28 Cdo 1668/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce J. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r.,
o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Bruntále
pod sp. zn. 12 C 344/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. 11. 2008, č. j. 11 Co 468/2008-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2008, č. j. 11 Co
468/2008-186, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále dne 24.6.2008, č. j. 12 C
344/2007-156, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č.
j. 11 Co 468/2008-186, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 24.
6. 2008, č. j. 12 C 344/2007-156, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení
povinnosti žalovanému uzavřít s žalobcem kupní smlouvu, podanou u Okresního
soudu v Bruntále dne 18.10.2007. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se
soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je společníkem obchodní
společnosti Y. R. s. r. o., která počala s provozováním zemědělské výroby po
vložení nepeněžitého vkladu smlouvou ze dne 29. 12. 2004, přičemž předmět
podnikání zemědělská výroba byl zapsán do obchodního rejstříku dne 24. 1. 2005.
Též zjistil, že smlouvou ze dne 29. 12. 2004 vložila společnost A. D. a. s. do
společnosti X. R. s. r. o. část svého podniku představovanou S. 501 – p. E., v
rámci které přešly na společnost Y. R. s.r.o. též i práva a závazky z nájemních
smluv uzavřených mezi žalovaným a společností A. D., a. s. S. A. D. a.s.
užívala předmětné pozemky a hospodařila na nich na základě nájemních smluv
uzavřených kontinuálně od roku 1992. Dále vzal za prokázané, že dne 17. 9. 2007
podal žalobce žádost o úplatný převod zemědělských pozemků z titulu nájmu
pozemků po dobu 36 měsíců před vyhlášením prodeje.
Podle odvolacího soudu za zásadní je nutno považovat právní názor, že žalobce
pro uplatnění přednostního práva nesplňuje podmínku ve smyslu § 7 odst. 1 písm.
c) zákona č. 95/1999 Sb. o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z
vlastnictví státu na jiné osoby(dále zákon č. 95/1999 Sb.), a to provozování
zemědělské výroby minimálně po dobu 36 měsíců před vyhlášením prodeje, přičemž
k vyhlášení prodeje P. f. ČR došlo dne 17. 8. 2007. Zaujal názor, že obchodní
společnost Y. R. s. r. o. byla sice zapsána do obchodního rejstříku dne 26. 3.
2004, avšak zemědělskou výrobu mohla provozovat až následně po vložení části
podniku představované S. 501-,,p. E.“ na základě smlouvy mezi A. D. a. s. a Y.
R. s. r. o. uzavřené dne 28. 12. 2004. Vyslovil, že u podmínky provozování
zemědělské výroby podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb. nelze
analogicky použít ustanovení § 7 odst. 5 zákona a do 36-ti měsíční lhůty
započítat i provozování zemědělské výroby právním předchůdcem, tedy obchodní
společností A. D. a. s., se sídlem K. 171.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. s
tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Tvrdil, že mu odvolací soud nepřiznal přednostní právo na převod pozemků podle
§ 7 zákona č. 95/1999 Sb., avšak v obdobných věcech za fakticky stejných
skutkových okolností toto právo přiznáno bylo. Namítal, že rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na nesprávné interpretaci ustanovení zákona č.
95/1999 Sb., tedy na nesprávném právním posouzení věci. Konstatoval, že
zemědělská půda je pro osoby provozující zemědělskou výrobu základním výrobním
prostředkem, bez něhož nemohou zemědělskou činnost vůbec provozovat. Považoval
za nesprávný názor odvolacího soudu, že společnost Y. R. s. r. o., jejímž je
dovolatel společníkem, nesplňuje podmínku podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č.
95/1999 Sb. Podle dovolatele ustanovení § 7 je nutno posuzovat ve vzájemných
souvislostech a nikoliv izolovaně. Dovozoval, že provozování zemědělské výroby
na zemědělských pozemcích ve vlastnictví státu by nebylo možné bez nájemního
vztahu a nájemní vztah za účelem provozování zemědělské výroby představuje
fakticky provozování zemědělské výroby samotné. Tvrdil, že vkladem části
podniku společnosti A. D., a.s. přešly na společnost Y. R. s.r.o. kromě všech
práv a závazků souvisejících s předmětnou částí podniku i veškeré hmotné,
osobní i nehmotné složky podnikání vážící se k této části podniku. Podle
dovolatele společnost Y. R. s. r. o. je právním nástupcem společnosti A. D., a.
s., pokud jde o provozování zemědělské výroby prostřednictvím předmětné části
podniku. Dále dodal, že byl dlouholetým akcionářem společnosti A. D., a. s.,
která provozovala zemědělskou výrobu na předmětných pozemcích dobu delší než 36
měsíců. Poukazoval na skutečnost, že ke vkladu předmětné části podniku do
dceřiné společnosti byla společnost A. D., a. s. donucena právními předpisy v
souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie. Namítal, že stát není
schopen uznat kontinuitu v případě převodu zemědělských pozemků na hospodařící
zemědělce, kteří na dotčených pozemcích provozují fakticky stejnými lidmi a
prostředky zemědělskou výrobu od roku 1992. Podle dovolatele ztráta pozemků,
které jsou předmětem sporu, by byla pro společnost Y. R. s. r. o. likvidační.
Konstatoval, že z hlediska smyslu a účelu zákona č. 95/1999 Sb. byla podmínka
provozování zemědělské výroby na zemědělských pozemcích po dobu 36-ti měsíců
stanovena na ochranu skutečných zemědělců před spekulativními nákupy zemědělské
půdy ze strany subjektů, které na ní nehospodaří, popřípadě na ní účelově
hospodaří jen krátkou dobu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované
zákonem, a dospěl k závěru, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který po
právní stránce má zásadní význam, a že tedy je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal věcně,
v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu. Přitom
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Odvolací soud správně vyšel při
rozhodování v této věci ze zákona o prodeji státní půdy, s jeho právními závěry
se však dovolací soud nemohl ztotožnit. Příslušný senát dovolacího soudu
dlouhodobě a konstantně zaujímá závěry, podle nichž smyslem a účelem
restitučních předpisů, mezi něž zákon č. 229/1991 Sb., rovněž obsahově náleží,
je umožnění užívání zemědělské půdy subjektům, buďto oprávněným osobám nebo
osobám, které na ní za podmínek zřízeného nájemního práva, vykonávají
zemědělskou činnost. K tomu se podotýká, že formalistický, úzce juristický
výklad předpisů, které dokonce vnitřně spolu souvisí (tak typicky ve vztahu
mezi zákonem č. 229/1991 Sb. a zákonem č. 95/1999 Sb.), neumožňuje naplnění
shora uvedených vůdčích výkladových závěrů.
K tomu se sluší připomenout, že v jiných (byť zdánlivě vzdálených)
souvislostech dovolací soud respektoval i skutečnost, že oprávněná osoba
nevykonávala zemědělskou činnost osobně, nýbrž z důvodů např. vysokého věku,
realizovala tuto činnost soukromého zemědělce prostřednictvím nájmu. V
konkrétní projednávané věci sdílí dovolací soud argumentaci zaujatou
odvolatelem v jeho dovolání, podle níž základním cílem zákona. 95/1999 Sb., jak
to ostatně plyne i z důvodové zprávy – je privatizace zemědělských pozemků, a
to zejména ve prospěch osob provozujících a nich zemědělskou výrobu, lhostejno
zda osobně nebo prostřednictvím jiných osob (včetně osob právnických , jejichž
jsou členy nebo společníky) a umožnit jim tak získání zemědělské půdy potřebné
pro efektivní hospodaření. Z hlediska ekonomické reality v zemědělské výrobě se
dovolací soud rovněž ztotožňuje s tvrzením, podle něhož zemědělská půdy je pro
osoby provozující zemědělskou výrobu základním výrobním prostředkem, bez něhož
nemohou zemědělskou činnost vůbec provozovat. Zemědělská půda přitom byla
provizorně přenechána zemědělcům prostřednictvím P.f. ČR nájemními smlouva,
jejichž kontinuity při převodu podniku tento subjekt v jiných souvislostech
uznává, aniž by tytéž účinky přiznal i provozování zemědělské výroby.
Ve světle těchto závěrů lze proto přisvědčit odvolateli, že výklad ustanovení §
7 zákona přichází do úvahy nikoliv cestou izolovaného, juristického výkladu,
nýbrž s přihlédnutím ke všem vzájemným souvislostem. Vzdor absenci výslovného
znění zákona, které by umožňovalo obdobný, tedy analogický výklad ustanovení
věty druhé § 7z odst. 5, ve vztahu k ustanovení § 7 odst. 1, písm. c) zákona,
nelze možnost analogie vyloučit a dovozovat tak závěr, podle něhož za dobu
provozování zemědělské výroby právním předchůdcem nelze do požadovaného doby 36
měsíců započítat. Jde totiž o logický důsledek vnitřní vazby mezi provozováním
zemědělské výrobky, jejímž integrálním předpokladem je existence nájemního
vztahu. Ten pak skutečně ve vztahu k provozování zemědělské výroby představuje
fakticky provozování zemědělské výroby samotné.
Pak ovšem nelze než dospět k závěru, že v rozsahu části podniku, který v dané
věci na společnost Y. R. s.r.o. přešel vkladem části podniku společnosti A. D.,
a. s. došlo i k přechodu na dříve zmíněnou společnost rovněž k přechodu všech
práv a závazků souvisejících s předmětnou částí podniku, tedy i hmotné, osobní
i nehmotné složky podnikání vážící se k této části podniku, jak se to podávání
z ustanovení § 5 odst. 1 obchodního zákoníku. Obsahově jde přitom o stále
stejnou část podniku provozujícího zemědělskou výrobu, existujícího již od roku
1992. Stranou přitom nelze ani ponechat aspekty zmíněné odvolatelem, že k
tomuto kroku přistoupil v souvislosti s důsledky planoucími s právní úpravou
plynoucí ze vstupu České republiky do Evropské unie, na kterou dovolací soud
pro stručnost odkazuje. To se týká i zmínky v odvolání o fakticky likvidačních
důsledcích oné aplikace práva, kterou soudy v této věci zaujaly. Jde o poslední
z důvodů, které nepřímo svědčí o neživotnosti, resp. nepřijatelnosti výkladu, v
rozhodnutích soudů obou stupňů zaujatých.
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným, a stejně tak i rozsudek
soudu prvního stupně. Oba rozsudky byly proto v dovolacím řízení zrušeny, a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově
též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu