28 Cdo 164/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobců A) Ing. J. W., B) Ing. Ch. W., C) L. H.,
zastoupené opatrovnicí J. S., D) R. E., E) Z. V., F) a) L. N., F) b) Ing.
J. N., G) PaeDr. V. H., H) J. H., CH) P. H., všech zastoupených advokátem,
proti žalovanému Ing. V. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky
918.960,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 254.738,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 109/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.4.2004, č. j. 15 Co 55/2004-146,15
Co 56/2004, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.4.2004, č. j. 15 Co
55/2004-146,15 Co 56/2004, se zrušuje.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13.12.2002,č.j. 18 C
109/2000-111, se zrušuje v odstavci I. a IV.
III. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou dne 19.8.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 3 a doplněnou
podáním ze dne 8.10.1999 domáhal se žalovaný zaplacení částky 918.960,- Kč s 20
% úrokem z prodlení od 15.2.1999 do zaplacení a smluvní pokutu za období od
15.2.1999 do 15.9.1999 ve výši 254.738,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.12.2002,
č.j. 18 C 109/2000-111, doplněného rozsudkem téhož soudu ze dne 23.10.2003,
č.j. 18 C 109/2000-137, v odstavci I. uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobcům částku 873.960,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu od 16.2.1999 do
15.12.1999 v částce 245.540,- Kč. Současně v odstavci II. zamítl žalobu o
45.000,- Kč. Dále v odstavci III. zamítl žalobu, pokud žalobce žádal úrok z
prodlení od 16.2.1999 o 5 % vyšší, v době od 16.3.1999 do 16.8.1999 o 8 %
vyšší a od 16.9.1999 o 9 % vyšší. V odstavci IV. rozhodl o nákladech řízení.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu č.p. 244
v k.ú. P. Vzal za prokázané, že dne 21.12.1995 byla uzavřena mezi žalobci a
žalovaným nájemní smlouva na dobu určitou od 1.2.1996 do 31.12.2000 s dodatkem
ze dne 30.10.1996 č. 1, v níž byl předmět nájmu určen jako nebytový prostor ve
II. patře domu v P., V. 8, sestávající z kancelářských prostor o výměře 266 m2,
vedlejších prostor včetně sociálního zařízení 54 m2 a skladového prostoru v
přízemí objektu 64 m2. Dále zjistil, že předmětné prostory byly stavebně určeny
jako kanceláře. Dovodil, že nájemní smlouva byla platně uzavřena podle zákona
č. 116/1990 Sb., neboť souhlasu příslušného správního orgánu nebylo ve smyslu §
3 odst. 2 citovaného zákona zapotřebí. Předmětem nájmu byly kanceláře, předmět
podnikání nájemce nebyla obchodní činnost, nýbrž provozování nakladatelství.
Žalovaný jako nájemce zaplatil nájemné do konce ledna 1999. Pokud mezi
účastníky probíhala jednání o snížení nájemného a o ukončení nájemní smlouvy,
pak tato nevyústila v dohodu účastníků. I když žalovaný předmětný
prostory v době trvání smlouvy sám vyklidil dne 5.3.1999, nezměnilo to nic na
jeho povinnosti platit dohodnuté nájemné. Důvod k přiznání smluvní pokuty
plynul z nesporného zjištění o prodlení žalovaného s placením nájmu, v důsledku
čehož vznikla mu povinnost smluvní pokutu uhradit.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29.4.2004, č.j. 15 Co 55/2004-146, 15 Co 56/2004, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že
smluvní strany dne 21.12.1995 uzavřely smlouvu o nájmu nebytových prostor
specifikovaných v této smlouvě a v jejím dodatku ze dne 30.10.1996, a to na
dobu určitou od 1.2.1996 do 31.12.2000, přičemž její součástí byl i plánek.
Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné prostory byly
ve smlouvě dostatečně vymezeny uvedením patra, kde se nacházejí počty místností
a výměrou. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné prostory
byly pronajaty v souladu se svým stavebním určením a smlouva o nájmu nebytových
prostor byla platně uzavřena. Podle odvolacího soudu je tedy oprávněný
požadavek žalobců na úhradu nájemného, neboť v období, za nějž je požadováno,
trval vztah založený nájemní smlouvou na dobu určitou, přičemž k jeho skončení
mohlo dojít pouze některým ze způsobů podle § 9 zákona č. 455/1991 Sb. Dále
vyslovil, že pro posouzení nároku žalobců na úhradu nájemného je bez významu,
že žalovaný již předmětné nebytové prostory v té době fakticky neužíval,
vyklidil je a žalobci je následně pronajali třetí osobě. Shodně se soudem
prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobcům smluvní pokutu
podle ustanovení § 544 a násl. o.z., neboť smluvní strany si smluvní pokutu
sjednaly pro případ porušení smluvní povinnosti a žalovaný tuto povinnost
porušil, když přestal žalobcům platit sjednané nájemné.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odst. 3
o.s.ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdil
dále existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b)
o.s.ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci samé, respektive rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatel spatřuje nesprávní posouzení věci odvolacím soudem v jeho závěrech,
podle nichž smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená v této věci mohla být
skončena pouze některým ze způsobů uvedených v § 9 zákona. Poukazoval na
ustanovení § 14 zákona č. 116/1990 Sb., podle něhož se strany mohou dohodnout
na skončení nájemní smlouvy i jinak, než je tam výslovně uvedeno. Přitom v této
věci uzavřeli účastníci smlouvu, v níž v článku IV. bylo sjednáno, že pokud
nájemce nezaplatí nájemné za více než 2 měsíce, zakládá tato skutečnost důvod
pro zánik nájemní smlouvy. Nájemce se v takovém případě zavazuje k okamžitému
vyklizení předmětu nájmu a odevzdání pronajímateli. Toto ujednání je dle
dovolatele nikoliv ujednáním o stanovení výpovědního důvodu, ale jde o
rozvazovací podmínku podle § 36 odst. 2 o.z. Uvedené ujednání o tom, že v
případě, kdy nastane předpokládaná skutečnost (zde nezaplacení více než dvou
měsíčních nájmů) pak bez dalších právních úkonů nastanou podmínkou
předpokládané účinky, tedy zánik nájemní smlouvy. Ostatně tomu, že žalobci měli
za to, že smlouva takto skončila, svědčí i fakt, že tyto nebytové prostory
nechali již v průběhu dubna 1999 rekonstruovat s rozsáhlými zásahy a od května
téhož roku pronajali třetí osobě.
Dále dovolatel namítal, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 1% denně z dlužného
nájemného je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 o.z. Tvrdil jinak, že v řízení
uplatnil obranu spočívající v započtení své pohledávky vůči žalobcům za věci a
vybavení nebytových prostor v jeho vlastnictví, které v nich zanechal.
Nesouhlasil rovněž s výši žalované částky za spotřebované služby a plnění,
neboť poté, co sám nebytové prostory vyklidil, byly tyto pronajaty dalšímu
subjektu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ jde v posuzované věci.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady
uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto
nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v
dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda výklad zaujatý
odvolacím soudem vztahující se ke shora zmíněným ustanovením zákona č. 116/1990
Sb., odpovídá platnému hmotnému právu.
Z obsahu spisu se předně podává správnost dovolacích tvrzení dovolatele o
existenci smluvního ujednání zahrnutého v článku IV. zmíněné smlouvy.
Ustanovení odstavce druhého a třetího znělo takto: „Pokud nájemce nezaplatí
nájemné za více než 2 měsíce, zakládá tato skutečnost důvod pro zánik nájemní
smlouvy. Nájemce se v takovém případě zavazuje k okamžitému vyklizení předmětu
nájmu a odevzdání pronajímateli“.
Ze stejného listinného důkazu (smlouvy o nájmu) jinak plyne, že článek II. Doba
nájmu zněl: Nájemní poměr se sjednává na dobu určitou, a to na období od
1.2.1996 do 31.12.2000. Po uplynutí sjednané doby může být smlouva prodloužena
po dohodě obou stran“.
V tomto směru žalobci v průběhu řízení poukazovali na to, že smlouva o nájmu
nebytových prostor je písemná a v případě uzavření smlouvy na dobu určitou,
skončí uplynutím sjednané doby. Jinak nájemce může vypovědět smlouvu pouze z
taxativně v zákoně stanovených důvodů. Zřejmě tím mířili na požadavek právní
jistoty akcentující písemnou formu plynoucí z kogentních ustanovení zákona.
Odvolací soud vyklizení předmětu nájmu, k němuž žalovaný přistoupil z vlastní
vůle, hodnotil tak, že nemělo vzápětí za následek zánik nájemní smlouvy.
Izolovaně posuzováno lze jeho úvahu považovat za správnou a přiléhavou.
Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na okolnost, že nájemní smlouva je
smlouvu konsensuální, nikoliv reálnou. Důsledek z toho plynoucí se projevuje v
tom, že samotné nevyužívání předmětu nájmu neznamená ještě automatický zánik
právního vztahu z nájemní smlouvy.
V této věci ovšem zůstaly stranou hodnocení odvolacího soudu důsledky plynoucí
ze shora citovaného ujednání obsaženého v článku IV. odstavci druhém a třetím
(jak shora uvedeno). Dovolateli nelze upřít správnost jeho argumentace, podle
níž toto ujednán obsahově zakládá rozvazovací podmínku ve smyslu ustanovení §
36 odst. 2 věty druhé o.z.
Uvedené ustanovení je systematicky zařazeno v obecné části občanského
zákoníku. (Hlava čtvrtá – Právní úkony § 34 – 42 o.z.). Zákon č. 116/1990 Sb.
je normou speciální, zahrnutou do zvláštního zákona. Tím však neztrácejí vztahy
z nájmu nebytových prostor povahu občanskoprávních vztahů. Ze žádného
ustanovení občanského zákoníku ve zvláštní části obecné části závazkového práva
(hlava sedmá – Nájemní smlouva), ani ze samotného znění zákona č. 116/1990 Sb.
ještě neplyne vyloučení možnosti aplikace obecných ustanovení občanského
zákoníku o právních úkonech.
K tomuto závěru vede dovolací soud i aplikace jedné ze základních zásad
občanského práva, totiž principu autonomie vůle účastníků smluvního vztahu.
Nelze jistě upřít účastníkům, kteří jinak respektují důsledky plynoucí z
kogentní speciální právní úpravy, aby si – v mezích daných obecnými
ustanoveními občanského zákoníku – sjednali i takový způsob zániku jejich
smluvního vztahu, který má oporu v platném právu. O možnosti aplikace
rozvazovací podmínky podle § 36 odst. 2 věty druhé o.z. tak nelze mít
pochybnosti. Pokud účastníci takovou možnost využili (a dosavadní výsledky
provedeného dokazování tento závěr vzhledem k formulaci zmíněného článku
smlouvy podporují), je třeba důsledek z toho plynoucí respektovat.
Dovolací soud k tomu dodává, že z povahy rozvazovací podmínky ztrácí právní
úkon ex nunc bez dalšího nastalé právní účinky. Mimo jiné z toho plyne, že
druhému účastníkovi závazkového vztahu netřeba sdělovat, že podmínka nastala,
resp. ji vůči němu uplatňovat. V této věci ovšem okolnost splnění rozvazovací
podmínky (neplacení nájemného za více než dva měsíce) byla druhé straně jednak
seznatelná, jednak důsledek z toho plynoucí (vyklizení předmětu nájmu)
žalovaný žalobcům sdělil a tito okolnost převzetí vyklizených prostor i písemně
potvrdili. Došlo k odpadnutí právního důvodu (titulu), a to dnem prodlení
žalovaného s úhradou nájemného za druhý měsíc.
Pak ovšem nebylo možno dospět k spolehlivému závěru o správnosti posouzení věci
odvolacím soudem v otázce ukončení právního vztahu nájmu mezi účastníky. Od
posouzení této otázky se odvíjí i správnost dalších závěrů odvolacího soudu jak
ve vztahu k výši dlužného nájemného, tak ve vztahu k výši sjednané smluvní
pokuty.
Podle dovolacího soudu nutno pro posuzování přiměřenosti smluvní pokuty
vztáhnout shodné právní úvahy respektující mimo jiné i zásadu smluvní autonomie
účastníků v závazkových vztazích. Ty slouží k realizaci kauzy (hospodářského
důvodu), které obě strany sledují, jakož i jejímu zajištění. Smluvní pokuta
oním zajišťovacím prostředkem nepochybně je. Princip ekvivalence plnění
(odvíjející se na jedné straně ze zájmu pronajímatele na docílení dohody o výši
nájemného, na straně nájemce pak v hospodářském významu zajištění nebytových
prostor pro potřeby své podnikatelské činnosti) lze jistě vztáhnout i pro úvahu
o přiměřenosti výše sankce při nesplnění povinnosti jedné ze smluvních stran.
Koncepci závazků v občanském právu a jejich zajištění tak s přihlédnutím k
zásadě důvěry v učiněný projev odpovídá spíše závěr, že smyslem zajišťovacích
prostředků je ochrana oprávněných (zákonných či smluvních) nároků oprávněné
strany. Odporovalo by téže koncepci vykládat vznik a výši ujednání (v této věci
smluvní pokuty) za apriorního předpokladu, že strana vstupující do závazku,
programově nemíní své závazky do budoucna plnit. Tak dalece ochrana dlužníka
(jako osoby povinné) by zřejmě neměla sahat. Pokud proto jedna ze smluvních
stran vážně a určitě zavázala se k plnění ekvivalentu (nájemného) a v této
souvislosti přistoupila na formulaci oboustranně dohodnuté výše smluvní pokuty,
lze její projev vůle vykládat podle stejných kritérií, jako projev vůle
zahrnující i právní účinný souhlas s úhradou částek podle zajišťovacího
prostředku (smluvní pokuty). Okolnosti nastavší následně v průběhu realizace
např. podnikatelského záměru a poruchy v plnění závazkových vztahů spočívající
na straně povinného (dlužníka) nemohou být spravedlivě přednášeny k tíži
spolukontrahenta pouhým dodatečně konstruovaným abstraktním odkazem na
ustanovení § 3 odst. 1 o.z. Dovolací soud v tomto směru odkazuje na závěry dnes
už konstantní judikatury k citovanému ustanovení. Z nich plyne dostatečně
srozumitelný závěr o mezích odepření realizace subjektivních práv pro rozpor s
dobrými mravy, jako krajního řešení případů skutečně křiklavého nepoměru mezi
výší závazku dlužníka a výhodou takto získanou na straně věřitele. Posouzení,
zda o takový případ se jedná, je věcí konkrétního případu, přičemž povinnost
tvrzení a prokázání takové okolnosti zatěžuje toho z účastníků, který se
aplikace citovaného ustanovení domáhá. Pro posouzení důvodnosti dovolacích
námitek žalovaného v tomto případě ovšem dovolací soud nemá prostor už z důvodu
odlišného právního posouzení na otázku skončení nájemního vztahu mezi účastníky
a z toho plynoucích změněných východiskových podkladů pro výši smluvní pokuty z
toho plynoucích. Tato okolnost bude proto předmětem dalšího posouzení soudy
nižších stupňů po zrušení věci.
Dovolací proto přikrčil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243b
odst. 3 věty první o.s.ř. Proto důvody, pro které bylo zrušeno jeho rozhodnutí,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně, případně soud
odvolací závazný (§ 226 odst. 1 o.s.ř., § 243d odst. 1 věta první o.s.ř.). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Josef R a k o v s k
ý , v. r.
předseda senátu