní závěry,
z nichž je třeba, podle názoru dovolacího soudu, vycházet i v tomto případě.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a
sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že chce-li se
odvolací sodu odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně
na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby svědecké
důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné
odlišné hodnocení. Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 92/1968 Sbírky
rozhodnutí a sdělení soudů byl zaujat právní závěr, že odvolací soud se nemůže
bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků, kteří byli slyšení při jednání; jestliže o tom uvažuje,
musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit.
Dospěl proto dovolací soud, vzhledem k odlišnému názoru na postup
odvolacího soudu, než z něhož vycházel odvolací soud, k závěru, že řízení před
odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 241 odst. 3
písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000
Sb.).
V tomto smyslu shledal tedy dovolací soud dovolání dovolatelů, které je
přípustné (podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu),
také důvodným a přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení
§ 243b odst. 1 a odst. 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Při úvaze o tom, zda potřebné opakování či provedení doplnění
dokazování má být provedeno odvolacím soudem (srov. § 213 odst. 2 občanského
soudního řádu v již citovaném znění), dospěl soud k závěru, že povaha
projednávané věci a plné objasnění otázky neoprávněnosti zásahu do osobnostních
práv žalobce tu vyžaduje, aby v tomto dlouho trvajícím sporu proběhlo
všestranné doplnění dokazování a nebo opakování výslechu účastníků řízení a
svědků, popřípadě provedení i jiných důkazů, u soudu prvního stupně. Proto
přikročil dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2, věta druhá, občanského
soudního řádu (v již citovaném znění) i ke zrušení rozsudku soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení se soud zaměří
zejména také na otázku objasnění subjektu či subjektů (původce či původců)
žalobcem tvrzeného neoprávněného zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti,
jenž byl podle údajů žalobce obsažen ve „Vyjádření nedůvěry studentů za
dosavadní činnost na půdě fakulty architektury“ z 11. 1. 1990 (viz č. l. 138
spisu Městského soud v Brně sp. zn. 17 C 96/91).
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem
dovolacího osudu podle ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Soud prvního
stupně rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů
řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního
řádu).
Dovolací soud se musel zabývat i tím, že žalobce ve svém vyjádření
z 22. 8. 2002 uplatnil, že „namítá podjatost všech soudců Nejvyššího soudu v
této věci“.
Také v uvedené otázce vycházel senát dovolacího soudu z právních závěrů
obsažených v uveřejněné judikatuře soudů. Již v rozhodnutí uveřejněném pod č.
3/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo zdůrazněno, že účastník
řízení, který navrhuje vyloučení soudce (soudců) z projednávání a rozhodování
věci, musí ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést konkrétně
skutečnosti, pro něž má za to, že je z projednávání a rozhodování věci vyloučen
(§ 14 občanského soudního řádu). Kromě toho, je-li namítána podjatost všech
soudců Nejvyššího soudu podle ustanovení § 16 odst. 1 občanského soudního řádu
(ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), není tu také kterýmkoli
právním předpisem stanoveno, že by tu bylo nějakého „nadřízeného soudu“ či
jiného orgánu, jemuž by náleželo rozhodovat o vyloučení „všech soudců
Nejvyššího soudu“. Proto nezbylo senátu dovolacího soudu než postupovat podle
ustanovení § 243c a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu a pro nedostatek
podmínek řízení zastavit řízení o námitce podjatosti a vyloučení všech soudců
Nejvyššího soudu, jež byla uplatněna v řízení o dovolání jedním z účastníků
řízení ve vyjádření k dovolání dovolatelů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. prosince 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu