28 Cdo 1636/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíkem Davidem,
CSc., v právní věci žalobců A) P. o. s. a.s., a B) V. P., obou zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1) J. Č., a 2) M. Č., o vyklizení bytu, vedené u
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 63/2001, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.3.2002, č.j.
18 Co 420/2001-40, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.3.2002,
č.j. 18 Co 420/2001-40, a rozsudek Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou ze dne 19.6.2001, č.j. 4 C 63/2001-28, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne
26.3.2002, č.j. 18 Co 420/2001-40, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově
nad Kněžnou jako soudu prvního stupně ze dne 19.6.2001, č.j. 4 C 63/2001-28.
Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž měla být žalovaným
uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně a vyklizený žalobcům předat, a to do 15 dnů od právní moci
rozsudku.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle
nichž se prvý žalovaný stal nájemcem předmětného bytu na základě nájemní
smlouvy, uzavřené dne 1.1.1992 mezi V. e. z., s.p. a prvým žalovaným s tím, že
podle článku I. této nájemní smlouvy byl byt pronajat prvému žalovanému na
základě a po dobu trvání pracovního poměru. Vzal za prokázáno, že žalobci jsou
na základě kupní smlouvy ze dne 1.11.1999 spoluvlastníky domu, blíže určeného v
rozsudku soudu prvního stupně, a to každý jednou ideální polovinou. Ohledně
povinnosti prvého žalovaného předmětný byt vyklidit (uvedené v článku III.
nájemní smlouvy) odvolací soud dovodil, že ji nelze s otázkou trvání doby nájmu
slučovat. Dospěl k závěru, že nájemní smlouva mezi právním předchůdcem žalobců
a prvým žalovaným byla sjednána na dobu neurčitou a nájemní vztah tedy trvá
dosud. Zaujal názor, že pokud pracovněprávní vztah byl uzavřen na dobu
neurčitou a nájemní poměr měl být vázán na existenci pracovního poměru, pak byl
i nájemní poměr uzavřen na dobu neurčitou. V tomto směru odkazoval na nejistou
událost a dobu trvání nájmu posoudil tak, že není vázána k určitému dni. Podle
odvolacího soudu sjednání nájemního poměru na dobu určitou je nutné datově
ohraničit konkrétním dnem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.Tvrdili
existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítali, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelů úmyslem a
skutečnou vůlí účastníků bylo sjednat nájemní poměr na dobu určitou, čemuž
odpovídá i ujednání v článku I. nájemní smlouvy ze dne 1.1.1992, na základě
něhož byl předmětný byt poskytnut prvému žalovanému na dobu trvání pracovního
poměru v tehdejších V. e. z. Poukazovali též na závazek sjednaný v článku III.
výše uvedené nájemní smlouvy, stanovící povinnost pro nájemce předmětný byt
vyklidit a předat pronajímateli v případě skončení pracovního poměru. Vytýkali
odvolacímu soudu, že dobu určitou v nájemní smlouvě není třeba vymezit přesným
číselným údajem, ale je možné ji ohraničit i jiným, dostatečně určitým
způsobem. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými -
účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takový případ jde ve smyslu § 237 odst. 3
o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání
nezakládají).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu výše uvedeného ustanovení může
spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní
předpis, nebo v tom, že si použitý právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu
z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
text na str. 13 /45/, jehož závěry jsou použitelné i za nynější právní úpravy k
výkladu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Samozřejmý předpokladem pro
uplatnění uvedeného dovolacího důvodu je skutečnost, že na něm napadené
rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde
jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní
význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i
význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto
pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li
o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj.
dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí
odvolacího soudu v konkrétní věci. Tato otázka (jejíž řešení bylo v dovolání
zpochybněno) má přitom i výše uvedený význam.
Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na výkladu poměru smluvního
ujednání v nájemní smlouvě navazující formulačně na v té době platně existující
pracovní (zaměstnavatelský) vztah mezi žalobcem a žalovaným. Dospěl přitom k
výše uvedenému závěru, podle něhož „o sjednání nájemního poměru na dobu určitou
by bylo možné hovořit pouze tehdy, kdyby i skončení pracovněprávního vztahu
prvního žalovaného u právního předchůdce žalobců bylo datově ohraničeno
konkrétním dnem.“
V této věci z obsahu spisu vyplývá skutkové zjištění (jež je mezi účastníky
nesporné, bylo vzato za základ rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolacímu
přezkumu ani nepodléhá), podle něhož dne 1.1.1992 uzavřel tehdejší
zaměstnavatel žalovaného a vlastník nemovitosti, v níž se sporný byt
nachází, se žalovaným nájemní smlouvu, která v článku I. obsahovala toto
ujednání „byt byl poskytnut na základě a po dobu trvání pracovního poměru“. V
odstavci III. nájemní smlouvy bylo uvedeno: „Poskytnutí bytu, jeho používání,
jakož i vybíraná úplata jsou spojeny s trváním pracovního poměru v podniku.
Dojde-li proto ke skončení tohoto pracovního poměru, je strana najímající
povinna tento byt vykliditi a vyklizený v řádném stavu odevzdati podle předpisů
pro to platných. Totéž platí v případě přeložení“ Z těchže zjištění je patrno,
že v té době platila mezi tehdejšími shora uvedenými účastníky rovněž pracovní
smlouva ze dne 3.1.1984, podle níž byl pracovní poměr uzavřen na dobu
neurčitou. Stejně tak je ze spisu patrno nesporné zjištění, podle něhož dům
(objekt bydlení), v němž se předmětný byt nachází, přešel z vlastnictví V. e.,
a.s. Hradec Králové na P. o. s., a.s. R. n. K. (dnešního žalobce), a to podle
kupní smlouvy ze dne 1.11.1999. Pracovní poměr mezi žalovaným a V. e. z.,
státním podnikem v likvidaci, H. K., byl ukončen dne 31. 3. 1995. Od 1.
4. 1995 nastoupil žalovaný do firmy pana R.
Pro posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu je proto zapotřebí z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu zjistit, zda si odvolací soud obsah
tohoto smluvního ujednání správně vyložil z toho hlediska, zda představuje
sjednání o nájemním poměru uzavřeném na dobu určitou či nikoliv.
Obecně platí, že práva a závazky mohou být sjednány na dobu určitou či
neurčitou. To plyne z obecné úpravy vzniku občanskoprávních vztahů (§ 2 odst.
3 o.z.), definice pojmu právního úkonu (§ 34 o.z.), jakož i zásadám platným pro
pozdější výklad takového právního úkonu (§ 35 odst. 2 o.z.). Tomu odpovídá
důsledek o jejich zániku prostým uplynutím sjednané doby trvání takového vztahu
(§ 578 o.z.). Podle ustáleného výkladu citovaného ustanovení doba, po jejímž
uplynutí závazek zaniká, může být stanovena k pevnému datu nebo určena počtem
dní, měsíců, let nebo určitou událostí. Pro oblast nájemního vztahu je tato
zásada zopakována v ustanovení § 676 o.z. Z žádného ustanovení pozitivního
práva nelze dovodit omezující důsledek, že by sjednání právního poměru na dobu
určitou muselo být vymezeno konkrétním uvedením data, ne-li dokonce bližšího
časového určení v rámci určitého dne. Je věcí smluvní autonomie účastníků,
jakož i jejich prozíravosti a předvídavosti, zda a nakolik pružně vyjádří svou
souhlasnou vůli jednoznačně obrážející jejich úmysl omezit výkon práv a
povinností ze sjednané smlouvy na dobu určitou.
V tomto směru může být vymezení trvání určitosti právního vztahu provedeno jak
formulací konkrétním datem jako konečným časovým údajem, k němuž závazek
zanikne, tak opisnou formulací vyjadřující podle obvyklého chápání časově
vymezený úsek (na dobu letní, resp. zimní sezóny, na dobu sklizně, do doby
zletilosti). Není vyloučeno ani sjednání časového omezení právního vztahu
odkazem na jiný, souběžně existující, či budoucně založený nebo naopak v
budoucnu zrušený právní vztah, spadající podle povahy do jiného právního
odvětví (správního práva, finančního práva, pracovního práva, práva sociálního
zabezpečení apod.). Tak je tomu v případě odkazu např. na trvání platnosti
stavebního povolení, do konce účetního či daňového období, do skončení
pracovního poměru, do doby odchodu do starobního důchodu apod. Nelze vyloučit,
že odkaz na takovou budoucí skutečnost bude dostatečně konkrétní a při
přiměřené míře pečlivosti se strany účastníků bude možno z takto vymezeného
času vycházet i při úvaze o zániku občanskoprávního vztahu mezi účastníky
sjednaného. Posouzení platnosti takového ujednání z hlediska určitosti,
srozumitelnosti, ve smyslu § 37 o.z. je věcí konkrétního případu.
V této věci pronajímatel podle shora uvedeného citovaného článku I. výslovně
omezil dobu nájemního poměru mezi účastníky odkazem na ,,trvání pracovního
poměru v podniku.“ Takové vymezení odpovídá ustanovením § 37 o.z. z hlediska
určitosti a neposkytuje důvody k pochybám, co tím měly obě strany
nájemní smlouvy na mysli. Pronajímatel tím výslovně, jasně a srozumitelně
projevil vůli vázat trvání nájemního vztahu na trvání vztahu pracovně právního
s tím, že zánik nájemního vztahu spojil se zánikem pracovního poměru nájemce.
Pokud by vymezení skončení účinnosti nájemní smlouvy bylo určeno prostým
odkazem na trvání pracovního poměru, který sám by byl uzavřen na dobu
neurčitou, bylo by lze přisvědčit správnosti závěrů odvolacího soudu, podle
něhož i určení doby trvání nájmu se tímto vymezením stává nájemním poměrem na
dobu určitou. Jestliže však v nájemní smlouvě je srozumitelně a dostatečně
určitě vyjádřeno, že nájemní poměr končí současně s ukončením pracovního poměru
k zaměstnavateli (současně pronajímateli), jde o určení způsobu zániku práva
nájmu navázáním na budoucí právní skutečnost, tkvící svými kořeny sice v jiném
právním odvětví, resp. smluvním ujednání podle jiného právního odvětví, která
nicméně splňuje požadavek určitosti a srozumitelnosti
data, k němuž má k zániku nájemního poměru dojít. Stranou přitom nelze
ponechat, že pronajímatel (původní zaměstnavatel žalovaného jako nájemce) v
této věci navrhl formulaci nájemní smlouvy, kterou žalovaný (nájemce, resp.
zaměstnanec) akceptoval. Jde jmenovitě o výslovné vyjádření kauzy právního
úkonu, jež obvykle nemusí být v právním úkonu pod sankcí neplatnosti ani
vyjádřeno (srov. § 495 věty první o.z. a contr.). Ta byla v dané věci jasně
formulována tak, že uzavření nájemní smlouvy bylo motivováno existencí a trvání
pracovního poměru mezi pronajímatelem a nájemcem. Uvedená okolnost podporuje
správnost hodnocení tohoto úkonu vyúsťujících v závěr, že oběma stranám nájemní
smlouvy muselo být zřejmé nejen co je právním důvodem uzavření smlouvy, ale
rovněž úzká, bezprostřední a nezpochybnitelná vazba mezi právní skutečností
skončení pracovního poměru a k tomu se upínajícím zánikem
práv a povinnosti z uvedené nájemní smlouvy. V tomto směru
nelze upřít důvodnost dovolacím námitkám žalobce, který akcentoval splnění
požadavku míry náležité pečlivosti při formulování obsahu nájemní smlouvy ze
své strany, jakož i obecně platná hlediska týkající se autonomie vlastníka
nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, uzavřít či souhlasit s dalším
trváním nájemního poměru jen s těmi osobami, které u něj současně jsou v
zaměstnaneckém poměru. Uvedená argumentace zohledňující možnost přidělení bytu
v domě ve vlastnictví zaměstnavatele jako jeden z instrumentů personální
politiky, nemůže zůstat ani v této souvislosti stranou pozornosti při hodnocení
právního důvodu a výkladu nájemní smlouvy v této věci. Z oblasti hodnocení
dovolacího soudu se vymyká hodnocení té části smluvního ujednání stanovícího
tentýž zánik nájemní smlouvy k případu „přeložení“, neboť skutkový závěr v této
věci (ani tvrzení účastníků) k hodnocení přípustnosti takového smluvního
ujednání neposkytují.
Vztah z nájemní smlouvy je vztahem občanskoprávním. Vztah pracovněprávní (resp.
vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) je vztahem opírajícím se o příslušná
ustanovení pracovněprávních předpisů. Není žádného důvodu směšovat posuzování
právního vztahu ze zaměstnaneckého poměru z hlediska terminologie s požadavky
na výklad občanskoprávní smlouvy, kterou nájemní smlouva nepochybně je. Odkaz v
ní stranami použitý se váže pouze ke skutečnosti, která mohla nastat na základě
úkonů účastníků pracovněprávního vztahu, lhostejno zda na základě dohody,
výpovědi se strany zaměstnavatele či zaměstnance, okamžitým skončením
pracovního poměru atd. Důsledek z toho plynoucí je nicméně právně možný, jasně
definovaný a evidentně zjistitelný. Je jím okamžik skončení pracovního poměru
mezi (tehdejším) zaměstnavatelem (a současně pronajímatelem) a mezi
zaměstnancem (současně nájemcem). Pak ovšem nelze pochybovat o tom, že k
okamžiku, v němž takto označený důsledek nastane, nastoupí důsledky skončení
nájemního vztahu, který na tuto okolnost odkazoval.
V této věci proto nemohl dovolací soud spolehlivě přisvědčit závěrům odvolacího
soudu, jak jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozsudku. Podle ustanovení § 243b
odst. 2 o.s.ř. proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším řízení bude třeba provést
potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených závěrů dovolacího soudu.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu