28 Cdo 1672/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právnvěci žalobkyň A/ L. H. a B/ H. D., zastoupených advokátem, proti
žalovanému Č. z. s. – II.základní organizaci J., zastoupenému advokátem, o
149.319,30 Kč s příslušenstvím pro každou z žalobkyň, vedené u Okresního soudu
v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 2 C 77/2002, o dovolání žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.5.2003, čj. 8 Co
519/2003-457, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.května 2003,
čj. 8 Co 519/2003-457, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhají na žalovaném zaplacení nájemného ze smlouvy o
pronájmu pozemku, kterou s ním uzavřely 17.2.1955. Okresní soud v Jindřichově
Hradci ve věci rozhodoval opakovaně. Rozsudkem ze dne 16.4.1999, čj. 2 C
458/96-110, zčásti žalobě vyhověl do výše 14.021,10 Kč s poplatkem z
prodlení,ve zbytku žalobu zamítl. Na základě odvolání žalobkyň, směřujícího do
zamítavé části rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Českých
Budějovicích usnesením ze dne 12.10.1999 tento rozsudek zrušil. Dalším
rozsudkem z 28.4.2000, čj. 2 C 458/96-208 pak soud prvního stupně žalobu
opětovně zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu z
27.9.2000, čj. 8 Co 1817/2000-254. Odvolací soud připustil proti tomuto svému
rozsudku dovolání, čehož žalobkyně využily a namítly nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že odvolací soud správně na danou
věc použil ustanovení § 22 odst. 3 a 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), nesprávně však vyložil ustanovení
odstavce 4. Ve věci je nesporné, že žalobkyně jsou vlastnicemi pozemku,
užívaného žalovanou organizací prostřednictvím jejích členů, že původní právo
družstevního užívání k pozemku zaniklo podle § 22 odst. 3 zákona o půdě a
vznikl nájem ze zákona. Dovolací soud vyložil, že nájem ze zákona trvá do doby,
než je některým z účastníků vypovězen nebo ukončen dohodou účastníků, nebo než
mezi nimi dojde k uzavření dohody o nájmu, která se pak již řídí občanským
zákoníkem. Dovolací soud neshledal správným právní názor odvolacího soudu, že
případná dohoda účastníků nájmu o výši nájemného, která by převyšovala částku
stanovenou příslušným předpisem pro nájem ze zákona, by byla pro rozpor se
zákonem neplatná.V tomto směru považoval za nutné zabývat se platností
smlouvy, o niž žalobkyně opírají svůj nárok na zaplacení vyššího nájemného, než
jaký vyplývá z předpisů o nájemném pro nájmy ze zákona.
Odvolací soud potom zrušil druhý rozsudek soudu prvního stupně a vrátil
mu věc k dalšímu řízení. Soud prvního stupně pak rozhodl ve věci potřetí a
žalobu opětně zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázaly uzavření dohody
o nájmu a nájemném; návrh smlouvy ze 17.2.1995 nebyl akceptován orgány
žalovaného a byl jen parafován jeho předsedou. Nedošlo proto k ukončení nájmu
ze zákona a platí i zákonné ustanovení o jeho výši, přičemž na takto
vypočteném nájemném žalovaný nevykazuje dluh.
Odvolací soud zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl
od něj neposoudil smlouvu uzavřenou účastníky 17.2.1995 jako pouhý návrh, jenž
byl podepsán předsedou žalovaného J. J. pouze na důkaz převzetí. Takový závěr
je dle odvolacího soudu v rozporu se zněním smlouvy, přičemž J. J. je v ní
podepsán jako osoba zastupující žalovaného. Nicméně nepovažoval smlouvu za
platnou. Smlouva nebyla uzavřena za žalovanou stranu v souladu s § 21 stanov
Č. z. s. a s článkem 6 jeho jednacího a volebního řádu; i když smlouva
nemusela být uzavírána písemně, lze předpokládat, že její písemná forma byla
účastníky vymíněna.Obsahovala totiž i uznání dluhu, což písemnou formu
vyžaduje. Zejména však není zmíněný úkon platný pro absenci základní
náležitosti právního úkonu - tj. vůle jeho účastníků ke způsobení právního
následku ve smyslu § 34 obč. zák. \"Z obsahu smlouvy totiž nevyplývá vůle
účastníků dohodnout ukončení zákonem založeného nájemního vztahu a založit
nový nájemní vztah s jinou výší nájemného\". Smyslem jednání účastníků mělo
být legalizování užívání nemovitostí žalobkyň \"při mylném názoru a vědomí o
tom, že nájemní vztah vzniklý účinností zákona o půdě, zanikl skončením doby,
na niž bylo zřízeno právo dočasného užívání pozemku. … Tomuto zjištění
koresponduje i písemné vyhotovení smlouvy ze 17.2.1995, které postrádá dohodu
o ukončení v té době existujícího nájemního práva založeného zákonem, a
postrádá projev vůle založit nájem nový za jiných podmínek. Absence volní
složky k uzavření dohody o novém nájemním vztahu účastníků jiného obsahu tak,
jak možnost uzavření takové dohody vyplývá z ustanovení § 22 odst. 3 zákona o
půdě, má za následek neplatnost smlouvy ze 17.2.1995, kterou nelze hodnotit
jako platnou dohodu o jiné výši nájmu při existujícím zákonem založeném
nájemním vztahu.\"
Případné posouzení nároku žalobkyň podle ustanovení o bezdůvodném obohacení,
které vycházelo z úvahy, že zákonem založený nájemní vztah skončil rokem 2001,
odvolací soud nepovažoval za možné, protože žalobkyně neprokázaly, že by
některý z účastníků tento nájemní vztah ukončil výpovědí nebo dohodou o jeho
ukončení.
Odvolací soud se také \"zcela\"neztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, a to spíše z důvodů procesní
ekonomie.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně další
dovolání jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3
OSŘ z důvodu rozporu rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem. Vytýkají mu
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.b) OSŘ), jakož i to, že
řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm.a) OSŘ). V prvé řadě nesouhlasí se závěry
odvolacího soudu o nedostatku vůle smluvních stran uzavřít smlouvu. Dle jejich
názoru je projev vůle jednoznačně dán, když se v daném případě jednalo o
výslovný projev vůle, učiněný písemnou formou. Je třeba vyjít z toho, že obě
smluvní strany měly zájem na úpravě právních vztahů k pozemku žalobkyň do
budoucna. Nájemní smlouva byla prvním krokem k narovnání vzájemných vztahů,
které měly v konečném důsledku vést k odkoupení jejich pozemku. Pokud odvolací
soud \"naznačuje nedostatek vážnosti vůle, tj. že jedna či obě strany nechtěly
vyvolat právní následky,které jsou s takovou vůlí spojeny\", poukazují na
obecnou zásadu, že je třeba zajistit ochranu smluvní strany, která důvěřuje
vážnosti vůle. Z následného chování členů žalované, jejího výboru i
statutárních orgánů po uzavření nájemní smlouvy, nelze dovodit nevážnost
vůle žalované strany v době podpisu nájemní smlouvy. Případný omyl jedné
smluvní strany by mohl způsobit relativní neplatnost právního úkonu, té se
však žalovaná strana řádně a včas nedovolala. Pokud odvolací soud naznačil, že
smlouva byla podepsána v rozporu se stanovami Č. z. s. jen předsedou žalované
organizace, uplatňují dovolatelky, že s ním jednaly jako se statutárním orgánem
v dobré víře. Okolnost, že současně v písemné smlouvě řešily strany i otázku
dluhu na nájemném, nemění nic na to, že nájemní část smlouvy nemusela být
uzavírána v písemné formě. Dovolatelky nepovažují za správný ani právní závěr
odvolacího soudu, že účastníci smlouvy si nebyli vědomi nájmu ze zákona, ti
- naopak vycházeli z užívání pozemku žalovaným za situace, kdy nebyla uzavřena
žádná smlouva. Uzavřením smlouvy pak došlo k privativní novaci. Dovolatelky
také poukazují na usnesení a závěry členské schůze žalovaného z 1.4.1995, z
nichž vyplývá, že schůze vycházela ze smlouvy ze 17.2.1995 a uložila svým
členům zaplatit částku 10.000 Kč na dlužné nájemné. Navrhly, aby rozsudky obou
soudů byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dle výsledku
dokazování nebyla se strany II. základní organizace projevena vůle smlouvu
uzavřít, ale pouze o ní jednat. Dle jeho názoru, který se shoduje s názorem
odvolacího soudu, smlouva uzavřena nebyla. Poukazuje též na dopis tehdejšího
zástupce žalobkyň z roku 1998, v němž je uvedeno, že žádná nájemní smlouva
uzavřena nebyla, a na chování žalobkyň, které i nadále jednaly s žalovaným
o řešení daného vztahu – buď uzavřením nájemní smlouvy, nebo odprodejem
pozemku.Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání vykazuje zákonem požadované
formální znaky, se zabýval jeho přípustností. Napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodl sice o části
návrhu žalobkyň opakovaně, ale vždy stejným způsobem, tj. zamítnutím návrhu v
požadované výši. V úvahu proto přichází jen přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm.c) OSŘ, jež je podmíněna závěrem dovolacího soudu, že napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud
takový závěr učinil, a to částečně proto, že z hlediska náležitosti dohody
(smlouvy) dle § 22 odst. 3 zákona o půdě nebyla věc dosud dovolacím soudem
řešena, zčásti i pro rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).
Předem je třeba uvést, že dovolací soud nemá pochybnosti o pasivní
legitimaci žalovaného v řízení, protože je proti němu uplatňován nárok na
plnění ze smlouvy jako jejímu účastníkovi.
Klíčovou otázkou, pro kterou nebylo návrhu žalobkyň vyhověno, je
otázka, zda smlouva byla uzavřena, a pokud ano, zda byla uzavřena platně.
Dovolací soud se v prvé řadě neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
smlouva vůbec nevznikla pro nedostatek vůle jedné ze stran smlouvu o nájmu
vůbec uzavřít. Takový závěr nelze dovodit za situace, kdy smlouva byla
sepsána v písemné formě, poté, co účastníci jednali o řešení nastalých
vztahů mezi vlastnicemi pozemku a jeho uživateli, resp. nájemci ze zákona. Z
obsahu spisu přesvědčivě vyplývá, a účastníky to ostatně ani není
zpochybňováno, že v době před 17.2.1995 probíhala mezi nimi jednání o budoucím
odprodeji pozemku žalovanému nebo jeho členům, a do té doby řešení dočasného
užívání s dohodnutím jeho podmínek (viz např. dopis žalovaného z 3.4.1992,
adresovaný tehdejšímu právnímu zástupci žalobkyň JUDr. N. - č.l. 234 spisu).
To jednoznačně svědčí i o zájmu žalovaného na uzavření příslušné smlouvy,
kterou s ohledem na existující zákonný nájem mohla logicky být pouze řádná
nájemní smlouva. Podmínky takového urovnání vztahu smlouva ze 17.2.1995
nesporně obsahovala.
Dovolací soud dále nesouhlasí s výkladem § 22 odst. 3 zákona o půdě,
podle něhož by nájemní smlouva uzavřená účastníky vztahu, založeného tímto
ustanovením, musela obsahovat výslovné ustanovení o ukončení nájmu ze zákona.
Takový závěr nelze z uvedeného ustanovení učinit - naopak zákon předpokládá,
že nájemní vztah, který založil, je provizorní úpravou a skončí uzavřením
příslušné, zpravidla nájemní smlouvy mezi účastníky takového vztahu, která
podmínky nájmu stanoví. Dovolací soud poukazuje v tomto směru i na svůj
dřívější rozsudek v této věci. Navíc i v případě, že by byl nájemní vztah
posuzován jako nájem ze zákona, připouští se v ustanovení § 22 odst. 10
zákona o půdě možnost dohodnutí jiné ceny než zákonem stanovené.Rovněž touto
otázkou se již dovolací soud zabýval ve svém předchozím rozhodnutí.
Odvolací soud neshledal smlouvu ze 17.2.1995, uzavřenou mezi účastníky,
za absolutně neplatnou podle § 37 až § 39 ObčZ. Jestliže tedy dovolací soud
neshledal, že byla tato smlouva byla smlouvou nicotnou pro nedostatek vůle
smluvních stran k jejímu uzavření nebo že by sjednání jiného nájemného než
je uvedeno v § 22 odst. 10 zákona o půdě nebylo možné, zbývá se zabývat
případnou neplatností pro nezachování formy, tj. podpisu dvou osob za
žalovanou stranu, jak vyžadují její vnitřní předpisy u písemných smluv, s
přihlédnutím k tomu, že uzavření nájemní smlouvy písemnou formu smlouvy
nevyžaduje. Okolnost, že smlouva ze dne 17.2.1995 obsahovala i část,
upravující uznání dluhu na nájemném, vzniklém před uzavřením smlouvy, pak nemá
dopad na část, týkající se budoucího nájmu a nájemného (§ 41 odst. 1 ObčZ). Z
tohoto hlediska, tj. posouzení relativní neplatnosti smlouvy, případně její
části, a včasného uplatnění námitky relativní neplatnosti, když žalobkyně se
domáhají opožděného uplatnění takového práva, odvolací soud ve svém rozsudku
neřešil, protože své rozhodnutí založil na právních závěrech, jež dovolací soud
neshledal správnými. Jeho závěry tak nemohly být dovolacím soudem přezkoumány.
Rozsudek odvolacího soudu proto byl zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení ( § 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ). V něm je odvolací
soud vázán právním názorem dovolacího soudu; odvolací soud též nově rozhodne
o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst.1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu