28 Cdo 164/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jedličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu zemědělství ČR se sídlem v Praze 1, Tišnov 17, za
účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. K., v dovolacím řízení
zastoupeného advokátkou, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 126/2000, o
dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 1. 10. 2002, č. j. 19 Co 64/2002-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 12. 2001, č.
j. 11 C 126/2000-65, byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni
částku 80.374,50 Kč s 11% úrokem z prodlení od 12. 9. 2000 do zaplacení, obojí
do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba byla zamítnuta co do požadované
částky 1.580,50 Kč s příslušenstvím. Ohledně zbylých 18.045,- Kč s
příslušenstvím bylo řízení zastaveno poté, co byla žaloba vzata v tomto rozsahu
zpět. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna nahradit
žalobkyni tyto náklady ve výši 11.500 Kč a že stát nemá právo na náhradu
nákladů řízení vůči žádnému z účastníků.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalované částce jako o nákladech
účelně vynaložených na nemovitost (kupní cena již byla vrácena), požadovaných
žalobkyní po státu poté, co vlastnické právo žalobkyně přešlo na oprávněnou
osobu (§ 8 odst. 3 věta první zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“).
Oprávněnou osobou je J. K., který vstoupil do řízení na straně žalované jako
vedlejší účastník; jeho právní zájem na výsledku sporu vycházel z předpokladu,
že v případě úspěchu žalobkyně bude státem zaplacená výše nákladů požadována
podle ustanovení § 8 odst. 3 věty třetí zákona o půdě po něm.
Žalobkyně zakoupila zemědělskou usedlost a pozemky v k. ú. D. V. od
JZD O. P. ve S. dne 7. 4. 1978. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ve
věci sp. zn. 8 C 1120/92 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové sp. zn. 19 Co 420/97 byla s právní mocí dne 20. 2. 1998 žalobkyně
zavázána tyto nemovitosti oprávněnému vydat. Náklady účelně vynaložené na část
jedné z nich, a to na obytnou část zemědělské usedlosti, v mezidobí od
zakoupení nemovitostí do právní moci rozsudku o jejich vydání, vyčíslil znalec
ustanovený v řízení soudem. Soud prvního stupně výpočet znalce akceptoval a s
poukazem na znalcovo odůvodnění i svědecké výpovědi nepřijal námitky, vznesené
vedlejším účastníkem proti znalcovu výpočtu (některé stavební úpravy měly být
provedeny ještě před jeho darováním nemovitostí státu v tísni, instalace
ústředního topení v roce 1997 byla již s ohledem na stav nemovitosti zbytečná,
práce a část nakoupeného materiálu nejsou podloženy doklady, zhodnocení
nemovitosti bylo minimální či spíše žádné).
K odvolání žalované i vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci
Králové rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č. j. 19 Co 64/2002, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném výroku o povinnosti žalované zaplatit částku
80.374,50 Kč s příslušenstvím i v souvisejících nákladových výrocích. Uložil
též žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5.355,- Kč,
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Rozsudek
odvolacího soudu nabyl právní moc dne 31. 10. 2002.
Odvolací soud nezpochybnil ani nedoplnil vlastním dokazováním
skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně. Neztotožnil se s odvolacími
námitkami ani pokud jde o způsob stanovení příslušenství (námitky žalované),
ani co se týče obsahu a závěrů znaleckého posudku (žalovaná a zejména vedlejší
účastník). Znalec podle odvolacího soudu správně zahrnul do výpočtu nejen
náklady stavebních změn a oprav, ale i takové náklady, jež svou povahou spadají
pod běžnou údržbu (např. zasklení a oprava vnitřních křídel všech oken).
Investice do nemovitosti vynaložila žalobkyně v souladu s požadavkem péče
řádného hospodáře (§ 5 odst. 3 zákona o půdě) a jejich ocenění se správně
opíralo o ceny v době jejich realizace. Napadl-li vedlejší účastník věrohodnost
důkazů významných pro hodnocení důkazů soudem prvního stupně, a to ve spojení s
důkazními návrhy v odvolání, nelze to již brát v úvahu vzhledem k zásadě
neúplné apelace a textu ustanovení § 205a odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Vedlejší účastník byl před vyhlášením rozsudku soudem
prvního stupně řádně poučen podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. o
povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a navrhnout všechny důkazy již
před soudem prvního stupně. V odvolacím řízení už takové skutečnosti či důkazní
návrhy součástí odvolacích důvodů nejsou; pod výjimky stanovené odstavcem 1 §
205a o. s. ř. odvolatelova tvrzení (ke stavebním úpravám ještě před převodem na
JZD, návrh vyslechnout sestru vedlejšího účastníka) nespadají. Věrohodnost
důkazních prostředků nelze v odvolacím řízení zpochybnit takovými tvrzeními
resp. důkazními návrhy, které směřují bez dalšího jen k doplnění skutkových
zjištění odvolacím soudem.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalované zaplatit
dlužnou částku s příslušenstvím podal vedlejší účastník dovolání. Odvolacímu
soudu v něm vytkl závěry vyřčené v souvislosti s hodnocením znaleckého posudku
a též zaujatost (tuto shledal i u soudců prvé instance). Nesouhlasil s tím, že
by žalobkyně v době svého užívání nemovitost zhodnotila. Poukázal na znalecký
posudek, vypracovaný na základě zadání žalované pro účel vypořádání žalobkyně
se státem podle ustanovení § 8 odst. 3 věty první zákona o půdě, podle něhož
zhodnocení nemovitosti nepřesáhlo 5 tisíc Kč. Takovou částku by byl ochoten
zaplatit. Podle svého přesvědčení popsal vedlejší účastník stav vydané
nemovitosti v průběhu celého řízení natolik věrohodně, že bylo patrno, že k
jejímu zhodnocení nemohlo dojít; obytná část usedlosti byla naopak
znehodnocena. Pro zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce
považoval vedlejší účastník dovolání za přípustné s tím, že otevřeny jsou
současně dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
(vada řízení s následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení
věci).
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na svá předchozí tvrzení ve
věci. Žalobce ve svém vyjádření navrhl dovolání odmítnout pro nedostatek
oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací musel nejprve zabývat otázkou
legitimace vedlejšího účastníka k podání dovolání. Je toho názoru, že
vedlejšímu účastníku nelze odepřít právo podat dovolání. Názor dovolacího soudu
se opírá již o předchozí rozhodnutí téhož soudu, jež připustila aktivní
legitimaci vedlejšího účastníka k dovolání a zabývala se jeho dovoláním jak
stran formálních náležitostí, tak případně i věcně. Např. z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1843/97, je patrno, že dovolání
vedlejšího účastníka, vystupujícího v řízení na žalované straně, bylo podrobeno
stejnému posouzení z hlediska procesních podmínek, jako současně podané
dovolání žalovaného (bytˇ došlo k odmítnutí dovolání vedlejšího účastníka pro
opožděnost). Z hlediska procesní regulace opravných prostředků sice ustanovení
o dovolání neobsahují normu obdobnou ustanovení § 203 odst. 1 o. s. ř.
(podmínky podání odvolání vedlejším účastníkem), nelze však přehlédnout jen
rámcovost úpravy legitimace k dovolání – ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
hovoří jen o „účastníkovi“. Za takového stavu musí interpretace dovolacího
soudu akcentovat zásady ochrany procesních práv všech účastníků řízení a
rovnosti těchto účastníků (§ 1, § 18 odst. 1 o. s. ř.). Nutno tu zdůraznit, že
zákon přiznává, i když s dispozičními omezeními plynoucími ze závislosti na
jím podporovaném účastníku, vedlejšímu účastníku stejná práva a povinnosti jako
účastníku řízení (§ 93 odst. 3, s přiměřeným užitím tohoto ustanovení pro
dovolací řízení podle § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání vedlejšího účastníka navíc neodporuje ve smyslu posledně
citovaných ustanovení procesním úkonům žalovaného, jehož vedlejší účastník v
řízení před oběma nižšími instancemi podporoval. Je to patrno z námitek
(tvrzení ve prospěch žalovaného) i dovolacího návrhu vedlejšího účastníka.
Ostatně ani žalovaný ve vyjádření k dovolání neuvedl, že by s dovoláním
vedlejšího účastníka nesouhlasil.
Dovolání bylo tedy podáno oprávněnou osobou, i z pohledu tzv.
subjektivní přípustnosti dovolání (odvolací soud rozhodl v neprospěch
žalovaného, což lze odstranit zrušením jeho rozhodnutí), bylo podáno v zákonné
dvouměsíční lhůtě podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. (28. 11. 2002) a
dovolatel je zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Ještě před případným přezkoumáním napadeného rozhodnutí podle
uplatněných dovolacích důvodů však musel dovolací soud posoudit otázku
přípustnosti dovolání.
Poněvadž rozsudky soudů obou nižších stupňů byly v relevantním výroku
o povinnosti žalovaného zaplatit částku 80.374,50 Kč s příslušenstvím obsahově
souladné, bez předchozího zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím soudem,
nepřipadala v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a/, b/ o. s. ř. Při potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně dovolacím soudem
je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ dovolání přípustné tehdy, jestliže
má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Takový význam
přiznává zákon (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zejména v
těch případech, kdy řeší právní otázku dosud nejudikovanou dovolacím soudem, či
právní otázku posuzovanou odvolacími soudy resp. dovolacím soudem rozdílně,
nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání vedlejšího účastníka dovozuje svou přípustnost poukazem na
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu
má zásadní právní význam. Bližší zdůvodnění přípustnosti ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. se v něm nepodává. Bylo tedy povinností dovolacího soudu,
aby eventuality přípustnosti dovolání sám posoudil.
Dovolání má, podle výše citovaných ustanovení, vymezovat spornou
právní otázku. Z jeho obsahu je možné dovodit, že touto právní otázkou je
výklad ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě, konkrétně výklad pojmu „náklady
účelně vynaložené na nemovitost“. Dovolatel má zato, že tento termín musí brát
v úvahu možné zhodnocení nemovitosti po dobu užívání povinnou osobou či naopak
její znehodnocení. Tvrdí, že ke zhodnocení nemovitosti nedošlo a poukazuje na
znalecký posudek (vypracovaný za účelem vypořádání mezi žalobkyní a státem
ještě před zahájením řízení), který se právě touto otázkou zabýval.
Lze připustit, že výklad pojmu náklady účelně vynaložené na
nemovitost je právní otázkou. S argumentací dovolatele však není možno
souhlasit. Již pojmově je vyloučeno klást rovnítko mezi náklady účelně
vynaložené na nemovitost na straně jedné a její zhodnocení či znehodnocení na
straně druhé. Účelem ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě je, vedle vrácení
kupní ceny, nahradit osobě povinné vydat nemovitost ty náklady, které do ní
oprávněně vložila. Tento záměr zákonodárce nelze ztotožňovat s náhradou za
případné zhodnocení nemovitosti, jež by nastoupila nejspíše tehdy, pokud by
zákon v souvislosti s vydáním nemovitosti přímo či implicite předpokládal
bezdůvodné obohacení na straně oprávněné osoby. Předmětný právní vztah však
vzniká nikoli bezprostředně mezi povinnou a oprávněnou osobou, ale mezi
povinnou osobou a státem (který nemovitost od oprávněné osoby do vlastnictví
nabyl), a teprve následně dochází k úhradě mezi státem a oprávněnou osobou (v
rozsahu účelně vynaložených nákladů státem uhrazených).
Záleží na úvaze soudu, jaké prokázané náklady považuje v konkrétním
případě za účelně vynaložené. Může jít o náklady na stavební změny nemovitosti
nebo na opravy nezbytně nutné k dalšímu řádnému užívání nemovitosti; nelze ale
zásadně vyloučit ani zahrnutí nákladů na běžnou údržbu nemovitosti do takových
nákladů. Tato úvaha je namístě právě proto, že jde o nemovitost, tj. o takovou
věc, jejíž údržba není z finančního hlediska zanedbatelná a náklady na ni mohou
dosáhnout podle okolností značné výše. Vše dosud řečené o nákladech účelně
vynaložených však nutno odlišit od zjištěného zhodnocení nemovitosti (či
naopak), znamenajícího finanční vyjádření rozdílu hodnot věci před a po
investicích učiněných za určité období.
Při posouzení otázky povahy nákladů účelně vynaložených na nemovitost
tedy nedošlo na straně odvolacího soudu k výkladovému rozporu s hmotným právem.
Není možno též dovodit, že by šlo o právní otázku v obecné rovině konstantní
judikaturou neřešenou či snad posuzovanou odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozdílně, jak to pro přípustnost dovolání podmiňuje ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř. Ani ostatní přezkoumané hmotněprávní aspekty posouzení věci
odvolacím soudem neumožňují závěr, že by v tomto ohledu došlo k pochybení
odvolacího soudu. To vše vede k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé
nemá, ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., po právní stránce
zásadní význam.
Není-li dovolání přípustné, dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat
rozhodnutí odvolacího soudu i řízení mu předcházející ani z pohledu případných
tzv. zmatečnostních či jiných vad, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nezbylo tedy, než dovolání vedlejšího účastníka jako nepřípustné
odmítnout (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při odmítnutí dovolání je dovolatel povinen nahradit ostatním
účastníkům řízení jejich náklady (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud však použil ustanovení § 150 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Důvod hodný
zvláštního zřetele shledal u žalobkyně v tom, že se její vyjádření k dovolání
stručným způsobem zabývalo zcela jiným aspektem věci, než jaký se pro její
výsledek ukázal rozhodným. Z vyjádření žalovaného pak není patrno vyčíslení
jakýchkoli nákladů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. února 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu