28 Cdo 164/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Ing. V. R. a B)
V. R., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) P. H. a 2) D. H., oběma
zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního
soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 38/95, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 1999, č.j. 24 Co 130/97-113,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit druhé žalované na nákladech dovolacího řízení
částku Kč 575 na účet advokáta, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací výše uvedeným
rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově jako soud prvního stupně
ze dne 6. 12. 1996, č.j. 9 C 38/95-85, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení
povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí blíže
popsaných ve výroku rozsudku a rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky
před soudem prvního stupně a o nákladech řízení státu. Odvolací soud dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění
dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
žalobci byli původními spoluvlastníky předmětných nemovitostí, k přechodu
vlastnictví k těmto věcem na stát došlo podle § 453a občanského zákoníku (ve
znění platném do 31. 3. 1991), tedy způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. a)
zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci se stali oprávněnými osobami podle § 3 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., a
svůj nárok na vydání věci - t.j. předmětných nemovitostí - uplatnili včas, a to
u žalovaných výzvou ze dne 28. 12. 1994 a u soudu žalobou podanou 15. 2. 1995.
V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli nemovitosti na základě
protiprávního zvýhodnění, takže nejsou osobami povinnými ve smyslu tohoto
zákona věc vydat. Odvolací soud tato zjištění doplnil dokazováním o obsahu
Opatření ministerstva financí č.j. 227/7110/1990 ze dne 27. 3. 1990, jakož i
dalšími listinnými důkazy a dospěl k závěru, že v této věci není naplněn znak
porušení právních předpisů ani protiprávního zvýhodnění žalovaných.
Na rozdíl od právního posouzení soudem prvního stupně vyjádřil odvolací soud
odlišný závěr k povaze shora uvedeného opatření ministerstva financí ČR ve
vztahu k ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění změn a doplňků.
Podle odvolacího soudu je z hlediska tohoto zákonného ustanovení významné, zda
fyzická osoba nabyla věc "v rozporu s tehdy platnými předpisy". Těmito předpisy
podle odvolacího soudu je třeba rozumět nejen obecně závazné právní předpisy,
tedy takové, které byly vyhlášeny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů, ale i takové
předpisy, které charakter obecně závazných právních aktů neměly a tudíž ani
nebyly vyhlášeny ani oznámeny ve Sbírce zákonů. K nim patřily např. interní
normativní směrnice příslušných ústředních orgánů státní správy, které
zavazovaly ve správních věcech podřízené orgány a jejich zaměstnance ke
konkrétním úkonům stanoveným v obecné rovině obecně závaznými předpisy. Za
takový předpis považoval odvolací soud i zmíněné opatření. Pokud by proto byl
zjištěn v daném případě postup v rozporu s tímto opatřením, pak nepochybně by
byla splněna podmínka pro závěr, že žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s
tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,
v platném znění. Pro takový závěr však odvolací soud neshledal oporu v
provedeném dokazování.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že po přechodu vlastnictví k předmětným
nemovitostem na stát Okresní národní výbor v T., který měl podle vyhlášky č. 61/1986 Sb., tyto nemovitosti jako národní majetek v prozatímní správě, převedl
ke dni 1. 8. 1989 právo hospodaření s tímto majetkem hospodářskou smlouvou v
souladu s ustanovením § 6 této vyhlášky na Místní národní výbor M. B. za účelem
vytvoření bytových podmínek pro učitelskou rodinu v M. B. Uvedený národní výbor
pak v souladu s vyhláškou č. 119/1998 Sb., v platném znění, uzavřel se
žalovanými dne 11. 4. 1990 kupní smlouvou ohledně domu čp. 70 a k pozemkům
převedl na žalované právo osobního užívání. Tomu předcházelo rozhodnutí MNV ze
dne 8. 8. 1989, podle něhož dům bude využit pro stabilizaci učitelských kádrů v
M. B. Dne 10. 4. 1990 rada MNV projednala žádost žalovaných o koupi domu za
cenu dle znaleckého posudku a odsouhlasila splátky. Kupní smlouva obsahující
dohodu o převodu práva osobního užívání k pozemků byla registrována Státním
notářstvím v Trutnově 27. 4. 1990. Smlouva přitom obsahovala závazek žalovaných
uhradit kupní cenu a cenu práva osobního užívání do 30 dnů od registrace
smlouvy. Dne 7. 5. 1990 pak byla uzavřena podle § 17 vyhlášky č. 119/1988 Sb. smlouva o povolení splátek po 20.000 Kč ročně na úhradu dluhu z této smlouvy s
výhradou, že MNV M. B. může povolení splátek odvolat v případě zlepšení
majetkových a výdělkových poměrů dlužníka, s výhradou ztráty výhody splátek při
nesplnění některé splátky i s výhradou práva zpětného převodu do vlastnictví
státu - MNV M. B. pro případ nedobytnosti pohledávky státu. MNV M. B. v rámci
procesu, který vyvrcholil dne 11. 4. 1990 uzavřením kupní smlouvy se žalovanými
nebyl a ani nemohl být vázán pracovními pokyny ministerstva financí ČR
obsaženými v opatření tohoto ústředního orgánu státní správy ze dne 27. 3. 1990, neboť toto neměl k dispozici. Nebylo mu totiž doručeno a nebylo mu
ostatně ani určeno, ježto adresátem byly okresní národní výbory, i když
obsahovalo doporučení, aby podle něj bylo postupováno i v případech, kdy státem
nabytý nemovitý majetek byl již převeden národním výborům nižšího stupně, pokud
dosud nebyl převeden do vlastnictví občanů. Odvolací soud v tomto směru vyšel
ze zjištění, že opatření bylo ONV v T. doručeno až 23. 4. 1990, a to
prostřednictvím někdejšího Východočeského KNV H. Proto ani orgán státní správy
vyššího stupně než MNV M. B. neměl ke dni 11. 4. 1990 tento pracovní pokyn k
dispozici, tím spíš pro něj nemohl být závazný. Odvolací soud sice přisvědčil
argumentaci žalobců, že již ke dni uzavření kupní smlouvy mohli funkcionáři MNV
M. B. očekávat pokyny nadřízených orgánů státní správy týkající se realizace
majetku, který státu připadl po tzv. emigrantech. Připomněl však, že ustanovení
§ 453a o.z. bylo zrušeno až zákonem č. 87/1991 Sb., t.j. ke dni 1. 4. 1991. Vzal do úvahy, že pro MNV M. B.
jako orgán státní správy nejnižšího stupně byla
otázka stabilizace učitelských sil nepochybně natolik důležitá, že i v období
pěti měsíců po společenských změnách v listopadu 1989 vyhověl žádosti
žalovaných a prodej předmětných nemovitostí realizoval v mezích platných
předpisů, zejména vyhlášky č. 119/1998 Sb. Ani z časové posloupnosti uzavření
smlouvy dne 11. 4. 1990, jejího předložení Státnímu notářství v Trutnově dne
17. 4. 1990 a následné registrace dne 27. 4. 1990 nebylo lze dovodit
neobvyklost celého postupu a tedy protiprávnost zvýhodnění žalovaných. Vzal do
úvahy, že využití domu čp. 70 v M. B. bylo prakticky od samého počátku, tedy
přechodu tohoto majetku na stát, zamýšleno pro ubytování učitelů v rámci
stabilizace učitelských míst v místě. Neuznal proto opačnou námitku žalobců o
upřednostnění žalovaných před ostatními zájemci o koupi domu, neboť nikdo z
případných dalších zájemců učitelem nebyl.
Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že
právní názor vyslovený odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou. V
tomto směru poukázal na obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdon 1222/96.
Pokud pak žalobci za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považovali
závěry odvolacího soudu, že nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění žalovaných,
jde o otázku skutkovou, nikoliv právní.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož
přípustnost blíže nezdůvodnili. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší
otázku zásadního právního významu a navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná sub 2) namítala nepřípustnost dovolání, podpůrně pak navrhovala
zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
"o.s.ř.").
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239
odst. 2 o.s.ř.)
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.
19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo
uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno
považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech.
Návrh žalobců na připuštění dovolání v této věci jak byl učiněn při odvolacím
jednání dne 15. 9. 1999 (č.l. 106 spisu), shora uvedenému vymezení neodpovídá.
Žalobci totiž navrhovali připuštění dovolání 1) pro posouzení otázky, že
nedošlo k porušení právních předpisů, zejména opatření Ministerstva financí ze
dne 4. 4. 1990 č. 222/7110/1990 a dále 2) pro posouzení, zda nebylo prokázáno
protiprávní zvýhodnění žalovaných.
Odvolací soud přiléhavým a přesvědčivým způsobem zdůvodnil, že za otázku
zásadního právního významu nelze považovat jiné otázky, než ty, které lze
podřadit pod pojem nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241 odst. 3 písm.
d) o.s.ř. Nemůže proto nesouhlas účastníka řízení nesoucí se k námitkám, které
obsahově představují skutkovou podstatu dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3
písm. c ) o.s.ř. odůvodňovat účinně návrh na založení přípustnosti dovolání
podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Než i pokud jde o závěr odvolacího soudu, že otázka, zda pod pojem "platných
předpisů" ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba
zahrnovat nejen obecně závazný právní předpis, ale i takový předpis, který
nebyl vyhlášen ani oznámen ve Sbírce zákonů a nemá tudíž charakter obecně
závazného právního předpisu, byla již řešena judikaturou, je toto jeho
odůvodnění správné. V tomto směru postačuje odkaz na rozhodnutí Nejvyššího
soudu uvedené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu řešící zmíněnou právní
otázku.
Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatelé ani netvrdí - že by řízení
bylo zatíženo některou z vad řízení (důvody zmatečnosti) uvedených v ustanovení
§ 237 odst. 1 o.s.ř.. Dovolání v této věci tak směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení platného procesního práva.. Dovolací soud proto dovolání odmítl
podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž mohl
přistoupit k meritornímu zkoumání námitek v dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, jsou proto povinni uhradit úspěšné
druhé žalované náklady řízení spočívající v odměně právní služby za sepis
vyjádření k dovolání za 1 úkon částku 500 Kč a režijní paušál 75 Kč (§ 6, odst.
1, § 7, § 9 odst. 1 § 11 odst. 1 písm. k) § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
(advokátní tarif), celkem tedy částku 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22.února 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová