28 Cdo 1639/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
PhDr. P. S., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z
5.11.2003, sp.zn. 19 Co 471/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 13 C 329/94 (žalobce PhDr. P. S., zastoupeného
advokátkou, proti žalované Akademii věd ČR – Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR,
Praha 6, Podbabská 13, zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 15.12.1994, se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo
uloženo vydat mu dům čp. 30 v P.-D. a pozemky parc. č. 2708 (o
výměře 5.448 m2), parc. č. 2709 (o výměře 5.448 m2), parc. č. 2710 (o výměře
112 m2), parc. č. 2711 (o výměře 100 m2), parc. č. 2712 (o výměře 389 m2),
parc. č. 2706/2 (o výměře389 m2), parc. č. 2706/3 (o výměře 312 m2) a parc. č.
2706/5 (o výměře 696 m2) v katastrálním území D.e. V žalobě bylo uvedeno, že
původním vlastníkem těchto nemovitostí byl Ing. R. M., který zemřel 7.7.1941, a
jeho majetek byl za války jako židovský majetek tzv. arizován a byl v roce 1944
zapsán v pozemkové knize jako majetek německého podniku A., s.r.o. Ani po válce
nebyl tento majetek vydán žalobcově matce R. M., třebaže byla jedinou závětní
dědičkou Ing. R. M. (jak vyplývalo ze spisu sp.zn. D III 787/41 a 75 D 43/53
Okresního soudu Praha-sever), když nedošlo k vydání dědictví na základě dědické
přihlášky R. M. o toto dědictví podle předpisů platných v době smrti
zůstavitele Ing. R. M. Z toho důvodu, že matka žalobce R. M. nenabyla majetek
po Ing. R. M. děděním, jak předpokládá ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb., byla také zamítnuta žaloba žalobce, podaná u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp.zn. 10 C 77/92. Po vydání zákona č. 116/1994 Sb., jímž bylo změněno
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. uplatňuje proto žalobce svůj nárok
znovu s odůvodněním, že žalobcova matka R. M. uplatnila své nároky podle zákona
č. 128/1946 Sb., ale tyto nároky nebyly uspokojeny z důvodů uvedených v § 2
odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., v důsledku politické perzekuce či
postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody; žalobce uplatňuje
svůj nárok jako oprávněná osoba, protože vstoupil do dědických práv závětní
dědičky původního vlastníka, která zemřela dříve, než nastoupila do dědictví (v
této souvislosti poukazoval žalobce na znovu probíhající dědické řízení
probíhající pod sp.zn. D 1833/94 Obvodního soudu pro Prahu 6).
Ze strany žalovaného Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd ČR bylo navrženo
zastavení řízení o žalobě žalobce s tím, že v daném případě nemovitosti,
uvedené v žalobě žalobce, nepřešly na stát podle ustanovení § 6 zákona č.
87/1991 Sb. Tyto nemovitosti byly znárodněny podle dekretu č. 100/1945 Sb. a
podle vyhlášky ministra průmyslu ze 7.3.1946, uveřejněné pod č. 85/1948
Úředního listu.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením z 23.6.1999, čj. 9 C –13 C 329/94-30,
řízení o žalobě žalobce zastavil jako řízení v právní věci, o níž již bylo
rozhodnuto ve spisech uvedených u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 10 C
77/92 a 13 C 329/94, a to o tomtéž nároku pravomocně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením z 24.1.2000, sp.zn. 19 Co
754/99, rozhodl, že „usnesení soudu prvního stupně bylo změněno tak, že řízení
se nezastavuje“. Odvolací soud byl toho názoru, že v právních věcech sp.zn. 10
C 77/92 a sp.zn. 13 C 329/94 jde sice o týž okruh účastníků řízení, ale nejde
o týž nárok vzhledem k novelizaci zákona č. 87/1991 Sb. zákonem č. 116/1994 Sb.
V řízení o tomto jiném nároku musí soud prvního stupně posoudit důvodnost
tohoto nároku po právní stránce.
Obvodní soud pro Prahu 6 pak vydal dne 28.7.2000, čj. 13 C 329/94-64, usnesení,
jímž bylo řízení v právní věci sp.zn. 13 C 329/94 přerušeno, a to až do
pravomocného skončení řízení vedeného (pod sp.zn. 7 C 288/99 Obvodního soudu
pro Prahu 6) mezi Akademií věd ČR-Ústavem pro hydrodynamiku a žalovaným PhDr.
P. S., o určení práva hospodaření k nemovitostem, které jsou předmětem řízení,
vedeného pod sp.zn. 13 C 329/94 Obvodního soudu pro Prahu 6.
K odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze usnesením z 31.10.2000, sp.zn.
19 Co 451/2000, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 z 28.7.2000, čj. 13 C
329/94-64, bylo změněno tak, že se řízení nepřerušuje.
V dalším průběhu řízení byla připuštěna (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6
z 15.5.2001) změna žalobního návrhu žalobce v tom smyslu, že se nadále domáhal
uložení povinnosti žalované Akademie věd – Ústavu pro hydrodynamiku uzavřít s
ním dohodu o vydání nemovitostí uvedených v jeho žalobě.
Dne 12.6.2001 vynesl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudek čj. 13 C 329/94-103,
jímž zamítl žalobu žalobce o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem
dohodu o vydání domu čp. 30 v P.-D. a pozemku parc. č. 2708 (o výměře 3.084
m2), parc. č. 2709 (o výměře 5.448 m2), parc. č. 2710 (o výměře 112 m2), parc.
č. 2711 (o výměře 100 m2) a parc. č. 2712 (o výměře 384 m2) v
katastrálním území D.-Městská část P. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo
zastaveno řízení v té části, v níž se žalobce domáhal, aby byla žalované
uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání dalších pozemků – parc.
č. 2706/2 (o výměře 4.770 m2), parc. č. 2706/5 (o výměře 69 m2), parc. č. 2707
(o výměře 113 m2) v katastrálním území D. Žalobci bylo uloženo zaplatit
žalované Akademii věd – Ústavu pro hydrodynamiku na náhradu nákladů řízení
3.565 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K tomuto rozsudku vydal Obvodní soud pro Prahu 6 ještě opravné usnesení z
18.11.2000, čj. 13 C 329/94-123, a doplňující rozsudek z 27.5.2003, čj. 13 C
329/94-134.
V odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 12.6.2001, čj. 13 C
329/94-105, bylo uvedeno, že v řízení před uvedeným soudem byl zjištěn tento
skutkový stav: Původním vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, byl
Ing. R. M., který zemřel 7.7.1941. Jeho jedinou dědičkou ze závěti se stala
matka žalobce R. M., která zemřela 28.1.1983; pozůstalost po Ing. M. byla R. M.
odevzdána listinou Obvodního soudu pro Prahu 6 z 20.4.1995, čj. D 1833/94-80. V
době nacistické okupace v roce 1942 byly žalobcem uváděné nemovitosti zabaveny
nařízením tzv. říšského protektora pro Čechy a Moravu z 19.3.1942 a byly
převedeny na německou společnost s ručením omezeným A. V poválečném období
došlo vyhláškou ministra průmyslu z 26.1.1946 (č. 231/1946 Úředního listu),
vydanou na základě dekretu č. 100/1945 Sb., ke znárodnění A. s., s.r.o., včetně
závodu v D. (který patřil Ing. R. M. a který byl po znárodnění začleněn do
národního podniku J.). Do rozhodnutí o znárodnění podala matka žalobce R. M.
(spolu ještě s Ž. M. a M. M.) stížnost, která však byla rozhodnutím bývalého
Nejvyššího správního soudu ze 14.1.1948, sp.zn. 378/46, zamítnuta. Návrh podaný
R. S. (dříve M.) podle zákona č. 128/1946 Sb. byl zamítnut usnesením bývalého
Okresního soudu civilního pro Prahu-sever z 10.6.1948, čj. Nc II 766/46-26, ve
spojení s usnesením Krajského soudu civilního v Praze ze 14.9.1948, sp.zn. R
XXVI 297/48. Potom byl dne 15.3.1950 uzavřen u Okresního soudu civilního pro
Prahu-sever (pod sp.zn. Ncl 1103/49) smír mezi firmou J., n.p., a F. z. h., na
straně jedné, a R. S., na straně druhé, zastupující pozůstalost po Ing. R. M.,
že „pozbyla továrního objektu, provozovaného dříve firmou Ing. R. M., P.-D. čp.
30, neplatným opatřením okupantských úřadů v době nesvobody“.
Soud prvního stupně z těchto zjištění dovozoval, že žalobce PhDr. P. S. je
oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. jako
jediný dědic R. M. (provdané S.), jíž byla odevzdána pozůstalost po Ing. R. M.,
původnímu vlastníku nemovitostí, o něž v tomto řízení jde.
Soud prvního stupně dospěl potom k výslednému závěru, že nemovitosti, uváděné
žalobcem, přešly na stát před rozhodným obdobím (25.2.1948-1.1.1990) ve smyslu
ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Nemovitosti, sporné mezi účastníky tohoto řízení, byly v rámci znárodnění A. s.
(A.), s.r.o., znárodněny na základě dekretu č. 100/1945 Sb., a to ve smyslu
ustanovení § 1 odst. 4 uvedeného dekretu ke dni vyhlášení dekretu (k
27.10.1945); toto znárodnění bylo také vyhlášeno vyhláškou ministra průmyslu z
26.1.1946 č. 231/1946 Úředního listu. Z uvedených důvodů byla žaloba žalobce
soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem
na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 12.6.2001, čj.
13 C 329/94-103 (ve znění opravného usnesení z 18.11.2002, čj. 13 C 329/94-123
a ve znění doplňujícího rozhodnutí z 27.5.2003, čj. 13 C 329/94-134) rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem z 5.11.2003, sp.zn. 19 Co 471/2003. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci
bylo uloženo zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.350 Kč do 3 dnů
od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo
shledáno důvodným. Shodně se soudem prvního stupně byl odvolací soud toho
názoru, že tu není splněna základní podmínka pro úspěšnou restituci ve smyslu
zákona č. 87/1991 Sb., tj. přechod nemovitostí na stát v rozhodném období
(25.2.1948-1.1.1990). A. s., s.r.o., ve které byly začleněny nemovitosti, o něž
v tomto řízení jde, byla znárodněna zestátněním 27.10.1945 na základě
ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. a rozsah tohoto znárodnění byl
stanoven vyhláškou ministra průmyslu č. 231/1946 Úředního listu z 27.12.1945.
Nešlo tu o nicotný správní akt, a „i kdyby tu na stát přešly nemovitosti podle
ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nemohla by být žaloba žalobce
úspěšná, protože se tak stalo před rozhodným obdobím (25.2.1948-1.1.1990)“.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně správného výroku o
nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení
zastupovala, dne 17.2.2004 a dovolání bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6
dne 15.4.2004, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné a jako dovolací důvod
uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatel poukazoval na to, že v případě majetku původního vlastníka
nemovitostí, uváděných v žalobě žalobce, šlo o židovský majetek původního
vlastníka Ing. R. M., zemřelého 7.7.1941, a proto v době nacistické okupace
nebylo dědictví tohoto majetku odevzdáno jediné dědičce tohoto majetku – R. M..
Ta byla pak, jako správkyně nemovitostí, v roce 1942 přinucena k uzavření kupní
smlouvy, kterou měl být tento majetek převeden na německou společnost A. v P.;
k naplnění této smlouvy však nedošlo, protože podle rozhodnutí říšskoněmeckých
okupačních úřadů propadlo veškeré jmění patřící do pozůstalosti Ing. R. M. ve
prospěch tajné německé státní policie (gestapa).
Dovolatel dále poukazoval na to, že se jeho matka R. M. (později provdaná S.)
domáhala v poválečném období podle zákona č. 128/1946 Sb. vydání majetku
patřícího do dědictví po Ing. R. M. u bývalého Okresního soudu civilního
Praha-sever pod sp.zn. Ncl 1103/49. V tomto řízení byl uzavřen dne 15.3.1950
smír, jímž byly uznány restituční nároky po zemřelém Ing. R. M. a bylo uznáno,
že pozůstalost továrního objektu provozovaného firmou Ing. R. M. (odborného
závodu pro vzduchotechniku a topení P.-D. čp. 30) neplatným opatřením
okupantských úřadů a neplatným zásahem do majetku v době nesvobody pozbyla
tohoto majetku, takže tu šlo o neplatné majetkoprávní jednání v době nesvobody.
Přesto však tento majetek nebyl vydán do pozůstalostního řízení, vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 75 D 43/53, s odůvodněním, že v mezidobí
se tento majetek stal součástí národního podniku J. P.
Dovolatel dále poukazoval na to, že se již v roce 1972 domáhal žalobou u
Obvodního soudu pro Prahu 6 v právní věci sp.zn. 10 C 77/92 vydání nemovitostí
původního vlastníka Ing. R. M., ale tato žaloba byla pravomocně zamítnuta, a to
především z toho důvodu, že R. S., rozené M., nebyly nemovitostmi patřící do
pozůstalosti zemřelého Ing. R. M., řádně odevzdány právoplatnou odevzdací
listinou ve smyslu ustanovení tehdy platného obecného zákoníku občanského z
roku 1811.
Dovolatel také uváděl, že učinil po novelizaci zákona č. 87/1991 Sb. zákonem č.
116/1994 Sb. novou výzvu k vydání nemovitostí a po nevyhovění této výzvě podal
žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6 s poukazem na to, že tu došlo k zásadní
změně, protože Obvodní soud pro Prahu 6 dne 20.4.1995 odevzdal (pod sp.zn. D
1883/94) pozůstalost po Ing. R. M., zemřelém 7.7.1941, R. M., provdané S.,
zemřelé 28.1.1983, jako jediné dědičce, která se přihlásila bezvýjimečně k této
pozůstalosti jako závětní dědička.
Žalobce ještě uváděl, že je jediným dědicem své matky R. S.; dědictví po ní se
projednává u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. D 107/94, ale nebylo dosud
skončeno a je toto řízení o dědictví přerušeno právě s ohledem na tento
probíhající spor mezi žalobcem a žalovanou Akademií věd ČR – Ústavem pro
hydrodynamiku (sp.zn. 13 C 329/94 Obvodního soudu pro Prahu 6).
Podle názoru dovolatele tu jde o nárok, na nějž je mu právo založeno
ustanoveními § 3 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb., neboť jde o nárok podle dekretu
č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. a tento nárok nebyl uspokojen po
25.2.1948 z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Podle
názoru dovolatele neměl majetek patřící do pozůstalosti po Ing. R. M. být
zahrnut do znárodnění A. s. (dříve A.), když na tento majetek dopadalo
ustanovení § 1 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově
právních jednání z doby nesvobody. Nešlo tu tedy o majetek A. s. a znárodnění
tohoto majetku podle dekretu č. 100/1945 Sb. se nemohlo tohoto majetku dotýkat.
Šlo tu tedy o situaci, na kterou pamatuje ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb.
(ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) ve spojení s ustanovením § 2 písm. b/ a § 10
zákona č. 87/1991 Sb. Na majetek Ing. R. M. se v žádném případě neměl vztahovat
dekret č. 100/1945 Sb., neboť šlo jen o větší dílnu zaměstnávající 36
zaměstnanců. S těmito skutečnostmi se soudy obou stupňů v daném případě vůbec
nezabývaly.
Žalovaná Akademie věd – Ústav pro hydrodynamiku ve svém vyjádření k dovolání
žalobce měla za to, že by dovolání dovolatele mělo být odmítnuto jako
nepřípustné, neboť u něho nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání
přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li toto
rozhodnutí právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, anebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu, popřípadě právní otázku, jež byla odvolacím
soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 13 C 329/94
Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu,
napadeném dovoláním dovolatele, byla řešena některá právní otázka, která je
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla
některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní
otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele,
poukazoval odvolací soud k odůvodnění svého rozhodnutí v této právní věci na
ustanovení § 3 odst. 2 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994
Sb.) v návaznosti na ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a
některých podniků průmyslových.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, pamatuje za zmírnění
majetkových křivd, způsobených znárodněním nebo zestátněním, vykonaným v
rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady (§ 6
odst. 1 písm. o/ zákona č. 87/1991 Sb.). Ale nárok na vydán věcí
(nemovitých i movitých) oprávněné osobě z tohoto důvodu, zakotveného v zákoně o
mimosoudních rehabilitacích, se týká věcí, které přešly na stát v rozhodném
období (25.2.1948 až 1.1.1990), jak je toto období stanoveno v § 1 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. Také ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
novelizované zákonem č. 116/1994 Sb., se týká oprávněné osoby (fyzické osoby) a
jejího nároku (podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.)
na vydání takové věci, jenž existoval v den přechodu věci na stát podle § 6
zákona č. 87/1991 Sb. Znamená to tedy, a že i tu musí jít o křivdu vzniklou
správním aktem (nebo občanskoprávním či pracovněprávním úkonem) v „rozhodném
období“ (tj. od 25.2.1948 do 1.1.1990).
K přechodu nemovitostí, uváděných v žalobě žalobce, došlo však na stát
prokazatelně na základě dekretu č. 100/1945 Sb. (ke dni účinnosti tohoto
zákona, tj. k 27.10.1945) a na základě vyhlášky ministra průmyslu z 26.1.1946
č. 231/1946 Úředního listu. Na tento přechod nemovitostí na stát tedy
nedopadají ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., který jedině umožňoval
přezkoumávat (v § 6 odst. 1 písm. o/), zda bylo znárodnění vykonáno v rozporu s
tehdy platnými zákonnými předpisy. Jiný právní předpis přezkoumání rozhodnutí o
znárodnění v současné době již neumožňuje, a to jmenovitě z hledisek, na něž
dovolatel poukazoval, tj. zda se znárodňovací předpisy na určitý majetek
vztahovaly a zda v konkrétním případě byly splněny zákonné předpoklady
(podmínky) znárodnění věcí zestátněním.
Z obsahu nálezu Ústavního soudu ČR z 28.4.1994, III. ÚS 114/93, uveřejněného ve
svazku 1 (pod č. 23) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyplývá, že
pro určení doby převzetí státu na základě předpisů o znárodnění je třeba
pokládat vznik majetkové křivdy, ale i dobu účinnosti znárodňovacího předpisu,
který může mít i retroaktivní účinky. Výměry (rozhodnutí), jimiž byl vymezen
rozsah znárodnění, mohly být vydány jen ministrem v rámci jeho ústavní a
politické odpovědnosti.
Nemohl proto dovolací soud dospět v daném případě přesvědčivě k závěru, že by
rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním dovolatele, řešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991
Sb.), popřípadě otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího
soudu (s přihlížením i k právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR, kterými
je dovolací soud rovněž vázán).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to
jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených
žalovanou na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §
150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v
řízení úspěšnému účastníku; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané
právní věci, jakož i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího
v podstatě procesní vyjádření žalované, která byla učiněna v řízení před soudy
obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu