28 Cdo 1661/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobců M. B., a I. B., obou
zastoupených advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
10. prosince 2002, sp. zn. 20 Co 4/2001 (v právní věci žalobců A) M. B., B) I.
B., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Z. B., 2) Z. B., oběma
zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 34 C 195/94) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 10.12. 2002, č.j.
20 Co 4/2001–105 ve věci samé potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
21.9.2000, č.j. 34 C 195/94-64, kterým byl zamítnut návrh na určení, že žalobci
jsou spoluvlastníky nemovitostí specifikovaných v enunciátu později uvedeného
rozhodnutí. Žalobci byli uznáni povinnými zaplatit náklady odvolacího řízení.
Žalobci se domáhají rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jsou spoluvlastníky
sporných nemovitostí, které žalobci kupní smlouvou dne 13.9. 1971 převedli do
vlastnictví žalovaných (a mezitím zesnulého JUDr. Z. B.). Rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 28.8. 1974 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 22.1. 1975, sp. zn. 17 Co 493/74 pak bylo rozhodnuto, že Z. B., Z. B. a
Z. B. jsou povinni předmětné nemovitosti vyklidit a předat je československému
státu. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že kupní smlouva byla uzavírána ve
snaze obejít zákon a Z. B., Z. B. a Z. B. nemovitý majetek do vlastnictví
vůbec nezískali. Vlastníkem nemovitostí se výrokem o propadnutí majetku žalobců
v trestním řízení následujícím po jejich emigraci stal československý stát.
V důsledku změn nastalých po listopadu 1989 byly učiněny kroky k restituci
sporných nemovitostí. V souladu s ustanovením § 6 odst. 1 písm. f/ zákona č.
87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích však osobami oprávněnými k uplatnění
nároku byly žalované. Těm také na základě jejich výzvy Město B. předmětné
nemovitosti dohodou uzavřenou dne 18.10. 1991 vydalo. Podle původního ujednání
mezi účastníky sporu poté měly žalované daný majetek převést na žalobce, k
realizaci této ústní dohody však nedošlo.
Ke snaze žalobců prokázat v projednávaném řízení neplatnost kupní smlouvy ke
sporným nemovitostem z roku 1971, která měla být absolutně neplatná pro rozpor
s ustanoveními § 35, § 37 a § 39 tehdy platného občanského zákoníku, odvolací
soud poznamenal, že ať už by uvedená kupní smlouva byla posouzena jako platná
či jako neplatná, v žádném případě nemůže být učiněn závěr, o který žalobci v
řízení usilují. Pokud by totiž kupní smlouva z roku 1971 byla zhodnocena jako
neplatná, zůstali by vlastníky sporných nemovitostí až do právní moci
rozhodnutí o trestu propadnutí majetku žalobci. Jejich vlastnické právo by pak
mohlo být obnoveno pouze cestou speciálních restitučních předpisů. Pokud by
smlouva byla posouzena jako právně perfektní, znamenala by převod vlastnického
práva na Z. B., Z. B. a Z. B.
Žalované mají ohledně sporných nemovitostí na základě dohody o vydání uzavřené
dne 18.10. 1991 s Městem B. originální nabývací titul, přičemž konstrukce
ustanovení § 6 odst. 1 písm. f/ zák. č. 87/1991 Sb. nestaví povinnost vydání
nemovitosti na platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu dotčené nemovitosti
mezi původními vlastníky a tehdejšími nabyvateli. Sám fakt, že postačuje pouhá
existence smlouvy o převodu majetku bez ohledu na její účinnost, dokládá, že
tato otázka byla restitučním zákonem fakticky vyloučena ze soudního přezkumu v
rámci restitučního řízení. Žalobcům pak vůči žalovaným nesvědčí ani jiný,
konkurující restituční titul.
Závěrem se pak odvolací soud věcí zabýval i z širšího úhlu pohledu a dovodil,
že žalobci neprokázali, že by snad měli v úmyslu zajistit si i po uzavření
kupní smlouvy ze dne 13.9. 1971 udržení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolatelé popisují
genezi projednávaného případu zahrnující fiktivnost převodu nemovitostí
provedeného v roce 1971 a změnu přístupu žalovaných poté, co jim byl státem
vydán předmět sporu. Podle žalobců je kupní smlouva z roku 1971 absolutně
neplatná, žalované se nikdy nemohly stát vlastníky předmětných nemovitostí a ty
propadly státu na základě rozhodnutí soudu v trestním řízení. Proto
se žalobci domáhali vydání nemovitostí i v restitučním řízení. Žalované se
tudíž nemohly stát oprávněnými osobami dle zák. č. 87/1991 Sb. Pokud by
předmětné nemovitosti přešly na stát až na základě rozsudku Krajského soudu v
Brně č.j. 37 C 201/74 ze dne 21.1. 1975, bylo by možné žalované považovat osoby
oprávněné a po vydání i za vlastníky, avšak pouze do doby, než byla namítnuta
absolutní neplatnost kupní smlouvy z roku 1971. Odvolací soud se mýlil, když
dovodil že na majetek žalobců dopadlo konfiskační rozhodnutí z roku 1974 jako
trest za opuštění republiky, neboť takový trestný čin stávající trestní zákon
nezná, a navíc byl tento trest v roce 1990 zrušen. Tímto zrušením trestního
rozsudku v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb. byly zrušeny i výroky o
propadnutí majetku a došlo tak ke stavu, kdy rehabilitovaní neztratili
vlastnictví, neboť ke zrušení rozsudku došlo s platností ex tunc. Dovolatelé
dále napadají skutková zjištění odvolacího soudu, která nemají oporu v
provedeném dokazování anebo jsou dokonce v příkrém rozporu s předloženými
důkazy.
K tomuto dovolání podaly žalované vyjádření, ve kterém uvádějí, že převod
nemovitostí v roce 1971 považovaly za skutečný. Stran vzájemného vztahu
účastníků sporu žalované odkazují na provedené důkazy, ze kterých vyplynulo, že
došlo k využití naprosté neinformovanosti žalovaných o dané věci i jejich
právních možnostech. Vyjadřují souhlas s rozhodnutím městského i krajského
soudu a udávají, že žalobcům dle stávající právní úpravy vlastnické právo k
dotčeným nemovitostem nesvědčí. Skutková zjištění soudu považují žalované za
podložená.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté,
hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno včas. Dovolací soud se však především musel zabývat
otázkou, zda v daném případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně - je dovolání přípustné, přičemž dovolateli
podaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se předmětem rozhodování
odvolacího soudu nestal. Se zřetelem k ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. proto
bylo nutno posoudit, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má nebo
nemá po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven
názor, že za rozhodnutí “po právní stránce zásadního významu“ je nutno
považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení
právního řádu.
V daném případě se žalobci domáhají určení jejich vlastnického práva k majetku,
který před svým odchodem do emigrace převedli na jiné osoby, a to sice kupní
smlouvou, která byla později soudním rozhodnutím (rozsudkem Městského soudu v
Brně, č. j. 37 C 201/74-19, ze dne 28. 8. 1974 ve spojení s potvrzujícím
rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 17 Co 493/74-26, ze dne 22. 1. 1975, s
právní mocí dne 17. 2. 1975) prohlášena za neplatnou. Jak bylo vysloveno již v
souvisejícím usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3. 2003, výrok citovaného
rozsudku sice neobsahoval určení neplatnosti kupní smlouvy, ale
posouzení platnosti smlouvy bylo pro výrok o vyklizení nemovitostí předběžnou
otázkou – tedy takovou právní otázkou, na jejímž zodpovězení závisí rozhodnutí
ve věci samé.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních
rehabilitacích se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném
období věc přešla na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla
prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem
do ciziny převedl věc na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění
republiky. Citované ustanovení dopadá na posuzovanou věc, a stalo se také
podkladem pro nabytí vlastnického práva oprávněných osob, kterými ovšem byly -
v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. – žalované jako nabyvatelé z neplatné
smlouvy, a nikoli žalobci jako převodci ze zmíněné smlouvy. Zákon zde nebere
ohled na skutečnost, že zmíněné soudní rozhodnutí může být až reakcí na trest
propadnutí majetku; nezbývá však, než jej respektovat (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 467/2003).
Restituční legislativa, která si – s ohledem na rozsah bezpráví způsobeného v
období od 25.2. 1948 do 1.1. 1990 - klade za cíl zmírnění následků jen
některých majetkových křivd, vychází z určité základní situace, která nastala v
době nesvobody, a která znamenala odnětí nebo zkrácení práv původního
vlastníka. V daném případě se původní vlastníci, kteří nebyli účastníky
restitučního řízení, uplatňují svůj nárok podle obecných ustanovení občanského
zákoníku. Restituční předpisy ovšem nevycházely z pojetí prohlášení neplatnosti
rozhodnutí, aktů a úkonů určitého druhu. Zvolily speciální právní konstrukci,
na jejímž základě lze usilovat o nápravu nespravedlnosti způsobených v době
nesvobody. V souladu s právní teorií je přitom nutné mít zato, že zákony
speciální přitom mají přednost před zákony obecnými. Jakákoliv jiná
interpretace by vedla mj. k popření smyslu a odůvodněnosti celé restituční
legislativy.
Pokud tedy nalézací a odvolací soud při svém rozhodování vycházely z priority
předpisů zvláštních před obecnými, postupovaly tak v souladu s judikaturou
vyšších soudů, a jejich přístup nelze považovat za chybný.
Nejvyšší soud tedy vzhledem k výše uvedenému dospěl k názoru, že v daném
případě nejde o otázku, jejímž řešením by napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nabylo po právní stránce zásadního významu.
Nezbylo proto než dovolání žalobců jako nepřípustné podle § 243b
odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný
důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když
v dovolání nebyl uplatněn (§ 241 odst. 3 písm. a/, § 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř. v souvislosti s ustanovením § 237 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř., za
použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř., § 150 o.s.ř. a § 142 odst. 1
o.s.ř. Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným sice v
souvislosti s podaným dovoláním (sepsáním vyjádření) náklady vznikly, ale
dovolací soud se vzhledem k nemeritornímu rozhodnutí věci, v jehož rámci podání
žalovyných nemohlo být nahlíženo jako účelné uplatnění práva proti neúspěšnému
účastníku, i s přihlédnutím ke skutkovému základu projednávaného sporu,
rozhodl k výjimečné aplikaci ustanovení o nepřiznání náhrady nákladů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu