28 Cdo 1651/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o
dovolání 1. J. P., 2. S. P., 3. K. Š. a 4. nezletilé K. S., zastoupené matkou
Ing. M. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z
28.3.2001, sp.zn. 54 Co 656/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 8 C 76/92 (žalobců J. P., S. P., K. Š. a nezletilé
K. S., zastoupené matkou Ing. M. S., všech zastoupených advokátem, proti
žalovaným: A. Ing. M. P. a B. Ing. I. P., zastoupeným advokátkou, o vydání
věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 28.3.2001, sp.zn. 54 Co
656/2000, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 14.6.2000, čj. 8 C
76/92-146.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žaloba v této právní věci byla podána u soudu 10.4.1992. Žalobou byl uplatňován
nárok ohledně jedné ideální třetiny domu čp. 973 v P.-S. a pozemku parc. č.
405. Tyto nemovitosti patřily původní majitelce L. J., která byla dne 1.6.1960
nucena darovat je státu. Výzva k vydání nemovitostí byla včas uplatněna podle
ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., ale bezvýsledně.
K obsahu původní žaloby z 10.4.1992 uvedl Bytový podnik v P., že v žalobě
uvedené nemovitosti byly dohodou podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.
vydány Ing. M. P. (z 5/12), Ing. I. P. (z 5/12), Z. E. (z 1/12) a M. H. (z
1/12).
Žalobní návrh byl pak uplatněn dědici po původní majitelce – L. J., zemřelé
30.6.1960 a jejím synovi M. J., zemřelém 30.10.1992, vůči žalovaným Ing. M. P.
a Ing. I. P., kteří v řízení navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobci
požadované ideální díly nemovitostí nabyli řádně dohodou o vydání těchto
nemovitostí.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 25.11.1998, čj. 8 C 76/92-79, bylo
žalovaným uloženo vydat žalobcům (do rukou společných) každý ze žalovaných
jednu ideální šestinu domu čp. 973 a stavební parcely č. 405 v katastrálním
území P. – S., zapsaných na listu vlastnictví č. 2795 u Katastrálního úřadu P.,
do 14 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a
nerozdílně na úhradu soudního poplatku 1.000,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům
2.185,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaných byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením
Městského soudu v Praze z 8.9.1999, sp.zn. 54 Co 287/99, a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal soudu prvního
stupně, aby podle ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl o
přistoupení žalovaných Ing. M. P. a Ing. I. P. do tohoto řízení a rozhodl také
podle ustanovení § 95 občanského soudního řádu, zda připouští změnu žalobního
návrhu žalobců v této právní věci. Odvolací soud uložil dále soudu prvního
stupně zabývat se tím, zda právní předchůdce žalobců podal řádnou výzvu podle
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a včasností podání žaloby podle
ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (v souvislosti a nálezem Ústavního
soudu ČR č. 2/1997 Sb.).
V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze 4.11.1999, čj. 8
C 76/92-111, připustil, aby do tohoto občanského soudního řízení přistoupili
žalovaní Ing. M. P. a Ing. I. P. Usnesením z 15.12.1999, čj. 8 C 76/92-115,
bylo připuštěno doplnění žalobního návrhu ze strany žalobců. Rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 5 z 15.12.1999, čj. 8 C 76/92-118, byla zamítnuta
žaloba žalobců J. P., S. P., K. Š. a nezletilé K. S., aby žalovaným Ing. M. P.
a Ing. I. P. bylo uloženo vydat žalobcům do společných rukou každý jednu
šestinu domu čp. 973 a stavební parcelu č. 405 v katastrálním území P.-S.
Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu
nákladů řízení 6.630,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobců byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením
Městského soudu v Praze z 31.3.2000, sp.zn. 54 Co 135/2000, a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukazoval soudu prvního
stupně na to, že výzva k vydání věcí podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. teprve zakládá nárok a pokud oprávněná osoba předepsaným způsobem
vyzve povinnou osobu k vydání věci, stane se teprve z jejího práva nárok na
vydání věci, tedy právo soudně vymahatelné; odvolací soud připojoval ještě
právní závěr, že právní úprava nevylučuje, aby podmínka písemné výzvy k vydání
věci byla splněna už před účinností zákona č. 87/1991 Sb., aniž by takové výzvě
byly odebrány účinky, které s ní zákon spojuje. Odvolací soud vrátil věc soudu
prvního stupně, aby rozhodl o skutkově významných souvislostech žalobci
uplatněného nároku v této právní věci.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudek ze 14.6.2000,
čj. 8 C 76/92-146, jímž bylo žalovaným uloženo vydat žalobcům do společných
rukou každý z nich jednu ideální šestinu domu čp. 973 a stavební parcely č. 405
v katastrálním území P. –S., a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným
bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na nákladech řízení
7.210,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo, aby
společně a nerozdílně zaplatili na úhradu soudního poplatku 1.000,- Kč na účet
Obvodního soudu pro Prahu 5 do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původními
spoluvlastníky domu čp. 973 (a pozemku parc. č. 405) v P.-S. byli Ing. G. P.,
L. J. a O. D., a to každý do výše jedné ideální třetiny; tyto své nemovitosti
darovali státu darovacím prohlášením v roce 1960. Soud prvního stupně v daném
případě pokládal za doloženo, že tehdejší úřady činily na L. J. a další
spoluvlastníky nátlak k převodu nemovitostí bezúplatně na stát v době, kdy
nízké nájemné nebylo dostačující pro krytí oprav domu, spoluvlastnice L. J.
byla zcela finančně závislá na svém synovi a k darování nemovitostí z její
strany vůči státu došlo v nemocnici, kde byla tehdy hospitalizována, a kde za
několik dní poté zemřela. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že tu
došlo k darování nemovitostí v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d/
zákona č. 87/1991 Sb. L. J. zemřela 30.6.1960 a její syn, původní žalobce v
této právní věci, byl oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991
Sb.; po něm nabyli nemovitosti jako jeho dědicové žalobci.
Soud prvního stupně dále poukazoval na ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991
Sb., podle něhož byla-li věc vydána podle tohoto zákona, mohou oprávněné osoby,
jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 2 citovaného zákona
nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc
vydána, a to ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tedy od
1.4.1991). Žaloba v této právní věci byla podána 1.4.1992. Soud prvního stupně
pokládal za doloženo, že výzva k vydání nemovitostí z 28.11.1990 byla právním
předchůdcem žalobců doručena Bytovému podniku v P. a že podání této výzvy,
učiněné před nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., nebylo neplatné. Podíl na
nemovitostech po L. J. byl vydán žalovaným jako jejím synovcům (s poukazem na
ustanovení § 3 odst. 4 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb.); vzhledem k tomu, že
původní žalobce M. J. byl synem původní spolumajitelky L. J. a splnil zákonné
předpoklady oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. d/ zákona č.
87/1991 Sb., tedy jeho nárok předcházel nároku žalovaných. Proto soud prvního
stupně žalobě žalobců vyhověl.
Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu; výrok o úhradě soudního poplatku byl odůvodněn ustanoveními § 11
odst. 2 a § 2 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 16.6.2000, čj. 8 C 76/92-152, bylo
ještě rozhodnuto, že řízení v této právní věci bylo zastaveno ohledně žalobního
návrhu na zaplacení částky 2 miliony Kč (vzhledem k tomuto v průběhu řízení
dalšímu uplatňovanému žalobnímu návrhu, přičemž však se v tomto řízení žalobci
posléze omezili na žalobní návrh domáhajíce se vydání jedné ideální třetiny
sporných nemovitostí); tímto usnesením bylo také rozhodnuto, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 14.6.2000,
čj. 8 C 76/92-146, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 28.3.2001, sp.zn.
54 Co 656/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku vyhovujícím žalobě
změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců, aby žalovaným byla uložena
povinnost vydat žalobcům do společných rukou každý jednu ideální šestinu domu
čp. 973 a pozemku parc. č. 405 v katastrálním území P.-S. Rozsudek soudu
prvního stupně byl změněn i tak, že účastníkům řízení nebyla uložena náhrada
soudního poplatku. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a
nerozdílně na náhradu nákladů řízení 8.124,50 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku; v téže lhůtě bylo žalobcům uloženo zaplatit žalovaným na náhradu
nákladů odvolacího řízení 3.710,30 Kč.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že odvolání žalovaných bylo
shledáno důvodným, třebaže z jiných důvodů, než byly uplatněny odvolateli.
Podle názoru odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně skutkový stav
způsobem odpovídajícím povaze věci, provedené důkazy správně zhodnotil, avšak
nesprávně posoudil včasnost podání žaloby proti žalovaným z hlediska ustanovení
§ 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud byl téhož názoru jako soud prvního stupně, že totiž v daném
případě byly sporné nemovitosti darovány matkou původního žalobce státu v
tísni, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst.1 písm. d/ zákona č. 87/1991
Sb., že „skupina oprávněných osob původního žalobce M. J. má podle ustanovení §
3 odst. 4 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb. přednost před skupinou žalovaných,
kterým byly nemovitosti vydány podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. e/ zákona č.
87/1991 Sb.“ a že výzva k podání nemovitostí z 28.11.1990 ze strany M. J. byla
doručena Bytovému podniku v P. nejpozději 14.12.1990, přičemž není rozhodné, že
to bylo před účinností zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud však uváděl, že nemůže souhlasit s právním závěrem soudu prvního
stupně o tom, že žaloba byla podána v daném případě ve lhůtě podle ustanovení §
5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., tj. do jednoho roku od účinnosti tohoto
zákona. Žaloba, která byla podána v této právní věci (sp.zn. 8 C 76/92
Obvodního soudu pro Prahu 5) byla totiž podána proti Bytovému podniku v P.,
který byl povinnou osobou, a nikoli proti žalovaným podle ustanovení § 5 odst.
5 zákona č. 87/1991 Sb. Proti žalovaným Ing. M. P. a Ing. I. P. byl žalobní
nárok uplatněn až podáním žalobců dne 24.3.1995, tedy po marném uplynutí
jednoroční prekluzívní lhůty od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. od
1.4.1991) podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl
toho názoru, že slova v textu zákona „do jednoho roku od účinnosti tohoto
zákona“ byla v § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. zrušena nálezem č. 164/1994
Sb., tato rozšířená lhůta nedopadá na případy osob, u nichž nešlo o takové
osoby, u nichž by tato lhůta skončila dříve, než vůbec začala běžet (tj. o
osoby, které neměly trvalý pobyt na území České republiky). Z tohoto důvodu
odvolací soud žalobu žalobců zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím
soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 2, § 220 odst. 2 a § 142 odst. 1
občanského soudního řádu a ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 21.5.2001, tímto dnem uvedený rozsudek nabyl právní moci a
dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne
20.6.2000, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve
znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání
dovolatelé poukazovali na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu, protože jejich dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod
uplatňovali dovolatelé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelů nebylo v jejich dovoláním napadeném rozhodnutí
odvolacího soudu dáno ani správné poučení o dovolání co do lhůty k podání
tohoto dovolání.
Dovolatelé na základě vylíčení dosavadního průběhu občanského soudního řízení v
právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 8 C 76/92
dovozovali ve svém dovolání, že původní žalobce M. J. uplatnil svůj nárok
žalobou ve lhůtě původně stanovené pro její podání, a to bez vědomí toho, že
věc již byla vydána jiným osobám, takže žaloba byla podána proti dříve povinné
osobě, jejíž pasívní legitimace vyplývala i ze zápisů v katastru nemovitostí.
Původní žalobce zemřel 30.10.1992 a po tomto úmrtí bylo řízení soudem přerušeno
a nebylo možné až do doby účinného vstupu dědiců M. J. do řízení s žalobním
návrhem disponovat. Žalobci podáním z 9.3.1995 rozšířili žalobu mimo jiné i
proti žalovaným Ing. M. P. a Ing. I. P., čímž navrhli jejich přístup do řízení
na straně žalované; podáním z 23.12.1997 vzali žalobu zpět proti tehdy
žalovanému Bytovému podniku v P., Z. E. a M. H.; soud prvního stupně reagoval
na toto podání usnesením z 19.3.1998, jímž řízení proti uvedeným žalovaným
zastavil a usnesením ze 4.11.1999 připustil, aby do řízení na straně žalované
přistoupili Ing. M. P. a Ing. I. P. Měli tedy dovolatelé za to, že na žalobu
podanou proti Bytovému podniku v P. je nutno pohlížet jako na žalobu uplatněnou
proti povinné osobě, přičemž připuštěním vstupu do řízení podle ustanovení § 91
odst. 2 občanského soudního řádu došlo k odstranění nedostatku pasívní
legitimace na straně subjektu původně žalovaného; byl-li tedy odvolací soud
toho názoru, že žaloba byla podána po lhůtě vymezené v ustanovení § 5 odst. 5
zákona č. 87/1991 Sb., posoudil věc po právní stránce nesprávně.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/1000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona anebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského
soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č.
30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je
odvolacím soudům uloženo, že odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně,
vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o
nich podle dosavadních právních předpisů. Na toto ustanovení odvolací soud ve
svém rozsudku z 20.3.2000, sp.zn. 54 Co 656/2000, také správně poukazoval.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože
dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod spočívající v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) může
spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný
právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 5
odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které se
projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na ně v průběhu řízení
poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si
odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc povinnou osobou
vydána, mohou osoby, jejichž nároky, uplatněné ve lhůtě uvedené v § 5 odst. 2
téhož zákona (tj. do šesti měsíců), nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u
soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vysloveno, že nárok oprávněné
osoby, vůči osobám, kterým byla věc vydána (§ 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.),
je podmíněn tím, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, vyzvala ve lhůtě
podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinnou osobu k vydání
věci, a to povinnou osobu, která věc držela k 1.4.1991 (tedy ke dni účinnosti
zákona č. 87/1991 Sb.).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26.6.1995, IV. ÚS 6/95 (uveřejněném pod č. 37 ve
svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo poukázáno na to, že
„do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k
uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či
pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo vyloženo, že vyzve-li oprávněná osoba k vydání věci toho, o němž na
základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence
nemovitostí) se důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání
účinky řádné výzvy k vydání věci (§ 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek byl zaujat výkladový závěr, podle něhož uplatnění nároku proti
povinné osobě, která nevyhověla výzvě k vydání věci, je možné v obecné tříleté
promlčecí době (§ 101 občanského zákoníku); srov. k tomu text citovaného
stanoviska na str. 115 /249/, čtvrtý odstavec, a na str. 115 /249/, poslední
odstavec.
Ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v nynějším znění obsahuje také jen
obdobný text „mohou osoby, jejichž nároky nebyly uspokojeny, tyto nároky
uplatnit u soudu“, bez uvedení lhůty.
Dovolací soud ze všech těchto citovaných ustanovení a právních závěrů z
uveřejněné judikatury vycházel, neshledal důvod, aby vycházel z jiného znění
citovaných ustanovení a jiných výkladových závěrů, a proto právní závěr
odvolacího soudu, vycházející z odlišného právního názoru, než který zastává
dovolací soud k výkladu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., nepokládá
za správný, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Proto dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Při úvaze o tom, zda při zrušení rozsudku odvolacího soudu, je tu na místě
zrušit také rozhodnutí soudu prvního stupně, vycházel dovolací soud z toho, že
názor soudu prvního stupně, obsažený v jeho rozsudku ze 14.6.2000 (čj. 8 C
76/92-146 Obvodního soudu pro Prahu 5), vycházející i ze závěrů usnesení
Městského soudu v Praze z 8.9.1999, sp.zn. 54 Co 287/99, je sice svým obsahem
závěrem bližším právnímu názoru dovolacího soudu než názor odvolacího soudu
(obsažený v jeho rozsudku z 28.9.2001, sp.zn. 54 Co 656/2000). Avšak výklad
ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., z něhož vycházel soud prvního
stupně (zejména co do jednoroční lhůty), uváděný na str. 4 (v posledním
odstavci) jeho rozsudku ze 14.6.2000, není totožný s právním názorem dovolacího
soudu a vyžádá si doplnění zjištění co do počátku běhu a trvání lhůty k
uplatnění nároku podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (v nyní
platném znění) v návaznosti na ustanovení § 101 občanského zákoníku. Proto
dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací
zákonem č. 30/2000 Sb.).
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (v již citovaném
znění). Soud prvního stupně rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně
řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, téhož právního
předpisu), a to podle ustanovení § 142 a násl. občanského soudního řádu
(nevyjímaje ustanovení § 150) tohoto právního předpisu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu